ECLI:CZ:NSS:2018:7.AS.311.2018:35
sp. zn. 7 As 311/2018 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
Mgr. Davida Hipšra a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: M. C., zastoupen
Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem Ledčická 649/15, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2018,
č. j. 19 A 7/2018 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Rozhodnutím Magistrátu města Ostravy (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne
17. 10. 2017 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle §125c odst. 1 písm. f) bod 4
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále též „silniční zákon“). Tohoto přestupku se měl dopustit tím,
že dne 4. 5. 2017 v 15:21 hod. v Ostravě na ulici Dr. Martínka, u přechodu ve směru jízdy k ulici
Horní, řídil motorové vozidlo tovární značky Škoda, RZ X, rychlostí 60 km/h (po odečtení
odchylky měřícího zařízení) v místě, kde byla dovolená rychlost 50 km/h. Za uvedené jednání
byla žalobci uložena pokuta 1 500 Kč a povinnost uhradit státu náklady řízení paušální částkou
1 000 Kč.
[2] Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce prostřednictvím svého zmocněnce blanketní
odvolání, které ani přes výzvu správního orgánu I. stupně nedoplnil.
[3] O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2018, č. j. MSK 172580/2017, jímž
odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil.
II.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného správní žalobou. Shora označeným rozsudkem
krajský soud žalobu zamítl. Ztotožnil se se správními orgány, že správní spis poskytuje dostatečný
podklad pro závěr, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Skutkový stav byl zjištěn
dostatečně, přičemž správní orgány se nedopustily ani žádného jiného porušení zákona. Žalobce
ani v průběhu silniční kontroly, ani následně v průběhu celého správního řízení neuváděl nic,
co by zavdalo pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Krajský soud považoval zjištěný
skutkový stav správními orgány doplněný o zjištění z důkazu provedeného soudem za plně
postačující pro učinění závěru o spáchání předmětného přestupku žalobcem. Za této situace bylo
nadbytečné provádět důkaz vyjádřením Českého metrologického institutu či znaleckým
posudkem z oboru metrologie. Provedeným dokazováním bylo rovněž prokázáno, že dne
4. 5. 2017 Městská policie Ostrava byla dle §79a silničního zákona oprávněna měřit rychlost
vozidel v daném místě. Podle soudu byly splněny i další podmínky pro postup ve smyslu
uvedeného ustanovení. Krajský soud dále neshledal důvodnou námitku, že výrok správního
rozhodnutí odporuje §77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů
(dále též „zákon č. 200/1990 Sb.“ či „přestupkový zákon“). Krajský soud nepřisvědčil žalobci
ani v tom, že bylo nutno postupovat podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky
a řízení o nich (dále též „zákon č. 250/2016 Sb.“). Rovněž další žalobní námitky neshledal krajský
soud důvodnými, a žalobu proto zamítl.
III.
[5] Shora označený rozsudek krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) podáním ze dne
7. 8. 2018 nazvaným kasační stížnost, ve které nekonkretizoval důvody, pro které ji podává. Soud
proto vyzval stěžovatel k doplnění kasační stížnosti (viz výzva ze dne 3. 9. 2018 doručená
stěžovateli dne 4. 9. 2018). V poslední den lhůty (dne 4. 10. 2018) doručil zástupce stěžovatel
soudu kasační stížnost z datové schránky. Téhož dne doručil soudu další podání nazvané kasační
stížnost, tentokrát e-mailem (z adresy neutralni@centrum.cz) bez elektronického podpisu.
K tomuto podání proto soud nepřihlížel. Ostatně podání se shoduje s kasační stížností
doručenou datovou schránkou (která nadto obsahuje i další argumentaci).
[6] V kasační stížnosti stěžovatel poukazuje na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“).
Podle stěžovatele je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, vychází z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu věci a z nesprávného právního posouzení. Konkrétně poukazoval
na nesprávně a nedostatečně zjištěný skutečný stav věci stran správnosti provedeného měření
rychlosti. Dále namítal, že měření rychlosti nebylo provedeno v souladu s §79a silničního zákona,
neboť ten umožňuje měřit rychlost obecní policií pouze při splnění dvou podmínek: jednak musí
obecní policie tuto činnost vykonávat na místě určeném policií a v součinnosti s policií, zadruhé
musí být účelem měření zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích. Tyto
podmínky v daném případě splněny nejsou. Dále brojil proti výroku prvostupňového rozhodnutí.
Namítal, že ve výroku absentuje ustanovení právního předpisu stanovujícího povinnost k náhradě
nákladů řízení. Rovněž namítal, že správní orgány neodůvodnily, z jakého důvodu byla stěžovateli
uložena sankce právě ve výši 1 500 Kč. Správní orgán nadto věc posuzoval dle „starého“ zákona
o přestupcích (zákon č 200/1990 Sb.“), ač „nový“ zákon o přestupcích (zákon č. 250/2016 Sb.)
je pro stěžovatele výhodnější. Obsáhle polemizoval s dílčími argumenty krajského soudu.
Závěrem kasační stížnosti stěžovatel akcentoval to, že v žalobě uvedl, že si nepřeje, aby jeho
iniciály byly zveřejněny na webu Nejvyššího správního soudu. Obdobně i zástupce stěžovatele si
nepřeje, aby jeho jméno, příjmení a adresa kanceláře byly zveřejněny na webu Nejvyššího
správního soudu. Stěžovatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a žalovanému uložil povinnost uhradit náklady řízení.
IV.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na odůvodnění žalobou napadeného
rozhodní a vyjádření k žalobě.
V.
[8] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností.
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování přezkoumatelnosti rozhodnutí vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94, č. 34/1996 Sb. ÚS, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, č. 85/1997 Sb. ÚS), podle níž jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je povinnost soudů
své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle §54 odst. 2 s. ř. s.). To potvrzuje
i navazující judikatura Ústavního soudu, např. nález ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06,
č. 64/2007 Sb. ÚS, v němž Ústavní soud vyslovil, že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího
a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem postupoval při posuzování
rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným na obsah odůvodnění a v konečném důsledku
takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla
spravedlivě posouzena“. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
vyslovil, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud
řídil při naplňování zásady volného hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů
a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. Nepřezkoumatelností z důvodu
nesrozumitelnosti se Nejvyšší správní soud zabýval např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, podle něhož lze „za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost obecně považovat
takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl,
odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze
rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích
nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá
své rozhodovací důvody.“
[12] Současně je ovšem nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů musí být vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost přezkoumat určité
rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno
(srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 7 Afs 212/2006 - 76, publikované pod č. 1566/2008 Sb. NSS, www.nssoud.cz). Není
přípustné institut nepřezkoumatelnosti libovolně rozšiřovat a vztáhnout jej i na případy,
kdy se správní orgán, resp. soud podstatou námitky účastníka řízení řádně zabývá a vysvětlí,
proč nepovažuje argumentaci účastníka za správnou, byť výslovně v odůvodnění rozhodnutí
nereaguje na všechny myslitelné aspekty vznesené námitky a dopustí se dílčího nedostatku
odůvodnění. Zrušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost je vyhrazeno těm nejzávažnějším
vadám rozhodnutí, kdy pro absenci důvodů či pro nesrozumitelnost skutečně nelze rozhodnutí
meritorně přezkoumat. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů tak má místo
zejména tehdy, opomene-li správní orgán či soud na námitku účastníka zcela (tedy i implicitně)
reagovat (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, č. j. 1 Afs 92/2012 - 45,
či ze dne 29. 6. 2017, č. j. 2 As 337/2016 - 64). Přehlédnout pak nelze ani fakt, že správní orgány
a soudy nemají povinnost vypořádat se s každou dílčí námitkou, pokud proti tvrzení účastníka
řízení postaví právní názor, v jehož konkurenci námitky jako celek neobstojí. Takový postup
shledal ústavně konformním i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08:
„Není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné
oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační
systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě
dostatečná.“ (srov. také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2015,
č. j. 9 As 221/2014 - 43).
[13] Kasační soud posoudil rozsudek krajského soudu i správní rozhodnutí optikou výše
uvedených judikaturních závěrů a dospěl k závěru, že jak rozsudek krajského soudu, tak obě
napadená správní rozhodnutí splňují požadavky přezkoumatelnosti. Bylo by si sice možné
představit ještě podrobnější odůvodnění rozhodnutí, avšak nosné úvahy z rozsudku
i ze správních rozhodnutí dovodit lze a nejedná se tedy o nepřezkoumatelnost v intenzitě
předpokládané výše citovanou judikaturou. Správní orgány i soud se zabývaly jádrem dané věci,
tj. otázkou, zda se přestupek stal, zda se jej dopustil stěžovatel, přičemž vypořádaly všechny
nosné námitky. Argumentace obsažená ve správních rozhodnutích tvoří koherentní celek,
ze kterého je zcela zřejmé, jaké úvahy a důvody správní orgány vedly k jimi učiněným závěrům.
To stejné platí i pro argumentaci krajského soudu.
[14] Stěžovatel dále poukazoval na vady ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Podle §103
odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
[15] Podle Nejvyššího správního soudu nedošlo v řízení před správními orgány k vadám
ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Dle názoru vysloveného v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 - 68, publikovaném
pod č. 3014/2014 Sb. NSS.: „v řízení o přestupku postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku.“ V nyní
posuzované věci správní orgány dostály tomuto požadavku. Shromážděné důkazy vytvořily
jasnou představu o průběhu celého skutkového děje a bez důvodné pochybnosti z nich vyplývá
přesvědčivý závěr o tom, že došlo k porušení 125c odst. 1 písm. f) bod 4 silničního zákona.
Jedná se zejména o výstupy ze silničního laserového rychloměru LTI 20/20 TruCAM, jehož
funkčnost byla ověřena autorizovaným metrologickým institutem. Ze správního spisu přitom
vyplývá, že měření bylo provedeno proškolenými policisty. Stěžovatel nadto ani netvrdil,
se kterou částí návodu k měřícímu zařízení by mělo být měření v rozporu. Stejně tak relevantně
nedokládal, že by došlo k chybě měření (např. v důsledku nesprávně umístěného záměrného
kříže). Jeho tvrzení zůstala v obecné rovině. Jak nadto správně uvedl krajský soud, stěžovatel
v průběhu silniční kontroly, ani následně v průběhu celého správního řízení neuváděl nic,
co by zavdalo pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu. Jeho pozdější obrana až v soudním
řízení se proto jeví jako účelová (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013,
č. j. 1 As 83/2013 - 60, či ze dne 22. 1. 2009, č. j. 1 As 96/2008 - 115).
[16] S ohledem na obsah spisu, resp. dostatečně zjištěný skutečný stav věci nebylo nutné provádět
ani důkaz vyjádřením Českého metrologického institutu či znaleckým posudkem z oboru
metrologie, což krajský soud řádně odůvodnil (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 2. 2012, č. j. 2 As 102/2011 - 121, ze dne 28. 8. 2015, č. j. 2 As 43/2015 - 51, či rozhodnutí
Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS
570/03, a ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. II. ÚS 418/03, ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05,
ze dne 24. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 714/13 atp.).
[17] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými ani námitky poukazující na stížní důvod uvedený
v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[18] Stěžovatel primárně namítal, že měření proběhlo v rozporu s §79a silničního zákona, podle
něhož Za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna
měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech určených policií, přitom postupuje
v součinnosti s policií.
[19] Nejvyšší správní soud stěžovateli nepřisvědčil. Krajský soud v rámci soudního řízení zjistil,
že Městská policie Ostrava byla oprávněna měřit rychlost vozidel v daném místě. Krajský soud
doplnil dokazování listinou předloženou žalovaným – stanoviskem Policie ČR ze dne
13. 12. 2016 – aktualizace lokalit určených k měření rychlosti vozidel Městskou policií Ostrava,
jehož přílohou je seznam úseků, z něhož bylo zjištěno, že Městské policii Ostrava bylo vydáno
souhlasné stanovisko s měřením rychlosti vozidel, kromě jiného v Ostravě – Hrabůvce na ulici
Dr. Martínka v obou směrech, a to v termínu od 1. 1. 2017 do 30. 6. 2017. Z důvodu,
že k překročení rychlosti došlo na pozemní komunikaci (v blízkosti přechodu), nelze souhlasit
ani s tím, že by měření rychlosti neprobíhalo za účelem zvýšení bezpečnosti provozu
na pozemních komunikacích. Nelze proto dovozovat, že by postup při měření rychlosti
odporoval §79a silničního zákona.
[20] Stěžovatel dále brojil proti výroku prvostupňového rozhodnutí. Podle §77 zákona
č. 200/1990 Sb.: Výrok rozhodnutí o přestupku, jímž je obviněný z přestupku uznán vinným, musí obsahovat
též popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, vyslovení viny, formu zavinění, druh a výměru sankce,
popřípadě rozhodnutí o upuštění od uložení sankce (§11 odst. 3), o započtení doby do doby zákazu činnosti
(§14 odst. 2), o uložení ochranného opatření (§16), o nároku na náhradu škody (§70 odst. 2) a o náhradě
nákladů řízení (§79 odst. 1).
[21] Uvedené náležitosti výrok obsahoval. Správní orgán přitom ve výroku zmínil vedle §79
odst. 1 přestupkového zákona i vyhlášku č. 231/1996 Sb., kterou se stanoví paušální částka
nákladů řízení o přestupcích. V §1 této vyhlášky se přitom uvádí, že Paušální částka nákladů řízení
o přestupcích, kterou je povinen nahradit občan podle §79 odst. 1 zákona, činí 1 000 Kč. Nutno dodat,
že stěžovatel ani neuvádí, jak by se jej neuvedené konkrétního ustanovení vyhlášky mohlo
dotknout na jeho právech. Nelze nadto přehlédnout, že stěžovatel v rámci odvolacího řízení
žádnou takovou námitku neuplatnil.
[22] Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že by správní orgány neodůvodnily, proč uložily
sankci v dané výši. Z judikatury Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne
12. 3. 2015, č. j. 9 As 100/2014 - 27) vyplývá, že ukládání sankcí za správní delikty (přestupky
a jiné správní delikty), a tudíž i rozhodování o jejich výši, se děje ve sféře volného správního
uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy zákonem dovolené volnosti správního orgánu
rozhodnout ve vymezených hranicích, resp. volit některé z možných řešení, které zákon dovoluje.
Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkumu lze jen potud, nepřekročil-li správní orgán
zákonem stanovené meze tohoto uvážení, a zda toto volné uvážení nezneužil (§78 odst. 1
s. ř. s.). V daném případě o takovém překročení mezí správního uvážení, resp. o jeho zneužití
hovořit nelze. Pokuta byla jednoznačně uložena v zákonném rozpětí. Stěžovateli byla
za předmětné jednání (podstatné překročení dovolené rychlosti) uložena pokuta ve výši 1 500 Kč.
Zákon umožňuje za uvedené jednání uložit pokutu od 1 500 Kč do 2 500 Kč, pokuta tedy byla,
jak správně uvedl krajský soud, uložena na spodní hranici zákonného rozpětí. Nelze nadto
přehlédnout, že stěžovatel v odvolání proti uložené pokutě ani nebrojil, resp. nepoukazoval
na žádnou skutečnost, pro kterou by měla být pokuta snížena odvolacím orgánem. Z hlediska
výše uložené sankce nutno dodat, že správní trestání plní nejen funkci preventivní, ale rovněž
i represivní, přičemž primárním významem trestání je potrestání pachatele tak, aby uloženou
sankci ve své právní a majetkové sféře adekvátním způsobem pocítil a vyvaroval se dalšího
porušování právních předpisů – srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 - 133, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 7. 2012, č. j. 6 Ads 129/2011 - 119.
[23] Pokud pak stěžovatel poukazoval na to, že správní orgán měl postupovat podle zákona
č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a nikoliv podle zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, konstatuje soud, že přestupkové řízení bylo vůči stěžovateli
zahájeno před účinností zákona č. 250/2016 Sb., přičemž rozhodnutí bylo vydáváno již za jeho
účinnosti. Z tohoto důvodu bylo nutno postupovat podle §112 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb.,
podle něhož se zahájená řízení o přestupku, která nebyla pravomocně skončena přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, dokončí podle dosavadních zákonů, tj. podle zákona
č. 200/1990 Sb. Nejvyšší správní soud se nadto ztotožňuje s krajským soudem i v tom, že nová
právní úprava (obsažená v zákoně č. 250/2016 Sb.) není pro stěžovatele příznivější, a nebylo
proto nutné podle ní postupovat (podpůrně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 4 As 191/2017 - 35). K námitce stěžovatele ohledně mimořádného snížení výměry pokuty
pod dolní hranici sazby ve smyslu §44 zákona č. 250/2016 Sb., soud ve shodě s krajským
soudem dodává, že stěžovatel v řízení neuváděl žádné relevantní okolnosti, které by k takovému
postupu zavdávaly sebemenší důvod, ty nevyplývaly ani ze spisu. Ani tvrzení uplatněná v kasační
stížnosti nelze považovat za okolnosti mimořádného charakteru, které by odůvodňovaly snížení
sankce pod dolní hranici sazby.
[24] Pokud pak stěžovatel upozornil v kasační stížnosti na nemožnost zveřejňování osobních
údajů stěžovatele a jeho zástupce na webových stránkách Nejvyššího správního soudu, konstatuje
soud, že stěžovatel výslovně dodal, že jeho upozornění není kasační námitkou. Soud se jí proto
nemohl v řízení o kasační stížnosti, které je ovládáno dispoziční zásadou, zabývat. Z procesní
opatrnosti lze dodat, že Nejvyšší správní soud se již námitkou shodného obsahu uplatněnou
Mgr. Václavem Voříškem, tj., advokátem zastupujícím i stěžovatele v této věci, již zabýval,
a neshledal ji případnou. K tomu viz usnesení ze dne 30. 3. 2017, č. j. Nao 118/2017 - 145.
[25] Nejvyšší správní soud neshledal v rozhodnutí správních orgánů a krajského soudu ani žádné
další vady či nezákonnosti, pro které by bylo nutno jejich rozhodnutí zrušit. Nejvyšší správní
soud se s rozhodnutími správních orgánů i soudu plně ztotožňuje. Z tohoto důvodu nemohl
soud shledat případnou ani polemiku stěžovatele s jejich argumentací.
[26] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není
důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[27] Soud rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti podle §60 odst. 1 věty první
s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení
o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu