ECLI:CZ:NSS:2016:7.AS.184.2016:27
sp. zn. 7 As 184/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobce: P. H., zastoupený Mgr.
Vítem Brožkem, advokátem se sídlem Na Kovárně 472/8, Praha 10, proti žalovanému:
Katastrální úřad pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk, se sídlem
Palackého třída 54/255, Nymburk, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 18. 8. 2016, č. j. 47 A 12/2015 - 128,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Víta Brožka se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce dne 13. 4. 2015 doručil žalovanému žádost o zápis poznámky spornosti
ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „katastrální zákon“), a to k pozemku parc. č. X se stavbou rodinného domu č.
p. X, pozemku parc. č. X a pozemku parc. č. X se stavbou technické vybavenosti bez č. p., vše v
k. ú. O., obec O., okr. N. Žádost o zápis poznámky spornosti zdůvodňoval tím, že již od
2. 12. 2003 je u Okresního soud u v Nymburce vedeno pod sp. zn. 8 C 1245/2003 řízení o žalobě
na určení vlastnictví ke shora uvedeným nemovitostem.
[2] Žalovaný na uvedenou žádost reagoval sdělením ze dne 28. 4. 2015,
č. j. Z-2480/2015-208, ve kterém uvedl, že žádost neobsahuje žalobní návrh opatřený podacím
razítkem příslušného soudu, jak požaduje ust. §24 odst. 1 věta první katastrálního zákona,
a proto vyzval stěžovatele, aby předložil originál nebo úředně ověřenou kopii žalobního návrhu
opatřenou podacím razítkem příslušného soudu ve lhůtě do 15-ti dnů s tím, že bez předložení
této listiny nelze poznámku spornosti zapsat. Na toto sdělení reagoval žalobce podáními ze dne
13. 5. 2015 a 15. 5. 2015. Žalovaný následně sdělením ze dne 9. 6. 2015 informoval žalobce
o tom, že předložené listiny neosvědčují splnění podmínek pro to, aby na jejich základě mohla
být poznámka spornosti do katastru nemovitostí vyznačena. Navazujícím sdělením ze dne
25. 6. 2015 žalovaný žalobci oznámil, že z důvodů nedoložení potřebných listin bylo řízení o jeho
žádosti ukončeno. Na toto sdělení žalobce reagoval řadou podání stížnostního charakteru,
v nichž namítal nesouhlas s postupem žalovaného, jemuž současně začal vytýkat podíl na trestné
činnosti a nekompetentnost jeho pracovníků. Žalovaný na tato podání odpověděl písemností
ze dne 16. 7. 2015, ve které shrnul průbě h vyřizování žádosti žalobce a setrval na svém
dosavadním závěru, že předmětné žádosti nebylo možno vyhovět.
II.
[3] Dne 16. 7. 2015 doručil žalobce krajskému soudu žalobu, kterou se domáhal ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného (nezákonný zásah spatřoval v tom, že žalovaný
u nemovitých věcí evidovaných na LV č. X a X v k. ú. O. neprovedl zápis poznámky spornosti).
Tuto žalobu krajský soud usnesením ze dne 30. 10. 2015, č. j. 47 A 12/2015 - 55, odmítl pro
opožděnost. Uvedené usnesení bylo ke kasační stížnosti žalobce zrušeno rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 21. 1. 2016, č. j. 7 As 290/2015 - 19.
[4] Krajský soud poté vydal rozsudek ze dne 18. 8. 2016, č. j. 47 A 12/2015 - 128,
kterým žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že nevyznačení poznámky spornosti žalovaným není
nezákonným zásahem. Žalobcem předložené doklady neodůvodňují provedení zápisu poznámky
spornosti do katastru nemovitostí. Podle §24 katastrálního zákona je podmínkou pro vyhovění
návrhu na zápis poznámky spornosti, aby navrhovatel prokázal, že své právo kvalifikovaně
uplatnil u soudu. Předloženými doklady žalobce pouze osvědčil, že jím podaná žaloba na určení
vlastnického práva k nemovité věci byla civilním soudem pravomocně odmítnuta a soud
se jí odmítl věcně zabývat. Na danou situaci je proto třeba nahlížet tak, jako by určovací žaloba
nebyla podána. Podmínka obsažená v §24 katastrálního zákona tudíž nebyla naplněna.
Na tom nic nemění ani žalobcem následně podaná žaloba pro zmatečnost, kterou žalobce brojil
proti usnesení civilního soudu o odmítnutí jeho žaloby. S ohledem na výše uvedené krajský soud
shledal, že žalobcem předložené doklady nebyly způsobilým podkladem pro zápis poz námky
spornosti, jak požaduje §24 odst. 1 katastrálního zákona. Žalovaný proto nemohl jeho návrhu
na zápis poznámky spornosti vyhovět. Postupem žalovaného tedy nedošlo k nezákonnému
zásahu do práv žalobce.
III.
[5] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatel předně poukázal
na nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z důvodu nevypořádání žalobních námitek
a převzetí právních názorů žalovaného. Krajský soud rovněž opomenul vypořádat důkazy
navržené stěžovatelem. Žalovaný pak pochybil, pokud nevyhověl jeho návrhu na zápis poznámky
do katastru nemovitostí. Postup žalovaného byl svévolný a v rozporu se zákonem
[§24 odst. 1 katastrálního zákona a §985 zákona č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „občanský zákoník“)]. Podle §24 odst. 1 katastrálního zákona nebyl žalovaný oprávněn
požadovat po stěžovateli doklady stran předmětného soudního řízení na určení vlastnického
práva k nemovité věci. Žalovaný měl dle názoru stěžovatele bezodkladně po podání návrhu
provést z úřední povinnosti požadovaný zápis poznámky spornosti. Jelikož tak neučinil, dopustil
se nezákonného zásahu. Krajský soud nevycházel ze skutkového a právního stavu,
který tu byl v době napadeného jednání žalovaného. Krajský soud nesprávně interpretoval
§24 katastrálního zákona, který vysloveně neuvádí, jak a čím je třeba doložit návrh na zápis
poznámky spornosti. Také doložením podání žaloby pro zmatečnost lze naplnit podmínky
obsažené v §24 odst. 1 katastrálního zákona. Krajský soud nezohlednil porušení ústavních práv
stěžovatele, práv vyplývajících z Listiny základních práv a svobod (čl. 2 a čl. 4) , ani ustálenou
soudní praxi. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl zrušit rozsudek krajského soudu a věc
vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
IV.
[6] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
V.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Jelikož se jedná o opakovanou kasační stížnost v dané věci, vážil Nejvyšší správní soud
nejprve její přípustnost z hlediska §104 odst. 3 písm. a) s . ř. s. Podle tohoto ustanovení je kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní
rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li jako důvod kasační
stížnosti namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
[10] Ze zákazu opakované kasační stížnosti judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího
správního soudu dovodila nad rámec doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. také další
výjimky, jejichž respektování znamená dodržení smyslu a účelu rozhodování Nejvyššího
správního soudu. Dospěla k závěru, že toto ustanovení nelze vz táhnout zejména na případy,
kdy Nejvyšší správní soud vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení
nebo nedostatečně zjištěný skutkový stav, případně nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Citované ustanovení tedy limituje přípustnost kasační stížnosti ve vztahu k otázkám již dříve
v téže věci Nejvyšším správním soudem závazně posouzeným a námitkám, které účastník řízení
ve své první kasační stížnosti neuplatnil, ačkoliv je uplatnit mohl (v podrobnostech viz usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 2011, č. j. 1 As 79/2009 - 165,
č. 2365/2011 Sb. NSS, dostupný na www.nssoud.cz).
[11] V nyní projednávané věci se jedná o případ, kdy bylo předchozí usnesení krajského soudu
zrušeno výlučně z procesních důvodů. Krajský soud totiž tímto usnesením žalobu odmítl
pro opožděnost. Nejvyšší správní soud pak shledal závěr o opožděnosti žaloby nesprávným.
Námitky uplatněné v nové kasační stížnosti se přitom již otázky včasnosti žaloby netýkají
a směřují proti věcnému posouzení žaloby. Ve světle výše citované judikatury je tedy kasační
stížnost přípustná.
[12] Nejvyšší správní soud se dále zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
krajského soudu. Bylo by totiž předčasné zabývat se právním p osouzením věci samé, bylo-li
by současně napadené rozhodnutí soudu skutečně nepřezkoumatelné, či založené na jiné vadě
řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
[13] Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku
krajského soudu vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu
ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97,
uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spraved livý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje lib ovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat především
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními
závěry na straně druhé.
[14] Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06, (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena “. Ostatně Ústavní soud i v nálezu ze dne
17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž konstatoval, že:
„[s]oudy jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny “.
[15] Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud
zabýval ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak nap ř. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považ ovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné
náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní
úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokl ádaného přezkumu mimo
rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry
vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné “.
V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75,
který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004,
pak vyslovil Nejvyšší správní soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena
na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodně ní soudního rozhodnutí. Musí
se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o sku tečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné
v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny “.
Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není
zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného hodnoc ení důkazů či utváření závěru
o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumen taci stěžovatele v žalobě
a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozh odnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smys lu §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.“. Judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005 Sbírky
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu) je jinak společný závěr, že „není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení
v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové
rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven základ jeho
žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávn ost odmítnout, ale musí také
uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá “.
[16] Nejvyšší správní soud s poukazem na shora uvedené konstatuje, že má-li být soudní
rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal správní soud
za rozhodný a jak uvážil o pro věc podstatných skutečnostech, resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené musí nalézt svůj odraz v odůvodnění dotčeného
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu správní soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. §75 odst. 2 s. ř. s.
v návaznosti na §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou. Ponechat stranou nelze
okolnost, že obsah odůvodnění rozhodnutí správního soudu v podstatě předurčuje možný rozsah
opravného prostředku vůči tomuto rozhodnutí ze strany účastníků řízení. Pokud by vůbec
neobsahovalo odůvodnění nebo by nereflektovalo žalobní námitky a zásadní argumentaci,
o níž se opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
[17] Napadený rozsudek vyhovuje výše uvedeným kritériím přezkoumatelnosti. Z jeho
odůvodnění je zřejmé, z jakého skutkového stavu krajský soud vycházel, jak vyhodnotil pro věc
rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, z jakých
důvodů posoudil postup žalovaného jako zákonný a naopak, z jakých důvodů shledal
nedůvodnými žalobní námitky stěžovatele. Byť si jistě lze představit ještě podrobnější vypořádání
uplatněných námitek, nezpůsobuje způsob zvolený krajským soudem nutnost zrušení jeho
rozsudku. Uvedený postup krajského soudu odpovídá konstantní judikatuře, podle níž není
povinností správního soudu reagovat na každý dílčí argument uplatněný v žalobě, či v replice
a ten obsáhle vyvrátit; úkolem soudu je uchopit obsah a smysl argumentace a vypořádat
se s ní (podpůrně srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000,
I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09, sp. zn. IV. ÚS 919/14 ze dne 10. 12. 2014).
Z odůvodnění je jednoznačně patrné také to, z jakých důvodů krajský soud nepovažoval za nutné
provádět důkazy navrhované stěžovatelem. Krajský soud nepochybil ani v tom, že vyhodnotil
jako správnou argumentaci žalovaného a její závěry, podpořené logickou argumentací a relevantní
judikaturou Nejvyššího správního soudu, převzal do svého rozhodnutí (viz rozsudek zdejšího
soudu ze dne 27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS).
Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil námitce poukazující na nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu. Ostatně stěžovatel proti závěrům v něm vysloveným v kasační stížnosti obsáhle
brojí a na mnoha místech s nimi polemizuje, což by v případě nepřezkoumatelnosti nebylo
možné. Nesouhlas stěžovatele s odůvodněním a závěry napadeného rozsudku nezpůsobuje jeho
nepřezkoumatelnost (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2010,
č. j. 8 As 11/2010 - 163, ze dne 12. 11. 2013, č. j. 2 As 47/2013 - 30, oba dostupné
na www.nssoud.cz).
[18] Stěžovatel dále dovozoval existenci nezákonného zásahu žalovaného z důvodu,
že neprovedl na základě stěžovatelem předložených listin po známku spornosti ve smyslu
§24 odst. 1 katastrálního zákona.
[19] Podle §24 odst. 1 katastrálního zákona není -li stav zapsaný v katastru v souladu
se skutečným právním stavem, osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, se domáhá odstranění
nesouladu, a prokáže- li, že své právo uplatnila u soudu, zapíše se na její žádost do katastru
poznámka spornosti zápisu. Obdobně se zapíše do katastru poznámka spornosti zápisu
i v případě, že někdo tvrdí, že je ve svém právu dotčen záp isem provedeným do katastru
bez právního důvodu ve prospěch jiného a žádá, aby to bylo v katastru poznamenáno. Poznámku
spornosti zápisu, která působí proti zápisu provedenému na základě napadeného právního
jednání a na něj navazujícím zápisům, zapíše katastrální úřad t aké na základě oznámení soudu
o podané žalobě nebo na základě doloženého návrhu žalobce, pokud žalobce podal žalobu
o určení, že právní jednání, na jehož základě má být zapsáno právo do katastru, je neplatné,
zdánlivé nebo zrušené.
[20] Nejvyšší správní soud považuje za nutné předně poukázat na rozsudek zdejšího soudu
ze dne 26. 1. 2012, č. j. 4 Aps 4/2011 - 68, v němž soud mj. s odkazem na usnesení rozšířeného
senátu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 7 Aps 3/2008 - 98, uvedl, že závěr v něm vyslovený lze aplikovat
„i ve vztahu k soudní ochraně proti provedení či neprovedení poznámky do katastru nemovitostí. Poznámky
jsou podle §14 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. úkony příslušného orgánu republiky, které jsou určeny
k vyznačení skutečnosti nebo poměru vztahujícího se k nemovitosti nebo osobě a které nemají vliv na vznik,
změnu nebo zánik práva. Katastrální úřad přitom podle §9 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. zapíše poznámku
na základě některého ze zde vyjmenovaného doručeného rozhodnutí nebo oznámení soudu, správce daně, správce
podniku, vyvlastňovacího úřadu, soudního exekutora, osoby oprávněné provádět veřejné dražby podle zvláštního
právního předpisu, insolvenčního správce či k doložení návrhu toho, v jehož prospěch má být poznámka zapsána.
Při zápisu poznámkou přitom katastrální úřad podle odstavce druhého téhož ustanovení postupuje přiměřeně jako
při zápisu do katastru nemovitostí formou záznamu. Katastrální úřad stejně jako v případě zápisu formou
záznamu tedy při zápisu poznámky do katastru nemovitostí nerozhoduje o vlastnickém právu, nýbrž z úřed ní
povinnosti a bez vlastní rozhodovací pravomoci vyznačuje změnu právních p oměrů k nemovitostem nastalou
v důsledku rozhodnutí jiného orgánu či úkonu třetí osoby. Tato činnost tak nemůže být považována za rozhodnutí
o věci, která vyplývá ze soukromoprávních vztahů, a nemůže založit pravomoc civilních soudů podle části páté
občanského soudního řádu (srov. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.,
o rozhodování některých kompetenčních sporů ze dne 31. 1. 2007, č. j. Konf 30/2006 - 5, publikované
pod č. 1244/2007 Sb. NSS). Zápisem poznámky katastrální úřad o ničem nerozhoduje a toliko zaznamenává
právní skutečnosti nastalé nezávisle na vůli osob, kterým náležejí věcná pr áva k nemovitostem evidovaným
v katastru. Z tohoto důvodu poznámka stejně jako záznam představuje pouhý faktický úkon spočívající
v provedení nebo neprovedení zápisu do státem vedené evidence nemovitostí a pro absenci formy správního
rozhodnutí tak zde nepřipadá v úvahu soudní ochrana žalobou proti rozhodnut í správního orgánu
podle §65 a násl. s. ř. s. Jediný rozdíl mezi zápisem formou záznamu a poznám ky tak představuje pouze to,
že záznamem se podle §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. zapisuje vznik, změna nebo zánik
práva k nemovitostem, které nastaly ze zákona nebo rozhodnutím jiného orgánu, zatímco poznámkou
se podle §9 odst. 1 a §14 odst. 3 téhož zákona zapisují právní skutečnosti, které se vztahují k nemovitostem
určitého vlastníka. Poznámky tak mají pouze informativní charakter a jejich smyslem je upozornit případ ného
zájemce o nabytí věcného práva k nemovitosti na její možné právní vady. I takový zápis do katastru nemovitostí
však svojí intenzitou zasahuje do právní sféry vlastníka nemovitosti, neboť mu ztěžuje uskutečnění jejího
případného úplatného převodu na ji nou osobu. Proto i poznámku je zapotřebí považovat za takový úkon
katastrálního úřadu, který představuje zásah ve smyslu §82 s. ř. s. Také so udní ochrany proti provedení
či neprovedení poznámky do katastru nemovitostí podle §9 zákona č. 265/1992 Sb. se proto lze ve správním
soudnictví domáhat v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu
podle §82 a násl. s. ř. s.“
[21] Jak dále uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2014,
č. j. 3 Aps 6/2013 - 33, bylo na „stěžovatelích, aby samotnou otázku vlastnictví vydaných pozemků uplatnili
u příslušného obecného soudu žalobou na určení vlastnictví nemovitosti vůči „evidovaným“ vlastníkům
(srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2147/1999, 20 Cdo 1897/98, a 3 Cdo n 991/96). V této
souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenává, že pokud stěžovatelé své právo uplatní, právní úprav a
§24 nového katastrálního zákona (256/2013 Sb.) v návaznosti na §985 a §986 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, jim umožňuje zápis tzv. poznámky spornosti zápisu do katastru nemovitostí s právními
účinky vůči zápisům prováděným do budoucna“. Takový výklad ostatně odpovídá i §985 občanského
zákoníku, na něž se stěžovatel odvolával: „ Není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu
se skutečným právním stavem, může se osoba, jejíž věcné právo je dotčeno, domáhat odstranění nesouladu;
prokáže-li, že své právo uplatnila, zapíše se to na její žádost do veřejného seznamu. […]“
[22] Konečně je třeba poukázat na zrušující rozsudek ze dne 21. 1. 2016,
č. j. 7 As 290/2015 - 22, v němž se uvádí, že „také poznámku spornosti podle §24 odst. 1 katastrálního
zákona zapíše katastrální úřad mimo jiné na základě doloženého návrhu žalobce, který podal žalobu o určení,
že právní jednání, na jehož základě má být zapsáno právo do katastru, je neplatné, zdánlivé nebo zrušené.
Nejvyšší správní soud proto s ohledem na výše uvedené a skutečnost, že katastrální úřad při zápisu poznámky
postupuje přiměřeně podle ustanovení o zápisu záznamu, dospěl k závěru, že katastrální úřad ani v případě
zápisu poznámky spornosti nerozhoduje, nýbrž posuzuje, zda předložené listiny splňují podmínky pro zapsání
poznámky.“
[23] Z obsahu správního a soudního spisu sice vyplynulo, že stěžovatel podal u Okresního
soudu v Nymburce žalobu proti J. aj. D. na určení vlastnického práva, avšak tato žaloba byla
usnesením uvedeného soudu ze dne 4. 11. 2009, č. j. 8 C 1245/2003 - 410, odmítnuta, proti
čemuž se stěžovatel bránil odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
11. 5. 2010, č. j. 25 Co 148/2010 - 494, zamítnuto. Usnesení obou soudů stěžovatel napadl
žalobou pro zmatečnost, kterou však Krajský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 10. 2010,
č. j. 25 Co 148/2010-MOP - 91, zamítl, a následné odvolání stěžovatele proti tomuto usnesení
bylo v rozsahu věci samé zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2014, č. j. 4
Co 61/2014 - 149.
[24] Z obsahu správního a soudního spisu dále vyplynulo, že stěžovatel dne 13. 4. 2015,
tedy po skončení uvedených soudních řízení, doručil žalovanému žádost o zápis
poznámky spornosti, který dokládal tím, že u Okresního soudu v Nymburce bylo
vedeno pod sp. zn. 8 C 1245/2003 řízení o žalobě na určení vlastnictví ke shora
uvedeným nemovitostem. Žalovaný uvedenou žádost vyřídil sdělením ze dne 28. 4. 2015,
č. j. Z-2480/2015-208, ve kterém stěžovatele informoval o tom, že je třeba doložit žalobní návrh
s podacím razítkem soudu, což stěžovatel dle žalovaného dosud neučinil. Na toto sdělení
reagoval stěžovatel podáními ze dne 13. 5. 2015 a 15. 5. 2015, v nichž vyjádřil nesouhlas
s postupem žalovaného, neboť měl za to, že vše potřebné pro zápis poznámky spornosti doložil.
Uvedl důvody, pro které nemohl katastrálnímu úřadu předložit originál jím požadované listiny.
K podání připojil kopii změny a doplnění návrhu na zahájení řízení ze dne 7. 10. 2005 a konverzi
žaloby o náhradu škody ze dne 2. 12. 2003. Na tato sdělení stěžovatele reagoval žalovaný
sdělením ze dne 9. 6. 2015, v němž konstatoval, že tyto doklady kvalifikovaným způsobem
neprokazují vedení soudního řízení o určení vlastnického práva, neboť jím podaná určovací
žaloba byla pravomocně odmítnuta. Poučil stěžovatele, že jen v případě zrušení pravomocného
usnesení o odmítnutí žaloby by bylo možno tvrdit, že probíhá řízení o žalobě na určení
vlastnického práva a že je možno vyznačit poznámku spornosti. Navazujícím sdělením ze dne
25. 6. 2015 žalovaný stěžovateli oznámil, že z důvodů nedoložení potřebných listin bylo řízení
o jeho žádosti ukončeno. Na toto sdělení stěžovatel reagoval řadou podání, v nichž namítal
nesouhlas s postupem žalovaného, jemuž současně začal vytýkat podíl na trestné činnosti
a nekompetentnost jeho pracovníků. Žalovaný na tato podání odpověděl písemností ze dne
16. 7. 2015, ve které shrnul průběh vyřizování žádosti stěžovatele a setrval na svém dosavadním
závěru, že předmětná žádost neobsahovala příslušné podklady a nebylo jí možno vyhovět.
V návaznosti na to stěžovatel podal předmětnou zásahovou žalobu.
[25] Nejvyšší správní soud je ve shodě s krajským soudem a žalovaným toho názoru, že nebyly
splněny podmínky pro zápis poznámky spornosti ve smyslu §24 odst. 1 katastrálního zákona.
Stěžovatelem doložené usnesení o odmítnutí žaloby na určení vlastnictví (nadto v prosté kopii,
nikoliv v originále či úředně ověřené kopii s podacím razítkem příslušného soudu), ani usnesení,
kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti citovanému usnesení, ani další předložené
doklady (všechny bez formálních náležitostí) nelze považovat za listiny, na základě kterých měl
správní orgán bez dalšího vyznačit poznámku spornosti. Soud stěžovatelovu žalobu odmítl
podle §114 odst. 2 ve spojení s §43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a odmítavé usnesení bylo následně k odvolání
stěžovatele potvrzeno Krajským soudem v Praze. To stejné platí i pro další listiny,
resp. argumentaci stěžovatele. Ani z ní nelze dovodit, že bylo povinností žalovaného vyznačit
poznámku spornosti. Výklad zastávaný stěžovatelem by byl i proti smyslu a účelu zápisu
poznámky spornosti. V této souvislosti nelze nezmínit i možné důsledky zápisu poznámky
spornosti.
[26] Ze všech výše uvedených důvodů nelze souhlasit se žalobcem, že se žalovaný dopustil
nezákonného zásahu, pokud poznámku neprovedl. Nejvyšší správní soud souhlasí se žalovaným,
resp. krajským soudem, že podmínky pro zápis poznámky spornosti v dané věci splněny nebyly.
[27] Na výše uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že stěžovatel proti usnesení,
jímž Krajský soud v Praze zamítl odvolání proti odmítavému usnesení jeho určovací žaloby , brojil
žalobou pro zmatečnost. Žaloba pro zmatečnost „je mimořádným opravným prostředkem v občanském
soudním řízení, jímž účastník soudního řízení napadá pravomocné soudní rozhodnutí, kterým bylo řízení
skončeno, nebo rozhodnuto ve věci samé “ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
11. 4. 2007, č. j. 3 Ans 6/2006 - 126). Jak přitom vyplývá z obsahu spisu, tato žaloba směřovala
proti výše citovaným soudním rozhodnutím a byla Krajským soudem v Praze zamítnuta
a následné odvolání stěžovatele vůči tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Praze. Ani doklad
o tom, že stěžovatel podal výše uvedenou žalobu pro zmatečnost, nelze proto považovat
za doklad, na základě kterého bylo v dané věci nutno provést poznámku spornosti.
[28] Rovněž tak nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že krajský soud pochybil,
když nevycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době napadeného jednání
žalovaného. Krajský soud byl v dané věci povinen podle §87 odst. 1 věty první před středníkem
s. ř. s. rozhodovat na základě skutkového stavu zjištěného ke dni svého rozhodnutí,
což bezezbytku splnil.
[29] S ohledem na výše uvedené nelze souhlasit se stěžovatelem v námitkách poukazujících
na porušení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Správní orgány
postupovaly zcela v souladu s právní úpravou a nelze proto dovozovat ani porušení výše
uvedených článků. Nejvyšší správní soud se tedy plně ztotožnil se závěry krajského soudu,
na které v podrobnostech odkazuje.
[30] S přihlédnutím ke všem výše uvedeným důvodům dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože podle obsahu spisu mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly .
[32] Stěžovateli byl v řízení před krajským soudem ustanoven zástupcem advokát
JUDr. Bc. Petr Mošna a podle §35 odst. 8 s. ř . s. zástupce ustanovený v řízení před krajským
soudem, je-li jím advokát, zastupuje účastníka řízení i v řízení o kasační stížnosti. Citované
ustanovení rovněž stanoví, že je-li ustanoven advokát, platí hotové výdaje zástupc e a odměnu
za zastupování stát. Nejvyšší správní soud zjistil, že zá stupci stěžovatele byl od 1. 9. 2016
pozastaven výkon advokacie. Česká advokátní komora v odpovědi na žádost o informace
Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že od stejného data se jeho zástupcem stal v souladu
s §27 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, Mgr. Vít Brožek , advokát. Nejvyšší správní
soud přiznal výši odměny za poskytnutí právních služeb podle §11 písm. d) ve spojení
s §9 odst. 4 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), za jeden úkon právní služby učiněný v řízení o kasační stížnosti
spočívající v sepsání kasační stížnosti ve výši 3.100 Kč, a dále přiznal i náhradu hotových výdajů
ve výši paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 advokátního tarifu;
celkem tedy 3.400 Kč. Co se pak týče žádosti o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů
za další úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, jak je požadováno
v přípise doručeném zdejšímu soudu dne 7. 10. 2016, t ento úkon nelze považovat za účelně
vynaložený náklad k bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.,
a §13 odst. 1 advokátního tarifu. Mgr. Vít Brožek se stal zástupcem stěžovatele až od 1. 9. 2016,
tedy v době, kdy již byla podána perfektní kasační stížnost, která byla zároveň posledním úkonem
stěžovatele vůči zdejšímu soudu (tato kasační stížnost byla dor učena zdejšímu soudu dne
31. 8. 2016, a to jménem a z datové schránky původně ustanoveného zástupce, JUDr. Bc. Petra
Mošny). Poté zdejší soud od stěžovatele žádnou další procesní aktivitu nepožadoval. Ostatně,
stěžovatel (resp. jeho zástupce) ani žádný procesní úkon, který by z údajné přípravy zastoupení
vzešel, vůči zdejšímu soudu neučinil. Uvedený úkon právní služby by bylo možno shledat
účelným např. v případě, kdyby vznikla potřeba reagovat na protitvrzení uvedená ve vyjádření
žalovaného ke kasační stížnosti. Tato situace však v dané věci nenastala (žalovaný se ke kasační
stížnosti nevyjádřil). Je třeba doplnit, že původnímu zástupci stěžovatele byla odměna a náhrada
hotových výdajů za úkon právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení přiznána
již v řízení před krajským soudem. Pro podporu výše uvedeného postupu srov. podpůrně
i rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2013, č. j. 3 Azs 11/2013 - 44, ze dne
17. 7. 2013, č. j. 3 Azs 55/2012 - 47, nebo ze dne 14. 10. 2005, č. j. 6 Ads 57/2004 - 59. Jelikož
je Mgr. Vít Brožek plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna za zastupování o tuto
daň; částka daně činí 714 Kč. Celkem tedy odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů
včetně daně činí 4.114 Kč. Tato částka bude zástupci stěžovatele vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu