ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1347.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1347/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 11. 2014 o dovolání obviněného P. S. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 To 163/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 25/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 2 T 25/2014, uznal obviněného P. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že:
„v období od konce října 2013 do dne 12. 12. 2013 v P., ul. J., ve … patře domu, kde společně bydleli, opakovaně a denně s narůstající četností a intenzitou verbálně a fyzicky hrubě napadal svou družku, poškozenou L. K., kdy ji vulgárně nadával slovy, že je „děvka, kurva, že neudrží píču na uzdě“ a podobně, při tomto do ní různě strkal, chytal ji za ruce i tělo a lomcoval s ní, bral jí taktéž mobilní telefon ve kterém kontroloval údaje, přičemž jí minimálně v jednom případě vymazal veškeré kontakty na známé, dále poškozenou zamykal v bytě, kdy od bytu byly pouze jedny klíče, které měl obviněný, přičemž toto opakované násilné chování eskalovalo v měsíci listopadu 2013 tak, že v přesněji nezjištěné době po skončení zaměstnání poškozené v kavárně C. C., P., P., hned jak vyšla poškozená na ulici, jí dal facku a strčil do ní takovou silou, až narazila na zeď domu, poté ji za ruku dotáhl do bytu, který v té době obývali, kde z poškozené strhl pracovní košili a následně ji opakovaně strkal do hrudníku tak, aby padala na postel, kde ji nutil zůstat a křičel na poškozenou „drž hubu nebo to bude ještě horší, ty nevíš kdo já jsem, mlč nebo to skončí špatně“, roztrhl jí košili, neustále s ní lomcoval a držel ji za ruce takovou silou až měla modřiny na rukou a poté ji strčil na roh postele, až si poranila ruku a opakovaně na ní křičel „jsi děvka, chceš si jen užívat“ a poté ji držel za krk oběma rukama a následně předloktím ruky, když se poškozená přestala aktivně bránit a křičet, tak z ní strhal spodní prádlo, po delší době se uklidnil a začal se omlouvat a poškozenou utěšovat, následně další den poškozená vyhledala lékařské ošetření pro bolestivé poranění ruky, kdy z obavy z obviněného uvedla, že má jiné zdravotní potíže a byla jí vystavena pracovní neschopenka na 14 dnů, kdy po celou dobu své pracovní neschopnosti musela být v bytě, kde ji obviněný v době, kdy odcházel, zamykal a bral jí mobilní telefon, dále poškozená po ukončení pracovní neschopnosti na nátlak a v obavě z obviněného změnila zaměstnání a 3. 12. 2013 nastoupila do prodejny Z., P., N., avšak obviněný jí opakovaně vyhrožoval, že pokud ji s někým uvidí, tak ji zmrzačí a jeho zabije, dále dne 9. 12. 2013 ve večerních hodinách opětovně došlo ke slovnímu napadání poškozené, kdy obviněný na ni křičel, že se kurví, za jeho chování může ona a pokud toho nenechá, tak jí ublíží a nebude zase moci chodit do práce, následně vytáhl kuchyňský nůž, který vložil do ruky poškozené a takto jej držel, cloumal s ním a křičel, aby ho zabila, aby to měl již za sebou, že ji miluje a poté ji celou noc nutil opakovat, že bude hodná, bude si všímat pouze své práce a nebude obsluhovat žádné muže a dne 10. 12. 2013 zakázal poškozené jít do práce, kdy se jí z psychického vypětí udělalo špatně a zvracela, načež se jí obviněný věnoval a utěšoval ji, chodil ji však kontrolovat i na toaletu a opět jí sebral mobilní telefon, posléze ji zamkl v bytě a šel jí omluvit do zaměstnání, poté dne 12. 12. 2013 kontaktovala poškozenou na jejím mobilním telefonu policistka Obvodního ředitelství policie Praha 1, kdy poškozená v obavě o své zdraví, neboť obviněný byl vedle ní, telefon po chvíli zavěsila, podezřelý jí vytrhl telefon z ruky, křičel na ni, že je děvka, že se kurví, že jí volá její pasák apod., a protože jí toto křičel z bezprostřední blízkosti do obličeje, dala si poškozená přes obličej ruku a obviněný ji kousl do dlaně a následně ji narazil hlavou v oblasti obočí na hranu dveří, přičemž v té době již na dveře bytu zvonila hlídka Policie ČR, neboť policistka ještě než poškozená telefon zavěsila, slyšela nadávky obviněného a na místo vyslala hlídku, kterou poškozená požádala o pomoc, přičemž poškozená pociťovala toto jednání jako těžké příkoří, jako psychické utrpení a ponižování, z obviněného měla strach, v důsledku čehož byla v neustálém stresu a vzhledem k projevům poškozené musel obviněný vědět, jak těžce jeho jednání poškozená nese“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu za to podle stejného ustanovení trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon jej zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 5. 2014, sp. zn. 7 To 163/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce JUDr. Jaroslava Hostinského podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání uvedl, že jmenovaný dovolací důvod uplatňuje v obou jeho variantách, přičemž nad jeho rámec namítl nezákonnost proběhlého řízení jak před odvolacím soudem, tak i před soudem prvého stupně porušením jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 209/1992 Sb. v platném znění) a současně jeho práva podle čl. 6 odst. 3 této Úmluvy.
Obviněný dále namítl, že oba soudy nižších stupňů se uchýlily k postupu majícímu za následek vadu v podobě opomenutých důkazů. Svým podáním ze dne 10. 3. 2014 navrhl soudu provést zásadní důkaz ohledáním 2 kusů mobilních telefonních přístrojů zn. HTC za účelem zdokumentování jejich obsahu v inkriminovaném období soudním znalcem. Současně přiložil několik prostých fotokopií SMS zpráv z těchto mobilních telefonů zachycujících komunikaci mezi ním a poškozenou, a tyto 2 mobilní telefony. Procesní postoj soudu prvého stupně je mu nejasný. Soud na jedné straně nebránil předložit, resp. předestřít fotokopie SMS zpráv při výslechu poškozené a při výslechu soudní znalkyně v hlavním líčení, na druhou stranu o (ne)provedení jakýchkoliv důkazů týkajících se mobilních telefonů HTC nijak nerozhodl. Je tak zřejmé, že tyto důkazy jako přípustné a jako důkazy obecně vzal, neboť jinak by patrně nepřipustil jejich předestření, v odůvodnění svého rozsudku se však jimi a skutečnostmi z nich vzešlými nijak nezabýval, ani je nekonstatoval. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí pokoušel zhojit nedopatření soudu prvého stupně konstatováním správnosti jejich neprovedení, neboť neměly potenci prokázat jeho nevinu.
Dovolatel rovněž namítl, že v předcházejícím řízení došlo k porušení zásady spravedlivého procesu, kontradiktornosti řízení a čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Poukázal na to, že odvolací soud anticipoval nízkou potenci jím navrhovaných důkazů za situace, kdy význam skutečností podporujících jeho nevinu či zeslabujících jeho vinu byl obhajobou upřesněn a soudu objasněn, některé důkazy byly již založeny v soudním spise, poškozená L. K. však nebyla po delší dobu schopna se ani ke zlomku důkazů, které stihl předložit, vyjádřit, přinejmenším některá tvrzení této poškozené se mu podařilo zpochybnit, všechny ostatní důkazy výslechy svědků byly důkazy derivativními, stály a padaly na důkazu výslechem poškozené.
Přestože odvolací soud zaujal názor, že k žádnému porušení práv a svobod obviněného ani k porušení zákona v jeho trestní věci nedošlo, dovolatel přesto vnímal porušení svého práva i podle čl. 6 odst. 3 písm. d) výše uvedené Úmluvy, což ilustroval na příkladu výslechu svědkyně npor. Mgr. J. J., která mohla jen stěží cokoliv bližšího objasnit k problémovému soužití jeho a poškozené. Tento důkaz byl od počátku zcela nadbytečný, přesto byl soudem proveden a jeho vypovídací potence nebyla nijak relativizována. Naproti tomu jeho důkazní návrhy znaleckým zkoumáním z oboru psychologie i psychiatrie k osobě poškozené, znaleckým zkoumáním mobilních telefonů spolu s kopiemi SMS zpráv a výslechy svědků, kteří byli několik dnů před jeho zadržením v bydlišti jeho a poškozené, vypovídací potencí podle odvolacího soudu nedisponovaly. Odvolací soud mu nepřípustně uzavřel možnost prokázat věrohodnost jeho obhajoby či zeslabit jeho vinu. Tento způsob vyhodnocení vypovídací potence navrhovaných důkazů není správným a základních lidských práv dbalým postupem (zde zmínil nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. 11 Tdo 422/2010). Dále poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1388/2012, hovořící o zamítnutí návrhů na provedení důkazů. Dané rozhodnutí dopadá přesně na jeho věc, a proto odvolací soud měl rozsudek soudu prvého stupně zrušit a vrátit s pokynem, aby soud prvého stupně důkazy, o nichž nerozhodl, provedl nebo zvážil jejich provedení.
Odvolací soud podle dovolatele nepostupoval správně ani při odůvodňování svého názoru na nadbytečnost důkazního návrhu na vypracování znaleckého posudku z odvětví psychologie k posouzení obecné i speciální věrohodnosti poškozené. Soud ke svým závěrům dospěl po nahlédnutí do pouhého fragmentu SMS zpráv, které se mu (obviněnému) podařilo zajistit prostřednictvím třetích osob. Dovolatel tyto zprávy vnímal jako významné pro dokreslení svého jednání a chování v inkriminované době. Přepis zbylého obsahu mobilních telefonů nebyl z důvodu svého umístění ve vazbě schopen zrealizovat, přičemž se jednalo o více než 1.000 SMS zpráv mezi ním a poškozenou za dobu cca 8 měsíců, nicméně bez takových, které by obsahovaly výhrůžky nebo vulgarity vůči poškozené. Případně ustanovený soudní znalec by mohl potvrdit hodnověrnost tohoto jeho tvrzení aplikováním pokročilého software na elektroniku obou telefonů, kdy mohl seznat, zda byly či nikoli případně diskreditující zprávy odstraňovány.
Dovolatel vyjádřil své přesvědčení, že pokud by byly jím navržené důkazy již před soudem prvního stupně provedeny, nedošlo by k porušení shora namítaných práv, a s jistotou by docílil alespoň prokázání natolik významných skutečností, že by soud byl na tyto nucen reagovat přinejmenším při úvaze nad výší uloženého trestu, nejspíše však úpravou skutkové věty s vlivem na oslabení jeho viny.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265 l tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že námitky dovolatele nelze pod uplatněný ani pod jiný dovolací důvod podřadit. Jedná se v podstatě o námitky procesní povahy, které směřují proti důkaznímu řízení, jimiž obviněný vyslovuje nesouhlas s tím, jak se soudy vypořádaly s důkazním návrhem, a s tím, jak provedené důkazy hodnotily. Jeho námitky nemohou mít vliv na správnost klíčových skutkových ani právních závěrů soudů. Krom toho si nelze nepovšimnout, že obviněný svými námitkami celou záležitost údajně opomenutých důkazů poněkud zkreslil. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 8. 4. 2014 vyplývá, že na závěr hlavního líčení sice činil různé důkazní návrhy, nenavrhl však k provedení důkaz, jehož opomenutí nalézacímu soudu vytýkal („ohledání telefonů znalcem“). Na str. 8 protokolu se uvádí, že obviněný navrhl výslech MUDr. L. a I. M., a že trvá na důkazních návrzích, které uvedl při seznámení se spisem (konkrétně se mělo jednat o výslech L.F., a dále navrhl slyšet svědka N. S. Též uvedl, že trvá na důkazním návrhu vyžádáním oděvu poškozené. Konečně navrhl též vyžádat zprávu od společnosti Man Power Group. Podle citovaného protokolu byly tyto důkazní návrhy podle §216 odst. 1 tr. ř. zamítnuty.
Z citovaného protokolu tedy podle státního zástupce vyplývá, že obviněný předmětný důkaz v rozhodný moment, tedy v závěru hlavního líčení, resp. po provedení důkazů soudem, vůbec nenavrhl. Obvodní soud tedy nepochybil, jestliže o takovém důkazním návrhu nerozhodl. Ostatně nemohl rozhodovat o návrhu, který vůči němu obviněný ani neučinil. V tomto světle se jeví být nedůvodnou i výtka, podle které se městský soud pokoušel „zhojit nezákonnost“ důkazního řízení provedeného obvodním soudem spočívající v opomenutí důkazu. Obvodní soud předmětný důkaz neopomenul, tudíž není namístě řešit, zda městský soud toto neexistující opomenutí „zhojil“ či nikoliv. Dále uvedl, že se ztotožnil s odůvodněním usnesení městského soudu, v němž se uvádí, proč jsou další důkazy nadbytečné a odkázal na něj.
Námitky uplatněné obviněným proto nelze podle názoru státního zástupce pod tvrzený dovolací důvod podřadit. A vzhledem k tomu, že nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., měl státní zástupce za to, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Předmětné dovolání proto navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil takové rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
Pokud ovšem odvolací soud v posuzované věci rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Dovolatel však ve svém podání uvedl, že dovolání podává i z důvodu existence rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvého stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) t. ř. Takové vymezení ovšem příslušnému ustanovení zákona neodpovídá.
Chtěl-li dovolatel uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) v jeho druhé variantě, chtěl tak nejspíš činit ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky směřovaly zejména k procesnímu postupu jak soudu prvého stupně, tak soudu druhého stupně, a dále pak k učiněnému skutkovému zjištění a k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy skutkové zjištění učinily. Dovolatel ve svém podání v podstatě jen zpochybňoval postup obou soudů v dosavadním řízení, kdy především nesouhlasil s tím, jak se soudy vypořádaly s jeho důkazními návrhy na znalecké zkoumání mobilních telefonů spolu s kopiemi SMS zpráv a na znalecké zkoumání obecné i speciální věrohodnosti poškozené z odvětví psychologie a psychiatrie, a výslechy navržených svědků, které označoval důkazy opomenutými. Dále pak zpochybňoval věrohodnost poškozené L. K. i dalších svědků a vyslovoval svůj odlišný hodnotící názor. Na tomto základu poté tvrdil porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a práva podle čl. 6 odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Sumárně řečeno, dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily, a spolu s námitkami neprovedení jím navržených důkazů napadal procesní postup soudů. Dovolatel tak svými námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval porušení práva dle čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jen pro úplnost a v zájmu přesvědčivosti odůvodnění Nejvyšší soud k tvrzení dovolatele o chybném neprovedení jím navržených důkazů (včetně tvrzení o tzv. opomenutých důkazech) dodává, že neuvedl zcela přesně a úplně všechny rozhodné skutečnosti (ty ve svém podání výstižně doplnil státní zástupce, na jehož vyjádření lze odkázat – srov. shora). V tomto směru Nejvyšší soud také připomíná, že soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě uváděl zjištění a závěry učiněné z jednotlivých důkazů. Pokud dovolatel naopak zpochybňoval jednotlivá svědectví, pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou nižších instancí svá zjištění a závěry přesvědčivě a komplexně odůvodnily.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž namítal, že postupem soudů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud mu nemohl ani v tomto směru přisvědčit. Právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
A pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a