ECLI:CZ:NSS:2022:8.AS.208.2019:71
sp. zn. 8 As 208/2019-71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Podhrázkého a soudců Petra
Mikeše a Jitky Zavřelové v právní věci žalobkyně: Metrostav a.s., se sídlem Koželužská 2450/4,
Praha 8, zastoupená Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Praha 4,
proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5,
proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 19. 9. 2014, čj. 6342/2014-NBÚ/07,
sp. zn. 07-62472/2014, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 12. 6. 2019, čj. 5 A 178/2014-50,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žalobkyně n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 13. 6. 2014, čj. 3124/2014-NBÚ/21, zrušil podle §101
odst. 2 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti,
platnost osvědčení podnikatele číslo 001951 pro stupeň utajení Tajné, s formou přístupu
k utajované informaci dle §20 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, jehož držitelkou byla
žalobkyně. Ta podle žalovaného přestala splňovat podmínku bezpečnostní spolehlivosti
ve smyslu §16 odst. 1 písm. b) uvedeného zákona. Shledal totiž v jejím případě bezpečnostní
riziko dle §18 odst. 2 písm. a) téhož zákona spočívající v tom, že činnost člena jejího statuárního
orgánu je proti zájmům ČR (konkrétně se jednalo o osobu generálního ředitele a člena
představenstva žalobkyně Ing. P. P.). Žalovaný tak učinil v návaznosti na trestní stíhání
žalobkyně, shora uvedeného člena představenstva a dále i obchodního náměstka její divize 1
(Ing. J. A.), a to v souvislosti s veřejnými zakázkami týkajícími se rekonstrukce nemocnic Kolín
a Kladno. Rozklad žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ředitel žalovaného v záhlaví označeným
rozhodnutím zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil.
[2] Uvedená rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou u Městského soudu v Praze. Namítla,
že podezření z existence bezpečnostních rizik nebylo řádně odůvodněno a podloženo ve spisech.
Usnesení o zahájení trestních stíhání nelze považovat v tomto ohledu za dostatečná. Úvahy
žalovaného jsou neurčité a nepřezkoumatelné, navíc si účelově vybral jen některé podklady.
V rozporu s principem presumpce neviny předjímá závěr o vině. Tato pochybení žalovaný
nenapravil ani v rozkladovém rozhodnutí, které je taktéž nepřezkoumatelné. Převzetí úvah
orgánů činných v trestním řízení nemůže při chybějící vlastní úvaze nedostatky odůvodnění
nahradit. Závěry žalovaného jsou navíc v rozporu s obecnou doktrínou založenou rozsudkem
městského soudu ze dne 27. 8. 2012, sp. zn. 7 Ca 205/2008, na základě níž samotné usnesení
o zahájení trestního stíhání nelze považovat za dostatečný důkaz o chování žalobkyně či Ing. P.
[3] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. S odkazem na rozsudek
NSS ze dne 25. 11. 2011, čj. 7 As 31/2011-101, uvedl, že pro závěr o existenci bezpečnostního
rizika postačí zjištění pravděpodobnosti, že zákonem předvídaná skutková podstata byla naplněna
(je-li taková eventualita nejpravděpodobnějším vysvětlením skutkových zjištění a na základě
dostupných údajů se jeví být významně pravděpodobnější než jiná v úvahu připadající vysvětlení).
Podle rozsudku NSS ze dne 29. 11. 2018, čj. 4 As 253/2018-42, navíc není nutno okolnosti,
v nichž je spatřováno bezpečnostní riziko, dokazovat důkazním standardem obvyklým pro trestní
řízení, nýbrž postačuje přiměřená míra pravděpodobnosti. Správní orgány tedy nemusely postavit
na jisto, že se Ing. P. vytýkaného jednání dopustil, neboť to je účelem trestního řízení. Nevyšly
jen z usnesení o zahájení trestních stíhání, nýbrž i z dalších listin obsažených v trestním spisu,
a to jak těch, jejichž kopie si správní orgány samy obstaraly, tak těch které byly do správního
spisu založeny v průběhu řízení o rozkladu. Skutkový závěr, podle něhož je dána přiměřená míra
pravděpodobnosti, že se Ing. P. dopustil korupčního jednání a manipulace se zadávacími řízeními
na zmíněné veřejné zakázky, má oporu ve správním spise. Soud v tomto ohledu zmínil zejména
relevantní části prostorových odposlechů prostorů kanceláře ředitelky nemocnice Kladno.
Neshledal, že by bylo možno usuzovat na účelové pořízení listin z trestního řízení. Míru
přiměřené pravděpodobnosti nemohla snížit ani argumentace žalobkyně obsažená v jejích
stížnostech, resp. stížnostech Ing. P. proti usnesením o zahájení trestního stíhání. Ti v nich
především nepřednesli jinou variantu skutkového děje, přičemž ani ze spisového materiálu taková
jiná varianta nevyplývá. Žalobkyně v průběhu správního řízení nepoukázala ani na jiné listiny
obsažené v trestním spisu, které by měly závěry správních orgánů zvrátit. Na zákonnost
napadeného rozhodnutí neměla vliv ani skutečnost, že Ing. P. byl po vydání tohoto rozhodnutí
obžalován pouze ze spáchání trestného činu podplácení. Správní orgány závěr o existenci
bezpečnostního rizika u žalobkyně nedovodily pouze z přiměřené pravděpodobnosti,
že se Ing. P. dopustil manipulací v souvislosti s veřejnými zakázkami, nýbrž i z přiměřené
pravděpodobnosti, že se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu podplácení.
[4] Městský soud neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti napadených
rozhodnutí. Správní orgány řádně specifikovaly podklady, z nichž vyšly (buď shrnuly jejich
podstatný obsah, nebo dokonce přímo citovaly jejich relevantní části). Stejně tak uvedly, jak
vyložily relevantní ustanovení zákona. Z rozhodnutí je dále zřejmé, z jakého důvodu u žalobkyně
není splněna podmínka bezpečnostní spolehlivosti a v čem je spatřováno bezpečnostní riziko.
Správní orgány též dostály své povinnosti řádně, srozumitelně a jasně odůvodnit svá rozhodnutí
ve smyslu §122 odst. 3 zákona o utajovaných informacích. Soud se s jejich posouzením zcela
ztotožnil. Dodal, že správní orgány uvedly též vlastní úvahy ohledně přiměřené míry
pravděpodobnosti jednání Ing. P. Skutečnost, že správní orgány a orgány činné v trestním řízení
došly ke stejným závěrům, nemůže bez dalšího znamenat, že správní orgány vlastní posouzení
podkladů neprovedly. S odkazem na rozsudek NSS ze dne 24. 5. 2017, čj. 3 As 214/2016-62,
pak soud nepřisvědčil ani námitce týkající se porušení principu presumpce neviny.
II. Obsah kasační stížnosti, vyjádření žalovaného a stěžovatelky
[5] Žalobkyně (dále „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností,
a to s odkazem na důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Poukázala na předchozí
průběh správního i soudního řízení (včetně jednání před městským soudem) a namítla předně
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Má za to, že městský soud se nevypořádal s veškerou
její argumentací a důkazními návrhy. Stalo se tak zejména v případě argumentace týkající
se chybějících vlastních úvah žalovaného ve vztahu k bezpečnostní nespolehlivosti stěžovatelky,
resp. toho, v čem spočívá riziko dalšího nakládání stěžovatelky s utajovanými informacemi. Totéž
platí i pro její návrh na provedení důkazu trestním spisem a výslechem účastníků řízení. Tato
tvrzení i důkazy byly relevantní pro posouzení věci. Podstatou jejích žalobních námitek bylo,
že si správní orgány neučinily ucelený obrázek o tvrzeném jednání Ing. P. a odůvodnění jejich
rozhodnutí neobsahuje vlastní úvahy nad shromážděnými podklady. Navržené důkazy byly
způsobilé tuto skutečnost prokázat. Soud je měl provést, případné uvést, proč k tomu
nepřistoupil. I podle judikatury tzv. opomenuté důkazy zakládají téměř vždy nejen
nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale i jeho protiústavnost. Městský soud pochybil též tím,
že nevyhověl návrhu stěžovatelky na provedení důkazu přehráním odposlechů a návrhu
na výslech Ing. P. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry městského soudu, podle nichž se důkazní
návrh k odposlechům vztahoval k opožděné námitce, resp. že by daný výslech byl nadbytečný.
Tyto závěry soud ani blíže nerozvinul. Již v žalobě stěžovatelka namítala, že se správní orgány
nezabývaly věrohodností a použitelností podkladů zjištěných ze správního spisu. Pokud
tedy posléze namítla, že přepisy odposlechů založené do správních spisů nemohou mít relevantní
informační hodnotu, nejde o novou žalobní námitku, ale konkretizaci námitky již uplatněné. Také
navržený důkaz výslechem Ing. P. měl prokázat nedostatky skutkových zjištění správních orgánů,
jakož i nesprávnost závěru o bezpečnostní nespolehlivosti stěžovatelky.
[6] Podle stěžovatelky městský soud nedostatečně vypořádal též její námitky ve vztahu
k nesprávně zjištěnému skutkovému stavu. Byť cílem bezpečnostního řízení není prokázání viny
a postačí jistá míra pravděpodobnosti, že podávané informace jsou pravdivé, k prokázání takové
míry pravděpodobnosti v dané věci nemohlo dojít. Žalovaný se zejména nezabýval informační
hodnotou a věrohodností informací podávaných z trestního spisu, tedy nesplnil požadavky
plynoucí z rozsudku sp. zn. 7 As 31/2011, na které městský soud odkázal. Nevypořádal všechny
rozhodné otázky a okolnosti věci a v rozporu s již zmiňovanou vlastní judikaturou (rozsudek
sp. zn. 7 Ca 25/2008) vyšel pouze z usnesení obsahujících subjektivní náhled orgánů činných
v trestním řízení. V případě dalších podkladů z trestního spisu vycházel z těch, které na daná
usnesení odkazují, a interpretoval je shodně jako orgány činné v trestním řízení. Městský soud
měl reagovat i na to, že žalovaný se vůbec nezabýval relevantností a informační hodnotou
do spisu zařazených podkladů, zejména zákonností prostorových odposlechů. Přepisy
odposlechů nemohou mít ani pro účely bezpečnostního řízení žádnou hodnotu. Městský soud
sice při jednání provedl důkaz obsahem obžaloby, nicméně skutečnosti z ní plynoucí dostatečně
nezohlednil. Obsah obžaloby totiž zjevně relativizuje závěr rozsudku městského soudu,
podle něhož žalovaný provedl vlastní posouzení věci. Soud nezohlednil ani to, že žalovaný
nemohl vycházet ze znaleckého posudku společnosti PROFI-TEN, neboť ten se vztahuje pouze
k té části jednání, ohledně níž dospěly orgány činné v trestním řízení k závěru, že se ho Ing. P.
nedopustil. Jediným podkladem tedy zůstala pouze zmiňovaná usnesení o zahájení trestního
stíhání. Stěžovatelka navíc nesouhlasí ani s tím, že by nepodala jinou verzi skutkového děje.
Od počátku totiž uvádí, že jednání popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání se nestalo,
resp. se nestalo tak, jak je orgány činné v trestním řízení popisují. Podle stěžovatelky napadený
rozsudek stojí na nesprávném právním závěru o její bezpečnostní nespolehlivosti. Skutková
zjištění nelze s ohledem na výše uvedené podřadit pod §18 odst. 1 a 2 písm. a) zákona o ochraně
utajovaných informací, neboť s požadovanou mírou pravděpodobnosti nejsou dány indicie,
že by se (nyní již bývalý) statutární orgán stěžovatelky dopustil jednání předvídaného daným
ustanovením.
[7] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Odkázal předně na své vyjádření k žalobě.
Jde-li o otázku přepisu prostorových odposlechů, ty považuje za věrohodné a ilustrující závadové
jednání. Plně podporují závěr o bezpečnostní nespolehlivosti stěžovatelky. K závěru
o bezpečnostní nespolehlivosti postačuje pouhé podezření z existence bezpečnostního rizika.
Jde-li o námitky týkající se provedení důkazu obžalobou, žalovaný poukázal na §75 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož soud při přezkumu rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl
v době rozhodování správního orgánu. Doplnil dále odkazy na rozhodnutí správních soudů
týkajících se specifik bezpečnostního řízení, které je řízením sui generis. Nelze na ně aplikovat
principy trestního řízení, jeho účel a principy jsou zcela odlišné. Městský soud se důkladně
zabýval důvody, které žalovaného vedly k závěru o bezpečnostním riziku žalobkyně,
tedy přiměřené míře pravděpodobnosti závadového jednání Ing. P. Žalovaný shrnul závěry
městského soudu a pro úplnost odkázal na judikaturu týkající se požadavků na vypořádání
žalobních námitek. Chybějící odpověď na každý argument stěžovatele bez dalšího nezpůsobuje
nezákonnost či nepřezkoumatelnost rozhodnutí. Ve vztahu ke stěžovatelkou zmiňovanému
znaleckému posudku žalovaný dodal, že stěžovatelka jeho vypovídací hodnotu ani pravdivost
nijak nezpochybnila a nebyl důvod, aby jej žalovaný při svém rozhodování nemohl vzít v úvahu.
[8] Stěžovatelka v replice k vyjádření žalovaného zdůraznila, že nezpochybňovala odlišnost
bezpečnostního a trestního řízení. Podstata její argumentace spočívala v tom, že každá informace,
kterou správní orgán bere v bezpečnostním řízení do úvahy, musí být posouzena z hlediska její
věrohodnosti a informační hodnotnosti. Takové hodnocení však správní orgány neprovedly.
Přepisy odposlechů nemusí být odrazem skutečně zaznamenaného průběhu hovorů. Žalovaný
v tomto směru žádné hodnocení neprovedl a z přepisů vyšel. Tuto vadu městský soud
nereflektoval a stěžovatelkou navržený důkaz přehráním záznamů neprovedl. Žalovaný pro svůj
závěr o věrohodnosti přepisu odposlechů nepředkládá žádný argument, přepisy odposlechů
zjevně se skutečnými hovory neporovnal. Nepodložený je i závěr žalovaného, podle něhož obsah
přepisů není v rozporu se shromážděným spisovým materiálem. Nepřípadný je též odkaz na §75
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka nenamítá nezákonnost napadeného rozhodnutí z důvodu pozdějšího
překvalifikování jednání, ale z důvodu, že žalovaný samostatně neposuzoval informace podávající
se z trestního spisu. Stěžovatelka setrvala na kasačních námitkách, i pokud jde o neprovedení
navržených důkazů soudem, resp. odůvodnění takového postupu. Žalovaný ve vyjádření
ke kasační stížnosti nereagoval ani na podstatu kasačních námitek týkajících se zmiňovaného
znaleckého posudku. Ten totiž orgány činné v trestním řízení zajistily pouze k jednání, ohledně
něhož ony samy dospěly k závěru, že se ho obviněný nedopustil. Městský soud tuto skutečnost
v rámci napadeného rozsudku dostatečně nezhodnotil.
[9] V reakci na repliku stěžovatelky žalovaný uvedl, že dané odposlechy jsou pro účely
daného řízení plnohodnotným a relevantním podkladem, který nelze považovat za nevěrohodný
pouze na základě neurčitého tvrzení stěžovatelky. Ta nespecifikovala, z jakých konkrétních
důvodů považuje odposlechy za nevěrohodné, ani jaké skutečnosti by měly být přehráním
odposlechů prokázány. Shromážděný spisový materiál neumožnil učinit jiný závěr,
než že stěžovatelka je bezpečnostně nespolehlivá. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného
je zřejmé, jaké důvody vedly ke konstatování bezpečnostního rizika u stěžovatelky. Zjištěné
skutečnosti byly takového charakteru, že ani následný vývoj trestního řízení není pro přezkum
napadeného rozhodnutí relevantní. Městský soud řádně odůvodnil i svůj postup ve vztahu
k neprovedení některých navržených důkazů.
[10] Na toto vyjádření žalovaného ještě stěžovatelka reagovala tak, ž si je vědoma rozdílů
mezi trestním a bezpečnostním řízením, ovšem v dané věci nebyly standardy bezpečnostního
řízení dodrženy. Zde sice postačuje pochybnost o bezpečnostní způsobilosti, i ta však musí být
podložena relevantními a hodnověrnými informacemi. Žalovaný nijak nerozlišuje mezi přepisy
odposlechů a odposlechy, přestože jedině zvukové záznamy odposlechů mohou sloužit jako
důkaz a autenticky odpovídat sledovaným rozhovorům. Přepis může záznam (byť neúmyslně)
výrazně zkreslit. Žalovaný v dané věci autentičnost přepisů neověřil. V dalším stěžovatelka
setrvala na své předchozí argumentaci.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v mezích rozsahu kasační stížnosti
a v ní uplatněných důvodů. Neshledal přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval namítanou nepřezkoumatelností rozsudku
městského soudu. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je vadou, ke které je kasační soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti. Vlastní přezkum rozhodnutí soudu je možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský
(městský) soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Dle konstantní judikatury
se za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů považuje především takové rozhodnutí, v němž
nebyly vypořádány všechny žalobní námitky; dále rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé,
proč právní argumentaci účastníka řízení soud považoval za nedůvodnou a proč žalobní námitky
považoval za liché, mylné či vyvrácené, rozhodnutí, z něhož není zřejmé, jak byla naplněna
zákonná kritéria, případně by nepřezkoumatelnost rozhodnutí byla dána tehdy, pokud by z něj
nebylo zřejmé, které podklady byly vzaty v úvahu a proč (viz například rozsudky ze dne
28. 8. 2007, čj. 6 Ads 87/2006-36, č. 1389/2007 Sb. NSS, ze dne 23. 6. 2005, čj.
7 As 10/2005-298, č. 1119/2007 Sb. NSS, či ze dne 11. 8. 2004,
čj. 5 A 48/2001-47, č. 386/2004 Sb. NSS).
[14] Nejvyšší správní soud takové vady napadeného rozsudku v dané věci neshledal.
Rozhodnutí městského soudu je srozumitelné a je opřeno o dostatek relevantních důvodů,
z nichž je zřejmé, proč městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Je z něj
plně patrné, proč soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Stěžovatelka v této souvislosti
namítla předně to, že se městský soud nezabýval její žalobní argumentací týkající se chybějících
vlastních úvah žalovaného ohledně její bezpečnostní nespolehlivosti. Aniž by kasační soud
na tomto místě hodnotil správnost závěrů městského soudu, lze poukázat na to, že danou žalobní
argumentací se městský soud zabýval, a to v bodě 40. napadeného rozsudku. Zde přímo
konstatoval, že správní orgány své vlastní úvahy ohledně pravděpodobnosti jednání Ing. P.
učinily, a vysvětlil, v čem spočívají. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepřehlédl, že daná
kasační námitka se týká „absence vlastních úvah správního orgánu ve vztahu k bezpečnostní nespolehlivosti“
stěžovatelky, zatímco zmiňovaná část odůvodnění napadeného rozsudku se týká vlastních úvah
žalovaného ve vztahu k jednání Ing. P. V tomto ohledu je nicméně podstatné, že §18 odst. 2
písm. a) zákona o utajovaných informacích, z něhož v dané věci žalovaný vyšel, váže
bezpečnostní spolehlivost podnikatele, resp. jeho bezpečnostní riziko právě na činnost statutárního
orgánu nebo jeho člena, člena kontrolního orgánu nebo prokuristy proti zájmům České republiky. Pokud
tedy snad kasační argumentace stěžovatelky měla mířit k tomu, že se městský soud nezabýval
otázkou vlastních úvah ve vztahu k bezpečnostní spolehlivosti stěžovatelky, považuje Nejvyšší
správní soud za zcela logické (a dostatečné), pokud městský soud toto posouzení vztáhl k jednání
osoby jejího statutárního orgánu.
[15] K nevypořádání otázky rizika dalšího nakládání stěžovatelky s utajovanými informacemi,
v němž spatřuje stěžovatelka další důvod nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, Nejvyšší
správní soud předesílá, že tuto argumentační rovinu stěžovatelka zdůraznila až při jednání
u městského soudu (viz též bod 11. napadeného rozsudku). Aniž by přitom bylo nutno
se podrobně zabývat se tím, zda se jedná o námitku samostatnou či navazující na (rozšiřující)
některou z námitek uplatněných již v žalobě, je třeba připomenout, že správní rozhodnutí v dané
věci se týká naplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti dle §18 odst. 1 zákona o utajovaných
informacích, kterou nesplňuje podnikatel, u něhož bylo zjištěno bezpečnostní riziko. Otázka „dalšího
nakládání s utajovanými informacemi“ tedy v tomto ohledu není rozhodná, a není tedy ani nutno
trvat na tom, aby se jí městský soud výslovně a samostatně zabýval. Uvedené platí tím spíše,
že pro zachování práva na spravedlivý proces nemusí soud reagovat na každou dílčí žalobní
námitku účastníka, pokud jsou jeho závěry postavené na ucelené argumentaci vyvracející podstatu
námitek účastníka (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08).
Za nepřezkoumatelné tak nelze považovat takové rozhodnutí krajského (městského) soudu,
z jehož odůvodnění lze (byť i zohledněním celkového kontextu důvodů uvedených
v odůvodnění) seznat, jaký názor krajský (městský) soud zaujal vůči důležitým skutkovým
a právním otázkám podstatným pro rozhodnutí projednávané věci (viz usnesení rozšířeného
senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS). Jak již bylo výše
uvedeno, z napadeného rozsudku je především zřejmé, na základě čeho byla konstatována
bezpečnostní nespolehlivost stěžovatelky. Na tom nemůže nic změnit ani případné opomenutí
městského soudu vypořádat stěžovatelkou zmiňovanou námitku. Lze tedy uzavřít, že ani v tomto
směru napadený rozsudek není nepřezkoumatelný, a naplňuje tak požadavky vymezené shora
citovanou judikaturou zdejšího soudu.
[16] Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud se žádným způsobem nevypořádal s jejími
důkazními návrhy, které uplatnila již v žalobě, a jež spočívaly předně v návrhu na provedení
důkazu trestním spisem (stěžovatelky i obviněného) a výslechem účastníků řízení.
[17] Pokud jde o návrh na provedení důkazu výslechem účastníků, zde je třeba dát za pravdu
stěžovatelce v tom, že tento důkazní návrh byl označen již v žalobě, přičemž z odůvodnění
napadeného rozsudku není zřejmé, že by na něj městský soud jakkoliv reagoval. Podle ustálené
judikatury Ústavního soudu je povinností soudu zdůvodnit, proč neprovedl navržený důkaz,
přičemž v odůvodnění rozhodnutí musí své stanovisko přiměřeně vyložit (viz např. nález ze dne
22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01). K povinnosti soudu zaujmout stanovisko k důkazům, jejichž
provedení v řízení účastník navrhl, se již vyslovil též NSS např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2005,
čj. 5 Afs 147/2004-89, č. 618/2005 Sb. NSS. Zde dovodil, že soud rozhodne, které z navržených
důkazů provede a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový
postup odůvodnit (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
Opomenutí takové povinnosti však nemusí mít vždy vliv na zákonnost rozhodnutí, je-li například
zřejmé, že se jednalo o důkazy zjevně nadbytečné. O takovou situaci se jedná typicky tehdy,
pokud lze prokazované skutečnosti bez dalšího zjistit z listin založených ve správním spisu.
K obdobnému závěru dospěla judikatura právě i pro situaci, v níž žalobce vznesl důkazní návrh
na provedení (účastnického) výslechu (viz např. usnesení NSS ze dne 3. 8. 2017,
čj. 9 Azs 120/2017-34, srov. též rozsudek NSS ze dne 11. 11. 2011, čj. 5 As 62/2010-126).
[18] Jak již bylo výše uvedeno, stěžovatelka v nyní projednávané věci v žalobě navrhla
provedení účastnického výslechu. Krajský soud v napadeném rozsudku na tento návrh nijak
nereagoval, čímž řízení (odůvodnění napadeného rozsudku) zjevně zatížil vadou. To však ještě
dle výše citované judikatury není bez dalšího vždy důvodem pro zrušení rozsudku krajského
(městského) soudu. Jak již zdejší soud v této souvislosti připomněl v rozsudku ze dne 22. 5. 2020,
čj. 8 As 5/2019-29, lze v této souvislosti (per analogiam dle §64 s. ř. s.) poukázat na §131 odst. 1
o. s. ř., podle něhož důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jen jestliže dokazovanou
skutečnost nelze prokázat jinak. Tento důkazní prostředek má pouze podpůrný význam. Jak
upozorňuje komentářová literatura, je také třeba rozlišovat mezi skutkovými tvrzeními
a výpovědí účastníka (viz DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1.vydání.
Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2009, s. 907). V tomto ohledu v nyní projednávané věci
především nelze přehlédnout, že stěžovatelka je právnickou osobou, přičemž v žalobě
ani v kasační stížnosti nikterak neupřesnila, konkrétně jaké osoby se měl vlastně navržený
účastnický výslech týkat (lze dodat, že §126a o. s. ř. stanoví zvláštní pravidla i pro výslech
statutárního orgánu právnické osoby). Stěžovatelka současně nijak blíže nevysvětlila, jaké
skutečnosti a proč nebylo možné prokázat jiným způsobem než právě účastnickým výslechem.
Přestože tedy jistě bylo na místě, aby se městský soud k uvedenému důkaznímu návrhu vyjádřil,
neučinil-li tak, není v této věci s ohledem na její výše popsané okolnosti a citovanou judikaturu
nutno jen z tohoto důvodu napadený rozsudek rušit. Takový postup kasačního soudu by byl
toliko formální.
[19] I v případě dalšího stěžovatelkou zmiňovaného návrhu je třeba připustit, že „příslušný
trestní spis“ byl ve výčtu důkazů obsažen již v žalobě, a to jak v závěru její části II.B, tak i v závěru
části II.C. Ani v tomto případě však odůvodnění napadeného rozsudku na takto označený
důkazní návrh výslovně nereaguje. V případě tohoto důkazního návrhu je nicméně třeba
upozornit na to, že stěžovatelka v žalobě nijak neupřesnila, jaké části trestního spisu v tomto
ohledu považuje za relevantní a nijak blíže neoznačila listiny (podklady), jimiž hodlala dokazování
doplnit. V žalobě v této souvislosti konkrétně zmiňuje pouze odůvodnění své stížnosti (resp.
stížnosti Ing. P.) proti usnesení o zahájení trestního stíhání (str. 6 žaloby). S těmi se ovšem
městský soud seznámil (učinil tak ostatně v rozkladovém řízení i žalovaný, viz např. bod 35.
napadeného rozsudku) a na argumenty v nich uvedené reagoval (viz bod 36. odůvodnění
rozsudku). Stejně tak se městský soud výslovně zabýval i podstatou stěžejního argumentu, který
stěžovatelka v souvislosti s důkazním návrhem v podobě „příslušného trestního spisu“ uplatnila,
a jenž se týkal tvrzeného účelového pořízení listin z trestního spisu (opět viz např. bod 35.
rozsudku). Přestože tedy odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje výslovnou reakci soudu
na daný důkazní návrh, z kontextu odůvodnění je zřejmé, že městský soud zohlednil nejen
usnesení o zahájení trestních stíhání, ale zabýval se i dalšími listinami, jež byly součástí trestního
spisu (při jednání navíc provedl důkaz předloženou obžalobou státního zástupce Vrchního
státního zastupitelství v Praze). Své závěry navíc opakovaně vystavěl na tom, že skutkové závěry
správních orgánů mají dostatečnou oporu ve spisových podkladech. Nejvyšší správní soud
si je vědom své judikatury týkající se tzv. opomenutých důkazů (viz např. rozsudek ze dne
15. 12. 2011, čj. 1 As 84/2010-72), nicméně trvat v nynější věci za shora popsaných okolností
na tom, aby městský soud formálně (a výslovně) zmínil neprovedení daného důkazu
v odůvodnění rozsudku, není nezbytné. Lze ostatně dodat, že s náhledem městského soudu
na tento důkazní návrh seznámila předsedkyně senátu zástupce stěžovatelky při jednání u soudu,
kde mu (na rozdíl od písemného odůvodnění rozsudku) stručné vysvětlení neprovedení důkazu
trestním spisem poskytla.
[20] Výslovně se naopak městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku zabýval návrhem
stěžovatelky na provedení důkazu přehráním odposlechů z trestního spisu. K tomu uvedl,
že se jedná o důkazní návrh k námitce (přepisy odposlechů jsou neúplné, zkreslené a zvukové
záznamy nesrozumitelné), kterou stěžovatelka v zákonem stanovené lhůtě neuplatnila (viz bod
13. napadeného rozsudku). S tím stěžovatelka nesouhlasí a v této souvislosti v kasační stížnosti
poukazuje na (cituje) část žaloby, v níž namítala, že se žalovaný nezbýval věrohodností
a použitelností podkladů (informací) zjištěných z trestního spisu stěžovatelky a obviněného, a to
včetně jejich vazby na další podklady (zbývající obsah trestního spisu). Ani s touto námitkou
se však kasační soud nemůže ztotožnit. Především je v dané věci zřejmé, že v rámci žaloby
samotné (obsahující včas uplatněné a řádně vymezené žalobní body, viz §71 odst. 2 a §72 odst. 1
s. ř. s.) stěžovatelka nevznesla pochybnost týkající se přepisů odposlechů ani požadavek na jejich
přehrání v řízení před soudem. Citovaná část žalobní argumentace pak podle kasačního soudu
nemůže naplňovat požadavky konstantní judikatury na formulaci žalobních bodů, především
pokud jde o konkrétnost žalobních tvrzení a individualizaci okolností (viz např. rozsudek
rozšířeného senátu NSS ze dne 20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). Pokud
měla stěžovatelka pochybnosti o „věrohodnosti a použitelnosti“ přepisů odposlechů, měla ji jasně
uplatnit již v žalobě (resp. ve lhůtě dle §71 odst. 2 s. ř. s.). Opačný výklad (připuštění obecného
zpochybnění hodnověrnosti podkladů) by znamenal, že by v průběhu řízení před soudem mohla
zcela libovolně a průběžně poukazovat na pochybnosti ve vztahu k jednotlivým dílčím
podkladům, což by bylo v rozporu s přísnou koncentrací řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu. Zbývá dodat, že z podání stěžovatelky ani není zřejmé, že by snad s obsahem
trestního spisu nebyla obeznámena, resp. že by informace o konkrétních podkladech, které
se v něm nacházejí (jejich obsahu) získala až později. S ohledem na výše uvedené pak nemůže být
relevantní ani související argumentace stěžovatelky (v závěru kasační stížnosti) týkající
se nezákonnosti prostorových odposlechů, resp. nedostatků jejich přepisu.
[21] Jde-li o uplatněné důkazní návrhy, poukazuje stěžovatelka v kasační stížnosti též na to,
že její návrh na výslech obviněného (Ing. P.) vypořádal městský soud pouze tím, že v odůvodnění
napadeného rozsudku konstatoval jeho nadbytečnost, aniž by však blíže vysvětlil, v čem tuto
nadbytečnost spatřuje. Jak již bylo uvedeno výše, otázkou neprovedení navrhovaných důkazů
v řízení před správním soudem se již Nejvyšší správní soud zabýval opakovaně (v podrobnostech
lze odkázat na bod [17] tohoto rozsudku a v něm citovanou judikaturu). Neakceptování návrhu
na provedení důkazu může být mj. zdůvodněno jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již
skutečnost, která má být dokazována, postavena v dosavadním řízení bez důvodných
pochybností najisto (k tomu viz např. stěžovatelkou zmiňovaný a výše již citovaný rozsudek sp.
zn. 5 Afs 147/2004). V nyní projednávané věci městský soud soud daný důkaz neprovedl právě
pro jeho nadbytečnost ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu. V tomto ohledu považuje
kasační soud za stěžejní, že městský soud dal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku
v různých souvislostech jasně najevo, že skutkový stav zjištěný správními orgány považuje
za dostatečný pro závěr ohledně přiměřené míry pravděpodobnosti jednání Ing. P. (jak
předpokládá judikatura správních soudů při posouzení existence bezpečnostního rizika). Jak
městský soud v napadeném rozsudku shrnul, správní orgány v dané věci vycházely nejen
z usnesení o zahájení trestního stíhání (mimo jiné právě i Ing. P.), ale žalovaný si v průběhu řízení
o rozkladu vyžádal i kopie stížností Ing. P. proti usnesení o zahájení trestního stíhání (včetně
doplnění) a usnesení státního zástupce o této stížnosti. Při jednání dále soud provedl důkaz
obžalobou, přičemž v návaznosti na další reprodukované podklady (k jejich výčtu viz bod 33.
napadeného rozsudku) uzavřel, že poskytují ucelené, konkrétní a věrohodné informace, na jejichž
základě lze mít za důvodnou pochybnost o bezpečnostní spolehlivosti stěžovatelky. Tento závěr
(aprobovaný městský soudem) ostatně správní orgány zaujaly právě v návaznosti na jednání
Ing. P., jehož opakovaná vyjádření k dané věci jsou zachycena ve zmiňovaných podkladech,
z nichž vyšel žalovaný i městský soud. Nelze současně přehlédnout ani to, že stěžovatelka
v žalobě ani v kasační stížnosti neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti by měly z výslechu vyplynout
nad rámec vyjádření Ing. P. učiněných v rámci trestního řízení.
[22] Ve vztahu k dalším kasačním námitkám stěžovatelky je třeba připomenout,
že ty jen v omezené míře reagují na konkrétní závěry napadeného rozsudku. Právě zpochybnění
závěrů městského soudu však představuje nutný předpoklad posouzení uplatněné argumentace
jako přípustné kasační námitky (srov. např. usnesení NSS ze dne 30. 6. 2020,
čj. 10 As 181/2019 - 63, č. 4051/2020 Sb. NSS). V návaznosti na to je třeba ještě dodat, že kvalita
a podoba (konkrétnost či obecnost) soudního rozhodnutí je vždy zásadním způsobem
předurčena kvalitou a podobou návrhu (zde kasační stížnosti). K určitosti žalobních bodů
se vyslovil v rozsudku z 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS, i rozšířený senát
tak, že „[č]ím je žalobní bod […] obecnější, tím obecněji k němu správní soud přistoupí a posoudí ho. Není
naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které
žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebral by funkci žalobcova
advokáta“.
[23] Opakuje-li tudíž stěžovatelka dále v kasační stížnosti to, že žalovaný se zejména nezabýval
informační hodnotou a věrohodností z trestního spisu podávaných informací, resp.
že nevypořádal celý obsah trestního spisu, není zřejmé, proti jakým konkrétním závěrům
městského soudu tato argumentace směřuje. Totéž platí i ve vztahu k tvrzení stěžovatelky,
podle níž žalovaný nevypořádal všechny rozhodné otázky a okolnosti potřebné k tomu, aby mohl
učinit vlastní závěr o průběhu skutkového děje plynoucího z usnesení o zahájení trestních stíhání.
V tomto ohledu lze pouze připomenout, že městský soud v napadeném rozsudku jasně uzavřel,
že žalovaný nevyšel pouze z těchto usnesení. Výslovně se zabýval i namítaným porušením
principu presumpce neviny, který stěžovatelka v kasační stížnosti opět zmiňuje.
[24] Poukazuje-li stěžovatelka dále na to, že závěry městského soudu jsou nesprávné
i vzhledem k obsahu obžaloby, kterou soud k důkazu provedl, je nutno upozornit na to,
že stěžovatelka neuvádí, jaké konkrétní skutečnosti z této obžaloby plynoucí soud nevzal v úvahu.
Stejně tak stěžovatelka neupřesňuje, jak žaloba relativizuje závěr soudu, podle něhož žalovaný
v dané věci provedl vlastní úvahu a posouzení. Stěžovatelce lze sice dát za pravdu v tom,
že městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nereaguje na to, zda žalovaný
mohl vycházet ze znaleckého posudku zpracovaného společností PROFI-TEN (ten
se podle stěžovatelky týkal pouze té části jednání, jehož se i podle orgánů činných v trestním
řízení obviněný nedopustil). Nelze s ní však souhlasit v tom, že by v důsledku toho „v zásadě
jediným podkladem“ zůstala usnesení o zahájení trestních stíhání (viz shora již zmiňovaný výčet
podkladů reprodukovaný v bodě 33. napadeného rozsudku). Stěžovatelka především nijak
konkrétně nevysvětluje, v čem nemůže obstát závěr městského soudu, podle něhož je dostatečné,
pokud se obžaloba týká trestného činu podplácení, z něhož žalovaný také vycházel, a bral jej
v úvahu při svém rozhodování. Ani v kasační stížnosti pak stěžovatelka nekonkretizuje, v jakém
ohledu (významném pro posouzení její bezpečnostní spolehlivosti) mělo jednání obviněného
proběhnout jinak, resp. co konkrétně měl v této souvislosti městský soud v napadeném rozsudku
zohlednit.
[25] Lze dodat, že stěžovatelkou v kasační stížnosti taktéž zmiňované nesprávné právní
posouzení věci spočívá bez dalšího pouze v tom, že skutková zjištění soudu nejsou podle ní
dostatečná pro závěr o naplnění §18 odst. 2 písm. a) zákona o utajovaných informacích.
Je tedy zjevné, že se netýkají samotného právního posouzení, nýbrž jsou taktéž postaveny
na tvrzených nedostatcích skutkových závěrů, jimiž se kasační soud zabýval již shora v souvislosti
s dalšími kasačními námitkami.
IV. Závěr a náklady řízení
[26] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že žádná
z uplatněných kasačních námitek není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. května 2022
Milan Podhrázký
předseda senátu