ECLI:CZ:NSS:2015:7.AFS.128.2015:28
sp. zn. 7 Afs 128/2015 - 28
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Tomáše Foltase a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: A. H.,
zastoupená JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem Ohrazenice 119, Turnov, proti
žalovanému: Generální finanční ředitelství, se sídlem Lazarská 15/7, Praha 1 – Nové Město, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8.
4. 2015, č. j. 15 Af 148/2013 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Pfajfra se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 15 Af 148/2013 - 97,
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Generálního
finančního ředitelství (dále jen „generální ředitelství“) ze dne 28. 6. 2013, č. j. 28026/13/7001-
31000-013876, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 8113/12-1400-505350, jímž byl podle §119 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), zamítnut její návrh na obnovu řízení
ve věci daně z nemovitostí za zdaňovací období roku 2010.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku vyslovil souhlas se závěry správních orgánů. Podle
krajského soudu nebyly dány důvody pro obnovu řízení ve smyslu ust. §117 a násl. zákona
č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Stěžovatelčin návrh
na povolení obnovy řízení ve věci její daňové povinnosti k dani z nemovitostí za zdaňovací
období roku 2010 neobsahoval žádné nové skutečnosti či důkazy, které by nebyly uplatněny
v daňovém řízení. Daňový spis obsahoval pouze takové podklady, které existovaly v době vydání
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 28. 2. 2012, č. j. 138/12-1400-505350, kterým byl
částečně změněn výrok na řádku 979 hromadného předpisného seznamu ze dne 13. 4. 2010,
č. j. 17882/10/259960608275, jímž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit daň
z nemovitostí za zdaňovací období roku 2010. Z návrhu stěžovatelky na povolení obnovy nebylo
také zřejmé, že by byly zjištěny vady v podkladovém materiálu, které by nasvědčovaly tomu,
že by bylo rozhodováno na základě padělaných či pozměněných dokladů. Rovněž nevyšlo najevo,
že by bylo rozhodováno na základě křivé výpovědi či nepravdivého znaleckého posudku. Stejně
tak nebylo zjištěno spáchání trestného činu úředními osobami, jež by mohly mít přímý vliv
na jejich rozhodování. Žádný z důvodů uvedených v ust. §117 daňového řádu nebyl tedy
naplněn. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku poukazující na nezákonnost či nicotnost
napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí. Obě rozhodnutí byla vydána
v souladu se zákonem. Poukazovala-li stěžovatelka na vady hromadného podpisného seznamu
a navazujícího rozhodnutí, krajský soud konstatoval, že p okud existuje pravomocné rozhodnutí,
je závazné nejen pro účastníky řízení, ale i pro správní orgány, a to s ohledem na presumpci
správnosti správních aktů, která je jednou z ústředních zásad správního řízení. Výjimkou
z uvedené zásady jsou vady způsobující nulitu. Ta však není způsobena případným nesprávným
postupem správce daně při vyměření daňové povinnosti v důsledku chybného výkladu zákona.
