ECLI:CZ:NSS:2010:8.AZS.12.2010:64
sp. zn. 8 Azs 12/2010 - 64
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Jana Passera a JUDr. Barbary
Pořízkové v právní věci žalobkyně: O. K., zastoupené Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou
v Brně, Příkop 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 2. 2008, čj. OAM-1-798/VL-20-12-2007, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2010,
čj. 61 Az 20/2008 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni Mgr. Pavlíně Zámečníkové se odměna nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 2. 2008, čj. OAM-1-798/VL-20-12-2007,
nebyla žalobkyni udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Krajského
soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), který ji rozsudkem ze dne 15. 4. 2010,
čj. 61 Az 20/2008 - 28, zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že důvody,
na kterých žalobkyně založila svou žádost, tj. obavy ze svého bývalého manžela, nelze podřadit
pod důvody vypočtené v §12 písm. b) zákona o azylu. Ze správního spisu nevyplývá,
že by se správní orgán nezabýval věcí žalobkyně svědomitě a odpovědně. Tvrzené obavy
z vyhrožování a násilného jednání ze strany soukromých osob by se mohly stát důvodem
pro udělení azylu pouze tehdy, pokud by státní orgány země původu takové ohrožení
podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly nebo mu nebyly schopny vůbec zabránit. Případná
nižší efektivita ochrany poskytované daným státem před soukromými osobami ještě nečiní
z takového ohrožení automaticky „pronásledování“ ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu.
Žalovaný se zabýval problematikou násilí páchaného na ženách na Ukrajině a možností jejich
ochrany, k čemuž si opatřil zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských
práv za rok 2006 a další informace Ministerstva zahraničních věcí ČR o zemi původu. Správní
orgán přesvědčivě odůvodnil zjištění, že státní orgány Ukrajiny se násilím na ženách zabývají,
přičemž existují postupy, kterými se ženy mohou své ochrany domáhat, a to i soudní cestou,
přičemž se státní orgány těmito případy skutečně zabývají. Námitka žalobkyně, že se žalovaný
nezabýval skutečnou praxí ukrajinských orgánů při ochraně před domácím násilím, tedy není
důvodná. Ani v případě žalobkyně nebyla policie zcela nečinná, manžel byl pokutován
a předvoláván na policii. Další možné prostředky ochrany žalobkyně sama nevyužila
a na případný laxní postup policie si nestěžovala. Nelze proto říci že by státní moc Ukrajiny
obecně násilí na ženách podporovala či tolerovala, a to z důvodu jejich pohlaví nebo příslušnosti
k určité sociální skupině. Na základě uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že jednání
bývalého manžela žalobkyně jako soukromé osoby nelze posoudit jako pronásledování
dle zákona o azylu, natož za pronásledování z důvodu jejího pohlaví. Důvodem jeho jednání jsou
problémy s alkoholem a nezvládnutý rozvod manželství, nikoliv pohlaví žalobkyně. Krajský soud
dále uvedl, že žalobkyně ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu rezignovala na možnost uchýlit
se do jiné části Ukrajiny.
Krajský soud dále uvedl, že se žalovaný rovněž řádně vypořádal s možností udělení
doplňkové ochrany. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyni po návratu do vlasti hrozilo
ze strany státních orgánů nelidské, ponižující zacházení nebo represe.
Proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka)
kasační stížnost, jejíž důvody výslovně podřadila pod §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Uvedla, že v průběhu řízení před
správním orgánem podrobně popsala všechny skutkové okolnosti, které podle jejího mínění
naplňovaly důvody k udělení azylu, humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Stěžovatelka
připomněla, že nositeli pronásledování nemusí být nutně složky státní moci, ale i soukromé
osoby, jejichž jednání nese znaky pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu. Důvody,
které vyložila v průběhu správního řízení, jsou podřaditelné pod skutkovou podstatu
pronásledování dle §12 zákona o azylu. Policie na Ukrajině není stěžovatelce s to poskytnout
náležitou ochranu, panuje v ní korupce a jakýkoliv pokus vyhledat ochranu by byl jenom
zdržením v její snaze zachránit si život před pronásledováním ze strany bývalého manžela.
Stěžovatelka má rovněž za to, že žalovaný si za účelem zjištění skutečného stavu věci
neopatřil poklady potřebné pro rozhodnutí, a to i ve vztahu k doplňkové ochraně. Výrok
napadeného rozhodnutí v části o neuplatnění překážky vycestování není patřičně odůvodněn.
Správní rozhodnutí neobsahuje hodnotící úvahu ohledně situace stěžovatelky a nebezpečí
ve smyslu §14a zákona o azylu, které ji hrozí v případě návratu na Ukrajinu. Výrok rozhodnutí
o neudělení doplňkové ochrany je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Krajský soud
podle stěžovatelky rovněž nesprávně posoudil otázku zákonnosti rozhodnutí žalovaného týkající
se neudělení mezinárodní ochrany podle §12 a 14a zákona o azylu.
Stěžovatelka společně s podáním kasační stížnosti požádala o ustanovení zástupce.
Usnesením krajského soudu ze dne 31. 8. 2010, čj. 61 Az 20/2008 - 53, byla stěžovatelce
ustanovena zástupkyně Mgr. Pavlína Zámečníková, advokátka se sídlem v Brně, Příkop 8.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na správnosti svého rozhodnutí,
k čemuž odkázal na obsah správního spisu. Náležitě zjistil skutkový stav věci, na jehož základě
posoudil žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu, a to jak ve vztahu k možnosti udělení azylu,
tak i doplňkové ochrany. Žalovaný v rozhodnutí krajského soudu neshledal žádná pochybení,
neboť se soud vypořádal se všemi žalobními námitkami. Ukrajinu nelze považovat za stát
utlačující ženy. Žalovaný nespatřuje v kasační stížnosti žádnou skutečnost týkající se osoby
stěžovatelky a její možné perzekuce v zemi původu. Dále poukázal na možnost stěžovatelky
domoci se ochrany u státních orgánů na Ukrajině ve standardní míře. Se zřetelem k uvedenému
žalovaný navrhl, aby byla kasační stížnost odmítnuta jako nepřijatelná, příp. zamítnuta jako
nedůvodná.
Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věci mezinárodní ochrany
je její přijatelnost. Kasační stížnost je v souladu s §104a s. ř. s. přijatelná, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musel by ji Nejvyšší
správní soud podle citovaného ustanovení odmítnout jako nepřijatelnou. Zákonný pojem „přesah
vlastních zájmů stěžovatele“ je typickým neurčitým právním pojmem. Výkladem institutu
nepřijatelnosti a demonstrativním výčtem jejích typických kriterií se zdejší soud zabýval
mimo jiné v rozhodnutí ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39, všechna rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz, dle kterého „přesahem vlastních
zájmů stěžovatele je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní
otázky nad rámec konkrétního případu.“ Nejvyšší správní soud ve zbytku odkazuje na celé
odůvodnění citovaného rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal důvody svědčící pro přijatelnost
kasační stížnosti.
Stěžovatelka předně uvedla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku
pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu. Zdůraznila, že nositeli pronásledování
mohou být i soukromé osoby. Nejvyšší správní soud k tomu uvádí, že z její obecné výtky není
zřejmé, na základě čeho závěr o pochybení krajského soudu dovozuje. Krajský soud i žalovaný
se v odůvodnění svého rozhodnutí definicí pronásledování, zejména ve vztahu k potížím
působeným soukromými osobami, zabývali. Rozhodnutí krajského soudu je v tomto ohledu
jednak ve vztahu k vyslovenému právnímu posouzení zákonné a správné a jednak
přezkoumatelné.
Obtěžování stěžovatelky ve formě napadání a verbálních útoků ze strany bývalého
manžela je typickým příkladem potíží působených soukromými osobami (nestátními původci),
které zpravidla nepostačují k udělení některé z forem mezinárodní ochrany. Toto pravidlo ovšem
není neprolomitelné. Za určitých okolností může být negativní chování soukromých osob
přičteno státu, a to zejména za situace, kdy stát není ochoten nebo schopen poskytnout ochranu
osobě pronásledované ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 9. 2008, čj. 3 Azs 48/2008-57).
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou dosavadní četnou judikaturu (např.
rozhodnutí ze dne 27. 8. 2003, čj. 4 Azs 5/2003 – 51, ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 Azs 22/2004 – 48
nebo ze dne 14. 6. 2007, čj. 9 Azs 49/2007 - 68), dle které skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi
původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není bez dalšího důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona o azylu, pokud problémy se soukromými
osobami nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení významnými, tedy pronásledováním
z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro zastávané
politické názory. Při posouzení otázky udělení azylu je tudíž podstatné, zda byli původci
pronásledování (zde bývalý manžel stěžovatelky) motivováni některým z azylově relevantních
důvodů. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 10. 9. 2008, čj. 9 Azs 49/2008 - 55, vyslovil,
že „domácí násilí je bezesporu celospolečenským jevem, který nelze podceňovat a který vyvěrá z podhoubí sociální
diskriminace a který je zpravidla determinovaný příslušností k určitému pohlaví. Jako takový přitom může být
za určitých okolností také azylově relevantním důvodem a právě tyto okolnosti, které záleží především na zemi
původu, jejích právních, sociálních či kulturních normách a hodnotách, je třeba analyzovat a zvažovat,
zda je příslušný stát schopen či ochoten zajistit oběti domácího násilí potřebnou ochranu nebo zda je na místě
poskytnutí mezinárodní ochrany, a to na základě příslušnosti k určité sociální skupině.“ Z daného
rozhodnutí a rovněž z rozhodnutí ze dne 29. 7. 2009, čj. 4 Azs 31/2009 - 93, vyplývá, že domácí
násilí spočívající v napadání (bývalým) manželem může v konkrétních případech naplňovat znaky
pronásledování (ve vztahu k azylu), či nebezpečí vážné újmy (ve vztahu k doplňkové ochraně),
podle toho, zda je stát původu žadatele schopen a ochoten poskytnout ochranu proti tomuto
jednání.
Nejvyšší správní soud v již zmiňovaném rozhodnutí sp. zn. 9 Azs 49/2007 rovněž uvedl,
že „skutečnost, že žadatel o azyl má v zemi původu obavy před vyhrožováním ze strany soukromé osoby, není
bez dalšího důvodem pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999, o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., tím spíše v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat
se ochrany svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny.“ Jak
ve správním, tak i v soudním řízení byla tato otázka a možnost deklarované i faktické ochrany
poskytované ukrajinskými orgány zkoumána dostatečně. Stěžovatelka se obrátila se svými
potížemi na policii, která jí pomoc neodmítla: manžel byl předvoláván na policii, pokutován
a policie mu domlouvala. Výsledky těchto policejních zákroků tak, jak byly vylíčeny
stěžovatelkou, nelze podle Nejvyššího správního soudu vyložit takovým způsobem, že došlo
k odmítnutí pomoci nebo dokonce ke schvalování či k podpoře bezesporu odsouzeníhodného
jednání (bývalého) manžela. Takové jednání nemůže být přičteno státu a ani nelze vyslovit závěr,
že by ukrajinské státní orgány podporovaly či tolerovaly násilí na ženách ze strany jejich
(bývalých) příbuzných, a to z důvodu jejich příslušnosti k sociální skupině, příp. pohlaví. Nelze
jej tak považovat za pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu (k tomu
srov. rozhodnutí ze dne 9. 9. 2004, čj. 2 Azs 147/2004 – 41). Stěžovatelka si na postup policie
nestěžovala, neučinila žádné další opatření ve vztahu ke státním orgánům Ukrajiny, ani nehledala
ochranu u jiného kompetentního orgánu země původu, ale rozhodla se vycestovat z Ukrajiny
a žádostí o mezinárodní ochranu legalizovat svůj pobyt v České republice. Z vlastního rozhodnutí
nepodala na svého bývalého manžela trestní oznámení a nevyužila ani možnosti nalézt účinnou
ochranu v jiné části státu (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 5. 2006, čj. 4 Azs 336/2005 - 59). V této souvislosti lze odkázat rovněž na rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2005, čj. 6 Azs 479/2004 - 41, podle kterého pro to,
„aby bylo možné shledat absenci ochrany ze strany státu, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně dostupné
prostředky ochrany.“ Z vyjádření stěžovatelky o jejím postupu při řešení svých potíží na Ukrajině
tedy nelze dospět k závěru, že se jednalo o přímou či nepřímou perzekuci ve smyslu §2 odst. 8
zákona o azylu. Závěry krajského soudu i žalovaného jsou tudíž správné.
Rovněž nelze odhlédnout od skutečnosti, že z tvrzení stěžovatelky lze vyvodit, že své
problémy za trvání manželství i po rozvodu chápala jako negativní projev osobnosti svého
(bývalého) manžela zapříčiněné jeho alkoholismem a nevyrovnáním se s rozvodem. Nejvyšší
správní soud si je vědom nelehké situace stěžovatelky, nicméně azylové řízení není
povoláno k poskytnutí ochrany při jakýchkoliv potížích způsobených soukromou osobou
či před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu.
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožnil s hodnocením otázky, zda stěžovatelce
v případě návratu do vlasti hrozí skutečné nebezpečí vážné újmy ze strany státních orgánů nebo
bývalého manžela. Závěry žalovaného i krajského soudu jsou v tomto směru v souladu
s judikaturou Nejvyššího správního soudu; uvést lze například rozhodnutí ze dne 30. 6.2004,
čj. 7 Azs 138/2004 - 44, ze dne 28. 11. 2008, čj. 5 Azs 46/2008 – 71, ze dne 14. 1. 2009,
čj. 9 Azs 69/2008 - 79, či ze dne 19. 3. 2008, čj. 9 Azs 175/2007 – 49. V souladu se závěry
vyslovenými v uvedených rozhodnutí lze uvést, že vyhodnocení nebezpečí vážné újmy
představuje aplikaci typického neurčitého právního pojmu. Jeho naplnění závisí vždy na úvaze
správního orgánu, který vychází ze skutkových okolností konkrétního případu, z informací
o zemi původu žadatele. Je nepochybné, že intenzita nebezpečí vážné újmy (zde mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání ze strany soukromé osoby) musí vykazovat
určitou úroveň. To platí i o riziku, že k této vážné újmě dojde. Těmito aspekty se zabýval jak
správní orgán (a to s odkazem na příslušnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva),
tak i krajský soud.
Stěžovatelka dále namítla, že si správní orgán neopatřil řádné podklady pro rozhodnutí
o možném udělení azylu či doplňkové ochrany a že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno.
Ani tyto výtky nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud na tomto místě konstatuje, že celá
kasační stížnost je koncipována obecně, bez bližší souvztažnosti ke konkrétním okolnostem
případu stěžovatelky. K námitce týkající se nedostatečnosti podkladů rozhodnutí, a tudíž
jeho nepřezkoumatelnosti, se zdejší soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne 20. 11. 2003,
čj. 2 Azs 27/2003 - 59, ze dne 18. 12. 2003, čj. 5 Azs 22/2003 - 41, nebo rozhodnutí
ze dne 28. 4. 2004, čj. 1 Azs 22/2004 - 42. V souzené věci přitom Nejvyšší správní soud shledal,
že skutkový stav byl zjištěn řádně a důkazy, které si žalovaný opatřil, jsou pro posouzení daného
případu zcela dostačující. Ze správního spisu je zřejmé, že správní orgán provedl v řízení
potřebné dokazování, a z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, které skutečnosti byly jeho
podkladem i jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů,
na základě nichž rozhodoval o možných důvodech pro udělení jedné z forem mezinárodní
ochrany podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu. Těmito otázkami se v intencích
žalobních bodů plně zabýval i krajský soud. Navíc z kasační stížnosti ani žaloby není patrné,
že by stěžovatelka shromážděným informacím o zemi původu a možnostech obětí domácího
násilí vytýkala nějaké konkrétní nepřesnosti či nesprávnosti.
Stěžovatelkou uvedené skutečnosti žalovaný i krajský soud hodnotil řádně, a to ve vztahu
ke splnění podmínek existence systému ochrany obětí domácího násilí na Ukrajině i možnosti
stěžovatelky k přístupu k této ochraně; nebylo prokázáno, že v posuzovaném případě došlo
k selhání ochrany ze strany státních orgánů. V řízení využité informace o zemi původu odpovídají
požadavkům vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009,
čj. 1 Azs 105/2008 - 81 nebo ze dne 31. 7. 2008, čj. 5 Azs 55/2008 – 71.
Nejvyšší správní soud ve vztahu k námitce, že výrok správního rozhodnutí o neuplatnění
překážky vycestování není dostatečně odůvodněn, konstatuje, že tento institut dříve upravený
v §91 zákona o azylu byl s účinností od 1. 9. 2006 (tedy v době před rozhodováním žalovaného
i podáním samotné žádosti o mezinárodní ochranu) z tohoto zákona odstraněn a v podstatě
„nahrazen“ institutem doplňkové ochrany (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 12. 2008, čj. 5 Azs 83/2008 -6 5 nebo ze dne 26. 7. 2007, čj. 2 Azs 30/2007 - 69),
s nímž, jak je uvedeno shora se krajský soud i žalovaný, vypořádal. Z kasační stížnosti lze mít
nicméně za to, že stěžovatelka měla patrně na mysli doplňkovou ochranu a jedná se zde toliko
o omyl ve formulaci námitky.
Stěžovatelka v kasační stížnosti rovněž konstatovala, že jí uvedené skutečnosti ve
správním řízení naplňovaly důvody k udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, aniž
by tuto námitku rozvedla. V řízení před krajským soudem ovšem nenamítala, že správní orgán
pochybil při hodnocení zjištěných skutečností ve vztahu k možnému udělení humanitárního
azylu, a proto je tento kasační bod ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustným.
Lze tak shrnout, že jak žalovaný správní orgán, tak i krajský soud správně
posoudili otázku, zda stěžovatelce svědčí právo pro udělení azylu nebo doplňkové ochrany.
Předmětné závěry přesvědčivým a plně přezkoumatelným způsobem vtělili do odůvodnění svých
rozhodnutí. Kasační soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání. Za těchto okolností uzavřel, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji jako nepřijatelnou na základě §104a
s. ř. s. odmítl.
O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8, §120 s. ř. s.).
Zástupkyně byla stěžovatelce ustanovena až poté, co sama stěžovatelka podala kasační stížnost.
Ze soudního spisu nevyplývá, že by v dané věci učinila nějaký úkon právní služby, za který
by jí příslušela odměna na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb. Za takové situace Nejvyšší správní soud rozhodl
tak, jak je uvedeno v bodě III. výroku tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. listopadu 2010
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu