ECLI:CZ:NS:2017:8.TDO.1239.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1239/2016-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2017 dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného R. P. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 233/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 2 T 136/2012, a za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 233/2016, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 2 T 136/2012, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (správně ve znění účinném do 30. 11. 2011, dále též jen „tr. zákoník“). Za to byl podle §329 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené P. Š. a M. P. se svými nároky na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními obviněný i státní zástupce ve prospěch obviněného. Obviněný zaměřil odvolání proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům, státní zástupce namítl, že obviněný byl uznán vinným útokem ze dne 8. 6. 1952, ačkoliv pro něj nebylo zahájeno trestní stíhání, a vytkl také nepřesné označení trestního zákona, který byl ve věci aplikován, správně mělo být uvedeno, že byl užit trestní zákoník ve znění účinném do 30. 11. 2011. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 233/2016, byl podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. za použití §223 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a zastaveno trestní stíhání obviněného R. P. pro skutek spočívající v tom, že „ve funkci předsedy Místního národního výboru T., tehdejší okres N. S., do které byl zvolen dne 8. 6. 1952, tedy v postavení úřední osoby, v souvislosti s celostátně organizovanou perzekucí soukromě hospodařících rolníků, označovaných státními orgány a orgány KSČ za vesnické boháče a se záměrem učinit opatření proti poškozenému K. H. a jeho rodině, coby představitelům potencionálních nepřátel v budování socialismu na vesnici, a ačkoliv věděl, že poškozený nemá reálnou možnost se těmto opatřením bránit při využití standardních právních prostředků, nejprve inicioval vydání výměru MNV T. ze dne 2. 8. 1952, jímž byl uvalen nucený pacht na zemědělskou usedlost poškozeného rolníka K. H., a to na obytné budovy ve T., hospodářské budovy náležející k tomuto objektu, veškerý živý a mrtvý inventář a zásoby a na všechny pozemky; a následně dne 15. 11. 1952 podepsal výměr MNV T. č. j. III-46-1952, kterým v rozporu s tehdy platným zákonem o hospodaření s byty č. 138/1948 Sb. ze dne 28. 4. 1948, konkrétně pak s ustanovením §3 odst. 2 tohoto zákona zrušil užívací právo poškozeného K. H., k bytu v domě v obci T., který byl vlastnictvím poškozeného, a aniž by byly splněny podmínky uvedené ve vyhlášce č. 1152 Ú. l., která byla prováděcím předpisem zákona o hospodaření s byty, a současně nad rámec ustanovení §2 odst. 1 téhož zákona přikázal, aby se poškozený K. H. spolu se svojí manželkou M. H. a třemi nezletilými dětmi, „KOPRETINOU“*), „FIALKOU“*) a „PIVOŇKOU“*), na své vlastní náklady s pouhou částí osobního majetku přestěhovali do předem určeného bytu v objektu Československých státních statků L., do provozovny Ž., tehdejší okres H., kde byli nuceni žít v nevyhovujících hygienických, zdravotních a pracovních podmínkách ve dvou místnostech bez přívodu vody, topení a WC, takže došlo k podlomení zdraví obou rodičů, jakož i ke zhoršení psychického stavu celé rodiny, přičemž uvedený stav trval až do roku 1962, kdy se rodina přestěhovala do N., přičemž v rámci výměru MNV T. ze dne 15. 11. 1952 poškozenému K. H. a jeho rodinným příslušníkům uložil, že přestěhovat mohou pouze bytové zařízení včetně svršků, avšak nikoliv majetek, který byl zajištěn a sepsán při předávání hospodářství do nuceného pachtu JZD ve T., a v důsledku takto stupňovaného ekonomického tlaku byl poškozený trvale zbaven podstatných práv vlastníka, spočívajících v právu držet a užívat, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši nejméně 277 251 Kč odpovídající hodnotě všech movitých věcí ve vlastnictví poškozeného, na něž byl uvalen nucený pacht k datu 2. 8. 1952, a dále škodu ve výši nejméně 621 980 Kč odpovídající celkové hodnotě rodinného domu ve T. a všech pozemků a dalších nemovitostí (zřejmě nesprávně uvedeno povinností) ve vlastnictví poškozeného, na něž byl uvalen nucený pacht k datu 2. 8. 1952“.
3. Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud věc neprojednává poprvé. Na základě prvního dovolání tehdejší nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 11 To 90/2010, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 1 T 91/2009, a současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Označeným usnesením Krajského soudu v Praze byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 1 T 91/2009, kterým bylo trestní stíhání obviněného podle §188 odst. 1 písm. c), §172 odst. 1 písm. d), §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. zastaveno pro zde popsaný skutek, v němž byl obžalobou spatřován trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon. Na obviněného byla znovu dne 25. 7. 2012 u Okresního soudu v Rakovníku podána obžaloba pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) a f) tr. zákoníku. Odsuzující rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 10. 2014, č. j. 2 T 136/2012-747, byl k odvolání obviněného i státního zástupce usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2015, č. j. 11 To 50/2013-782, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně. Po vrácení věci soudu prvního stupně došlo ve složení senátu ke změně předsedkyně senátu a podle §219 odst. 3 tr. ř., poněvadž nebylo možno přečíst podstatný obsah protokolu o hlavním líčení (viz prohlášení obhájce obviněného č. listu 807), bylo hlavní líčení provedeno znovu. Ve věci bylo následně rozhodnuto již dříve zmiňovaným odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 T 136/2012-934, který byl dovoláním napadeným usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, č. j. 11 To 233/2016-967, zrušen a trestní stíhání obviněného pro skutek popsaný ve výroku usnesení zastaveno.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 233/2016, který rozhodl ve věci samé ve druhém stupni (dále jen „odvolací soud“), podal nejvyšší státní zástupce v zákonné lhůtě v neprospěch obviněného dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř., neboť měl za to, že bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž pro takové rozhodnutí byly splněny podmínky, a současně že toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Nejvyšší státní zástupce v dovolání shrnul dosavadní průběh řízení včetně důvodů, které vedly odvolací soud ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení trestního stíhání obviněného. Rekapituloval, že odvolací soud v odůvodnění svého usnesení sice souhlasil se závěry soudu prvního stupně, že skutek naplnil po formální stránce znaky skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku, případně znaky kvalifikované skutkové podstaty obdobných trestných činů podle znění kteréhokoliv z trestních zákonů účinných od roku 1952 do současné doby, avšak na rozdíl od soudu nalézacího vyhodnotil odlišně materiální stránku deliktu obviněného, kterou ukládaly hodnotit trestní zákony účinné do roku 2009. Podle názoru odvolacího soudu nelze přihlížet ke znakům podmiňujícím použití vyšší trestní sazby podle zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 1961 (dále též „tr. zákon č. 86/1950 Sb.“), ani podle zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále též „tr. zákon č. 140/1961 Sb.“, popř. „tr. zák.“), a to především vzhledem k okolnostem týkajícím se osoby obviněného. V této souvislosti zmínil jeho věk a skutečnost, že kromě nyní posuzovaného případu nebyl v minulosti trestán a za protiprávní jednání nebyl trestán či postižen ani v období let 1989 až 2016. Dále odvolací soud poukázal i na okolnosti jednání, které je předmětem trestního stíhání, a to jednak nízký věk obviněného v době činu, jednak skutečnost, že jednal jako hlava kolektivního orgánu rozhodujícího na nejnižším stupni hierarchie státních orgánů v 50. letech minulého století, přičemž zvažoval i to, zda a nakolik mohl obviněný v takovém postavení a době zabránit skutku a jeho následku, kdyby projevil vůli tak učinit (což ale neučinil). Odvolací soud upozornil též na nečinnost státní moci v období od 30. 12. 1989 až do prosince 2008, kdy byl obviněný poprvé vyzván k vysvětlení. Tento soud uzavřel, že stupeň společenské nebezpečnosti a naplnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby je nutno posuzovat komplexně, s přihlédnutím k osobě obviněného a době, která od skutku uběhla, není možné tak činit izolovaně pouze z toho pohledu, jaký by byl trestněprávní následek jeho jednání, kdyby soud mohl podle dnešních měřítek o skutku rozhodnout v roce 1952 nebo bezprostředně po něm. Obviněného je možno při zvážení materiálního znaku obsaženého v předchozích dvou účinných trestních zákonech (z roku 1950 a 1961) uznat vinným pouze v základní skutkové podstatě. Jednání obviněného tedy kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) trestního zákona z roku 1961. Vzhledem k takto užité právní kvalifikaci pak odvolací soud shledal, že již uplynula zákonná pětiletá promlčecí doba a obviněného tudíž nelze pro skutek, jímž měl být tento trestný čin spáchán, stíhat ani odsoudit. K odvolání státního zástupce poznamenal, že podle jeho názoru vydání výměru není dílčím útokem, ale součástí celého děje, který byl správně zařazen do příslušné skutkové věty. Správností volby verze trestního zákoníku se s ohledem na dříve popsané závěry nezabýval.
6. S právními názory odvolacího soudu se nejvyšší státní zástupce neztotožnil, a to především proto, že odvolací soud jednostranně zdůrazňoval skutečnosti pro obviněného příznivé a polehčující, zatímco ostatní účelově přehlížel, přitom se jednalo o skutečnosti, na něž upozornil již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010. Podle pokynů obsažených v označeném usnesení Nejvyššího soudu bylo následně doplněno dokazování a provedenými důkazy byl objasněn skutkový stav věci v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V trestním řízení byly zjištěny skutečnosti odůvodňující naplnění znaků i kvalifikované skutkové podstaty zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) a f) tr. zákoníku.
7. Nejvyšší státní zástupce v důvodech dovolání uvedl, že nijak nepomíjí polehčující okolnost, kterou je v posuzovaném případě skutečnost, že obviněný je osobou vysokého věku, která nebyla dosud soudně trestána a nedopustila se (kromě posuzovaného případu) žádného trestného činu. Tyto okolnosti však samy o sobě nemohou zcela vyloučit význam dalších okolností důležitých pro posouzení skutku a obecně zmíněných také v §39 odst. 2 tr. zákoníku, popř. §3 odst. 4 tr. zák., na který odkazuje odvolací soud. Zmiňované polehčující okolnosti by se spíše měly promítnout do závěru o výši trestu, nikoliv do závěrů o podmínkách pro uplatnění trestní odpovědnosti obviněného.
8. Podle dovolatele lze souhlasit také s poukazem odvolacího soudu na delší časový odstup od skutku, který je předmětem trestního řízení. Přestože je dána velmi dlouhá doba od doby jednání obviněného do doby rozhodování soudu, je nutno přihlédnout k právnímu posouzení jednotlivých jeho částí a významu plynutí doby z hlediska podmínek pro uplatnění trestní odpovědnosti vůči obviněnému.
9. V období od spáchání jednání popsaného ve skutkové větě v roce 1952 do 30. 12. 1989 nemohlo k zahájení trestního stíhání pro protiprávní jednání obviněného dojít, a to z důvodů již uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010. V této souvislosti je možné odkázat na teze vycházející z výkladu §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, publikovaném pod č. 14/1994 Sb. a z něj vycházející judikatury Nejvyššího soudu. Pokud se pak jedná o období od 30. 12. 1989 do roku 2008, kdy bylo na obviněného podáno trestní oznámení, odmítá nejvyšší státní zástupce tvrzení odvolacího soudu o nečinnosti státní moci, jakož i kritiku orgánů činných v trestním řízení, že se věcí začaly zabývat až na základě trestního oznámení poškozené P. Š., nikoliv z vlastní iniciativy. Odvolací soud zcela pominul skutečnost, že poznatky o podezření z protiprávního jednání obviněného v případě skutku, ke kterému mělo dojít v roce 1952 v obci T., nebyly orgánům činným v trestním řízení v 90. letech 20. století vůbec známy. To, že se orgány činné v trestním řízení začaly věcí zabývat až po trestním oznámení, nelze hodnotit jako skutečnost ve prospěch obviněného a jako nečinnost těchto orgánů poškozujících právo obviněného na spravedlivý proces. K uplatnění práva na spravedlivý proces mohlo dojít až poté, co bylo proti obviněnému zahájeno trestní stíhání. V této souvislosti státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 5 Tdo 643/2011, podle kterého doba uplynulá od spáchání trestného činu není žádným zákonným hlediskem pro použití §88 odst. 1 tr. zák. Stejně tak i podle rozhodovací praxe Ústavního soudu a související judikatury Nejvyššího soudu lze při posouzení otázky trestní sankce a případné aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. zohlednit nikoli celkovou dobu od spáchání činu do doby meritorního rozhodnutí, ale pouze dobu od zahájení trestního stíhání proti obviněnému do doby meritorního rozhodnutí. Pouze doba trestního řízení je spojena s uplatněním práva obviněného na spravedlivý proces, neboť právě v této době je prostředky trestního práva zasahováno do práv a základních svobod obviněného. Konečně ve vztahu k období od roku 2008 rekapituloval, že trestní stíhání proti obviněnému bylo vedeno orgány činnými v trestním řízení – po krátkém přerušení spočívajícím ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho zrušení státním zástupcem v roce 2008 – plynule od března 2009 do července 2009, kdy byla na obviněného podána první obžaloba. Následně probíhalo od srpna 2009 do března 2010 trestní řízení soudní, to bylo pravomocně skončeno rozhodnutím soudu o zastavení trestního stíhání obviněného z důvodů promlčení trestního stíhání. Dále bylo v tomto trestním řízení pokračováno v návaznosti na již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010. Po doplnění dokazování byla v červenci roku 2012 podána k soudu nová obžaloba a navazující trestní řízení soudní probíhalo od konce července 2012 do května 2016, kdy bylo ve věci pravomocně rozhodnuto nyní napadeným usnesením odvolacího soudu, a to opět se závěrem, že trestní stíhání je nepřípustné z důvodu promlčení.
10. Z uvedené rekapitulace průběhu trestního řízení vyplývá, že v období let 2009 až 2016 se orgány činné v trestním řízení věcí bez přestávky zabývaly a přestože dobu cca 8 let lze označit za déletrvající řízení, důvodem uvedené délky nebyly nedůvodné průtahy či nečinnost orgánů činných v trestním řízení, ale opakovaná projednání trestní věci v řízení před soudem prvního a druhého stupně, a to jak v době před vydáním usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010, tak v návaznosti na toto rozhodnutí.
11. Co se týče posouzení okolností pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu §3 odst. 4 ve spojení s §88 odst. 1 tr. zák., nejvyšší státní zástupce odmítl tezi odvolacího soudu, podle níž je stupeň společenské nebezpečnosti jednání obviněného snižován tím, že zatímco proti jeho osobě je vedeno trestní stíhání pro skutek spáchaný v roce 1952, došlo v mezidobí let 1990 až 2013 z důvodů amnestie k ukončení jiných trestních řízení, vedených i pro závažnější trestnou činnost. Připomněl, že skutečnost, že rozhodnutí o amnestii se na konkrétní jednání obviněného nevztahují, nemůže být rozhodně posuzována jako okolnost snižující společenskou nebezpečnost, resp. škodlivost, nyní posuzovaného jednání. Společenskou škodlivost jednání je tedy nutno i nadále posuzovat podle zákonem stanovených kritérií a mezi tato kritéria samozřejmě nemohou být zahrnuty amnestie prezidenta republiky na případ se nevztahující.
12. Při plném akceptování polehčujících okolností, týkajících se věku a bezúhonnosti obviněného, nelze přehlédnout další v případu existující okolnosti, které naopak zvyšují společenskou škodlivost jednání obviněného a které by v době účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb. nepochybně podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost ve smyslu §3 odst. 4 tohoto zákona. Těmito okolnostmi jsou i odvolacím soudem obecně zmíněný význam chráněného zájmu na ochraně základních práv a svobod osob, proti nimž bylo protiprávním jednáním veřejné moci zasahováno, způsob protiprávního jednání zasahující bezprostředně v krátké době více osob, následky uvedeného jednání v podobě „vykořenění“ celé rodiny a jejich nuceného vysídlení na místo, které jim bylo určeno nezávisle na jejich vůli, jakož i pohnutka činu a okolnosti jednání obviněného – zavrženíhodná pohnutka směřující k postihu jiného pro jeho příslušnost k určité skupině, která neměla možnost se proti tomuto jednání účinně bránit. Následkem jednání obviněného pak bylo rovněž způsobení značné škody na majetku poškozeného.
13. Kumulace více závažných okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, jejichž charakteristika odpovídá znakům obsaženým v kvalifikované skutkové podstatě podle §329 odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku, podle mínění dovolatele podstatně zvyšuje závažnost jednání obviněného a je současně skutečností, která vylučuje, aby nebylo aplikováno ustanovení o použití přísnější právní kvalifikace podle §88 odst. 1 tr. zák.
14. Měl tedy za to, že odvolací soud chybně užil §3 odst. 4 tr. zák. ve spojení s §88 odst. 1 tr. zák a v návaznosti na to nesprávně shledal, že stupeň společenské nebezpečnosti by bránil užití přísnější právní kvalifikace a že uvedený zákon by proto byl pro obviněného příznivější. Stupeň společenské nebezpečnosti by však i podle tohoto zákona podle názoru nejvyššího státního zástupce k přísnější právní kvalifikaci podle §158 odst. 2 tr. zák. postačoval. Proto byl podle §2 odst. 1 tr. zákoníku nejpříznivějším zákonem samotný trestní zákoník (ve znění účinném do 30. 11. 2011). Odvolací soud nesprávně právně posoudil skutek obviněného jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., ačkoliv se jednalo o zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. V tom je nutné spatřovat nesprávné právní posouzení skutku, a tedy naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.
15. Současně dovolatel mínil, že odvolací soud nesprávně užil §2 odst. 1 tr. zákoníku o časové působnosti tohoto zákona a při aplikaci nesprávného předpisu vadně užil §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. o promlčení. V tom je třeba shledat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a tedy naplnění druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
16. Odvolací soud v návaznosti na to nedůvodně rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodů promlčení trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoliv předmětný zločin promlčen nebyl. Rozhodl tak o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, což založilo existenci i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
17. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 233/2016, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
18. Obviněný R. P. se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil. To však nebránilo Nejvyššímu soudu v tom, aby ve věci rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost toho výroku rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
20. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto (mimo jiné) o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. S odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Je zjevné, že námitky nejvyššího státního zástupce lze pod uplatněné důvody podřadit.
21. Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání nejvyššího státního zástupce jsou pro správné řešení právního posouzení skutku důležité zejména otázky časové působnosti hmotněprávních trestních předpisů a s tím související posuzování materiálního hlediska spáchaného činu. Významné tedy je, zda jednání obviněného lze podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) a f) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, jak ve shodě s názorem dovolatele posoudil i soud prvního stupně, či zda s důrazem na absenci podmínek pro použití vyšší trestní sazby vykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb., od čehož se odvíjí nutnost zastavit trestní stíhání z důvodu promlčení, jak vyvodil odvolací soud.
22. Znovu je nutné zopakovat, že závěr o tom, zda a jaký trestný čin lze v jednání obviněného spatřovat, je výsledkem hodnotících úvah spojených s otázkou časové působnosti trestních zákonů. Podle §12 odst. 1 trestního zákona č. 86/1950 Sb. účinného od 1. 8. 1950, a tedy i v době spáchání činu, a shodně též podle §16 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb. účinného od 1. 1. 1962 a §2 odst. 1 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. účinného od 1. 1. 2010 platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
23. Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Kritéria pro závěr o příznivosti nového trestního zákona musí zohlednit všechny individuální zvláštnosti spáchaného trestného činu a jeho pachatele, a to s přihlédnutím ke stavu v době rozhodování. Soud přitom zkoumá tato kritéria z úřední povinnosti tak, aby mohl učinit odůvodněný závěr, zda použití nového trestního zákona není pro pachatele příznivější (srov. č. 32/1962 a č. 35/1962 Sb. rozh. tr.). Jestliže okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně významné podle nové i dřívější trestněprávní úpravy, pak pro závěr, který z posuzovaných trestních zákonů je pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich základě uložit (srov. rozhodnutí pod č. 11/1991 Sb. rozh. tr.). Použití nového práva je pro pachatele příznivější tehdy, jestliže jeho ustanovení posuzovaná jako celek skýtají výsledek pro pachatele příznivější než právo dřívější (k tomu např. rozhodnutí č. 73/1951 Sb. rozh. tr.). Trestněprávními normami, jejichž souhrn může být rozhodující pro posouzení činu pro pachatele, jsou zejména ustanovení popisující druhově určitý trestný čin, ustanovení o trestnosti účastenství a vývojových stadiích trestné činnosti, ustanovení o ukládání trestů a okolnostech pro stanovení druhu trestu a jeho výměry, ustanovení o zániku trestní odpovědnosti (trestnosti) apod. Nejvyšší soud ve své judikatuře též upozorňuje (viz usnesení ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010, ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 938/2011), že při posuzování trestnosti činu podle trestních zákonů účinných do 31. 12. 2009 je třeba se zabývat i splněním materiálních předpokladů pro použití vyšší trestní sazby (§75 odst. 4 tr. zákona č. 86/1950 Sb., §88 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb.). Tato otázka se naopak neklade při aplikaci zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ovládaného zásadou formálního pojetí trestného činu. V důsledku toho může být posledně uvedený zákon pro pachatele méně příznivý, poněvadž nedovoluje ani za situace, že nejde o běžně se vyskytující případ trestného činu příslušné skutkové podstaty, zohlednit některé okolnosti, které mohou odůvodnit závěr, že i při formálním naplnění znaků trestného činu nebude naplněn jeho materiální znak požadovaný ustanovením §3 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb.
24. Jde-li konkrétně o čin obviněného spáchaný (ukončený) 15. 11. 1952, z hlediska úvah spojených s časovou působností trestního zákona přichází v úvahu posouzení jeho trestnosti podle trestního zákona č. 86/1950 Sb., účinného od 1. 8. 1950, podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného od 1. 1. 1962, a konečně podle trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010.
25. Trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle §175 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 86/1950 Sb. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo někomu jinému neoprávněný prospěch obstarává veřejné věci způsobem zákonu odporujícím. Za to bude potrestán ve znění účinném do 31. 12. 1956 odnětím svobody na jeden rok až pět let, ve znění účinném od 1. 1. 1957 na tři měsíce až pět let. Má-li takový čin za následek jinou značnou škodu, naplní znaky kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu podle odst. 2 písm. d) tr. zákona č. 86/1950 Sb. účinného do 31. 12. 1956, pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let. S účinností od 1. 1. 1957 naplní znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu podle odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 86/1950 Sb. a pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody na tři až deset let.
26. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona č. 140/1961 Sb. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, za což bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti. Způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek, naplní kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestného činu podle odst. 2 písm. c) tr. zákona č. 140/1961 Sb. Pachatele tohoto trestného činu lze potrestat odnětím svobody na tři léta až deset let.
27. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Za to bude potrestána odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti (ve znění účinném do 30. 11. 2011, ve znění účinném od 1. 12. 2011 bude potrestána odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo zákazem činnosti). Zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 v alternativách uvedených pod písmeny a) až f) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 se pachatel, jehož lze potrestat odnětím svobody na dvě léta až deset let, dopustí za následujících podmínek:
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 sobě nebo jinému značný prospěch,
b) spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,
c) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti orgánu státní správy, územní samosprávy, soudu nebo jiného orgánu veřejné moci,
d) způsobí-li takovým činem vážnou poruchu v činnosti právnické nebo fyzické osoby, která je podnikatelem,
e) spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného, nebo
f) způsobí-li takovým činem značnou škodu.
Zbývá dodat, že od 1. 12. 2011 s účinností zákona č. 330/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bude pachatel zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 2 tr. zákoníku potrestán odnětím svobody na tři léta až deset let.
28. Soud prvního stupně, podrobně se vypořádávaje s otázkami týkajícími se časové působnosti trestního zákona (včetně promlčení), dospěl k závěru, že jednání obviněného popsané ve výroku o vině jeho rozsudku v poněkud modifikované podobě ve srovnání s obžalobou, doplněné o jednání obviněného ve dnech 31. 7. 1952, 1. 8. 1952 a 2. 8. 1952 a dodatek, že obviněný „popsaným jednáním porušil svoje povinnosti vyplývající z vládního nařízení č. 14/1950 Sb., §7 odst. 2 nařízení, kdy místní národní výbory i jejich výkonné složky byly povinny zachovávat zákony a nařízení a v zájmu jednotného výkonu veřejné správy a jednotné státní politiky dbát směrnic a pokynů nadřízených orgánů a za toto byly odpovědny předsedovi okresního národního výboru, krajského národního výboru a ministerstvu vnitra; a dále §12 odst. 6 nařízení, kterým byl jako předseda povinen zastavit výkon usnesení plenárního zasedání nebo rady, které podle jeho názoru odporuje předpisům nebo je v rozporu se směrnicemi a pokyny nadřízených orgánů“, je třeba právně kvalifikovat jako zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011). Soud prvního stupně zmínil, že v případě obviněného přicházela v úvahu pro posouzení trestnosti jeho činu ustanovení trestního zákona č. 86/1950 Sb., účinného v době jeho spáchání, dále trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného od 1. 1. 1962, a konečně trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. V případě prvních dvou označených trestních zákonů byla trestnost jednání posuzována podle materiálního pojetí trestného činu, které zohledňovalo nebezpečnost činu pro společnost (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 938/2011). Trestní zákoník je však založen na formálním pojetí trestného činu, nezohledňuje tedy materiální znak nebezpečnosti činu pro společnost. Nalézací soud uzavřel, že pro obviněného nejpříznivější je užití trestního zákoníku ve znění do 30. 11. 2011 s trestní sazbou za spáchání uvedeného zločinu ve výměře dvou let až 10 let. Uvedl, že měl-li by posuzovat nebezpečnost činu obviněného pro společnost podle některého z již neúčinných trestních zákonů, bylo by takové posouzení v neprospěch obviněného, neboť i přes velký časový odstup obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu odpovídajícího trestného činu také z hlediska materiálního znaku trestného činu (v podrobnostech str. 14, 15, 19 až 21 rozsudku).
29. Odvolací soud se s posouzením trestnosti činu ve světle zásad uvedených v §2 odst. 1 tr. zákoníku (shodně také §16 odst. 1 tr. zák.) neztotožnil. Připomněl zejména, že na rozdíl od trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, znaly předchozí dva trestní zákony kromě formálního znaku trestného činu i znak materiální –nebezpečnost činu pro společnost, která musela být zvažována nejen při rozhodování o tom, zda se pachatel dopustil trestného činu v základní skutkové podstatě, ale i při hodnocení, zda je namístě užití okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby (§75 odst. 4 tr. zákona č. 86/1950 Sb., §88 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb.). Ani tento soud nezpochybnil, že obviněný naplnil po formální stránce znaky trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě, ať již by na věc pohlížel podle znění kteréhokoliv z trestních zákonů účinných od roku 1952 dosud. Pakliže ale hodnotil věc při zvážení materiálního znaku trestnosti (materiální stránky trestného činu), jak to ukládaly trestní zákony účinné do 31. 12. 2009, pak stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost není tak zvyšován, aby mohly být použity okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, a tedy čin posouzen jako trestný čin v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Za rozhodující odvolací soud označil okolnosti týkající se osoby obviněného, poukázal na jeho velmi vysoký věk, že po celý svůj život žil v souladu s platným právním řádem a dodržoval zákony, v místě bydliště požívá dobré pověsti, je osobou bezúhonnou, proto nehrozí, že by se do budoucna jakéhokoliv protizákonného jednání ještě kdy dopustil. Nyní posuzovaného skutku se dopustil ve věku poměrně mladém, v němž člověk ještě zpravidla koná lehkovážně a často není schopen až do důsledku zhodnotit všechny negativní dopady a následky svého jednání. Navíc bylo podle odvolacího soudu namístě zvážit i to, nakolik by mohl obviněný jako hlava kolektivního orgánu rozhodujícím na nejnižším stupni tehdejší hierarchie veřejné správy v době, kdy ke skutku došlo, zabránit jeho následku, i kdyby projevil vůli tak učinit. Jakkoliv odvolací soud nezpochybnil důležitost zasažených chráněných zájmů, připomněl, že nynější státní moc nevyvinula od 30. 12. 1989 až do prosince 2008 žádné úsilí k tomu, aby byl obviněný postaven před soud a i v roce 2008 jednaly orgány činné v trestním řízení na základě trestního oznámení poškozené P. Š. Odvolací soud rovněž poměřoval chráněné zájmy zasažené jednáním obviněného s chráněnými zájmy u těch trestných činů, u nichž v mezidobí došlo například v důsledku prezidentských amnestií (z roku 1990, 1998 a 2013) k omilostnění pachatelů nebo ke zmírnění represe. Dospěl proto k závěru, že je možno při zvážení materiálního znaku podmínek trestnosti obsaženého v předchozích dvou účinných trestních zákonech z roku 1950 a 1961 uznat obviněného vinným trestným činem pouze v základní skutkové podstatě a dále zvažoval, zda je namístě aplikovat §175 odst. 1 tr. zákona č. 86/1950 Sb., který se týkal trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele se stanovenou trestní sazbou odnětí svobody od tří měsíců do pěti let, nebo §158 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., který se týkal trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele s trestní sazbou odnětí svobody od šesti měsíců do tří let. Příznivějším za těchto okolností shledal použití §158 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. V takovém případě však nezbylo než rozsudek soudu prvního stupně zrušit a trestní stíhání obviněného pro předmětný skutek zastavit, poněvadž je trestní stíhání promlčeno (str. 12 až 15 usnesení).
30. Úvahy odvolacího soudu nelze bezezbytku akceptovat.
31. Správně soudy obou nižších stupňů připomněly, že na rozdíl od trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. založeného na tzv. formálním pojetí trestného činu bylo pro trestní zákony č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb. charakteristické tzv. materiální pojetí trestného činu. Znamenalo to, že pojmovými znaky trestného činu byly nejen znaky uvedené v trestním zákoně (tzv. formální znak), ale i nebezpečnost činu pro společnost (tzv. materiální znak, srov. §3 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb., obdobně §2 tr. zákona č. 86/1950 Sb.), která u dospělých pachatelů podle §3 odst. 2 tr. zákona č. 140/1961 Sb. musela být vyšší než nepatrná. Ta působila nejen jako jakýsi korektiv formálního pojetí trestného činu, ale s ohledem na §88 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. (obdobně §75 tr. zákona č. 86/1950 Sb.) materiálně bylo třeba posuzovat i okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby. Pro úplnost je nezbytné dodat, že trestní zákoník č. 40/2009 Sb., účinný od 1. 1. 2010, je založen, jak již bylo řečeno, na formálním pojetí (definici) trestného činu, což – mimo jiné – znamená, že v §13 tr. zákoníku, v němž je definován trestný čin, došlo oproti definici trestného činu v §3 tr. zákona č. 140/1961 Sb. k vypuštění tzv. materiálního znaku („pro společnost nebezpečný čin“). Formální pojetí trestného činu podle důvodové zprávy k trestnímu zákoníku také lépe reflektuje oddělení moci zákonodárné od soudní a výkonné, neboť vymezení trestných činů důsledně ponechává na Parlamentu České republiky a soudům ponechává jen posuzování, zda jsou jednáním konkrétního pachatele naplněny znaky trestného činu, aniž by soud byl oprávněn dospět k závěru, že při naplnění zákonných znaků nejde o trestný čin s ohledem na nesplnění jeho materiální podmínky.
32. Oba soudy shodně uzavřely, že z hlediska naplnění formálních znaků trestného činu jednání obviněného naplňuje znaky zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e), f) tr. zákoníku. Zatímco soud prvního stupně měl za to, že posouzení činu obviněného podle tohoto ustanovení tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011 je pro obviněného nejpříznivější, poněvadž ani materiální pojetí trestného činu ve smyslu dřívějších v úvahu přicházejících trestních zákonů neznamenalo, že nejsou splněny podmínky pro použití zvlášť přitěžujících okolností, závěr odvolacího soudu byl odlišný. Ačkoliv připustil, že čin obviněného po formální stránce naplňuje všechny znaky trestného činu v kvalifikované skutkové podstatě, ať již by byl posuzován podle kteréhokoliv z trestních zákonů účinných od roku 1952, poukázal na povinnost zvážení materiální stránky trestného činu, jak to ukládaly trestní zákony č. 86/1950 Sb. a 140/1961 Sb., a měl za to, že stupeň společenské nebezpečnosti činu obviněného není tak zvyšován, aby mohly být aplikovány okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby a tedy i kvalifikovaná skutková podstata trestného činu. Za nejpříznivější pak shledal právní posouzení činu podle tr. zákona č. 140/1961 Sb. Rozhodným ustanovením tohoto zákona charakterizujícím materiální znak trestného činu je proto nezbytné věnovat pozornost.
33. Podle §3 odst. 4 tr. zákona č. 140/1961 Sb. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Z demonstrativního výčtu okolností spoluurčujících stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mimo jiné vyplývá, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě lze stanovit odpovědně až po objektivním zhodnocení všech zde uvedených hledisek (tj. bez přeceňování nebo podceňování některých z nich). Ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. má význam nejen pro úvahy, zda jde vůbec o trestný čin, ale rozhodujícím způsobem zasahuje i do úvah o tom, zda jde o trestný čin závažnějšího nebo méně závažného charakteru. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, tak představuje znak skutkové podstaty, který kvalifikuje základní skutkovou podstatu a typizuje vyšší stupeň nebezpečnosti trestného činu. Ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. vyjadřuje požadavek zákona, aby byly okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby posuzovány materiálně, tedy aby se k takové okolnosti přihlédlo jen tehdy, když podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu. K vyšší trestnosti proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, zároveň musí být vždy splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 642 až 644).
34. Za relevantní a rozhodující z hlediska splnění podmínek §88 odst. 1 tr. zák. odvolací soud označil, že obviněný je osobou velmi vysokého věku, že po celý svůj život žil v souladu s platným právním řádem a dodržoval zákony, v místě bydliště požívá dobré pověsti, nehrozí, že by se v budoucnu protizákonného jednání dopustil. Nyní posuzované jednání považoval za exces z jinak řádného života. Poukázal i na věk obviněného v době činu, a aniž by, jak poznamenal, bagatelizoval mimořádně tíživý dopad jeho jednání na rodinu poškozeného, kladl otázku, nakolik mohl jako hlava kolektivního orgánu rozhodujícího na nejnižším stupni tehdejší hierarchie veřejné správy v době, kdy k činu došlo, zabránit jeho následku. Odvolací soud připustil, že chráněné zájmy, které byly trestným činem porušeny, tj. lidská důstojnost, svobodné rozhodování, svoboda pobytu a pohybu, práva majetková, jsou sice významné, ale současně upozornil, že nynější státní moc nevyvinula v době od 30. 12. 1989 do prosince 2008 žádné úsilí k tomu, aby byl postaven před soud. Konečně také poznamenal, že srovnají-li se chráněné zájmy porušené obviněným se zájmy chráněnými u těch trestných činů, u nichž došlo například v důsledku amnestií z roku 1990, 1998 a 2013 k omilostnění či zmírnění represe, bylo by „čistým pokrytectvím uzavřít, že u jednání obviněného (byť závažného) jsou i dnes splněny podmínky pro použití okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby a je enormní společenský zájem na vyslovení jeho viny a potrestání“.
35. Třebaže odvolací soud explicitně uvedl (str. 15 usnesení), že „stupeň společenské nebezpečnosti a naplnění podmínek pro použití vyšší trestní sazby je nutno posuzovat komplexně, i s přihlédnutím k osobě obviněného a době, která od skutku uběhla, není možné tak činit izolovaně pouze z toho pohledu, jaký by byl trestněprávní následek jeho jednání, kdyby soud mohl podle dnešních měřítek o skutku rozhodnout v roce 1952 nebo bezprostředně po něm (což možné pochopitelně nebylo)“, uvedenými hledisky se neřídil. Z výše uvedených hodnotících hledisek obsažených v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení naopak vyplývá, že selektivně vybral jen ty, které svědčí ve prospěch obviněného, aniž by přiléhavě vyhodnotil též ty, u nichž tomu tak není.
36. Ani dovolací soud nezpochybňuje, a neučinil tak ani dovolatel, že rozhodující polehčující okolností je skutečnost, že obviněný je osobou vysokého věku, že dosud nebyl soudně trestán, že kromě posuzovaného případu se do současné doby nedopustil žádného trestného činu, a že tedy žije řádným životem. Je ale třeba souhlasit s dovolacím argumentem, že tyto skutečnosti samy o sobě nemohou zcela eliminovat význam dalších okolností významných pro posouzení skutku, jak jsou obecně zmiňovány v §3 odst. 4 tr. zák., popř. §39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvahy odvolacího soudu související s věkem obviněného v době činu, tedy že se „činu dopustil ve věku poměrně mladém, v němž člověk ještě zpravidla koná lehkovážně a často není schopen (ač by toho již schopen jako dospělý být měl) až do důsledku zhodnotit všechny negativní dopady a následky svého jednání“, nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a jsou spekulativní povahy.
37. Vedle velmi pokročilého věku obviněného a jeho dosavadního řádného života odvolací soud dále položil důraz na dobu, která uplynula od spáchání činu, a svoji pozornost zaměřil rovněž na srovnání chráněných zájmů porušených obviněným v této trestní věci se zájmy chráněnými u trestných činů, ve vztahu k nimž byla aplikována rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z roku 1990, 1998 a 2013. Jde-li o posledně zmíněný argument, nelze než souhlasit s nejvyšším státním zástupcem a označit jej za nevěcný. Společenskou nebezpečnost (škodlivost) protiprávních jednání posuzovaných jako trestné činy, které byly rozhodnutími prezidenta republiky o amnestii nedotčeny, není možné přiměřeně posuzovat a korigovat typovou či konkrétní společenskou nebezpečností (škodlivostí) jiných protiprávních jednání a trestných činů, na které se rozhodnutí o amnestii vztahovala. Bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin, na který se amnestie z let 1990, 1998 a 2013 nevztahovaly, nutno společenskou nebezpečnost takového jednání a naplnění předpokladů pro použití vyšší trestní sazby posuzovat i nadále podle zákonných kritérií obsažených v §3 odst. 4 a §88 odst. 1 tr. zák.
38. Úvahy odvolacího soudu týkající se délky doby, jež uplynula od spáchání činu (ale i od zahájení trestního stíhání), je třeba označit za relevantní, třebaže v konečném výsledku se závěry dovolacího soudu od hodnotícího úsudku odvolacího soudu liší. V tomto ohledu lze odkázat na výstižné právní hodnocení jednotlivých částí období od spáchání činu v roce 1952 do 30. 12. 1989, od 30. 12. 1989 do roku 2008, kdy bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, a posléze období od roku 2008, kdy bylo trestní stíhání proti obviněnému vedeno orgány činnými v trestním řízení, jakož i významu plynutí doby z hlediska podmínek uplatnění trestní odpovědnosti proti obviněnému, jak je podal v dovolání nejvyšší státní zástupce (viz bod 9. tohoto usnesení).
39. V daných souvislostech je nutno zvažovat jednak délku doby, která uplynula od spáchání činu, jednak od zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud připouští, že vlivem času se mění obecný náhled na škodlivost jednání, což ovšem není typicky případ posuzovaného jednání obviněného (bylo to kupř. obzvláště viditelné tam, kde stát počal s velkým odstupem času stíhat některá jednání v ekonomické oblasti, která však byla činěna v době objektivní anomie panující v prvních letech po roce 1989). Druhý faktor (tj. doba trestního řízení) zohledňuje, že samotné trestní stíhání zasahuje do základních práv a člověka omezuje. Obě tyto okolnosti je ale třeba posuzovat vždy ve vztahu k povaze posuzované věci (přiměřeně viz WAGNEROVÁ E.; ŠIMÍČEK, V.; LANGÁŠEK, T.; POSPÍŠIL, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, s. 794, 795).
40. Doba mezi spácháním činu obviněného a vynesením konečného rozhodnutí má bezprostřední vliv především na účel trestu, jehož má být uložením konkrétního trestu dosaženo. Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestných činů se oslabuje jak prvek individuální, tak i generální prevence (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Jestliže doba od spáchání trestného činu nedosahuje délky zákonem stanovených promlčecích lhůt, přichází v úvahu její promítnutí do mírnějšího uloženého trestu a v mezních případech do upuštění od potrestání pachatele (srov. k tomu judikaturu Ústavního soudu – nález ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, nález ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 1/05, nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, nález ze dne 6. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 535/03, nález ze dne 23. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1094/09, a mnohé další). Zásadně není relevantně vyvozován závěr, vyúsťující v nutnost zastavení trestního stíhání (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. II. ÚS 7/03, nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03).
41. S ohledem na specifika projednávaného případu – jedná se o trestnou činnost spáchanou v době nesvobody, která z povahy věci obnášela páchání netrestaného bezpráví a křivd, a to i na úrovni nejzávažnější trestné činnosti, nebylo možné obviněného z politických důvodů v období od spáchání trestného činu do 29. 12. 1989 trestně stíhat. Tato doba se však v souladu s §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93 (publikovaný pod č. 14/1994 Sb.), z něj vycházejícího usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. 15 Tdo 163/2005, jakož i dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 915/2006, usnesení ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 348/2007 aj.) nezapočítává do promlčecí doby. Tímto ustanovením se vymezuje zákonná překážka běhu promlčecí doby ve smyslu §67 tr. zák., resp. §34 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k těm trestným činům, u nichž absence vůle státu k trestnímu stíhání pachatele vycházela z politického mocenského monopolu KSČ a vůle představitelů komunistického režimu (viz důvodová zpráva k zákonu č. 198/1993 Sb.). Relevantní se tedy při posuzování doby od spáchání trestného činu do vynesení pravomocného rozhodnutí soudů jeví až posuzování doby od 30. 12. 1989. Jak v dovolání zmínil nejvyšší státní zástupce (viz bod 9. tohoto usnesení), od roku 2008, kdy bylo na obviněného podáno trestní oznámení poškozenou P. Š., běželo trestní řízení, s výjimkou období krátkého přerušení spočívajícím ve vydání usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho následném zrušení státním zástupcem v roce 2008, nepřetržitě. Jakkoliv lze souhlasit částečně s odvolacím soudem v tom ohledu, že trestní stíhání mohlo být zahájeno dříve, je nutné si uvědomit, že s ohledem na dobu od spáchání trestného činu, na nedostatek důkazního materiálu, který by sloužil i jako podnět pro zahájení trestního stíhání orgány činnými v trestním řízení z vlastní iniciativy apod., se toto jevilo jako téměř nemožné, proto bylo trestní stíhání obviněného zahájeno až na podkladě trestního oznámení poškozené P. Š. v roce 2008. Nelze než připomenout, že zřejmým záměrem ustanovení §35 písm. c) tr. zákoníku je, aby nedošlo k promlčení některých nejzávažnějších trestných činů spáchaných ve vymezeném období úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s politicky, rasově či nábožensky motivovaným pronásledováním. Zákonodárce včleněním tohoto ustanovení do trestního zákoníku, resp. již do trestního zákona z roku 1961 [§67a písm. d) tr. zák.], dal jasně najevo, že tyto trestné činy spáchané v době nesvobody úředními osobami (veřejnými činiteli) nebo v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských mohou být odhaleny až s delším časovým odstupem, avšak stát má na jejich stíhání enormní zájem, a proto je vyloučil z promlčení. Proto ani argumentace, že trestní stíhání obviněného v projednávaném případě bylo zahájeno až v roce 2008, nemůže z hlediska úvah o absenci materiálních znaků trestného činu bez dalšího obstát. Ani dlouhá doba uplynulá od spáchání činu nevylučuje, že okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby podstatně zvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti (škodlivosti) činu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. Důležité a rozhodující je, jaký význam má tato okolnost v konfrontaci s dalšími hledisky uvedenými v §3 odst. 4 tr. zák., určujícími splnění materiální podmínky uvedené v §88 odst. 1 tr. zák.
42. Pro úplnost je třeba uvést, že doba, která uplynula od spáchání činu, se v konkrétním případě významně prolíná s dobou, po kterou již trvá trestní řízení proti obviněnému. Právo na přiměřenou délku řízení je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož „každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem“ a rovněž v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Při rozhodování o respektování požadavku přiměřené lhůty, resp. rozhodnutí bez zbytečných průtahů, jako jednoho z aspektů práva na spravedlivý proces soud zohledňuje na jedné straně individuální zájem na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Z toho také vyplývá, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno považovat za limitní a ještě přiměřenou. Na délku řízení je, vztaženo na trestní řízení, třeba vždy pohlížet ve světle konkrétních okolností daného případu, charakterizujících složitost věci, chování obviněného, postup orgánů činných v trestním řízení a význam řízení pro obviněného (viz KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 697 až 732, srov. též KMEC, Jiří. Právo na přiměřenou délku trestního řízení v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Trestněprávní revue 5/2004, s. 133; obdobně nyní §39 odst. 3 tr. zákoníku).
43. V daném případě je možné konstatovat, že věc vykazovala jistou míru složitosti skutkové i právní [srov. kritéria Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“); KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 704]. Složitost skutková spočívá v obtížnosti zjištění skutkového stavu a shromáždění potřebných důkazů s ohledem na dobu, která od spáchání činu uplynula (viz výše). Výjimečnost případu, do jehož řešení se vzájemně prolínají prvky historické, politické i právní, s sebou nesporně nese i závěr o právní složitosti věci. Právní, resp. trestněprávní komplikovanost se vyznačuje především nejasností, jaký hmotněprávní předpis na danou situaci aplikovat, o čemž svědčí protichůdné závěry příslušných orgánů činných v trestním řízení (srov. přiměřeně rozhodnutí ESLP ve věci Casadei proti Itálii, č. 37249/97, rozsudek ze dne 4. 7. 2002). Dokládá to ostatně i skutečnost, že ve věci již o dovolání coby mimořádném opravném prostředku Nejvyšší soud v minulosti rozhodoval a věc vrátil až do stadia přípravného řízení a na obviněného byla podána nová obžaloba.
44. Obviněnému jistě nemůže být vytýkáno uplatňování opravných prostředků, na druhou stranu však stát nemůže být činěn odpovědným za průtahy, které v důsledku nutnosti vypořádat se s podanými opravnými prostředky vznikly, a to přestože obviněný se v daném případě nijak nesnažil oddálit rozhodnutí ve věci a svá procesní právo rozhodně nezneužíval. Pouze pro rekapitulaci je však nutné uvést, že první obžaloba byla na obviněného podána již dne 30. 7. 2009 (č. listu 291 až 295). Následně bylo trestní stíhání obviněného usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 8. 2009, č. j. 1 T 91/2009-298 zastaveno (č. listu 298 až 301), proti tomuto rozhodnutí státní zástupce podal stížnost (č. listu 305 až 307), o níž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2009, č. j. 11 To 462/2009/2009-316, tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 9. 2. 2010, č. j. 1 T 91/2009-322, však znovu rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného z důvodu promlčení skutku zastavil. I proti tomuto rozhodnutí podal okresní státní zástupce stížnost (č. listu 331), kterou Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2010, č. j. 11 To 90/2010-337, jako nedůvodnou zamítl. Na základě tohoto vývoje podala tehdejší nejvyšší státní zástupkyně ve věci dovolání v neprospěch obviněného, ve kterém odkázala na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. f), g) a l ) tr. ř. Z podnětu tohoto dovolání nejvyšší státní zástupkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1119/2010, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil posledně označená rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal státnímu zástupci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (následující průběh řízení ve věci viz bod 3. tohoto usnesení). Jakkoliv si jistě lze představit pečlivější a kvalitnější práci orgánů činných v trestním řízení, nelze konstatovat, že by se trestní řízení vyznačovalo podstatnějšími neodůvodněnými průtahy (než právě těmi, jež byly spojeny se skutkovou a právní složitostí věci, jak již bylo zmiňováno). Aby se takové průtahy mohly zohlednit v úvahách o trestní odpovědnosti obviněného, musely by mít skutečně mimořádnou povahu, čemuž ale nic nenasvědčuje. Proto je lze spolehlivě hodnotit jako okolnosti, jež by se měly typicky promítnout spíše do úvah o trestu, případně – s akcentem na celkovou délku doby, jež uplynula od spáchání činu – jako okolnost nevylučující ani takové mimořádné řešení, jakým je upuštění od potrestání (byť by pro takový postup nebyly splněny formální zákonem stanovené předpoklady).
45. Jde-li o aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. z hledisek rozhodných ve světle §3 odst. 4 tr. zák., odvolací soud věnoval pozornost především hodnocení osoby obviněného, úvahy o významu chráněných zájmů, které byly trestným činem obviněného porušeny, byly neseny konfrontací s nečinností státní moci a absencí úsilí k tomu, aby byl postaven před soud, poukazem na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení jednaly až z podnětu trestního oznámení poškozené P. Š., jakož i již dříve nevěcně hodnoceným významem amnestií prezidenta republiky z roku 1990, 1998 a 2013 (srov. bod 37. tohoto usnesení). K dalším kritériím však náležitou pozornost neupřel. Poznamenal toliko, že nechce zpochybňovat zavinění obviněného, snižovat míru jeho odpovědnosti za posuzovaný čin nebo bagatelizovat mimořádně tíživý dopad na rodinu poškozeného, „přesto je nutno uvážit i to, nakolik mohl obviněný jako hlava kolektivního orgánu rozhodujícího na nejnižším stupni tehdejší hierarchie veřejné správy i v době, kdy ke skutku došlo, zabránit jeho následku, i kdyby projevil vůli tak učinit (což však neučinil)“. Není jasné, jaký význam mají tyto úvahy pro konkrétní hodnocení následků činu, okolností, za kterých byl spáchán, či míru zavinění obviněného. Od toho se pak odvíjí i nedostatek jeho rozhodnutí spočívající v tom, že není patrno, jak konkrétně odvolací soud nahlížel na význam zvlášť přitěžujících okolností se zřetelem k podmínkám jejich použití.
46. Mezi okolnosti, které odvolací soud nehodnotil vůbec, nebo jejich hodnocení obešel, náleží především význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, případně i pohnutka obviněného. Odvolacímu soudu nutno vytknout, že vedle absence skutečného a objektivního hodnocení významu chráněného zájmu, nereagoval na konkrétní způsob protiprávního jednání. Nevypořádal se s okolností, že nucené vystěhování poškozeného K. H. a celé jeho rodiny včetně tří nezletilých dětí, jež završilo proces jeho perzekuce, znamenalo zásadní obrat v životě nejen poškozeného K. H., ale i s ním ve společné domácnosti bydlících osob, nevratné „vykořenění“ celé rodiny. Jak správně připomněl dovolatel, stranou pozornosti nemůže zůstat ani zavrženíhodná pohnutka směřující k postihu jiného pro jeho příslušnost k určité skupině a s tím spojené vědomí si toho, že státní moc je uplatněna způsobem, proti kterému neměly dotčené osoby možnost účinně se bránit podle státní mocí stanovených a zejména respektovaných pravidel. Pominout není možné ani zásah do majetkových práv poškozeného, následkem jednání obviněného bylo i způsobení škody na jeho majetku významně převyšující hranici škody značné.
47. Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu se podává, že tento soud akceptoval skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, nijak nezasáhl ani do jeho hodnotících úvah spojených s rolí obviněného a jeho jednáním coby aktivního člena komunistické strany při plnění svých úkolů v rámci celostátně vedené akce „K“, a to dokonce nad rámec tehdejších pokynů (viz str. 16, 19 až 21 rozsudku soudu prvního stupně), do závěrů o následku jeho činu. Úvahy soudu prvního stupně však rozhodně nesvědčily ve prospěch závěru, že by nebylo možné přihlédnout k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, jak je zjistil a právně posoudil tento soud, z důvodu, že podstatně nezvyšovaly stupeň nebezpečnosti činu obviněného pro společnost (srov. explicitně str. 15 rozsudku).
48. Lze shrnout, že okolnosti, které odvolací soud hodnotil ve prospěch obviněného jako okolnosti, jež snižují nebezpečnost činu pro společnost, tj. věk, dosavadní bezúhonnost obviněného, doba, jež uplynula od spáchání činu a taktéž do zahájení trestního stíhání obviněného, jakkoliv je i jim nutno přiznat jistou důležitost, nejsou natolik významné a nenabývají takové intenzity, aby byly důvodem pro právní kvalifikaci činu obviněného pouze v základní skutkové podstatě trestného činu. Typicky jde o okolnosti, které je možno významně promítnout do úvah o trestu, nikoliv do úvah o vině obviněného. Naopak v neprospěch obviněného vyznívá a o splnění podmínek uvedených v §88 odst. 1 tr. zák. svědčí především povaha jím porušeného chráněného zájmu, konkrétní způsob provedení činu a jeho následky, význam a kumulace několika zvlášť přitěžujících okolností. Tyto skutečnosti reálně podporují názor nejvyššího státního zástupce, že čin obviněného byl z důvodů jím též zevrubně uvedených chybně posouzen jako trestný čin zneužívání pravomoci úřední osoby podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., v důsledku čehož odvolací soud po zrušení rozsudku soudu prvního stupně zastavil trestní stíhání obviněného z důvodu promlčení. Netřeba připomínat, že správné vyřešení otázky právního posouzení skutku předznačuje i správné řešení otázky promlčení a ve svých důsledcích i nutnosti zastavení trestního stíhání obviněného pro předmětný skutek.
49. S ohledem na výše vytknuté vady nelze než souhlasit s dovolatelem, že právní posouzení skutku obviněného jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. postrádá přesvědčivé odůvodnění, v čemž je třeba spatřovat nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Protože se odvolací soud náležitě nevypořádal ani s podmínkami §2 odst. 1 tr. zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák.), nelze přitakat ani užití §67 odst. 1 písm. c) tr. zák. o promlčení, čímž své rozhodnutí zatížil i „jiným nesprávným hmotněprávním posouzením“ ve smyslu téhož dovolacího důvodu. Pakliže odvolací soud v návaznosti na to rozhodl o zastavení trestního stíhání z důvodů promlčení trestního stíhání podle §223 odst. 1 tr. ř. ve spojení s §11 odst. 1 písm. b) tr. ř., ačkoliv předmětný zločin promlčen nebyl, rozhodl o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, což založilo existenci i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Pro úplnost dovolací soud dodává, že na odvolacím soudu též bude, aby se vypořádal s otázkou nároku poškozených P. Š. a M. P. na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích, což v napadeném usnesení neučinil.
50. Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) a g) tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2016, sp. zn. 11 To 233/2016, zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově předcházející, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajský soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.