Krajský soud nevyhověl stěžovatelce ani v návrhu na provedení dokazování, protože navrhované
důkazy neměly pro posouzení žaloby žádnou relevanci. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce
ani v tom, že došlo k porušení zákona tím, že se nemohla před vydáním napadeného rozhodnutí
k věci vyjádřit, což mělo mít za následek porušení ust. §115 odst. 2 daňového řádu, protože toto
ustanovení se aplikuje pouze za situace, kdy odvolací orgán provádí dokazování, popř. tehdy,
dospěje-li k odlišnému právnímu názoru než prvoinstanční správní orgán v neprospěch
odvolatele, což v daném případě splněno není.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Podle stěžovatelky dospěl krajský soud
k nesprávnému právnímu závěru, že v odvolacím řízení nedošlo k porušení ust. §115 odst. 2
daňového řádu a zkrácení stěžovatelčiných procesních práv. V daném případě došlo k porušení
procesních předpisů, neboť stěžovatelka neměla možnost seznámit se s podklady rozhodnutí
před vydáním napadeného správního rozhodnutí. Nemohla tedy uplatňovat řádně svá procesní
práva. Stěžovatelka dále poukázala na nezákonnost a nicotnost obou správních rozhodnutí
Pro daný případ je podle jejího názoru klíčový hromadný předpisný seznam k dani z nemovitostí
za rok 2010 ze dne 13. 4. 2010, který je nicotný a nezákonný z důvodu, že správce daně
při vyměření daně nevzal v potaz, že stěžovatelka dotyčné nemovitosti nabyla na základě smlouvy
o prodeji části podniku (Středisko chovu dojnic Rokytnice nad Jizerou). Správce daně měl
přerušit řízení do doby, než bude zapsán v katastru nemovitostí celý podnik, případně měl učinit
kroky ve vztahu k pozemkovému fondu. Pokud má tento předpis takové vady, jsou všechna
na něj navazující rozhodnutí nicotná, popř. nezákonná. Správce daně nebyl oprávněn podnik
stavebně technicky rozdělit, protože tuto kompetenci měl pouze stavební úřad. Stěžovatelka
poukázala i na chybný postup správního orgánu, který nepostoupil jí podanou žalobu
příslušnému soudu. Krajský soud pak pochybil také tím, že neprovedl navržené důkazy –
smlouvu o prodeji části podniku „Středisko chovu dojnic Rokytnice nad Jizerou“, kolaudační
rozhodnutí ze dne 11. 10. 1991 a výslechy svědků. Neprovedení navržených důkazů je vadou
řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a ve svých důsledcích
vede k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. K porušení těchto zásad došlo
i tím, že ji krajský soud nevyzval kvalifikovanou výzvou k doplnění důkazních prostředků,
resp. žaloby. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Generální ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovilo souhlas se závěry
krajského soudu. Podle jeho názoru nedošlo k nezákonnosti ani k nicotnosti předmětných
rozhodnutí. Stejně tak nedošlo k porušení ust. §115 odst. 2 daňového řádu, neboť odvolací
orgán neprováděl dokazování a rozhodl totožně jako správní orgán I. stupně. Neobstojí proto ani
tvrzení, že došlo k porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Podle názoru
generálního ředitelství krajský soud nepochybil ani v tom, že neumožnil stěžovatelce doplnit její
žalobní tvrzení. Generální ředitelství poukázalo i na to, že námitka stěžovatelky na nutnost
přerušení vyměřovacího řízení nebyla uplatněna v daňovém řízení. Generálnímu ředitelství navíc
není zřejmé, jak by mělo v řízení o obnově tuto námitku posuzovat, když procesní předpisy
přerušení daňového řízení (navíc původního) neznají. Dále požádalo o přiznání náhrady nákladů
řízení ve výši 600 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k žalobě a vyjádření ke kasační
stížnosti) podle ust. §13 zákona č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „advokátní tarif“), s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014,
sp. zn. PI. ÚS 39/13, důvodovou zprávu k citovanému ustanovení a odbornou literaturu a s tím,
že nesouhlasí s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního soudu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §117 odst. 1 daňového řádu se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím
správce daně obnoví na návrh příjemce rozhodnutí, nebo z moci úřední, jestliže a) vyšly najevo
nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění příjemce rozhodnutí nebo správce
daně uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí, b) rozhodnutí
bylo učiněno na základě padělaného nebo pozměněného dokladu anebo dokladu obsahujícího
nepravdivé údaje, křivé výpovědi svědka nebo nepravdivého znaleckého posudku, c) rozhodnutí
bylo dosaženo trestným činem, nebo d) rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky
a příslušný orgán veřejné moci o ní dodatečně rozhodl jinak způsobem, který má vliv na toto
rozhodnutí a jemu předcházející řízení.
Protože právní úprava mimořádného opravného prostředku obnovy řízení podle
ust. §117 a násl. daňového řádu je v podstatě totožná (jde-li o důvody posuzované v této věci)
s právní úpravou obnovy řízení v zákoně č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o správě daní a poplatků“), jsou pro posouzení naplnění podmínek pro obnovu řízení
podle daňového řádu v zásadě použitelné právní názory správních soudů vyslovené ve vztahu
k zákonu o správě daní a poplatků. Např. v rozsudku ze dne 27. 2. 2004, č. j. 6 A 86/2002 - 55,
Nejvyšší správní soud uvedl, že: „Správce daně je povinen jednotlivě zkoumat u každé skutečnosti
a každého důkazu, jimiž se dokládá návrh na povolení obnovy řízení, zda odůvodňují povolení obnovy řízení
či nikoliv (§54 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Rozhodnutí, jímž
se v odvolacím řízení zamítá odvolání proti rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na obnovu řízení
a které je odůvodněno skutečnostmi vyvracejícími navrhované důvody obnovy, je v souladu se zákonem“.
V rozsudku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 1 Afs 59/2008 - 58, Nejvyšší správní soud vyslovil, že:
„Při rozhodování o obnově řízení zkoumá správce daně jen to, zda je tu dán některý z důvodů obnovy podle §54
odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků; průběhem ani výsledkem vyměřovacího řízení
se nad rámec těchto důvodů již nezabývá. Námitkou poukazující na vady vyměřovacího řízení proto nelze účinně
zpochybnit zákonnost rozhodnutí ve věci obnovy řízení“. Městský soud v Praze v rozsudku ze dne
27. 6. 2007, č j. 9 Ca 285/2005 - 34, pak vyslovil v právní větě, že: „Novou skutečností, představující
důvod pro povolení obnovy řízení ve smyslu §54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, může být pouze skutečnost existující již v době původního rozhodování správce daně o daňové
povinnosti žalobce, která v souhrnu s dalšími skutečnostmi vytváří skutkový stav, jenž zde byl v době vydání
rozhodnutí, k němuž se mimořádný opravný prostředek upíná (viz §56a odst. 1 daňového řádu), a která nově,
to jest až po právní moci tohoto rozhodnutí, vyšla najevo, když předtím nebyla známa ani žalobci, ani správci
daně, a nemohla být proto správcem daně při rozhodování vzata v úvahu.“
S ohledem na citovanou judikaturu a obsah správního spisu se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s krajským soudem, že v případě stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro obnovu
řízení. Ze správního spisu nevyplývá, že by vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy,
které nemohly být bez zavinění uplatněny v řízení již dříve, a které by současně mohly mít
podstatný vliv na výrok rozhodnutí, nebo že by rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného
či pozměněného dokladu anebo dokladu obsahujícího nepravdivé údaje, křivé výpovědi svědka
nebo nepravdivého znaleckého posudku. Stejně tak nebylo v řízení zjištěno, že by rozhodnutí
bylo dosaženo trestným činem, nebo rozhodnutí záviselo na posouzení předběžné otázky
a příslušný orgán veřejné moci o ní dodatečně rozhodl jinak způsobem, který má vliv na toto
rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Správní orgány proto postupovaly v souladu se zákonem,
pokud neshledaly existenci důvodů pro obnovu řízení.
Pokud pak bylo v kasační stížnosti, podobně jako v žalobě, namítáno, že za důvod
pro nařízení obnovy je nutno považovat tvrzení stěžovatelky, že řízení mělo být přerušeno
do doby, než bude zapsána smlouva o prodeji části podniku (Středisko chovu dojnic Rokytnice
nad Jizerou) v rozsahu kolaudačního rozhodnutí do katastru nemovitostí, příp. měly být učiněny
kroky ve vztahu k pozemkovému fondu atp., stěžovatelka takový návrh ve správním řízení
nepodala, a proto správním orgánům nelze vytýkat, že se takovým tvrzením nezabývaly. Ostatně
takové tvrzení nesplňuje podmínky uvedené v daňovém řádu pro obnovu řízení. To platí
i pro tvrzení, že správce daně nebyl oprávněn předmětný podnik stavebně rozdělit,
že ve výpisech z obchodního rejstříku nebyl poznamenán přechod práva povinností z privatizace
a pro další podobná tvrzení. Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, kterým
se zasahuje do pravomocného rozhodnutí. Obnovu řízení je proto možno povolit pouze
z důvodů uvedených v ust. §117 daňového řádu, resp. při splnění dalších podmínek, např. časové
omezení pro uplatnění důvodů pro obnovu řízení. Situace, kdy obnova řízení může být nařízena
nebo povolena, musí být skutečně mimořádná a závažnost okolností, pro které má být řízení
obnoveno, musí převážit nad zásadou právní jistoty (viz např. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 1. 2008, č. j. 2 Afs 98/2007 - 91, ze dne 30. 7. 2014, č. j. 8 Afs 65/2013 - 52,
a usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 7. 2007,
č. j. 2 Afs 51/2006 - 58). Poukazovala-li stěžovatelka v kasační stížnosti i na další důvody
pro obnovu řízení, které měla dle svých tvrzení uvádět v žalobě, konstatuje zdejší soud,
že stěžovatelka v kasační stížnosti tyto důvody nijak nespecifikovala. Povinností soudu není
za stěžovatelku dovozovat či dohledávat tvrzení uvedená v předcházejících fázích řízení. Tímto
postupem by totiž porušil zásadu rovnosti stran a do jisté míry nahrazoval činnost stěžovatele
spočívající ve formulaci námitek; taková úloha mu však nepřísluší. K tomu srv. např. rozsudek
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58,
či další rozsudky téhož soudu, např. rozsudek ze dne 16. 2. 2012, č. j. 9 As 65/2011 - 104,
rozsudek ze dne 20. 10. 2010, č. j. 8 As 4/2010 - 94, rozsudek ze dne 21. 11. 2003,
č. j. 7 Azs 20/2003 - 44, rozsudek ze dne 17. 3. 2005, č. j. 7 Azs 211/2004 - 86, či rozsudek
ze dne 7. 4. 2011, č. j. 5 As 7/2011 - 48.
V dalším stížním bodě stěžovatelka poukazovala na nicotnost správních rozhodnutí.
Nicotnost rozhodnutí vydávaných podle daňového řádu je upravena v ust. §105 citovaného
zákona, podle něhož je rozhodnutí nicotné, pokud a) správce daně nebyl k jeho vydání vůbec
věcně příslušný, b) trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky
neuskutečnitelným, nebo c) je vydáno na základě jiného nicotného rozhodnutí vydaného
správcem daně. Podle názoru Nejvyššího správního soudu není v daném případě splněn žádný
z uvedených důvodů. Rovněž tak není zdejší soud názoru, že by se jednalo o nicotnost ve smyslu
judikatury Nejvyššího správního soudu. Podle konstantní judikatury patří mezi vady,
které způsobují nicotnost např. absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost
rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy
(absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), uložení plnění, které je trestné
nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu
vůbec neexistuje, nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí, např. uložení povinnosti
podle zrušeného právního předpisu (k tomu srv. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
25. 9. 2014, č. j. 7 Afs 100/2013 - 56, ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, ze dne
30. 9. 2003, č. j. 6 A 82/2000 - 43, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002,
sp. zn. III. ÚS 728/01). Takovými vadami však předmětná rozhodnutí netrpí. Rovněž tak nejsou
předmětná rozhodnutí nezákonná, jak v obecné rovině tvrdila stěžovatelka. Rozhodnutí
generálního ředitelství bylo vydáno v souladu s právními předpisy, obsahuje všechny zákonné
náležitosti a při jeho vydání nedošlo k vadám majícím za následek jeho nezákonnost. Ostatně
stěžovatelka ani explicitně neuváděla, které zákonné ustanovení bylo při vydání těchto rozhodnutí
porušeno. Poukazovala-li stěžovatelka na nezákonnost či nicotnost hromadného předpisu k dani
z nemovitostí za rok 2010, přičemž tento má mít návaznost na napadené rozhodnutí a jemu
předcházející rozhodnutí, je nutno zdůraznit, že v řízení o obnově řízení byly posuzovány
podmínky ve smyslu ust. §117 odst. 1 daňového řádu, přičemž žádný ze zákonných důvodů tam
uvedený v dané věci nebyl shledán. Jak správně uvedl krajský soud, pokud není pravomocné
podkladové rozhodnutí „odklizeno“, je závazné nejen pro účastníky řízení, nýbrž i pro správní
orgány, a to s ohledem na presumpci správnosti správních aktů. I případně vadný správní
akt je způsobilý vyvolat právní účinky a je třeba se jím řídit, pokud není předepsaným postupem
zrušen. K tomu však v dané věci nedošlo. Finanční ředitelství se k odvolání stěžovatelky zabývalo
zákonností hromadného předpisného seznamu ze dne 13. 4. 2010. Proti tomuto rozhodnutí
mohla stěžovatelka podat žalobou a nechat ho přezkoumat soudem. Názor zastávaný
stěžovatelkou by ad absurdum vedl k tomu, že by správní orgán musel na základě jakéhokoliv
tvrzení poukazujícího na ničím nepodloženou vadnost či nezákonnost podkladových rozhodnutí
vyhovět návrhu na obnovu řízení.
