ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1387.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1387/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 6 To 545/2017, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 134/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 8. 2017, sp. zn. 5 T 134/2016, uznal obviněného J. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 8. 12. 2015 v 9:45 hod. na silnici č. I/62, v katastru obce XY, na křižovatce se silnicí č. III/25361 ve směru jízdy od XY řídil nákladní motorové vozidlo tov. zn. a typu Mercedes Benz Atego, RZ XY, ve vlastnictví společnosti LAPAZ-Gastro, s. r. o., IČ: 25 00 40 93, kdy v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. b) a §19 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, dostatečně nezareagoval na u středové čáry stojící osobní motorové vozidlo tov. zn. a typu Škoda Octavia Combi, RZ XY, které se chystalo odbočit doleva do obce XY, a aniž by jakkoliv reagoval na stojící vozidlo, narazil přední částí svého vozidla do zadní části osobního motorového vozidla Škoda Octavia, přičemž v důsledku toho:
řidič F. V., nar. XY, při střetu utrpěl otřes mozku, zhmoždění pravé kyčle a tržnou ránu levé spánkové krajiny, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného do 9. 12. 2015 a následnou dobu léčení v trvání nejméně jednoho týdne, v průběhu které poškozený trpěl bolestmi zhmožděných míst,
jeho spolujezdec Z. S., nar. XY, utrpěl střetem lehká poranění spočívající v zhmoždění pravého ramene, levé kyčle a pravého bérce, kdy tato zranění si vyžádala hospitalizaci poškozeného do 9. 12. 2015 a následnou dobu léčení v trvání 2 – 3 dnů, v průběhu které poškozený trpěl bolestí zhmožděných míst,
přičemž vozidlo Škoda Octavia bylo nárazem odraženo vlevo do protisměru, kde se střetlo s protijedoucím osobním motorovým vozidlem tov. zn. a typu Audi A6, RZ XY, řízeným J. W., nar. XY, který při nehodě utrpěl zhmoždění levého lokte, kdy toto zranění si vyžádalo dobu léčení v trvání 3 týdnů, v průběhu které poškozený trpěl bolestí levého lokte a omezením jeho hybnosti, a jehož spolujezdkyně R. W., nar. XY, utrpěla střetem lehká poranění spočívající v povrchním zhmoždění přední stěny hrudníku, kdy tato zranění si vyžádala léčení v trvání 2 – 3 dnů, v průběhu kterých trpěla poškozená bolestmi při dýchání.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení za užití §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 200 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč s tím, že podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku může být peněžitý trest zaplacen v nejvýše deseti pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 2 000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas; současně mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil rovněž povinnost nahradit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41 19 75 18, škodu ve výši 45 315 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak odkázal poškozeného F. V., nar. XY, bytem XY, s celým jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 6 To 545/2017, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jiřího Doležala podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V podrobnostech dovolatel poukázal na to, že soud druhého stupně se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, když konstatoval, že v předcházejícím řízení byly provedeny řádným způsobem všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci při dodržení všech zákonných ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obviněného na řádnou obhajobu. S tímto konstatováním však nesouhlasil a vyjádřil naopak přesvědčení, že odvolací soud posvětil zamítnutí jeho důkazních návrhů soudem prvního stupně, přestože takové důkazy, zejména znalecký posudek z oboru doprava, odvětví silniční doprava, specializace dopravní nehody, či kamerové záznamy z místa nehody, by mohly na průběh nehodového děje poskytnout zcela jiný náhled, a to takový, jenž by svědčil v jeho prospěch. Vyslovil proto názor, že v tomto směru byla porušena zásada výslovně upravená v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., čehož důsledkem je pak skutečnost, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nevznikly důvodné pochybnosti, když naopak tyto jsou zcela zřejmé. Neztotožnil se ani s názorem soudu druhého stupně, že dokazování nebylo nutno doplnit znaleckým posudkem s tím, že skutková zjištění byla přesvědčivě prokázána svědeckými výpověďmi; v této souvislosti jednak zpochybnil věrohodnost výpovědí svědků, neboť tito jsou na závěrech trestního řízení zejména finančně interesováni, a navíc by případně – bylo-li by prokázáno, že on není viníkem nehody – byli za viníky označeni oni, a dále vytkl soudům obou stupňů, že jeho výpovědi a důkazní návrhy zcela ignorovaly, a tím došlo v oblasti dokazování k porušení jeho práva na spravedlivý proces.
6. V návaznosti na uvedené skutečnosti obviněný vyslovil názor, že v předmětném případě jde o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, když soudy obou nižších instancí nerespektovaly zásady a pravidla, podle nichž mají být realizovány postupy podstatné pro řádné a zákonné dokazování, a v dané věci došlo k opomenutí pořízení důkazů stěžejních pro určení viníka dopravní nehody. Shrnul tedy, že bez pořízení znaleckého posudku nelze kategoricky vyloučit, že nehodový děj se odehrál zcela odlišně od učiněných skutkových závěrů a že jeho viníkem je osoba odlišná od něj, například J. W. jako řidič vozidla Audi jedoucího v protisměru. Považoval za zcela nepochopitelné, že soudům obou nižších stupňů byla důkazní situace natolik jasná a průkazná, že učinily závěr o jeho vině bez pořízení předmětného klíčového důkazu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem v samém závěru svého podání navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 6 To 545/2017, a věc tomuto soudu vrátil.
7. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedl, že soudy obou stupňů při dokazování dostály svým zákonným povinnostem a řádně svůj postup v tomto směru odůvodnily. Poukázal na to, že nalézací soud rozhodl o důkazních návrzích obviněného v průběhu hlavního líčení dne 14. 8. 2017, a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (podle protokolu o hlavním líčení bylo usnesení odůvodněno ústně), přičemž důvody, pro které k dalšímu doplnění dokazování nepřistoupil, pak vyložil na straně 5 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud pak zaujal k otázce dostatečnosti provedeného dokazování pro náležité zjištění skutkového stavu věci jednoznačné stanovisko v bodech 6., 7. a zejména 9. písemného vyhotovení svého usnesení. Zdůraznil, že oba soudy vhodnost důkazu znaleckým posudkem z oboru dopravy posuzovaly, načež nezbytnost jeho vypracování zamítly, zejména s odkazem na výpověď několika svědků vypovídajících ve shodě v neprospěch obviněného; své skutkové závěry pak pečlivě uvážily na podkladě více zjištěných důkazů svědčících bez vážných pochybností o vině obviněného skutkem popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. K námitce obviněného o zájmu svědků na výsledku daného trestního řízení uvedl, že tato by mohla mít reálný podklad v případě jen některého ze svědků (popřípadě i jeho příbuzného jedoucího ve stejném vozidle), avšak nemůže být v žádném případě vztažena na všechny svědky, kteří vypovídali proti obviněnému. Zvlášť to platí o svědkovi, který jel za motorovým vozidlem obviněného, vše sledoval tzv. z první ruky, nehodu podrobně (a ve shodě s dalšími svědky) popsal a na nehodovém ději se vůbec nepodílel. Doplnil rovněž to, že učiněná svědectví poškozených a svědka M. K. plně korespondovala se situací na místě po dopravní nehodě, jak vyplynula z protokolu o nehodě v silničním provozu, plánku a pořízené fotodokumentace.
8. Státní zástupce dále poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (jež splňuje kritéria požadovaná v §125 odst. 1 tr. ř.) rozhodně nevyplývá, že by se soud dopustil libovůle a dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že ani způsobu, jakým se nalézací soud vypořádal s obhajobou obviněného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout, přičemž obdobně řádně a v souladu s požadavky zákona se s jeho totožnou procesní (skutkovou) argumentací vypořádal i soud odvolací. K tomu dodal, že naopak verze obviněného nebyla podpořena žádným dalším důkazem a byla spolehlivě vyvrácena, takže v daném případě k opomenutí důkazů nedošlo.
9. Z výše uvedených důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že obviněným tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn jen formálně, neboť obviněný své námitky zaměřil výlučně proti rozsahu dokazování, způsobu hodnocení provedených důkazů a ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily oba soudy nižších stupňů; takové námitky však nejsou dovolacím důvodem. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a současně, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 6. 11. 2018). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
14. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod (a které uplatnil již v rámci své obhajoby v řízení před soudy obou nižších instancí), směřovaly výhradně proti úplnosti provedeného dokazování (oběma soudům vytkl, že porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť neprovedly řádným způsobem všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci při dodržení všech zákonných ustanovení, jimiž se má zabezpečit právo obviněného na řádnou obhajobu, a zamítly jeho důkazní návrhy, přestože takové důkazy, zejména znalecký posudek z oboru doprava, odvětví silniční doprava, specializace dopravní nehody, či kamerové záznamy z místa nehody, by mohly na průběh nehodového děje poskytnout zcela jiný náhled, a to takový, jenž by svědčil v jeho prospěch), způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou nižších stupňů (neztotožnil se jednak s jejich názorem, že skutková zjištění ohledně průběhu nehodového děje byla přesvědčivě prokázána svědeckými výpověďmi, a naopak zpochybnil jejich věrohodnost s tím, že svědci jsou na závěrech trestního řízení finančně interesováni, případně by sami mohli být označeni za viníky nehody, a dále namítl, že jeho výpovědi oba soudy zcela ignorovaly) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto soudy na podkladě provedeného dokazování učinily. Vzhledem k porušení zásad a pravidel, podle nichž mají být realizovány postupy podstatné pro řádné a zákonné dokazování, a to zejména opomenutí důkazů stěžejních pro určení viníka dopravní nehody, tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a ve věci je dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku. S ohledem na jím tvrzené skutečnosti a pochybení pak byl přesvědčen, že v posuzované věci nebyl zjištěn skutkový stav, o němž by nevznikly důvodné pochybnosti, neboť naopak tyto jsou zcela zřejmé, a nelze kategoricky vyloučit, že nehodový děj se odehrál zcela odlišně a že jeho viníkem je osoba odlišná od něj, například řidič vozidla jedoucího v protisměru.
15. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do vedení dokazování a jeho rozsahu, způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
16. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
17. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného, přičemž vysvětlil, z jakých důvodů této neuvěřil, a rovněž řádně odůvodnil, proč zamítl návrh obviněného na doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru dopravy (srov. zejména strany 5 až 6 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 2 až 3).
18. V obecné rovině je vhodné rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Jen pro úplnost lze ještě dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před oběma soudy nižších stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
19. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu