ECLI:CZ:NSS:2018:7.AZS.364.2017:47
sp. zn. 7 Azs 364/2017 - 47
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Foltase a soudců
JUDr. Pavla Molka a Mgr. Lenky Krupičkové v právní věci žalobce: T. P., zastoupen
Mgr. Petrem Dvořákem, advokátem se sídlem Vinohradská 1233/22, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2017, č. j. 46 Az 2/2017 – 34,
takto:
I. V řízení se pokračuje .
II. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce je občanem Arménské republiky; do České republiky přicestoval společně s matkou
a nevlastním otcem (podruhé) poté, co pobýval s rodinou v Nizozemí a neuspěl tam s žádostí
o azyl. Jako důvod žádosti o mezinárodní ochranu uvedl obavy z nebezpečí ze strany arménských
státních orgánů v důsledku politického stíhání jeho nevlastního otce. Žádost o udělení mezinárodní
ochrany podal dne 30. 8. 2012 a žalovaný ji rozhodnutím ze dne 31. 10. 2013, č. j. OAM-183/LE-
LE18-ZA08-2012, zamítl. Toto rozhodnutí napadl žalobou a Krajský soud v Praze (dále
jen „krajský soud“) je zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Po opětovném projednání žalovaný žádost
žalobce rozhodnutím ze dne 5. 12. 2016, č. j. OAM-183/LE-LE18-ZA14-R2-2012 (dále
jen „napadené rozhodnutí“) znovu zamítl.
[2] Žalobu proti napadenému rozhodnutí krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen
„napadený rozsudek“) zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobce v žalobě pouze uvedl odkaz
na ustanovení právních předpisů, nicméně ten nelze bez dalšího považovat za způsobilou žalobní
námitku. Žalobce však v doplnění žaloby některé z nedostatečně vymezených žalobních námitek
rozvedl a tyto doplněné námitky byly meritorně projednány. Krajský soud neshledal, že by žalobce
byl se svou rodinou pronásledován z azylově relevantních důvodů soukromou osobou napojenou
na státní orgány. Policejní předvolání jeho nevlastního otce a sestry nelze považovat
za pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů, neboť otec měl být obviněn z trestného činu a žalovanému nepříslušelo posuzovat
oprávněnost takového obvinění. Otec žalobce a jeho sestra mohli využít služeb advokáta, a proto
u nich není znemožněn přístup k ochraně před postupem policie. Krajský soud rovněž nepřisvědčil
námitce, že tvrzení žalovaného, že se žalobce měl obrátit na státní orgány, není podloženo důkazy,
jak policie a státní orgány postupují v podobných případech. Žalovaný obstaral několik vládních
i nevládních zpráv o situaci v Arménii, ze kterých dovodil, že policie podléhá kontrole speciálních
orgánů. Obvinění mají právo na obhajobu advokátem a v zemi působí řada nevládních organizací,
které poskytují právní ochranu. V Arménii proto není vyloučena možnost domáhat se ochrany
základních lidských práv a svobod. Krajský soud považoval shromážděné podklady za dostatečně
věrohodné i aktuální a v úvahách žalovaného neshledal rozpory. Krajský soud rovněž neshledal
důvodnou námitku týkající se obavy z návratu kvůli problémům s Jezídy. V napadeném rozhodnutí
se žalovaný touto obavou zabýval a neshledal ji oprávněnou. Žalobce se v průběhu správního řízení
zmínil pouze o tom, že jeho nevlastní otec se nevrátil z obchodního jednání s Jezídy, načež se jeho
matka obrátila o pomoc na policii, avšak na žádost svého manžela vzala trestní oznámení zpět.
Z výpovědi žalobce tedy neplynulo, že by byl Jezídy pronásledován a nemohl využít pomoci
arménských orgánů.
II.
[3] Proti napadenému rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
kterou opírá o důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tedy namítá nesprávné právní posouzení krajským
soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[4] Přijatelnost kasační stížnosti stěžovatel shledává v tom, že závěry žalovaného jsou v rozporu
se shromážděnými podklady. Tyto podklady jsou interpretovány jednostranně a jsou vybírány pouze
pasáže, které vykreslují Arménii téměř jako perfektní zemi. Ze shromážděných zpráv plyne,
že mučení a špatné zacházení s obviněnými je stále závažným problémem, přístup k advokátovi
zůstává zejména na začátku vazby problematický a stále přetrvává nedostatečně účinné vyšetřování
stížností na závažné porušení lidských práv. Případ nevlastního otce stěžovatele by tak nemusel být
řešen nestranně a nelze vyloučit hrozbu vážné újmy.
[5] Stěžovatel uvádí, že v průběhu azylového řízení jednoznačně identifikoval svou obavu
a politický aspekt pronásledování, přičemž se výslovně vyjádřil v tom smyslu, že jeho
pronásledování je fakticky odvislé od problémů nevlastního otce. Důvodem žádosti o udělení
mezinárodní ochrany totiž byly problémy v Arménii, které vznikly v důsledku neochoty
nadřízeného jeho otce zaplatit za zboží, jehož dodání zajistil. Hlavní osobou v pozadí,
která si dodávku zboží objednala a následně ji odmítla zaplatit, byl bratr arménského prezidenta.
Otec se také dostal pod tlak skupiny Jezídů, od kterých byla zakázka objednána. V rámci řešení této
situace podal otec na bratra prezidenta žalobu. Jejich rodinu poté začali pravidelně navštěvovat
policisté a vše vyústilo ve falešné obvinění otce z obchodu s drogami. Příbuzní byli v době jejich
nepřítomnosti opakovaně předvoláváni na policii, přičemž stěžovatelova babička a jeho strýc
zemřeli na infarkt po pobytu na policejní stanici. Stěžovatel je přesvědčen, že tlak na jeho rodinu
má politický charakter, neboť před těmito událostmi neměla rodina žádné problémy s arménskými
orgány. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že z okolností případu neplyne, že by stěžovatel
byl v důsledku trestního stíhání pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod.
Dle stěžovatele však azylově relevantní trestní stíhání nemusí být vedeno pouze pro uplatňování
těchto svobod, ale rovněž i pro aktivitu, která s politikou souvisí. Touto aktivitou je i nesouhlas
s postupem bratra prezidenta v obchodní záležitosti a může tak být považován za projev
politického názoru. Pokud by uváděné skutečnosti nesvědčily udělení azylu dle §12 zákona o azylu,
měly by postačovat k přiznání humanitárního azylu. Žalovaný však nedostatečně zdůvodnil využití
správního uvážení v otázce udělení tohoto typu mezinárodní ochrany a pouze konstatoval,
že na přiznání není právní nárok. Krajský soud poté postup žalovaného nesprávně posoudil.
[6] Stěžovatel rovněž namítá, že nebyla náležitě posouzena možnost udělení doplňkové
ochrany, neboť nebyl řádně zjištěn skutkový stav a jeho tvrzení byla bagatelizována. Stěžovateli
v případě návratu hrozí nebezpečí z důvodu sporu jeho nevlastního otce s bratrem prezidenta,
který vyústil v účelové trestní stíhání otce i praktik policie vůči rodinným příslušníkům stíhané
osoby a krajský soud ani žalovaný se tím přezkoumatelným způsobem nezabývali. Ve správním
spise je založeno množství zpráv, které potvrzují stálé nedostatky v ochraně lidských práv
a v justičním systému, jakož i používání násilí ze strany policejních složek. Negativní závěry
o fungování arménských orgánů činných v trestním řízení (mučení při výslechu, nátlak na svědky
a další) plynoucí z těchto zpráv nebyly žalovaným a krajským soudem prakticky reflektovány.
Krajský soud poukázal na to, že v Arménii funguje standardní justiční systém, avšak nezávislé
fungování justice je sporné, tím spíše, pokud se jedná o konflikt s rodinou prezidenta. Závěr
krajského soudu, že se žalovaný situací v Arménii náležitě zabýval, tak stěžovatel nepovažuje
za dostatečný, neboť provedené posouzení nekoresponduje s realitou. Stěžovatel dále tvrdí,
že nebyla zohledněna jeho obava z nástupu vojenské služby. Poukazuje v této souvislosti na listiny
založené ve správním spise, ze kterých dovozuje špatnou situaci v arménské armádě.
III.
[7] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry krajského soudu.
V průběhu řízení bylo zjištěno, že stěžovateli v zemi původu nehrozí pronásledování ve smyslu
zákona o azylu. Stěžovatel opakovaně odkazoval na potíže nevlastního otce, kterému však
mezinárodní ochrana rovněž nebyla udělena. Popisované potíže otce vycházely pouze
z obchodního sporu mezi dodavateli a odběrateli zboží bez politického podtextu. V odůvodnění
napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval i problémy s Jezídy a zjistil, že matka stěžovatele
v dané souvislosti podala trestní oznámení, avšak následně je na manželovu žádost vzala zpět, proto
nelze tvrdit, že by příslušné státní orgány rodině odmítly pomoci. Lze připustit, že v Arménské
republice není ve všech oblastech života dodržování lidských práv na požadované úrovni, avšak
každou žádost je nutno posuzovat individuálně. Žalovaný také uvádí, že námitky týkající se vojenské
služby a neudělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany stěžovatel neuplatnil v žalobě
ani v jejím doplnění.
IV.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti. Konstatoval,
že stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost byla podána včas
(§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[9] Na samotný úvod zdejší soud uvádí, že se již situací rodiny stěžovatele a souvisejícími
tvrzeními o pronásledování v zemi původu způsobeným situací nevlastního otce stěžovatele
zabýval, a to v usnesení dne 26. 4. 2018, č. j. 2 Azs 377/2017 - 45, kterým pro nepřijatelnost odmítl
kasační stížnost matky stěžovatele (tato kasační stížnost byla obsahově prakticky totožná jako
kasační stížnost stěžovatele). Se závěry tohoto usnesení vycházejícího z prakticky totožných
skutkových okolností, řešícího totožnou právní otázku ve vztahu k totožným závěrům správního
orgánu se nyní rozhodující senát bez dalšího ztotožňuje, pročež je v nyní projednávané věci plně
přebírá. Jak ostatně uvedl zdejší soud např. v rozsudku ze dne 22. 6. 2016, č. j. 4 As 67/2016 - 53:
„Jestliže má Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §12 s. ř. s. zajišťovat jednotu rozhodování v oblasti
správního soudnictví, musí rozhodovat jednotně i on sám. Pokud tedy zde existuje rozhodnutí týkající
se týchž účastníků a řešící stejnou právní otázku, je na místě, aby se Nejvyšší správní soud závěry uvedenými
v takovém rozhodnutí sám řídil.“ Obdobně srov. rozsudky zdejšího soudu ze dne 16. 6. 2016,
č. j. 9 As 18/2016 - 46, ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 Afs 63/2016 - 36 atp.
[10] Rozhodující senát ve shodě s usnesením č. j. 2 Azs 377/2017 - 45 předně uvádí,
že stěžovatel (stejně jako jeho matka) podal žalobu, v níž neuvedl žádná konkretizující skutková
tvrzení, pouze odkázal na právní úpravu, která měla být porušena. Doplnění žaloby podal
až po uplynutí lhůty k jejímu podání.
[11] Před rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu byly nedávno řešeny otázky
(pod sp. zn. 10 Azs 65/2017 a 3 Azs 66/2017) týkající se vymezení žalobních bodů v azylových
řízeních a procesního důsledku v případě, že žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, tedy otázky,
které mají jednoznačnou relevanci i k nyní projednávané věci.
[12] Usnesením ze dne 26. 2. 2018, č. j. 7 Azs 364/2017 - 39, proto zdejší soud řízení přerušil
do doby, než bude v uvedených věcech rozhodnuto. Rozšířený senát o obou věcech rozhodl
dne 20. 3. 2018.
[13] V usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017 - 72, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu shledal, že otázka vymezení žalobních bodů již byla dříve před rozšířeným senátem
rozhodována a předkládající senát neměl v úmyslu se od této judikatury odchýlit. Rozšířený senát
proto zopakoval, že §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. žalobci ukládá povinnost uvést v žalobě konkrétní
skutková tvrzení a právní argumentaci, přičemž výrazem „konkrétní“ je myšleno ve vztahu k žalobci
a k projednávané věci individualizované tvrzení. Skutková tvrzení nemohou být toliko typovou
charakteristikou určitých obvyklých nezákonností, nýbrž se musí jednat o zcela jasně
individualizovaný, a tedy od jiných konkrétních skutkových dějů či okolností jednoznačně
odlišitelný popis (srov. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS).
[14] V usnesení ze dne 20. 3. 2018, č. j. 3 Azs 66/2017 - 31, rozšířený senát Nejvyššího
správního soudu dospěl k těmto závěrům: „I. Uplatnění alespoň jednoho projednatelného žalobního bodu
nepředstavuje podmínku řízení [§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], ale zvláštní náležitost žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu ve smyslu §71 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona. Absence takovéto náležitosti se odstraňuje
postupem dle §37 odst. 5 téhož zákona. Soud pro odstranění této vady stanoví lhůtu odpovídající zbývající části
lhůty pro podání žaloby. II. Soud je povinen vyzvat žalobce k doplnění žalobních bodů (§37 odst. 5 s. ř. s.) vždy,
je-li se zřetelem na konkrétní situaci pravděpodobné, že žalobce bude s to žalobu doplnit včas.
III. Neuplatní-li žalobce ve lhůtě pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu alespoň jeden žalobní
bod tak, aby jeho žaloba byla projednatelná (§71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), soud žalobu odmítne podle §37 odst. 5
téhož zákona.“
[15] Z uvedeného vyplývá, že rozšířený senát Nejvyššího správního soudu již vyslovil svůj názor
v obou řízeních, kvůli kterým bylo toto řízení přerušeno, proto rozhodl Nejvyšší správní soud
výrokem I., že se v řízení pokračuje.
[16] Na základě uvedených judikaturních závěrů zhodnotil Nejvyšší správní soud průběh řízení
před krajským soudem. Napadené rozhodnutí stěžovatel obdržel dne 30. 12. 2016. V žalobě podané
dne 4. 1. 2017 vymezil zákonná ustanovení, která měl žalovaný porušit, avšak již neuvedl žádnou
konkretizující skutkovou či právní argumentaci vztahující se k jeho případu. Žaloba tak dle výše
uvedené judikatury neobsahovala žádný žalobní bod dle §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. a krajský soud
měl stěžovatele vyzvat k odstranění nedostatků. Krajský soud však stěžovatele nevyzval, ačkoliv
od podání žaloby do uplynutí lhůty k jejímu podání zbývalo ještě 12 dní, a bylo proto
pravděpodobné, že by mohla být včas doplněna. Doplnění a upřesnění žalobních bodů stěžovatel
krajskému soudu sám podal dne 10. 2. 2017. Za daných okolností krajský soud pochybil, neboť
stěžovatele dle §37 odst. 5 s. ř. s. nevyzval k doplnění, přestože k tomu měl dostatečný časový
prostor (viz usnesení č. j. 2 Azs 377/2017 - 45). Dle závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu plynoucích z již citovaného rozsudku č. j. 3 Azs 66/2017 - 31 by postup krajského
soudu měl vést ke zrušení napadeného rozsudku, aby mohl stěžovatele vyzvat k doplnění žaloby
v odpovídajícím časovém prostoru, který by původně měl. Jelikož však byla žaloba doplněna
spontánně i přes chybějící soudní výzvu, nepovažuje Nejvyšší správní soud tento postup nyní
za účelný, neboť jeho výsledkem by mělo být pouze doplnění již doplněné a meritorně projednané
žaloby (obdobně viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 377/2017 - 45).
[17] Nejvyšší správní soud proto přistoupil k posouzení přijatelnosti kasační stížnosti ve smyslu
§104a s. ř. s., přičemž i zde vycházel z usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 377/2017 - 45, ve kterém byla posuzována přijatelnost (téměř identické) kasační stížnosti
matky stěžovatele.
[18] Podle §104a s. ř. s. Nejvyšší správní soud odmítne kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany pro nepřijatelnost, jestliže ta svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“ byl v usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS
(dostupné stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), vyložen tak, že kasační stížnost bude posouzena jako přijatelná v případě,
že (1) vznáší ne plně prejudikovanou právní otázku; (2) obsahuje právní otázku, která je dosavadní
judikaturou řešena rozdílně; (3) je potřeba učinit judikatorní odklon; (4) v napadeném rozhodnutí
krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele.
[19] Stěžejní důvod přijatelnosti kasační stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav, nepřihlédl k jeho tvrzením a jednostranně vyložil obsah
shromážděných zpráv v jeho neprospěch. Žalovaný v průběhu azylového řízení obstaral následující
materiály zabývající se situací v Arménii: Výroční zpráva Human Rights Watch 2016
ze dne 27. 1. 2016; Zpráva komisaře pro lidská práva Rady Evropy z 10. 3. 2015; zprávy
z Infobanky ČTK (z 1. 8. 2016 a 16. 5. 2016); Informace MZV ČR ze dne 2. 11. 2016,
č. j. 128606/2016-LPTP, a ze dne 2. 6. 2016, č. j. 103508/2016-LPTP; a „Trest smrti“ od Amnesty
International“ z dubna 2016. Vůči uvedeným podkladům stěžovatel nic nenamítal (doslovně uvedl,
že jej dané podklady „moc nezajímají“). Z těchto podkladů žalovaný dovodil, že situace v Arménii
není ideální a dochází k pochybením v některých oblastech ochrany lidských práv, nicméně není
vyloučena možnost domáhat se ochrany u mocenských orgánů státu. Žalovaný zprávy nehodnotil
jednostranně, ale provedl logické a komplexní posouzení situace v Arménii, které vychází ze zjištění
plynoucích z těchto zpráv. Shromážděné zprávy také poskytují dostatečný podklad pro zjištění
skutkového stavu věci; nejedná se přitom pouze o soubor „ministerských“ dokumentů, ale i dalších
podkladů, které ve svém souhrnu dostatečně osvětlují situaci v Arménii v době vydání napadeného
rozhodnutí. Žalovaný rovněž neopomněl vypořádat tvrzení stěžovatele učiněná v průběhu
pohovorů. Tato tvrzení se odrazila v odůvodnění napadeného rozhodnutí (což dokládá například
posouzení současné situace sestry stěžovatele, která se vrátila z Nizozemska zpět do Arménie,
viz str. 9 napadeného rozhodnutí). Žalovaný se tak při shromažďování a hodnocení podkladů
nedopustil zásadního pochybení, které by mohlo mít dopad na postavení stěžovatele (obdobně
viz usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 377/2017 - 45).
[20] K otázce konfliktu s bratrem prezidenta a účelového trestního stíhání, které mělo být jeho
důsledkem, Nejvyšší správní soud uvádí, že se problematikou trestního stíhání již zabýval ve své
judikatuře. V rozsudku ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 - 46, Nejvyšší správní soud
uvedl: „Hrozba trestního stíhání či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní, pokud osobě,
jež je jí ohrožena, v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt
již jen z důvodu, že v zemi původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů)
nastávají, tj. jsou přiměřeně pravděpodobné (§12 a §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Dále tak tomu může
být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání
v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým
standardům země původu, např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo,
umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské
postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu
nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování,
a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní
spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“ Ze shromážděných podkladů neplyne, že by v průběhu
trestního řízení v Arménii byl obviněným zcela odepřen přístup k ochraně, neboť mohou využívat
služeb advokáta a to i prostřednictvím neziskových organizací. Je pravdou, že v některých
případech docházelo k pochybením (zejména na počátku policejní vazby, viz Zpráva komisaře
pro lidská práva založená ve správním spise), nicméně ze shromážděných podkladů nelze
dovozovat, že by se tak dělo opakovaně a nejednalo se o excesy. V posuzovaném případě byl
nevlastní otec stěžovatele obviněn z nezákonného nakládání s drogami. Nejvyšší správní soud
nemůže posoudit oprávněnost či účelovost tohoto trestního stíhání. Ze skutečností zjištěných
v průběhu azylového řízení však neplyne, že by trestní stíhání doposud probíhalo nestandardním
způsobem. Z ničeho rovněž nevyplývá, že by otci stěžovatele či jemu samotnému byly odepřeny
služby advokáta a znemožněna právní pomoc při jednání s orgány činnými v trestním řízení.
Pro posouzení udělení mezinárodní ochrany je také podstatné, že stěžovatel sám obviněn nebyl
a z jeho vyjádření neplyne, že by mu obvinění mohlo hrozit. Rovněž lze konstatovat, že sestra
stěžovatele, která byla předvolána policií kvůli podezření ze stejné trestné činnosti jako otec
stěžovatele, se vrátila po neúspěšné žádosti o azyl z Nizozemska zpět do Arménie, nemá v zemi
původu žádné potíže se státními orgány, ačkoliv se před nimi neskrývá a žije u tety stěžovatele.
Zdravotní problémy rodinných příslušníků (úmrtí babičky stěžovatele a jeho strýce), které měly
souviset s výslechem a pobytem na policejní stanici, také neprokazují trvající hrozbu
pro stěžovatele. Pobyt na policii může být zajisté stresujícím faktorem (a to i tehdy, pokud je
výslech či jiný policejní úkon proveden řádným a zákonným způsobem), který může přispět
ke zhoršení zdravotního stavu (zejména u srdečních onemocnění). Stěžovatel v průběhu řízení
neuvedl, že by výslechy byly provedeny nestandardním či nezákonným způsobem, který by mohl
nasvědčovat účelovému trestnímu stíhání. Úmrtí rodinných příslušníků tak nelze s postupy policie
bez dalšího spojovat. V průběhu azylového řízení tudíž nevyšlo najevo, že by tvrzené potíže
pramenící z trestního stíhání nevlastního otce, které mohou ovlivňovat i stěžovatele a jeho rodinu,
dosahovaly takové intenzity, aby mohly být relevantním důvodem pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany. Lze doplnit, že žalovaný správně reflektoval i to, že stěžovatel po krátkém
a bezproblémovém vnitřním přesídlení cestoval z Arménie přes řadu zemí (mj. Polsko, Českou
republiku), aniž by požádal o mezinárodní ochranu, s tím, že zamýšlel usadit se s rodinou ve Velké
Británii, což nasvědčuje tomu, že potřeba dostat se z důvodu vážného ohrožení pod ochranu jiného
bezpečného státu nebyla tak silná. K výše uvedeným závěrům viz obdobně usnesení Nejvyššího
správního soudu č. j. 2 Azs 377/2017 - 45.
[21] K otázce nebezpečí, které má stěžovateli a jeho rodině hrozit od skupiny Jezídů,
s nimiž jeho otec obchodoval, lze uvést, že Nejvyšší správní soud se k působení soukromých osob
již opakovaně vyjádřil a například v rozsudku ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 185/2004 - 43, uvedl,
že „za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné
moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany
veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu“. Citovaný rozsudek Nejvyššího
správního soudu se sice týká výslovně pojmu pronásledování, nicméně totožné požadavky klade
zákon o azylu i na otázku posouzení hrozící vážné újmy v případě návratu do vlasti (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2008, č. j. 5 Azs 50/2008 - 62). Stěžovatel (resp. jeho
rodinní příslušníci) pomoci ze strany orgánů veřejné moci nevyužil, neboť jeho matka sice podala
trestní oznámení na skupinu Jezídů, které však vzala zpět, a nedošlo k využití všech prostředků
ochrany, které arménský právní řád nabízel, tudíž nelze dovozovat, že by taková ochrana
nebyla poskytnuta nebo by byla neúčinná (srv. usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 2 Azs 377/2017 - 45).
[22] Námitky týkající se humanitárního azylu stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti,
a proto jsou nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). To stejné pak platí i pro námitky stran doplňkové
ochrany a stran obav z nástupu na vojenskou službu. Pro úplnost pak nutno dodat, že obava
z výkonu branné povinnosti není dle konstantní judikatury azylově relevantním důvodem. Jak uvedl
Nejvyšší správní soud např. v usnesení ze dne 27. 5. 2015, č. j. 2 Azs 52/2015 - 52: „Sama o sobě
nemůže být povinnost vykonat vojenskou službu, a to ani případně ve skutečném bojovém nasazení, považována
za azylově relevantní důvod, neboť takováto povinnost je běžná v řadě demokratických států s vysokým standardem
ochrany základních práv.“ Podpůrně srov. i další rozhodnutí zdejšího soudu, např. ze dne 29. 3. 2004,
č. j. 5 Azs 4/2004 - 49, či ze dne 7. 8. 2012, č. j. 2 Azs 17/2012 - 44. Přehlédnout pak nelze ani fakt,
že ze zpráv týkajících se situace v Arménské republice plyne, že arménští občané mají právo požádat
o civilní výkon služby pro rozpor se svědomím či náboženským vyznáním (viz např. Zpráva
komisaře pro lidská práva Rady Evropy z 10. 3. 2015 nebo Výroční zpráva Human Rights Watch
2016 ze dne 27. 1. 2016).
[23] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost
podmínky přijatelnosti nesplňuje. Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud
nebyly řešeny judikaturou zdejšího soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně;
nebyl shledán důvod pro přistoupení k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní
pochybení krajského soudu, ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury,
či ve formě hrubého pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. V podrobnostech
odkazuje soud na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 377/2017 - 45, ve kterém byly
identické závěry učiněny i ve vztahu k matce stěžovatele. Z uvedených důvodů tudíž Nejvyššímu
správnímu soudu nezbylo než podanou kasační stížnost podle §104a s. ř. s. odmítnout
pro nepřijatelnost. Pro úplnost pak nutno poznamenat, že usnesením zdejšího soudu ze dne
18. 4. 2018, č. j. 10 Azs 65/2017 - 83, byla pro nepřijatelnost odmítnuta i kasační stížnost
nevlastního otce stěžovatele.
[24] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 3 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s., podle něhož nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační
stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. května 2018
JUDr. Tomáš Foltas
předseda senátu