Vytýkala-li stěžovatelka krajskému soudu, že neprovedl navrhované důkazy, konstatuje
Nejvyšší správní soud, že krajský soud se návrhem na provedení dokazování zabýval. Podle
konstantní judikatury není povinností soudu provést všechny navrhované důkazy a neprovedení
všech navrhovaných důkazů nelze bez dalšího považovat za porušení práva na spravedlivý
proces. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 28. 7. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 3010/08, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 29. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 569/03, a usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, I. ÚS 2271/12, ze dne
23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, a ze dne 13. 8. 2012, I. ÚS 2271/12) jedním z aspektů práva
na spravedlivý proces je, že v soudním řízení je nutno umožnit účastníku řízení tvrdit rozhodné
skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu
účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho
zamítnutí v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud navržené důkazy neprovedl.
V souladu s touto judikaturou přitom postupoval i krajský soud a v tomto ohledu mu nelze nic
vytknout. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem krajského soudu, že provedení
stěžovatelkou navržených důkazů by nemohlo na závěru o zákonnosti napadeného rozhodnutí
nic změnit. Proto neprovedení navržených důkazů nebylo vadou řízení, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé a mělo za následek porušení práva na soudní
ochranu a spravedlivý proces. Vytýkala-li stěžovatelka krajskému soudu, že ji měl vyzvat
k doplnění důkazních prostředků na podporu jejich tvrzení nebo k doplnění žaloby, takovou
povinnost krajský soud neměl. V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu, zejména
usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8 2010,
č. j. 4 As 3/2008 - 78, publ. pod č. 2162/2011 Sb. NSS, jakož i rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS. Je nutno
zdůraznit i to, že stěžovatelce byl v řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupce z řad advokátů,
který jí poskytoval právní pomoc. Vytýkala-li stěžovatelka správnímu orgánu nesprávnost jeho
postupu ve vztahu k podané žalobě soudu, je nutno konstatovat, že žaloba se podává k soudu
a nikoliv ke správnímu orgánu. Stěžovatelka však nijak nekonkretizovala, jak by se uvedený
postup správního orgánu měl projevit na jejích právech v dané věci, resp. na zákonnosti
předmětných rozhodnutí
Stěžovatelka v dalším stížním bodě namítala, že krajský soud nesprávně dospěl k závěru,
že postupem generálního ředitelství v odvolacím řízení nedošlo k porušení ust. §115 odst. 2
daňového řádu a zkrácení procesních práv stěžovatelky.
Podle ust. §115 odst. 2 daňového řádu provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího
řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými
skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil,
popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. Obdobně postupuje odvolací orgán
i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato
změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že odvolací orgán je povinen seznámit odvolatele
se zjištěnými skutečnostmi či důkazy a umožnit mu se k nim vyjádřit pouze tehdy, provádí-li
v průběhu odvolacího řízení dokazování, resp. tehdy, dospěje-li k odlišnému právnímu názoru,
než správce daně I. stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Jen
při splnění těchto podmínek je odvolací orgán povinen seznámit odvolatele se zjištěnými
skutečnostmi či důkazy, a umožnit mu se k nim vyjádřit, popř. navrhnout další důkazní
prostředky. Účelem citovaného ustanovení je umožnit efektivní ochranu práv odvolatele,
resp. zabránit vzniku překvapivých rozhodnutí. Takovým rozhodnutím je rozhodnutí, které
do skutkového nebo i právního hodnocení vnáší nové prvky a náhledy, na které by již odvolatel
nemohl adekvátně reagovat. Z tohoto důvodu daňový řád ukládá správnímu orgánu seznámit
odvolatele s důkazy, které byly provedeny v rámci odvolacího řízení, resp. se změnou právního
názoru, která by ovlivnila původní prvostupňové rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Tyto
podmínky však v daném případě splněny nebyly. Odvolací orgán neprováděl ani dokazování,
ani nedospěl k jinému právnímu názoru, než správce daně I. stupně. Nedošlo proto k porušení
ust. §115 odst. 2 daňového řádu a zkrácení procesních práv stěžovatelky, resp. uváděných
ústavních imperativů.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 poslední věta s. ř. s. zamítl. O kasační stížnosti bylo rozhodnuto
bez jednání postupem v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší
správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a generálnímu ředitelství žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Co se týče žádosti generálního ředitelství o přiznání náhrady nákladů podle ust. §13
advokátního tarifu, podle nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13,
„[z]ásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod naplňuje
přiznání paušální náhrady coby náhrady hotových výdajů podle jejich demonstrativního výčtu v §137 odst. 1
občanského soudního řádu i účastníkovi řízení, který advokátem zastoupen není, a to v situacích, v nichž
by účastníkovi řízení zastoupenému advokátem byla přiznána taková náhrada podle §13 odst. 3 advokátního
tarifu.“ A contrario z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že paušální náhradu nákladů
nelze přiznat účastníku řízení, pokud by mu paušální náhrada nákladů nepříslušela
ani při zastoupení advokátem (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2014,
č. j. 4 As 220/2014 - 20). Taková situace nastala i v posuzované věci. Podle rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, publ. pod č. 1260/2007 Sb. NSS,
„v případě, že v soudním řízení správním vystupuje jako účastník orgán veřejné správy v oboru své působnosti,
není v zásadě důvodně vynaloženým nákladem, pokud se v takovém řízení nechá zastoupit. […] Stejně tak
Vrchní soud v Praze konstatoval, že povinnost správního úřadu jím vydané rozhodnutí hájit na soudě proti
správní žalobě představuje samozřejmou součást povinností plynoucí z běžné správní agendy. Nelze proto
spravedlivě žádat na žalobci, aby hradil náklady, vzniklé tím, že správní úřad udělil k zastupování plnou moc
advokátovi.“ Podle citovaného rozsudku by generálnímu ředitelství nemohla být přiznána náhrada
nákladů, pokud by bylo zastoupeno advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu Ústavního
soudu mu tato náhrada nemůže být přiznána ani v případě, že zastoupeno není. Stejně tak je třeba
poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, např. nálezy ze dne 24. 11. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 1087/2009, ze dne 16. 9. 2010, I. ÚS 1877/10, ze dne 9. 10 2008, I. ÚS 2929/07,
ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 1877/10, ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09, ze dne
2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. II. ÚS 1215/10, ze dne 21. 2. 2011,
IV. ÚS 3191/10, podle níž má žalovaný správní orgán v případě úspěchu ve sporu právo
na náhradu nákladů řízení pouze tehdy, jsou-li vynaloženy účelně a zároveň přesahují-li rámec
běžné úřední činnosti. Po procesně neúspěšném účastníkovi řízení tak nelze spravedlivě
požadovat, aby hradil náklady správního orgánu spadající do jeho běžné činnosti v rámci výkonu
veřejné správy. Dále je nutno poukázat i na aktuální judikaturu Nejvyššího správního soudu,
zejména na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2015,
č. j. 7 Afs 11/2014 - 47, které v odůvodnění odkazuje na citovaný rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2007, č. j. 6 As 40/2006 - 87, a na citovaný nález Ústavního soudu ze dne
24. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1087/2009, a dále uvádí, že „procesně úspěšným žalovaným správním
orgánům nejsou zpravidla přiznávány ani další jimi nárokované náklady řízení spočívající v hotových výdajích.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 1. 2015, čj. 1 Afs 225/2014 - 31, se tak kupř. uvádí:
‚Žalovaný požadoval paušální náhradu nákladů ve výši 300 Kč v souvislosti s jedním úkonem právní
služby, spočívajícím v písemném vyjádření ke kasační stížnosti podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů. Žalovaný dovodil, že má nárok na paušální náhradu nákladů na základě §36 odst. 1
s. ř. s. a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13. K návrhu žalovaného Nejvyšší
správní soud konstatuje, že rovnost účastníků řízení podle §36 odst. 1 s. ř. s. není nikterak narušena, pokud
žalovanému správnímu orgánu není v soudním řízení správním, ve kterém měl plný úspěch, přiznána paušální
náhrada nákladů řízení. Ve smyslu §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu náleží náhrada hotových výdajů účelně
vynaložených v souvislosti s poskytnutím právní služby advokátovi, přičemž nedohodl-li se advokát s klientem
na jiné paušální částce, činí tato částka 300 Kč za jeden úkon právní služby. (…) Podle citovaného rozsudku
Nejvyššího správního soudu by žalovanému nemohla být přiznána paušální náhrada nákladů, pokud by byl
zastoupen advokátem, a proto ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu mu tato náhrada nemůže
být přiznána ani v případě, že zastoupen není. ? Stejný názor byl vysloven např. v rozsudku z 27. 11. 2014,
čj. 4 As 220/2014 – 20.[…] Rozšířený senát vyšel z citované tradiční judikatury, která zásadně omezuje
náhradu nákladů řízení, již je možné přiznat procesně úspěšnému správnímu orgánu, na náklady přesahující
rámec běžné úřední činnosti. […] Ad absurdum by žalované správní orgány v případě úspěchu v soudním řízení
mohly obdobně nárokovat i další náklady své běžné úřední činnosti, např. mzdové náklady vynaložené na práci
příslušných úředníků v souvislosti se soudním řízením na základě hodinové sazby, hotové výdaje na základě
paušální náhrady (jak ostatně správní orgány činí, srov. k tomu judikaturu Nejvyššího správního soudu citovanou
shora), přičemž by mohly odkazovat na otevřený výčet nákladů řízení uvedený v §57 odst. 1 s. ř. s. […] Naopak
přenášení nákladů běžné úřední činnosti na neúspěšné žalobce by mohlo odradit některé nemajetné jednotlivce
od obrany jejich práv před správními soudy, neboť by se obávali, že v případě neúspěchu jim budou uloženy
k náhradě náklady řízení ve značné výši. Povinnost nahradit náklady řízení úspěšnému účastníkovi totiž není
nijak omezena např. v případě osvobození žalobce od soudních poplatků pro jeho nemajetnost (náklady správního
orgánu jakožto účastníka řízení před soudem je třeba odlišit od nákladů státu ve smyslu §59 odst. 2 a §60
odst. 4 s. ř. s.). Takovýto odstrašující účinek by byl ovšem naprosto nežádoucí.“ Od výše citovaných závěrů
neshledal Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit, a proto nepřiznal generálnímu ředitelství
požadovanou náhrady nákladů řízení.
V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatelce ustanoven zástupcem advokát JUDr. Pavel
Pfajfr a v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Náklady řízení
o kasační stížnosti sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (písemné podání
ve věci samé – kasační stížnost) v částce 3.100 Kč podle ust. §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů a náhrady hotových výdajů
300, Kč podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky. Žádné další náklady advokát relevantně
nedoložil, ač tomu byl soudem vyzván. Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty
(§14a odst. 1 citované vyhlášky), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani, kterou
je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč.
Celková částka odměny ustanoveného zástupce proto činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. července 2015
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu