ECLI:CZ:NS:2008:8.TDO.1421.2008.1
sp. zn. 8 Tdo 1421/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. prosince 2008 o dovolání obviněného MUDr. V. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 128/2006, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, zrušuje .
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují současně také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 28. 1. 2008, sp. zn.
4 T 128/2006, byl obviněný MUDr. V. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným, že:
„1) jako lékař Záchranné služby P. zasahoval dne 27. 1. 2004 u pacienta F. S., který zkolaboval na III. poliklinice v P., kdy po příjezdu na místo neposkytl potřebnou pomoc tím, že nevyužil všech možností, které kardiopulmonální resuscitace vyžaduje tím, že nezajistil u poškozeného dýchací cesty, nezajistil mu podání kyslíku, nezahájil umělou plicní ventilaci, nepokračoval v nepřímé srdeční masáži, nezajistil žilní přístup, nepodal jiná farmaka a omezil svou činnost na jeden defibrilační výboj, který ani sám neprováděl a který provedla posádka RZP, resuscitaci ukončil po 6 minutách a konstatoval exitus letalis,
2) jako lékař Záchranné služby P. zasahoval dne 6. 5. 2004 u pacienta J. H., který ve svém bydlišti zkolaboval, kdy po příjezdu na místo neposkytl potřebnou pomoc tím, že nevyužil všech možností, které kardiopulmonální resuscitace vyžaduje tím, že nezajistil poškozenému podání kyslíku, nezahájil umělou plicní ventilaci, nepokračoval v nepřímé srdeční masáži, nezajistil žilní přístup, neaplikoval farmaka předepsaná pro rozšířenou kardiopulmonální resuscitaci a po 12 minutách konstatoval exitus letalis,
3) jako lékař Záchranné služby P. zasahoval dne 20. 1. 2005 u pacientky A. M., která zkolabovala ve svém trvalém bydlišti v R. p. T., po příjezdu na místo neposkytl potřebnou pomoc tím, že nevyužil všech možností, které kardiopulmonální resuscitace vyžaduje tím, že nezahájil umělou plicní ventilaci, nepokračoval v nepřímé srdeční masáži a při nemožnosti zajištění žilního přístupu nepoužil intraoseální cestu, i když vozidla záchranné služby jsou touto technikou vybavena a po 17 minutách předčasně ukončil resuscitaci a konstatoval exitus letalis“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako tři trestné činy neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. a podle §207 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3, §54 odst. 1 tr. zák. mu uložil úhrnný samostatný peněžitý trest ve výměře 2.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obviněný i státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami. Krajský soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, tak, že v bodě I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a za použití §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §207 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a v bodě II. podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. J. Š., DiS. dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný uvedl, že odvolací soud konal veřejné zasedání o odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv žádal o jeho odročení. V podrobnostech rozvedl, že k jeho dřívější žádosti, kterou doložil potvrzením o pracovní neschopnosti, Krajský soud v Praze odročil veřejné zasedání na 16. dubna 2008. Jelikož jeho pracovní neschopnost trvala i nadále, podal dne 15. 4. 2008 k tomuto soudu další žádost o odročení veřejného zasedání (to v dovolacím řízení doložil, jak bude dále uvedeno). Soud druhého stupně však veřejné zasedání již znovu neodročil, konal je v jeho nepřítomnosti a rozhodl způsobem shora uvedeným. Dovolatel je proto přesvědčen, že tímto postupem odvolacího soudu byl zkrácen na svém právu, které je mu zaručeno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tj. aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Tím mu byla i upřena možnost navrhnout doplnění dokazování a vznést další důkazní návrhy, které považoval za nezbytné vzhledem k rozporům níže uvedeným.
Nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení zakládající dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval obviněný v tom, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. Své námitky upřesnil tak, že nebyl naplněn především objekt tohoto trestného činu, kterým je život a zdraví lidí. Ve všech třech případech údajného neposkytnutí pomoci totiž konstatoval smrt pacientů na základě indikace tzv. Tonelliho příznaku, který je považován za nezpochybnitelnou známku biologické smrti člověka a objevuje se (i podle odborné literatury založené ve spise) nejdříve ze všech důkazů smrti, a to řádově již několik minut po smrti. Biologickou smrt již nelze odvrátit žádným resuscitačním postupem, je to okamžik, kdy objekt (lidský život, zdraví) zaniká. Znalecký posudek ani žádný jiný důkaz správnost tohoto jeho úsudku ohledně stanovení okamžiku smrti pacientů nezpochybnil.
Dovolatel dále namítal, že po subjektivní stránce mu nebyl prokázán úmysl jako další znak skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci, a to úmysl opomenout poskytnout potřebnou pomoc. V okamžiku, kdy pomoc neposkytl, resp. ustal v jejím poskytování, ošetřované osoby již nevykazovaly známky nebezpečí smrti nebo vážné poruchy zdraví, neboť u nich již smrt nastala; pokud přestal poskytovat pomoc, pak jen proto, že již nebyla potřebná. V té souvislosti obviněný zdůraznil, že je předním českým i mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti resuscitační péče a neodkladné léčby, předsedou České rady pro resuscitaci a členem Výkonného výboru Evropské rady pro resuscitaci. Protože je znalcem v oblasti urgentní medicíny, je nepravděpodobný předpoklad, že by neposkytl profesionální odbornou pomoc osobě, která by byla v ohrožení života nebo vykazovala známky vážné poruchy zdraví. Stejně odborný prý zcela jistě byl i jeho úsudek ohledně stanovení okamžiku smrti.
Obviněný dále poukazoval na rozpor ve výpovědi soudního znalce MUDr. D. Š. ze dne 27. 3. 2007, v níž uvedl, že „Při zjišťování smrti je důležitý tzv. Tonelliho příznak. Je-li tento příznak dán, znamená to, že člověk zemřel před dobou delší než 5 minut. I v tomto stavu lze pacienta resuscitovat, lze obnovit funkci dýchání a srdeční oběh, ale nemusí být obnovena funkce vědomí“. Tento odborný názor podle přesvědčení dovolatele obsahuje vnitřní rozpor, neboť pokud znalec potvrdil, že Tonelliho příznak dokazuje okamžik smrti před dobou delší než 5 minut a současně uvedl, že je možné člověka resuscitovat i po výskytu tohoto příznaku, pak připustil, že lze s úspěchem resuscitovat mrtvolu. Toto znalcovo vyjádření navíc odporuje odborné literatuře i názoru České lékařské společnosti J. E. Purkyně, na jejíž doporučené metodické pokyny znalec odkazoval, neboť jak vyplývá z vyjádření Doc. MUDr. P. K., Csc. ze jmenované společnosti (to obviněný k dovolání rovněž přiložil), ze soudnělékařské odborné literatury ani z praxe není známo, že by byl pozitivní Tonelliho příznak zjištěn u živé osoby ani v případě „vita minima“, kdy jsou základní životní funkce utlumeny v takovém rozsahu, že při běžném vyšetření nemusí být patrné.
Dovolatel rovněž tvrdil, že resuscitace byla jím a dalšími záchranáři prováděna až do chvíle zjištění tzv. Tonelliho příznaku, tedy do okamžiku, kdy si byl zcela jist tím, že objektivně nastala biologická smrt, po které již ošetřovanou osobu nelze oživit. Všem pacientům byl okamžitě po příjezdu RLP podán kyslík a pokud tuto skutečnost opomenul vyznačit ve zdravotnické dokumentaci, pak sice jde o pochybení, avšak zcela irelevantní pro rozhodnutí ve věci. Dále poukazoval na skutečnost, že všechny tři případy úmrtí, které jsou předmětem obvinění, byly vybrány až po jeho odchodu ze zaměstnání důkladnou kontrolou zdravotnické dokumentace ze strany jeho bývalého zaměstnavatele, a to doslova ze stovek jeho zásahů. Samotné trestní oznámení na něho nepodali pozůstalí po zesnulých ošetřovaných osobách, kteří byli při resuscitacích přítomni, ale bývalý zaměstnavatel, kterého (obviněný) opakovaně kritizoval za neudržitelné podmínky provozování záchranné služby a kterého sice opouštěl po dohodě, ale tzv. “ve zlém”.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval také v chybném právním hodnocení závaznosti doporučených metodických pokynů České lékařské komory J. E. Purkyně, které vedlo k vadnému posouzení správnosti poskytování lékařské pomoci z jeho strany. Odvolací soud totiž v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že povinností obviněného bylo konat tak, jak je doporučeno metodickými pokyny České lékařské komory J. E. Purkyně vycházejícími z doporučených postupů a standardů ILCOR Guidelines 2000; tato doporučení označil za závazné standardy, které je každý záchranář povinen dodržovat. Česká lékařská komora však žádné závazné stanovisko, kterým by pro své členy učinila povinnými standardy ILCOR Guidelines 2000, nevydala, a doporučení České lékařské společnosti (tedy nikoliv komory) J. E. Purkyně jako občanského sdružení nemohou být pro lékaře závazná, neboť se nejedná o závazné standardy, jak uvedl odvolací soud (při této argumentaci obviněný odkázal i na připojené vyjádření ředitele právního oddělení ČLK JUDr. J. M.). Právě z porovnání lékařského postupu obviněného a těchto údajně závazných standardů však znalec MUDr. D. Š. vyvodil postup obviněného jako non lege artis.
Aniž obviněný blíže odůvodnil poslední z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud oba rozsudky soudů nižších stupňů ve výrocích o vině a trestu zrušil „s poukazem na ustanov. §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.“ a ve věci sám rozhodl rozsudkem podle §265m tr. ř. a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. a) nebo b) tr. ř., nebo aby podle §265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. obsáhle vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní zástupce s ohledem na jemu dostupný spisový materiál předpokládal, že předseda senátu odvolacího soudu učinil pokyn, aby obviněný byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn a že v rámci tohoto vyrozumění se jednoznačně vyjádřil, že účast obviněného při veřejném zasedání není nutná. Pokud by takto nepostupoval, pak by bylo nutné dovolání obviněného v principu vyhovět (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 8 Tdo 756/2008). Dále vycházel z toho, že u obviněného byla zachována lhůta k přípravě na veřejné zasedání. V případě, že by tato lhůta zachována nebyla (a současně by platilo, že obviněný nedal souhlas s jejím zkrácením), pak by nutné dovolání opět vyhovět.
Státní zástupce dále uvedl, že u veřejného zasedání je v zásadě třeba dbát toho, aby účast byla obviněnému umožněna též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Z dostupného spisového materiálu je však zřejmé, že omluva neúčasti obviněného u veřejného zasedání odvolacího soudu (konaného dne 16. 4. 2008) nesplňuje předpoklad řádného provedení; není z ní zřejmé, zda projevil zájem účastnit se veřejného zasedání a zda vyjádřil nesouhlas s jeho konáním ve své nepřítomnosti. Obviněný opakovaně uváděl, že je v pracovní neschopnosti, což v případě své písemné omluvy ze dne 14. 4. 2008 – zřejmě na rozdíl od veřejného zasedání nařízeného na předchozí termín – ani nikterak nedokladoval. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu. Samotné předložení zmíněného potvrzení dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění.
S ohledem na uvedenou argumentaci (a za shora uvedených předpokladů) státní zástupce považoval námitky obviněného ohledně tohoto dovolacího důvodu za zjevně neopodstatněné, což by odůvodňovalo vydání rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že uplatněné námitky jsou pod zvolený dovolací důvod podřaditelné a navíc jsou i důvodné. V podrobnostech rozvedl, že pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. je charakteristické, že škodlivý následek ani příčinná souvislost mezi neposkytnutím pomoci a vzniklým následkem není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Trestní odpovědnost lékaře při výkonu služby za tento trestný čin připadá v úvahu jen tehdy, nevznikly-li z jeho opomenutí žádné následky na životě nebo zdraví poškozeného, jinak by šlo o některý z trestných činů proti životu a zdraví ve smyslu ustanovení §219 tr. zák. až §224 tr. zák. Jestliže byl v této konkrétní věci obviněný pravomocně odsouzen pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., potom je zřejmé, že soudy neučinily (a ani nemohly učinit) žádný skutkový závěr o vztahu opomenutí obviněného vůči vzniklému následku. V opačném případě by totiž bylo nutné jeho jednání právně kvalifikovat podle některého z ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví podle §219 tr. zák. až §224 tr. zák., ve vztahu k nimž je ustanovení §207 tr. zák. (typicky ohrožovací delikt) ustanovením subsidiárním.
Státní zástupce dále argumentoval, že trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. je trestným činem úmyslným (dolózním), jehož znaky jsou naplněny v případě, že pachatel úmyslně opomene poskytnout osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Přitom úmysl pachatele musí (§4 tr. zák.) zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky jeho skutkové podstaty. To znamená, že pachatel musí vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy (úmysl přímý) nebo musí být alespoň srozuměn s takovou skutečností (úmysl nepřímý). V opačném případě by totiž nebylo možno učinit závěr, že se pachatel trestného činu dopustil.
V této souvislosti státní zástupce poukázal na problematickou stránku právního hodnocení jednání obviněného ze strany odvolacího soudu, který dospěl ke skutkovému závěru, že všichni tři poškození zemřeli poté, kdy obviněný nedostatečně provedl kardiopulmocerebrální resuscitaci (dále převážně jen „KPCR“). Pak se ovšem podivoval nad tím, že v jednání obviněného s ohledem na výše definovaný subsidiární charakter ustanovení o trestném činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. neshledal naplnění některého z trestných činů proti životu a zdraví podle §219 tr. zák. až §224 tr. zák.
Státní zástupce rovněž uvedl, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného, které mělo spočívat v neposkytnutí potřebné pomoci osobám, které byly v nebezpečí smrti, jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., má zásadní význam objasnění okamžiku tzv. biologické smrti, tj. faktického stavu, který je z hlediska života a smrti nevratný. Za protiprávní ve smyslu naposledy citovaného ustanovení (ale stejně tak ve smyslu ustanovení §219 tr. zák. až §224 tr. zák.) lze označit pouze jednání pachatele za stavu, kdy konkrétní osobě hrozí nebezpečí smrti (taková hrozba trvá), a protiprávnost takového jednání pachatele končí okamžikem, kdy smrt poškozeného nastane, protože osoba zemřelá se už ve stavu nebezpečí smrti nenachází (rozh. č. 37/1998 Sb. rozh. trest.). Požadavek na objasnění okamžiku tzv. biologické smrti vyvstává v dané věci do popředí v souvislosti s obhajobou obviněného, že po příjezdu na místo zjistil u všech tří pacientů tzv. Tonelliho příznak, tedy že jsou mrtví, a že resuscitaci zahájil s ohledem na příbuzné pacientů jen z psychologických důvodů. Přitom skutečnost, že tzv. Tonelliho zkoušku provedl, nebyla ze strany soudů nikterak zpochybňována. Upozornil, že odvolací soud k této problematice uvedl, že se jedná o otázku etickou, ke které ani odborníci nezaujali jednoznačné stanovisko, přičemž právní řád České republiky takový postoj striktně odmítá a považuje jej za postoj non lege artis.
K tomuto názoru odvolacího soudu státní zástupce uvedl (s konkrétním odkazem na odbornou literaturu), že v současnosti je pojem „lege artis“ obvykle vykládán jako takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Obvykle je vykládán v souladu s §11 odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění (dále jen „zák. č. 20/1966 Sb.“), což znamená, že za zdravotní péči lege artis je považována zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. V podobném duchu je pak sepsán i §2 odst. 1 Etického kodexu České lékařské komory, podle kterého: „Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce)“, případně čl. 4 Evropské úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle něhož: „Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy“.
V následujícím textu státní zástupce rozebral kritéria pro to, aby mohl být nějaký lékařský postup uznán jako postup lege artis. Své úvahy uzavřel citací §55 odst. 2 písm. a) zák. č. 20/1966 Sb. s tím, že toto ustanovení je jádrem závaznosti všech obecně závazných předpisů Ministerstva zdravotnictví České republiky. Doporučení odborných společností sama o sobě nemají právní váhu, konečné rozhodnutí o volbě vhodného postupu je na lékaři. V případě komplikací diagnostického nebo terapeutického postupu však mohou být doporučení odborných společností použita u soudu jako důkaz. Vlastní rozhodnutí o tom, zda nějaký výkon byl nebo nebyl proveden lege artis, provádí obvykle soud na podkladě znaleckých posudků nebo ústavních posudků, který zhodnotí adekvátnost provedeného postupu.
Opět s odkazem na odbornou literaturu státní zástupce konstatoval, že tak jako není jednoznačně právně definován postup lege artis, nemůže být definován ani postup „non lege artis“, který je vlastně opakem postupu lege artis. V medicínské praxi se používá označení non lege artis nejen v situaci, kdy jde o postupy neověřené, ale i v situaci, kdy jde např. o postupy zastaralé, méně účinné nebo dokonce nebezpečné.
Státní zástupce nesouhlasil s již výše zmíněnou tezí odvolacího soudu, že „... právní řád České republiky takovýto postoj striktně odmítá a považuje je za postoj non lege artis“, i proto, že Česká lékařská společnost J. E. Purkyně, jako občanské sdružení, nikdy nemohla vydat závazné standardy, které by obviněný byl povinen dodržovat. Lékař je totiž povinen řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ve smyslu již citovaného §11 zák. č. 20/1966 Sb. a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory zřízené zákonem (v tomto případě zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře, České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, v platném znění – dále jen „zák. č. 220/1991 Sb.“).
Jelikož z obsahu meritorních rozhodnutí je zřejmé, že soudy otázku postupu obviněného lege artis vyhodnotily též na základě chybné teze o závaznosti standardů přijatých Českou lékařskou společností J. E. Purkyně, je podle státního zástupce evidentní, že se tak stalo i bez ohledu na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, kdy lze o existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvažovat také v případě extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. O takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1007/2008).
Státní zástupce konečně poznamenal (přestože dovolání tímto směrem zaměřeno nebylo), že závěry soudů nižších stupňů zásadně postrádají úvahy o tom, zda případné porušení pravidel lékařské vědy ze strany obviněného bylo dolózní či kulpózní; pokud by totiž bylo jen kulpózní, vylučovalo by to právní kvalifikaci jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že by obviněný byl alespoň srozuměn s tím, že při resuscitaci porušuje pravidla lékařské vědy.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Příbrami věc k novému projednání a rozhodnutí. Zvlášť také upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. lze takové rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce. Pro případ jiného způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě (až na výjimku dále uvedenou) splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z tohoto pohledu obviněný uvedeným zákonným požadavkům bezezbytku nedostál. V textu podaného dovolání totiž uvedl hned tři dovolací důvody [podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) tr. ř.], avšak odůvodnil pouze prvé dva, zatímco poslední z nich zmínil (navíc jen citací zákonného ustanovení) až v návrhu na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. shora). Proto – aniž by bylo zapotřebí rozvádět podmínky, za nichž je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dán – stačí konstatovat, že pokud by obviněný uplatnil jen tento dovolací důvod, přicházelo by v úvahu odmítnout podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. d), příp. b) tr. ř.
Prvé dva dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř. obviněný uplatnil v souladu se zákonnými předpoklady. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou, zda v jejich rámci formulované námitky jsou jednak relevantní a jednak opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
O dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Listiny“). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Citovaná ustanovení se musí uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho odročení).
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc však toto ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě; aplikace ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.
Z ustanovení §238 odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost řízení, počátek
a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 542/2000 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
S ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další).
Ve vztahu k těmto zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní věci. Na č. l. 226 spisu je založena žádost obviněného o odročení veřejného zasedání, které se mělo konat u Krajského soudu v Praze dne 2. 4. 2008, z důvodu jeho pracovní neschopnosti. Dále je na č. l. 227 spisu založena fotokopie potvrzení pracovní neschopnosti, kterou vystavila MUDr. O. Ch. a z níž je patrno, že obviněný je práce neschopný od 1. 4. 2008. Následuje protokol o veřejném zasedání ze dne 2. 4. 2008, při němž odvolací soud uvedené dokumenty přečetl a následně vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání se odročuje na 16. 4. 2008 za účelem opětovného vyrozumění obviněného. Na č. l. 230 sp isu se nachází další protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 4. 2008, z něhož je zřejmé, že obviněný se k němu nedostavil ani neomluvil (o konání veřejného zasedání byl obviněný vyrozuměn; lze předpokládat, že se tak stalo prostřednictvím vzoru č. 7a – srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Po tomto konstatování a zjištění, že doručení vyrozumění bylo obviněnému vykázáno dne 4. 4. 2008 a pětidenní lhůta k přípravě tak byla zachována, odvolací soud nejprve rozhodl usnesením, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a na závěr veřejného zasedání ve věci rozhodl meritorně rozsudkem (srov. shora). Je vhodné dodat, že v té době obviněný nebyl zastoupen obhájcem, neboť jeho původní obhájkyně JUDr. E. M., která za něho podala písemně zpracované odvolání, dopisem ze dne 31. 3. 2008 Krajskému soudu v Praze sdělila, že podle vzájemné osobní dohody s obviněným došlo k ukončení smlouvy o poskytování právní pomoci. Plnou mocí k dalšímu obhajování obviněného se prokázal obhájce Mgr. J. Š., DiS. až v souvislosti s podaným dovoláním (plná moc sice nese datum 14. 4. 2004, soudu však byla předložena teprve 6. 8. 2008).
Uvedené skutečnosti by pro opodstatněnost dovolání podaného z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nemusely svědčit. Naopak by se mohlo jevit, že soud druhého stupně mohl konat veřejné zasedání o odvolání obviněného i v jeho nepřítomnosti. Ve spise totiž není založena žádost obviněného o odročení veřejného zasedání konaného dne 16. 4. 2008 ani lékařské potvrzení prokazující jeho přetrvávající onemocnění.
Obviněný však k podanému dovolání doložil ve fotokopii žádost o odročení veřejného zasedání sepsanou dne 14. 4. 2008 a adresovanou Krajskému soudu v Praze, na níž je jednak otisk podacího razítka jmenovaného soudu ze dne 15. 4. 2008, jednak rukou psaný a špatně čitelný údaj o čase (zřejmě 9.00) a parafa příslušné pracovnice soudu. V textu žádosti uvedl, že žádá o odročení veřejného zasedání z důvodu trvající pracovní neschopnosti. Tato písemnost sice není ve spisovém materiálu zažurnalizována, takže lze usuzovat, že ji odvolací soud vůbec neměl k dispozici, to však nic nemění na faktu, že obviněný o odročení veřejného zasedání skutečně požádal a že tak učinil včas. Obviněnému totiž nemůže být k tíži, že zřejmě administrativním nedopatřením se jeho písemná žádost do rukou předsedkyně odvolacího senátu před konáním veřejného zasedání (a patrně ani dodatečně) nedostala. K tomu je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud neměl o věrohodnosti předložené fotokopie žádosti žádné pochybnosti, a proto před svým rozhodnutím neprováděl případné potřebné šetření (srov. §265o odst. 2 tr. ř.). Lze tak učinit závěr, že obviněný v průběhu dovolacího řízení prokázal, že přinejmenším včas písemně požádal soud druhého stupně o odročení veřejného zasedání z důvodu trvající pracovní neschopnosti. V žádosti sice výslovně neuvedl, že na své přítomnosti u veřejného zasedání trvá, resp. že nesouhlasí s jeho konáním v jeho nepřítomnosti, nicméně i z formulace, kterou v žádosti použil, takový jeho záměr implicitně vyplývá.
Podaná žádost však bezezbytku nesplňuje předpoklad jejího řádného provedení v tom směru, že obviněný k ní nepřiložil žádný další doklad (např. vyjádření ošetřující lékařky), z něhož by bylo možno učinit spolehlivý závěr o tom, že mu byla skutečně z vážných důvodů, které lze akceptovat, účast u veřejného zasedání odvolacího soudu objektivně znemožněna (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, ale i další).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že ani potvrzení pracovní neschopnosti nemusí být pro soud dostatečným dokladem prokazujícím neschopnost obviněného zúčastnit se veřejného zasedání, neboť se vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (srov. znovu naposledy citované usnesení Nejvyššího soudu). Na druhé straně však právě v dané věci nelze nevidět, že potvrzení pracovní neschopnosti (vystavené MUDr. O. Ch. dne 1. 4. 2008 pro diagnózu JO3.9 s kontrolou dne 8. 4. 2008) obviněný přiložil již ke své první žádosti o odročení veřejného zasedání nařízeného na 2. dubna 2008. Z něho sice bez specifických medicínských znalostí nelze usoudit, o jak závažné onemocnění se u něho jednalo a zda mu skutečně bránilo v účasti u veřejného zasedání, podstatné však je, že odvolací soud se s ním spokojil, údaje v něm obsažené si neověřoval a na obviněném žádné další doklady v tomto směru nepožadoval. Tím jej ovšem mohl utvrdit v přesvědčení, že taková žádost o odročení veřejného zasedání je zcela postačující a že obdobným způsobem může úspěšně docílit odročení třeba i dalšího veřejného zasedání.
Jestliže obviněný při takovém vědomí požádal odvolací soud o odročení v pořadí druhého veřejného zasedání způsobem shora popsaným, který byl takřka totožný s jeho původní žádostí [pouze k ní nepřipojil nové (další) potvrzení pracovní neschopnosti, ale jen tvrdil, že ta trvá; původní potvrzení však stále bylo poměrně aktuální, neboť bylo vystavené cca 2 týdny předtím], Nejvyšší soud musel akceptovat dovolací výhrady jím uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Popsaným postupem soudu druhého stupně totiž došlo k zásahu do práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně ke zkrácení jeho práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Už tento závěr Nejvyššího soudu by odůvodňoval rozhodnutí, které je obsaženo ve výroku tohoto usnesení.
Takový výrok je však opodstatněn i proto, že Nejvyšší soud přisvědčil rovněž výhradám obviněného podřazeným pod další uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Obviněný v této části zaměřil obsah svého podání na otázku naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., především na objekt (prokázání jeho existence v okamžiku, kdy se měl činu dopustit) a subjektivní stránku (prokázání úmyslného zavinění). V rámci uplatněných výhrad poukazoval rovněž na to, že soudy obou stupňů považovaly jeho postup za non lege artis jen proto, že při svých úvahách vycházely nikoliv z obecně závazných právních předpisů, ale z doporučení České lékařské společnosti J. E. Purkyně, která je však pouze občanským sdružením.
Takto uplatněné námitky Nejvyšší soud považoval za důvodné. K tomuto závěru dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle §120 odst. 3 tr. ř. výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. se pachatel dopustí tím, že osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout.
Objektem tohoto trestného činu je život a zdraví lidí a po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění (§4 tr. zák.). Úmysl pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky jeho skutkové podstaty. To znamená, že pachatel musí vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy [úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák.] nebo musí být alespoň srozuměn s takovou skutečností [úmysl nepřímý podle §4 písm. b) tr. zák.].
Povinnost poskytnout pomoc je závislá na tom, zda hrozí bezprostřední nebezpečí smrti, nebo zda osoba jeví známky vážné poruchy zdraví. Potřebnou pomocí je třeba rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení nebezpečí smrti ohroženého (rozhodnutí č. 37/1963 Sb. rozh. trest.). Není to pouze pomoc, která by spolehlivě vedla k záchraně (rozhodnutí č. 112/1952 Sb. rozh. trest.). Dále je to pomoc, jež je zapotřebí poskytovat ohrožené osobě, která jeví známky vážné poruchy zdraví. Podle povahy svého zaměstnání jsou povinni poskytnout potřebou pomoc např. lékař, zdravotní sestra, porodní asistentka apod.
Zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. naopak není škodlivý následek, resp. účinek (např. v podobě smrti nebo těžké újmy na zdraví) ani příčinná souvislost mezi neposkytnutím potřebné pomoci a vzniklým následkem (účinkem). S takovým účinkem není spojena ani vyšší trestní sankce.
Trestní odpovědnost pachatele, který má zvláštní povinnost poskytnout potřebnou pomoc, tedy i lékaře při výkonu služby za tento trestný čin připadá v úvahu jen tehdy, nevznikly-li z jeho opomenutí žádné následky na životě nebo zdraví poškozeného, jinak by šlo o některý z trestných činů proti životu a zdraví ve smyslu ustanovení §219 tr. zák. až §224 tr. zák. Tento názor právní teorie je i v souladu se soudní praxí, jak na to správně upozornil ve svém vyjádření již státní zástupce. Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. v úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (§89 odst. 2 tr. zák.) zaviněně nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného. Pokud vznikly, je takový pachatel trestně odpovědný v závislosti na formě zavinění podle ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví uvedených v §219 až §224 tr. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 2 Tzn 72/1997, publikovaný pod č. 37/1998-II. Sb. rozh. trest.).
Při aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je zřejmé, že soudy obou stupňů je nerespektovaly.
Z tzv. právní věty výroku odsuzujícího rozsudku se podává, že soud prvního stupně považoval na straně obviněného za naplněné znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. spočívající v tom, že osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, neposkytl potřebnou pomoc, ač byl podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout.
Jelikož k tomuto závěru nalézací soud dospěl až ve svém konečném rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že původním rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 4 T 128/2006, obviněného podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora uvedené skutky a trestné činy, neboť usoudil, že povinnost obviněného poskytnout potřebnou pomoc nelze posuzovat podle metodického pokynu České lékařské společnosti J. E. Purkyně, jelikož tento materiál vychází pouze z doporučených postupů a standardů ILCOR Guidelines 2000. Tento jeho názor však soud druhého stupně neakceptoval, když k odvolání státního zástupce zprošťující rozsudek usnesením ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 9 To 411/2007, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že jakkoliv postupy lékařů záchranné služby nemohou být pevně stanoveny např. zákonným předpisem, lékařská opatření v akutních případech nicméně musí být standardizována, a v České republice je právě tato oblast upravena metodickými pokyny České lékařské komory J. E. Purkyně, „které se tak stávají závaznými standardy, které je každý záchranář povinen dodržovat“ (srov. stranu 3 citovaného rozhodnutí).
Soud prvního stupně vázán tímto právním názorem odvolacího soudu ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího pak popsal jednání dovolatele ve všech třech případech téměř shodně tak, že (zkráceně) „jako lékař Záchranné služby P. zasahoval … u pacienta …, kdy po příjezdu na místo neposkytl potřebnou pomoc tím, že nevyužil všech možností, které kardiopulmonální resuscitace vyžaduje tím, že ... nezajistil ... dýchací cesty, ... podání kyslíku, nezahájil umělou plicní ventilaci, nepokračoval v nepřímé srdeční masáži, nezajistil žilní přístup, ... nepoužil intraoseální cestu ..., nepodal jiná farmaka a omezil svou činnost na jeden defibrilační výboj, který ani sám neprováděl a který provedla posádka RZP, resuscitaci (předčasně) ukončil po … (šesti, dvanácti, resp.. sedmnácti) minutách a konstatoval exitus letalis“.
Takováto formulace skutkové věty rozsudku pro správnost právního posouzení jako tří trestných činů neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. rozhodně nesvědčí. Pokud již státní zástupce ve svém vyjádření vyjádřil podiv nad tím, že soud prvního stupně (a následně i soud odvolací) v jednání obviněného s ohledem na shora zmíněný subsidiární charakter ustanovení o jmenovaném trestném činu nespatřoval naplnění některého z trestných činů proti životu a zdraví podle §219 tr. zák. až §224 tr. zák. (reálně by ovšem nejspíš mohlo jít až o naposledy uvedený trestný čin), nelze než takovému názoru přisvědčit. Ostatně jde o názor odpovídající trestněprávní teorii a konstantní judikatuře (srov. shora rozhodnutí č. 37/1998-II. Sb. rozh. trest.).
Obecně platí, že ve skutkové větě výrokové části rozsudku musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu; nelze v nich však uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v provedeném dokazování. Shora popsané skutkové závěry nalézacího soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, však nemají oporu ani v provedeném dokazování a bezezbytku se nekryjí s úvahami rozvedenými v odůvodněních soudů nižších stupňů, která jsou navíc jen obtížně přezkoumatelná. Soud prvého stupně totiž v něm především při úvahách o právní kvalifikaci prakticky jen odkázal na právní závěry odvolacího soudu obsažené v jeho zrušovacím usnesení, aniž v tomto směru formuloval vlastní úvahy. Například na str. 7 odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že „... pro právní posouzení zjištěného skutkového stavu vycházel ve svém zrušeném rozsudku z úvahy, že pro podřazení jednání ... pod ust. §207 odst. 2 tr. zák. má zásadní význam objasnění okamžiku tzv. „biologické smrti ..., tyto úvahy odvolací soud nepřipustil ...“ (dále citoval obsáhlou pasáž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o závaznosti standardů obsažených ve shora i níže zmiňovaných metodických pokynech).
Obdobně i odvolací soud zopakoval své úvahy obsažené v odůvodnění předcházejícího usnesení o závaznosti standardů obsažených v metodických pokynech České lékařské komory J. E. Purkyně (znovu tu zaměnil nejen jmenovanou společnost s Českou lékařskou komorou, ale – a to dokonce opakovaně – i soudního znalce MUDr. D. Š. za „MUDr. Š.“). Výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák. se příliš nevěnoval a některé z nich – zejména subjektivní stránku – zcela pominul. K otázce určení okamžiku tzv. biologické smrti poškozených pouze poznamenal (srov. stranu 5 jeho rozsudku), že „... obhajoba obviněného nemůže obstát, neboť nejenže ... údaj o smrti pacienta před příjezdem RLP nebyl ani v jednom z případů zaznamenám v záznamu o výjezdu RLP, přičemž pokud by tomu tak skutečně bylo, nic nebránilo v tom jej tam zapsat …“. V té souvislosti odkazoval na svědecké výpovědi MUDr. P. Š. a M. K. a zejména na záznamy o výjezdech RLP, z nichž vyvodil, že pacienti v okamžiku, kdy se dostali do péče obviněného, nebyli v biologické smrti.
Odůvodnění:rozhodnutí soudů obou stupňů rozhodně nevyhovuje zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. Přitom řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/2004 aj.).
Soudy obou stupňů měly v odůvodnění svých rozhodnutí věnovat náležitou pozornost zejména otázkám vztahujícím se k objektu trestného činu (prokázání jeho existence v okamžiku, kdy se měl činu dopustit) a k subjektivní stránce jednání obviněného (prokázání jeho úmyslného zavinění). Zatímco otázce první se věnovaly jen povrchně, otázce druhé se nevěnovaly vůbec.
Nelze pochybovat o tom, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného, které mělo spočívat v neposkytnutí potřebné pomoci osobám, které byly v nebezpečí smrti, jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., mělo a má zásadní význam objasnění okamžiku tzv. biologické smrti toho kterého ze tří poškozených. Požadavek na objasnění tohoto okamžiku vyvstává v dané věci do popředí v souvislosti s obhajobou obviněného, že po příjezdu na místo zjistil u všech tří poškozených tzv. Tonelliho příznak, tedy že jsou mrtví, a že resuscitaci zahájil jen z psychologických důvodů s ohledem na přítomnost jejich příbuzných. Přitom fakt, že zkoušku na uvedený příznak provedl, nebyl ze strany soudů nikterak zpochybněn. Ostatně k tomu se vyjadřoval i soudní znalec MUDr. D. Š., kte rý mimo jiné konstatoval, že v případech, kdy je resuscitována osoba, u níž byl shledán tzv. Tonelliho příznak, nemusí být obnovena funkce vědomí, ale lze obnovit funkci dýchání a srdeční oběh.
Pokud odvolací soud k této problematice uvedl, že se jedná o otázku etickou, k níž sice ani odborníci nezaujali jednoznačné stanovisko, ale právní řád České republiky takový postoj striktně odmítá a považuje jej za postoj non lege artis, když ještě předtím zdůraznil závaznost standardů obsažených v metodických pokynech České lékařské komory J. E. Purkyně (str. 6 odůvodnění jeho rozhodnutí), je třeba uvést, že Česká lékařská společnost J. E. Purkyně nemohla vydat takové závazné standardy, které by byl obviněný jako lékař záchranné služby povinen dodržovat. Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně je totiž „dobrovolné nezávislé sdružení fyzických osob – lékařů, farmaceutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví a příbuzných oborech, příp. osob právnických“ (srov. §1 odst. 1 jejích Stanov). Je tedy občanským sdružením, a už proto její doporučení nemohou být pro lékaře (příp. další sdružené osoby) závazná, natož aby mohla být považována za obecně závazné standardy nejen pro její členy, ale dokonce i pro všechny zdravotnické pracovníky v České republice, jak snad chtěl odvolací soud dovodit.
To na druhé straně neznamená, že by povinnosti lékařů (příp. ostatních pracovníků ve zdravotnictví) nebyly právními normami upraveny. Postup při poskytování zdravotnické péče je obecně upraven v již výše citovaném zák. č. 20/1966 Sb., podle jehož §11 odst. 1 zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Zdravotní péči poskytují dále zařízení sociálních služeb s pobytovými službami, jde-li o ošetřovatelskou a rehabilitační zdravotní péči o pojištěnce v nich umístěné, a to za podmínek a v rozsahu stanoveném ve zvláštním právním předpisu.
Lékař je tedy povinen řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory zřízené zákonem. Tímto zákonem je shora již také citovaný zák. č. 220/1991 Sb. Podle něho Česká lékařská komora, která je samosprávnou nepolitickou organizací sdružující všechny lékaře zapsané v seznamu vedeném komorou (§1 odst. 2 zákona), dbá na to, aby členové komory vykonávali své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komory [§2 odst. 1 písm. a) zákona], a je (mimo jiné) oprávněna vydávat pro členy komory závazná stanoviska k odborným problémům poskytování zdravotní péče [§2 odst. 2 písm. i) zákona]. Každý člen komory má povinnost vykonávat své povolání odborně, v souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony [§9 odst. 2 písm. a) zákona].
Oprávnění vyplývající z §2 odst. 2 písm. i) citovaného zákona Česká lékařská komora využila vydáním Etického kodexu, podle jehož §2 odst. 1 „Lékař v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce)“. V obdobném duchu vyznívá i článek 4 Evropské úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle něhož „jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy“.
Právě v souvislosti s touto právní úpravou měly soudy obou stupňů hodnotit postup obviněného ve shora popsaných třech případech. S ní totiž souvisí i posouzení toho, zda postup obviněného byl lege artis, nebo non lege artis.
Již státní zástupce ve svém vyjádření k této problematice výstižně (s odkazem na odbornou literaturu a shora citované právní předpisy) uvedl, že pojem lege artis je v současnosti obvykle vykládán jako takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Za zdravotní péči lege artis je tedy považována taková zdravotní péče, která je v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Naopak za zdravotní péči non lege artis je považována taková zdravotní péče, při jejímž poskytování lékař volí postupy zastaralé, nedostatečně účinné, neověřené nebo dokonce nebezpečné.
Závěr o tom, zda konkrétní lékařský úkon byl nebo nebyl proveden lege artis, činí obvykle soud (zpravidla na podkladě znaleckých nebo ústavních posudků, příp. dalších důkazů) v meritorním rozhodnutím, v němž zhodnotí adekvátnost zvoleného postupu. V posuzovaném případě soudy obou stupňů považovaly za stěžejní důkaz znalecký posudek MUDr. D. Š., na jehož podkladě učinily závěr, že postup obviněného byl ve všech třech případech proveden non lege artis. Je však otázkou, zda k tomuto důkazu přistupovaly stejně kriticky, jako k důkazům ostatním.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/2006, „znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepoužívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyhledávací (§2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch obviněného“.
Vzhledem k uvedeným kritériím stojí za zmínku, že v dané věci soudní znalec MUDr. D. Š. vypracoval znalecký posudek již dne 30. 1. 2006, tedy čtyři měsíce před zahájením trestního stíhání obviněného. Z obsahu tohoto poměrně stručného posudku (čítá jednu a půl strany) přitom vůbec není zřejmé, z jakých podkladů znalec vycházel (nejsou v posudku uvedeny); navíc v něm nejsou uvedeny ani případné odkazy na odbornou literaturu, doporučení profesní komory či jiné podklady, o které by znalec svůj názor opřel, jen v obecné formě je odkázáno na doporučení ILCOR Guidelines 2000. Není ani jasné, zda a případně jaké podklady byly znalci před vypracování znaleckého posudku poskytnuty. Pokud měl k dispozici pouze záznamy RLP, pak takový podkladový materiál rozhodně nelze považovat za úplný a dostačující.
Jmenovaný soudní znalec byl v průběhu hlavního líčení i vyslechnut. Tehdy však vypověděl, že „Při zjišťování smrti je důležitý tzv. Tonelliho příznak. Je-li tento příznak dán, znamená to, že člověk zemřel před dobou delší než 5 minut. I v tomto stavu lze pacienta resuscitovat, lze obnovit funkci dýchání a srdeční oběh, ale nemusí být obnovena funkce vědomí“. Přitom úvodem své výpovědi vyjmenoval okolnosti, za jakých by se resuscitace neměla zahajovat (k jistým známkách smrti patří také tzv. Tonelliho příznak), že také záleží na resuscitované osobě, věku apod., a především, že o tom rozhoduje lékař. K poškozeným J. H. a A. M. uvedl, že nemá dostatek podkladů pro to, aby mohl bezpečně vyloučit, že nemohl být tzv. Tonelliho příznak. U poškozeného F. S. byl sice na 99% přesvědčen o opaku, zároveň však toto přesvědčení zpochybnil, když uvedl, že pro objasnění této otázky je důležité, zda resuscitace prováděná MUDr. P. Š. byla optimální.
Nejvyšší soud je shodně s dovolatelem přesvědčen, že znalcovo tvrzení učiněné v průběhu hlavního líčení obsahuje zásadní vnitřní rozpor. Pokud totiž znalec na jedné straně tvrdil, že tzv. Tonelliho příznak dokazuje okamžik smrti před dobou delší než 5 minut, a na druhé straně uvedl, že je možné člověka resuscitovat i po výskytu tohoto příznaku, pak skutečně připustil, že lze s úspěchem resuscitovat zemřelého. Toto znalcovo stanovisko odporuje i názoru České lékařské společnosti J. E. Purkyně, na jejíž metodické pokyny znalec odkazoval, neboť jak vyplývá z vyjádření Doc. MUDr. P. K., Csc. ze jmenované společnosti, ze soudně lékařské odborné literatury ani z praxe není známo, že by byl pozitivní tzv. Tonelliho příznak zjištěn u živé osoby ani v případě „vita minima“, kdy jsou základní životní funkce utlumeny v takovém rozsahu, že při běžném vyšetření nemusí být patrné.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů uvedený závažný rozpor ve znalcově argumentaci přehlédly, resp. jej nedocenily a v důsledku toho se náležitě nezabývaly otázkou objasnění okamžiku tzv. biologické smrti u jednotlivých poškozených. Pak ovšem nelze mít za to, že by se jim podařilo vyvrátit obhajobu obviněného spočívající v tom, že u poškozených tzv. Tonelliho příznak shledal.
V té souvislosti je třeba zmínit, že soudy při svých úvahách vycházely rovněž ze záznamů RLP. K nim je nutno poznamenat, že možná nebyly vyplněny s veškerou pečlivostí (to ostatně dovolatel i připustil), ale právě pro upřesnění některých okolností byly provedeny důkazy další, především výslechy záchranářů a sester přítomných u jednotlivých případů. Výpověďmi těchto osob se však soudy v podstatě nezabývaly, ačkoliv se jedná o odborný zdravotnický personál specializovaný v předmětném odvětví (některé RZS jsou tvořeny pouze záchranáři a sestrami bez přítomnosti lékaře). Výpovědi záchranářů a sester tvořících posádku RZS přitom nepochybně mají svoji relevanci, neboť tyto osoby se mohou vyjádřit k odbornému postupu lékaře a případně i vyjádřit s takovým postupem. Ve věci byla vyslechnuta například vrchní sestra M. K., která (mimo jiné) uvedla, že „... pan doktor před ukončením resuscitace kontroloval zornice pacientky a smrt stanovil na základě monitoru a poslechu. Monitor nevykazoval žádné srdeční aktivity a ani poslechem doktor žádné srdeční aktivity neslyšel. Už při našem příjezdu a napojení na monitor byla srdeční aktivita pacientky taková, že monitor neukazoval normální křivku. Po prvním výboji defibrilátorem už monitor žádnou srdeční činnost nevykazoval. Pacientka už tzv. nenaskočila … v daném případě asystolie trvala prakticky po celou dobu naší přítomnosti“ (č. l. 137 spisu). Dále byla vyslechnuta svědkyně T. R. – zdravotnice RZS, která byla společně s druhou posádkou RZS přítomna resuscitaci poškozeného J. H. Přestože si na tento konkrétní případ podrobně nepamatovala, uvedla, že se nikdy nedostala do situace, kdy by nesouhlasila s postupy nebo rozhodnutím lékaře (č. l. 138 spisu).
Svědek T. I., který byl přítomen zásahu u poškozené A. M. uvedl, že podle jeho subjektivního názoru „... by resuscitaci v tomto případě vůbec nezahajoval. V době ukončení zákroku už na monitoru byla jenom rovná čára, na počátku zákroku byl nehmatný puls a pokud jde o dýchání, tak si vybavuji, že pan doktor přikročil k intubaci, což by určitě neudělal, kdyby pacientka spontánně dýchala“ (č. l. 139 spisu). K případu této poškozené byla navíc provedena celá řada dalších důkazů, a to např. výslech pozůstalého H. M. Ten jako svědek, ač bez lékařského vzdělání, celou situaci intenzivně vnímal a na rozdíl od záchranářů, kteří obdobných úkonů provádějí desítky týdně, si celou věc vybavoval velmi konkrétně. Uvedl mimo jiné, že viděl, „jak nosí k poškozené přístroje, poznal, že byl použit defibrilátor, a to několikrát a že bylo za pomoci ventilace poskytováno umělé dýchání“ (č. l. 132 spisu). Ve věci této poškozené byl navíc zpracován znalecký posudek, protože sám obviněný po její náhlé smrti zdravotní pitvu doporučil (č. l. 68 spisu). Ve znaleckém posudku zpracovaném MUDr. L. H. je na č. l. 18 mimo jiné uvedeno, že „... ze soudně lékařského hlediska lze připustit, že v tomto daném případě, i za předpokladu, že by lékař postupoval lege artis, by se možnost záchrany A. M. jevila jako málo pravděpodobná či dokonce nemožná“. Usnesením ze dne 16. 3. 2005 byla věc týkající se náhlého úmrtí této poškozené podle §159a odst. 1 tr. ř. odložena; u poškozené bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti bylo zakrvácení dutiny břišní při krevním výronu pod pouzdro sleziny a následné prasknutí slezinného pouzdra (č. l. 118 spisu).
S přesným určením okamžiku tzv. biologické smrti jednotlivých poškozených bezprostředně souvisí otázka naplnění subjektivní stránky trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 2 tr. zák., a to ve formě úmyslu. Úmysl pachatele tohoto trestného činu totiž musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky, tzn. pachatel musí vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy, nebo aspoň musí být s takovou skutečností srozuměn. Za daného stavu dokazování je však třeba mít zásadní pochybnosti o úmyslné formě zavinění obviněného, neboť soudy dosud nevyvrátily obhajobu obviněného o tom, že u všech poškozených shledal tzv. Tonelliho příznak. Pak ovšem ani nemohly dospět k závěru, že ke smrti poškozených došlo v důsledku nedostatečně provedené kardiopulmocerebrální resuscitace.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou navíc v tomto směru naprosto nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodněních není o zavinění obviněného (ať už úmyslném nebo nedbalostním) vůbec žádná zmínka. Tím spíš je třeba mít pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, zvláště když by mohlo přicházet v úvahu právní posouzení skutků jako trestných činů spáchaných z nedbalosti (srov. úvahy shora).
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 9 To 118/2008, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto jej podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zjištěná pochybení sice mají základ již v postupu soudu prvního stupně, ten se však při svém rozhodování řídil původním (nesprávným) právním názorem odvolacího soudu. Navíc prvotním důvodem zrušení rozsudku soudu druhého stupně je relevantně a opodstatněně uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Je proto zapotřebí, aby se po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu věcí zabýval nejprve Krajský soud v Praze v řádném odvolacím řízení.
Po zrušení shora zmíněných rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia řízení po podání odvolání. Na Krajském soudu v Praze proto bude, aby věc znovu projednal ve veřejném zasedání a v jeho průběhu se všemi námitkami v odvolání uplatněnými náležitě vypořádal. Vedle toho bude jeho povinností, aby ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil skutek, pro který je tento obviněný stíhán, přesně jej vymezil a především bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.). Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., event. §134 odst. 2 tr. ř.). Přitom samozřejmě nelze vyloučit, že může dospět k závěru o potřebě provedení dalšího natolik obsáhlého dokazování, že to bude odůvodňovat rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a