ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.169.2018:23
sp. zn. 7 Azs 169/2018 - 23
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Hipšra a soudců
JUDr. Pavla Molka a JUDr. Tomáše Foltase v právní věci žalobce: V. S., zastoupen
Mgr. Lilianou Křístkovou, advokátkou se sídlem náměstí I. P. Pavlova 3, Praha 2, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 2 Az 38/2016 - 46,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky Mgr. Liliany Křístkové se u r č u je částkou 4 114 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I.
[1] Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky (dále jen „žalovaný“) v rozhodnutí
ze dne 15. 6. 2016, č. j. OAM-787/ZA-ZA02-BE05-2015, rozhodlo o neudělení mezinárodní
ochrany žalobci podle §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
II.
[2] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který
ji zamítl rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 2 Az 38/2016 - 46.
III.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost
z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[4] Stěžovatel uvedl, že se městský soud nezabýval tím, zda žalovaný vycházel ze spolehlivě
zjištěného skutkového stavu, a jeho rozsudek je proto nepřezkoumatelný. Podle jeho názoru
zcela jednoznačně ve svých podáních vykreslil svoji situaci, popsal, že utíká před válečným
konfliktem, že mu byl před odjezdem doručen povolávací rozkaz a že mu v důsledku návratu
hrozí nebezpečí uvěznění či jiný postih za neuposlechnutí povolávacího rozkazu a v případě
jeho uposlechnutí dokonce smrt. Proto mu podle jeho názoru měla být přiznána doplňková
ochrana podle §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Zároveň poukázal na to, že žije v České
republice již několik let, má zde přátele a je zcela integrován do české společnosti. Podle
jeho názoru je zřejmé, že výčet humanitárních důvodů obsažený v §14 zákona o azylu není zcela
konkretizován právě proto, aby správní orgány mohly posoudit každou individuální žádost,
a konkretizovat tak humanitární důvody podle vlastního uvážení. Stěžovatel proto navrhl,
aby byl rozsudek městského soudu zrušen.
IV.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí, na správní spis
i na napadený rozsudek. Stěžovatel podle něj neuvedl žádné relevantní azylové důvody, přičemž
obavy z výkonu vojenské služby ani osobní či rodinné důvody nejsou samy o sobě důvodem
pro udělení mezinárodní ochrany. Zároveň žalovaný poukázal na to, že stěžovatel byl v roce 2016
Obvodním soudem pro Prahu 7 pravomocně odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody
na tři roky se zkušební dobou pěti let, a to za pokus zločinu těžké újmy na zdraví podle §145
odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), a za přečin výtržnictví
podle §358 odst. 1 trestního zákoníku. Žalovaný zároveň poukázal na to, že na udělení
humanitárního azylu není právní nárok, že se řádně zabýval hodnocením možnosti udělení
doplňkové ochrany a že jeho závěry jsou zcela konformní jak s mezinárodními závazky,
tak s judikatorní praxí.
V.
[6] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[7] Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud v souladu s §104a s. ř. s. otázkou, zda podaná kasační
stížnost svým významem přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní
soud takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud podrobně vyložil v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS, v němž interpretoval
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle výše
citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost
se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec nebo nebyly plně vyřešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní
judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní
odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci přesah vlastních zájmů stěžovatele
ani zásadní pochybení městského soudu, které by mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního
postavení. Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu totiž poskytuje
dostatečnou odpověď na uplatněné kasační námitky a stěžovatel ve své argumentaci nevyložil
žádné důvody, které by svědčily pro odklon.
[9] Stěžovatel primárně poukazoval na nepřezkoumatelnost soudního a správního
rozhodnutí. Nepřezkoumatelností se opakovaně zabývá judikatura zdejšího soudu (viz např.
rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod
č. 133/2004 Sb. NSS, či ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb.
NSS, atp.). Napadený rozsudek však splňuje všechna kritéria podle citované judikatury, je náležitě
odůvodněný a logicky soudržný. Nesouhlas stěžovatele se závěry soudu nepředstavuje důvod
pro zrušení napadeného rozsudku (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 11. 2013,
č. j. 2 As 47/2013 - 30, ze dne 29. 4. 2010, č. j. 8 As 11/2010 - 163, atd.).
[10] Ve vztahu k vojenskému konfliktu na Ukrajině lze poukázat na usnesení zdejšího soudu
ze dne 25. 3. 2015, č. j. 3 Azs 259/2014 - 26, ze dne 4. 8. 2015, č. j. 6 Azs 113/2015 - 30,
a konečně ze dne 15. 1. 2015, č. j. 7 Azs 265/2014 - 17, ve kterém se uvádí, že „situaci na Ukrajině
nelze dříve, ani v současné době klasifikovat jako ‚totální konflikt‘, neboť probíhající ozbrojený konflikt
nedosahuje takové intenzity, že by každý civilista z důvodu své přítomnosti na území Ukrajiny byl vystaven
reálnému nebezpečí vážné újmy. Nutno upozornit, že se jedná o konflikt izolovaný pouze na východní části
Ukrajiny, přičemž jeho intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá.“ Místem pobytu stěžovatele
na území Ukrajiny bylo město Záporoží v severní části Záporožské oblasti, které není v těsné
blízkosti oblasti ozbrojených střetů a není ozbrojeným konfliktem přímo dotčeno. Nelze tudíž
dovozovat, že by zde stěžovateli hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely udělení
doplňkové ochrany podle §14a odst. 1 zákona o azylu.
[11] Rovněž obava z výkonu branné povinnosti není dle konstantní judikatury sama o sobě
azylově relevantním důvodem. Jak shledal Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne
27. 5. 2015, č. j. 2 Azs 52/2015 - 52: „Sama o sobě nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu,
a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována za azylově relevantní důvod, neboť takováto
povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým standardem ochrany základních práv.“ Nutno
dodat, že stěžovatel v řízení ani nepředložil povolávací rozkaz.
[12] Pokud stěžovatel poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav, odkazuje Nejvyšší
správní soud rovněž na svou konstantní judikaturu, např. na rozsudky ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, publ. pod č. 181/2004 Sb. NSS, či ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs
24/2003 - 42.
[13] Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud neshledal
žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Proto kasační stížnost
odmítl jako nepřijatelnou podle §104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[15] Stěžovateli byla městským soudem ustanovena advokátka podle §35 odst. 8 (nyní odst. 9)
s. ř. s., podle jehož poslední věty platí, že zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem,
je-li jím advokát, zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí
hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 9 ve spojení s §120 s. ř. s.). Při přiznání
odměny v dané věci Nejvyšší správní soud určil odměnu výše uvedené advokátce ve výši
3 400 Kč [jeden úkon právní služby po 3 100 Kč dle §7 a §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, s přihlédnutím k ustanovení §11 odst. 1 písm. d)
téže vyhlášky (návrh ve věci samé), a jeden režijní paušál po 300 Kč za jeden úkon právní služby
dle §13 odst. 3 téže vyhlášky]. Částka 3 400 Kč poté byla navýšena o částku 714 Kč odpovídající
DPH ve výši 21 %. Celková částka 4 114 Kč bude k rukám advokátky vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
Mgr. David Hipšr
předseda senátu