ECLI:CZ:NSS:2013:8.APS.7.2012:16
sp. zn. 8 Aps 7/2012 - 16
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká pošta, s. p., se sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 5. 11. 2012, čj. 8 A 125/2012 – 8,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 9. 9. 2012 se žalobce domáhal, aby Městský soud v Praze určil, že „vrácení
všech písemností Českou poštou bylo nezákonným zásahem do práva na vyzvednutí soudní písemnosti v adresním
místě, a to v důsledku neaplikace OSŘ doručujícím orgánem i iracionálního pokynu soudů na obálce (do vlastních
rukou, neukládat, dle 50 OSŘ), resp. soudy aplikované IMS č. j. 145/11-OD-ST (zelené obálky typu II.
i III.).“ Žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce v řízení
před městským soudem.
2. Usnesením ze dne 5. 11. 2012, čj. 8 A 125/2012 – 8, městský soud řízení o žalobě
zastavil.
3. Městský soud uvedl, že usnesením ze dne 2. 10. 2012, čj. 8 A 125/2012 – 5, vyzval
žalobce, aby ve lhůtě 10 dnů od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za podanou
žalobu ve výši 2000 Kč. Současně poučil žalobce, že řízení zastaví, nebude-li poplatek zaplacen
ve stanovené lhůtě. Usnesení bylo doručeno žalobci do vlastních rukou dne 12. 10. 2012. Žalobce
nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem, a městský soud proto zastavil řízení
podle §47 písm. c) s. ř. s. ve spojení s §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
ve znění pozdějších předpisů.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností.
5. Stěžovatel tvrdil, že spolu s žalobou podal i žádost o osvobození od soudního poplatku
a ustanovení zástupce. Městský soud tuto skutečnost zamlčel. Usnesení čj. 8 A 125/2012 – 5,
kterým městský soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, proto bylo šikanou.
III.
6. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
IV.
7. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
8. Kasační stížnost není důvodná.
9. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11, všechna citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje
převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu,
nýbrž pro samotné vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
10. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 7. 3. 2013 více než 600 spisů, v nichž žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele, a v nichž brojí převážně proti rozhodnutím
městského soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích. Lze proto usuzovat, že tyto soudy
jsou obdobně jako zdejší soud zahlceny desítkami až stovkami podání, stížností a žalob
stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel vede na různých stupních správního soudnictví
takové množství sporů, pochopitelně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo
být vyhověno. Spory vedené stěžovatelem však vykazují znaky sériovosti a stereotypnosti,
v jeho podáních se neustále vyskytují obdobné či zcela identické argumenty, se kterými se soudy
již opakovaně vypořádaly.
11. V posuzované věci stěžovatel podal u městského soudu žalobu spolu s žádostí
o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Aniž by městský soud
rozhodl o této žádosti, usnesením čj. 8 A 125/2012 – 5 vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku za podanou žalobu. Stěžovatel výzvě nevyhověl, a městský soud proto řízení zastavil.
12. Městský soud pochybil, pokud postupoval tímto způsobem. K žádosti stěžovatele
o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce totiž vůbec nepřihlédl – nevydal
o ní samostatné rozhodnutí, ani se s ní nevypořádal v rámci napadeného usnesení. Nejvyšší
správní soud již shora připomněl, že městský soud obdobně jako zdejší soud nepochybně
rozhoduje o desítkách až stovkách návrhů a žalob stěžovatele. I v takovém případě však musí
dodržovat základní procesní pravidla soudního rozhodování a vypořádat se alespoň
v odůvodnění rozhodnutí s žádostmi stěžovatele. Městský soud jistě v minulosti opakovaně
rozhodoval i o žádostech stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
To však neznamená, že další obdobná žádost stěžovatele může být bez dalšího zcela opomenuta.
Vždy musí být vypořádána alespoň v usnesení o zastavení řízení.
13. Přestože zdejší soud shledal v postupu městského soudu pochybení, nepřistoupil
ke zrušení napadeného usnesení. Takový postup by byl v daném případě formalistický
a v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Nejvyšší správní soud totiž nepochyboval, že vrácení
věci městskému soudu by nevedlo k jinému výsledku než k opětovnému zastavení řízení,
pouze o několik týdnů či měsíců později. Městský soud by totiž nesporně zamítl žádost
stěžovatele o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce z důvodu svévolného
a šikanózního uplatňování práva a obstrukčního přístupu k vedení řízení (obdobně srov. usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, nebo ze dne 19. 11. 2012,
čj. 8 As 107/2012 – 14). Následně by vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku,
který by však stěžovatel nepochybně nezaplatil, a městský soud by vydal téměř totožné usnesení
o zastavení řízení lišící se pouze ve zmínce o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních
poplatků a ustanovení zástupce. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud vychází z vlastních
četných zkušeností s procesní taktikou stěžovatele, která je v drtivé většině případů shodná
(srov. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 12).
14. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že k tomuto specifickému a nestandardnímu postupu
se uchýlil pouze v daném ojedinělém extrémním případě zneužívání práva, které chování
stěžovatele představuje. Znaky zneužívání práva zdejší soud vymezil např. v rozsudku ze dne
10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48, č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace,
kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování,
jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil
také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého
vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky
jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle
úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému
sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně
využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio,
a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně
důležitými principy vlastními právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného
senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená
judikatura).
15. V této souvislosti lze rovněž poukázat na rozsudek ze dne 30. 12. 2010,
čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud poukázal na model fungování stěžovatele
(občanského sdružení), založený na opakovaném podávání žádostí o osvobození od soudních
poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě
počítat. Neexistují-li pro takové jednání legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva
zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s. Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu
a obstál (viz usnesení ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
16. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden snahou vést spor pro spor,
nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití
bylo patrné i v řízení před městským soudem. Stěžovatel se domáhal žalobou ochrany
před nezákonným zásahem žalované. Nejvyšší správní soud však již opakovaně vyslovil,
že žalovaná nevystupuje při doručování písemností jako správní orgán a svým postupem
vrchnostensky nezasahuje do veřejných subjektivních práv žalobce (viz např. rozsudek ze dne
6. 5. 2011, čj. 8 As 70/2010 – 156). Žaloba podaná stěžovatelem v posuzované věci
tedy představovala pouze další ze série zjevně nedůvodných podání, kterým se stěžovatel
nedomáhal ochrany svých veřejných subjektivních práv (a contrario §2 s. ř. s.)
17. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před městským
soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo
by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 – 77).
18. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek nezákonným, proto kasační stížnost
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
19. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 21. března 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu