ECLI:CZ:NS:2022:7.TDO.1322.2021.1
sp. zn. 7 Tdo 1322/2021-199
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 1. 2022 o dovolání obviněného S. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 11 To 213/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 16 T 57/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S. P. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 6. 2021, č. j. 16 T 57/2020-141, byl obviněný S. P. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou let.
2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný tím, že dne 14. 5. 2020 v čase kolem 1:08 hod. v blízkosti ulic XY a XY v Nové Pace, okres Jičín, na účelové pozemní komunikaci u řadových garáží řídil osobní motorové vozidlo zn. Renault Kangoo, a to poté, co požíval alkoholické nápoje, a hladina alkoholu v jeho dechu činila ještě ve 2:24 hod. 2,18 promile a ve 2:30 hod. 2,34 promile, v důsledku čehož, když se rozhodl z místa prostoru garáží odjet, nezvládl řízení vozidla a při pokusu vyjet na silnici I. třídy č. 16 sjel vpravo mimo mostek do silničního příkopu, kde se s vozidlem převrátil na bok.
3. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2021, č. j. 11 To 213/2021-177, bylo odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku soudy, neboť jej chybně kvalifikovaly jako přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, přestože nešlo o trestněprávní jednání, jelikož skutek nespáchal.
5. Obviněný s odkazem na svou výpověď v hlavním líčení, svědecké výpovědi, zvukový záznam a veškeré další důkazy uvedl, že z dokazování nevyplynulo, že by se dopustil jednání, které je mu obžalobou kladeno za vinu. Důkazní prostředky byly vyhodnoceny v jeho neprospěch, existovaly důvodné pochybnosti o jeho vině, a proto měl být viny zproštěn v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále konstatoval, že prohlášení viny nemělo být přijato, soud se s tím neměl spokojit a důkazní situaci prověřovat a řádně odůvodnit. Namítal také, že byl odsouzen za jízdu pod vlivem alkoholu, aniž by byl zastaven policií a hladina alkoholu byla zjištěna bezprostředně po jízdě. Vozidlo neřídil on. Poté, co uslyšel ránu, šel k autu, přičemž zloděj již utekl a byla přivolána policie. Má za to, že T. K. si zpětně nic nepamatuje, protože byl v podnapilém stavu, takže vozidlo mohl klidně řídit i on, což představuje další pochybnost. Nakonec uvedl, že je velmi podivné, proč chybí v dané věci kamerové záznamy.
6. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla argumentace obviněného založená na tom, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, ačkoli se obviněný daného skutku vůbec nedopustil a skutek vymezený v rozhodnutí soudu prvního stupně se nestal tak, jak je uveden.
7. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění a zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Dovolatel pouze odmítl skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině a na základě vlastního hodnocení důkazů nabídl vlastní skutkovou verzi. Státní zástupce dále poukázal na fakt, že obviněný přitom ani formálně neučinil součástí dovolání námitku tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými zjištěními, když pouze prezentoval vlastní hodnocení důkazů a mnohonásobně opakoval, že se skutku nedopustil. Dle názoru státního zástupce hodnotící úvahy nalézacího soudu nejsou v žádném rozporu s pravidly formální logiky a skutková zjištění učiněná soudy nejsou v žádném, natož extrémním rozporu s provedenými důkazy. Konstatoval, že námitky uplatněné v rámci tohoto dovolacího důvodu tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dále uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uplatnil dovolatel zcela zmatečně, neboť pouze opakoval, že skutek nespáchal, přičemž v rámci tohoto dovolacího důvodu vůbec nelze vznášet námitky proti výroku o vině. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
9. Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k možné replice, čehož však nebylo využito.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.). Dále dovolací soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
11. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, bylo s odkazem na něj možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Směřovalo-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího rozhodnutí, pak tomuto dovolacímu důvodu obsahově odpovídaly pouze námitky, v nichž se tvrdilo, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazoval znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního posouzení totiž je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není stupněm třetím, jehož úkolem by byl široký přezkum rozhodnutí druhoinstančních soudů, a to již z důvodu jeho omezené možnosti provádět v řízení o dovolání důkazy (srov. §265r odst. 7 tr. ř.) a přehodnocovat důkazy provedené již dříve.
12. Vzhledem k tomu, že obviněný svou argumentací namítal také porušení zásady in dubio pro reo (neboť údajně nebyly vyloučeny všechny pochybnosti o průběhu děje), je možné doplnit, že takové námitky taktéž nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.), znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Z uvedeného vymezení tedy vyplývá, že se tato zásada vztahuje výlučně k otázce hodnocení důkazů a zjišťování skutkových okolností případu, nikoliv k právnímu posouzení skutku, jak má na mysli §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Není tudíž způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod (viz závěry o procesní povaze námitek neužití zásady presumpce neviny v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 418/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 92/2018).
13. Podstatou námitek obviněného, opírajících se o citovaný dovolací důvod, bylo, že se nedopustil jednání, které mu je kladeno za vinu, přičemž soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkazy, které navíc byly, podle názoru obviněného, pro prokázání předmětného děje nedostatečné. Jeho argumentace se tedy, s ohledem na výše naznačené výklady, svou podstatou s obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 míjí.
14. Výjimkou z popsaného pravidla, umožňující v daném smyslu zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení do pravomocného rozhodnutí, byly zejména tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Do první skupiny takových vad náležely tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvořily případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnovala případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Jedná se o tzv. stav extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotněprávním posouzením, učiní-li současně dovolatel takový nesoulad předmětem svých námitek. Extrémní nesoulad bylo nicméně namístě dovodit toliko v případech závažných pochybení, zejména pokud skutková zjištění nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011).
15. K tomu je potřeba zmínit, že s účinností od 1. 1. 2022 je tento dovolací důvod (shodného obsahu) podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. označen písm. h) téhož ustanovení, přičemž pod písm. g) byl zařazen dovolací důvod nový, jenž je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Je zřejmé, že vymezení tohoto důvodu v zásadě úzce navazuje na soudní praxí vymezená pochybení, popsaná v předchozím odstavci, která ovšem nyní nejsou součástí extenzivního výkladu některého z dovolacích důvodů [podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021], ale přímým obsahem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.
16. Nicméně bez ohledu na popsaný posun v dikci zákona Nejvyšší soud konstatuje, že žádné takové pochybení ve věci obviněného S. P. shledat nelze. Především je nutné uvést, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněného, které uplatnil v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Dovolání obviněného bylo založeno výlučně na námitkách, které jsou mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním soudů, případně proti tomu, jak byly hodnoceny důkazy. Soudům nelze vytknout, že dospěly k závěru o vině obviněného, když skutková zjištění opřely především o nepřímé důkazy, které se vzájemně podporují, doplňují a tvoří ucelený řetězec, na základě něhož lze mít vinu obviněného za bezpochyby prokázanou. Je možno shrnout, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je dostatečně patrné, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.
17. Svá skutková zjištění soudy opřely především o důkaz svědeckými výpověďmi T. K., T. B., R. K., E. K., ve spojení se zvukovým záznamem, na kterém je zachycen telefonní hovor T. K. na linku 158, a listinnými důkazy, především protokolem o ohledání místa činu, fotodokumentací, plánkem, protokolem o nehodě v silničním provozu, mapkou, záznamem o dechové zkoušce obviněného a usnesením Policie ČR ze dne 11. 6. 2020, č. j. KRPH-38889-20/TČ-2020-050414-CB, o odložení trestní věci pro podezření ze spáchání zločinu krádeže. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání. V těchto souvislostech je potřeba zdůraznit, že pokud soudy nižších stupňů při vyvozování svých skutkových závěrů vycházely pouze z nepřímých důkazů, nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
18. K námitce obviněného, že prohlášení viny nemělo být přijato, soud se s tím neměl spokojit a měl dokazovat a důkazní situaci prověřovat a řádně odůvodnit, Nejvyšší soud uvádí, že není patrno, jaké prohlášení viny má v této souvislosti obviněný na mysli, neboť k přijetí prohlášení viny ze strany soudu podle §206c tr. ř. v řízení nedošlo. Naopak, obhajoba obviněného byla postavena na tom, že se předmětný skutek nestal tak, jak mu byl kladen za vinu, přičemž jeho verzi soudy neuvěřily, což také náležitě odůvodnily.
19. Pokud tedy obviněný do jisté míry zpochybňoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy (byť nikoli výslovně v podobě extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi, jež vyplývají z provedených důkazů, ale spíše v podobě jejich nesprávného hodnocení), není možné mu přisvědčit.
20. V obecném smyslu je namístě doplnit, že pokud obviněný zmíněný extrémní či zjevný rozpor [srov. již zmíněné znění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění od 1. 1. 2022, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů] dovozoval z toho, že z jednotlivých důkazů vyplývaly rozdílné závěry, takový stav není bez dalšího žádným rozporem ve smyslu citovaných požadavků, ale běžnou skutečností. V řadě řízení totiž nikoli všechny důkazní prostředky podávají shodně vyznívající informaci (důkaz). Jestliže je konečný skutkový závěr, dovozený po řádném hodnocení důkazů zejména podle §2 odst. 6 tr. ř., s některým z nich v neshodě, neznamená to nutně ani existenci pochybnosti a potřebu aplikovat zásadu in dubio pro reo, ani existenci zjevného rozporu takového skutkového závěru s obsahem provedených důkazů. K tomu lze přiměřeně připomenout, že na existenci extrémního nesouladu rovněž nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
21. Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Jičíně, z nichž v napadeném usnesení vycházel Krajský soud v Hradci Králové, na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, není žádný, natož extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil.
22. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a napadeného usnesení odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
23. K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s argumentací, že byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným, ačkoli se předmětného skutku nedopustil, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky jsou pod užitý dovolací důvod nepodřaditelné. Výrok o trestu lze napadnout prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021 byl tento dovolací důvod uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.), a to pouze pokud by došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Daná situace však v případě obviněného nenastala. Obviněný pouze obecně vznesl námitky proti výroku o vině opíraje se o tvrzení, že skutek nespáchal, a tudíž námitce obviněného vztahující se k uloženému trestu nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.
24. Nejvyšší soud tedy pouze pro úplnost uvádí, že za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mohl být obviněnému uložen trest odnětí svobody v rozpětí šest měsíců až tři roky, jeho výměra byla v daném případě stanovena při dolní hranici zákonné trestní sazby, tudíž v souladu se zákonem, stejně jako zkušební doba v délce dvou let v souladu s §82 odst. 1 tr. zákoníku. Trest zákazu činnosti byl uložen v délce dvou let, přičemž podle §73 odst. 1 tr. zákoníku je zákonná sazba v rozmezí jeden rok až deset let. Soud prvního stupně své úvahy o druhu a výši trestu detailně popsal v odstavcích 33. až 36. odůvodnění svého rozsudku, soud odvolací se pak s těmito závěry ztotožnil v odstavci 9. odůvodnění svého usnesení, přičemž uložený trest v daném případě označil za mírný, nicméně v souladu se zásadou zákazu reformatio in peius, neboť odvolání bylo podáno toliko obviněným, uložený trest zpřísnit nemohl. Pochybení soudu spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. z. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. S ohledem na shora popsané závěry Nejvyšší soud dovozuje, že dovolací argumentace obviněného neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. Je z části podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nejvyšší soud ji nicméně shledal zjevně neopodstatněnou. Proto dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 1. 2022
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.