ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.289.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 289/2016-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2016 o dovolání obviněného M. Z. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 8 To 452/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 67/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. 1 T 67/2015, byl obviněný M. Z. uznán vinným v bodě 1) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, a v bodech 2) až 4) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterých se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že v úmyslu vlastního obohacení uvedl v omyl poškozené
ad 1) Z. K., trvale bytem Z., Č. H., když s ním jako s věřitelem uzavřel v pozici dlužníka dne 4. 9. 2012, na adrese U L., Č. H., Smlouvu o půjčce, jejímž předmětem bylo poskytnutí finanční hotovosti ve výši 1.300.000 Kč, tuto částku převzal před podpisem smlouvy v hotovosti a zavázal se vrátit ji Z. K., včetně předem sjednaného úroku, rovněž v hotovosti, nejpozději do 31. 10. 2012, následně dne 4. 9. 2012 vystavil Z. K. na zajištění smlouvy směnku na částku 1.500.000 Kč, podmínky smlouvy však nesplnil, ani po marných urgencích ze strany Z. K. neuhradil byť jen část vzniklého dluhu, čímž mu způsobil škodu ve výši 1.300.000 Kč, když při sjednávání půjčky poškozenému Z. K. a současně přítomnému JUDr. V. M., Ph.D., tvrdil, že má výhradní právo k zprostředkování prodeje pozemku a těžby na pozemku ve vlastnictví O. P., bytem B., J., v obci Č. R. ve Slovenské republice, a že půjčenou částku bude investovat do realizace vytěžení štěrku, přičemž v době sjednávání půjčky nebyl O. P. žádným způsobem zmocněn k jednání souvisejících s využitím předmětného pozemku, a částku 1.300.000 Kč nepoužil k tvrzenému účelu,
ad 2) JUDr. V. M., Ph.D., trvale bytem Ž., L., s nímž uzavřel jako s věřitelem v pozici dlužníka dne 23. 1. 2013, na adrese Ž., L., ústní dohodu, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky finanční hotovosti ve výši 400.000 Kč, současně vystavil JUDr. V. M., Ph.D. směnku na stejnou částku se splatností do 12. 2. 2013, po vystavení směnky převzal uvedenou částku v hotovosti, avšak podmínky ústní dohody nesplnil, ani po marných urgencích ze strany JUDr. V. M., Ph.D. neuhradil byť jen část vzniklého dluhu, čímž mu způsobil škodu ve výši 400.000 Kč, když při sjednávání této půjčky tvrdil poškozenému, že tato částka bude použita na dofinancování podnikatelského záměru spojeného s těžbou štěrku na pozemku O. P. v obci Č. R. ve Slovenské republice, na jehož realizaci v této době již měla být použita částka 1.300.000 Kč, kterou si obviněný vypůjčil dne 4. 9. 2012 od poškozeného Z. K., přičemž touto vlastnicí pozemku byl zmocněn toliko k vyhledání investora, se kterým by následně vlastnice pozemku osobně jednala o podmínkách uzavření smlouvy na provedení těžby, kdy podle následného písemného zplnomocnění, které s vlastnicí pozemku sepsal dne 4. 2. 2013, měl obviněný sice nárok na třetinu výnosu z vytěženého kameniva, avšak tento investor do doby sjednávání půjčky nebyl zajištěn a ani nebyl proveden geologický průzkum dané lokality či jakákoli přípravná činnost směřující k realizaci těžby štěrku, přičemž žádné z půjčených prostředků neužil k tvrzenému účelu,
ad 3) JUDr. V. M., Ph.D., neboť s ním pod smyšlenou legendou o podnikatelském záměru Č. R. jako s věřitelem uzavřel jako dlužník dne 13. 2. 2013 na adrese U L., Č. H., ústní dohodu, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky finanční hotovosti ve výši 300.000 Kč, současně vystavil JUDr. V. M., Ph.D., směnku na stejnou částku se splatností do 28. 2. 2013, po vystavení směnky převzal uvedenou částku v hotovosti, avšak podmínky ústní dohody nesplnil, ani po marných urgencích ze strany JUDr. V. M., Ph.D. neuhradil byť jen část vzniklého dluhu, čímž mu způsobil škodu ve výši 300.000 Kč, když při sjednávání této půjčky tvrdil poškozenému, že tato částka bude použita na dofinancování podnikatelského záměru spojeného s těžbou štěrku na pozemku O. P. v obci Č. R. ve Slovenské republice, přičemž touto vlastnicí pozemku byl zmocněn toliko k vyhledání investora, se kterým by následně vlastnice pozemku osobně jednala o podmínkách uzavření smlouvy na provedení těžby, kdy podle následného písemného zplnomocnění, které s vlastnicí pozemku sepsal dne 4. 2. 2013, měl obviněný sice nárok na třetinu výnosu z vytěženého kameniva, avšak tento investor do doby sjednávání půjčky nebyl zajištěn a ani nebyl proveden geologický průzkum dané lokality či jakákoli přípravná činnost směřující k realizaci těžby štěrku, přičemž žádné z půjčených prostředků neužil k tvrzenému účelu,
ad 4) JUDr. V. M., Ph.D., neboť s ním pod smyšlenou legendou o podnikatelském záměru Č. R. jako s věřitelem uzavřel jako dlužník dne 6. 3. 2013 na adrese U L., Č. H., ústní dohodu, jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky finanční hotovosti ve výši 300.000 Kč, současně vystavil JUDr. V. M., Ph.D., směnku na stejnou částku se splatností do 31. 3. 2013, po vystavení směnky převzal uvedenou částku v hotovosti, avšak podmínky ústní dohody nesplnil, ani po marných urgencích ze strany JUDr. V. M., Ph.D. neuhradil byť jen část vzniklého dluhu, čímž mu způsobil škodu ve výši 300.000 Kč, když při sjednávání této půjčky tvrdil poškozenému, že tato částka bude použita na dofinancování podnikatelského záměru spojeného s těžbou štěrku na pozemku O. P. v obci Č. R. ve Slovenské republice, přičemž touto vlastnicí pozemku byl zmocněn toliko k vyhledání investora, se kterým by následně vlastnice pozemku osobně jednala o podmínkách uzavření smlouvy na provedení těžby, kdy podle následného písemného zplnomocnění, které s vlastnicí pozemku sepsal dne 4. 2. 2013, měl obviněný sice nárok na třetinu výnosu z vytěženého kameniva, avšak tento investor do doby sjednávání půjčky nebyl zajištěn a ani nebyl proveden geologický průzkum dané lokality či jakákoli přípravná činnost směřující k realizaci těžby štěrku, přičemž žádné z půjčených prostředků neužil k tvrzenému účelu,
přičemž v době, kdy od poškozených Z. K. a JUDr. V. M., Ph.D. uvedené částky vylákal, byl již v rozsáhlé míře zadlužen u jiných věřitelů a byl si plně vědom toho, že jeho finanční a majetková situace mu neumožní uhradit všechny jeho závazky, z nichž některé byly vůči němu vymáhány i v exekučních řízeních.
2. Za tyto zločiny byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněnému byla též uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozenému Z. K. 1.300.000 Kč a poškozenému JUDr. V. M., Ph.D. částku 1.169.219 Kč. Poškozený Z. K. byl podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 20. 10. 215, sp. zn. 8 To 452/2015, odvolání obviněného M. Z. a poškozeného Z. K. proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení. Tyto vady spatřoval v pochybnosti, zda „na předmětný skutek dopadá trestní zákon“. Obviněný poukázal velmi stručně na to, že mezi ním a poškozenými se jednalo o půjčku, tedy občanskoprávní institut, přičemž účelem této půjčky bylo podnikání, což je činnost upravená občanským právem. Obviněný tvrdil, že předmětnou půjčku obratem vrátil, a pokud soudy tomuto jeho tvrzení neuvěřily, a půjčka tak mezi stranami tohoto občanskoprávního vztahu nadále existuje, postačil jako sankce za pozdní vrácení peněz úrok z prodlení, tedy rovněž institut ryze občanskoprávní. Aplikace trestněprávních norem proto v daném případě nemá místo.
5. Obviněný v dovolání poukázal na to, že název „věřitel“ vznikl z toho, že poskytovatel půjčky věří, že mu jeho peníze budou vráceny. Ve víře je obsažena možnost, že mu s nějakou pravděpodobností peníze nemusí být vráceny včas a řádně. Peníze navíc byly obviněnému půjčeny do podnikání (věřitelé o tom věděli), tedy sféry ze své podstaty rizikové, což věřitelé opět věděli. V dovolání dále obviněný uvedl, že pokud vybočil z rámce zmocnění O. P., udělal to pro dobro věci a v důvodném očekávání, že ona jako majitelka nemovitosti jeho kroky dodatečně schválí. Z této své úvahy vyvodil, že nikoho neuvedl v omyl, jak vyžaduje §209 tr. zákoníku, když poškození věděli, do čeho vkládají peníze. Více fakticky konat nemohl, neboť peníze nedostal a neměl tak potřebné další služby a práce z čeho platit. Podle obviněného je proto uvedená věc nejvýše civilním deliktem, a odsouzením k podmíněnému trestu byl zbaven svobody pro svoji neschopnost dostát smluvním závazkům, což je zakázáno článkem 8 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky). Obviněný má z těchto důvodů za to, že mělo být respektováno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a neměl být uznán vinným.
6. V závěru svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a dle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci rozhodl sám rozsudkem tak, že se obviněný obžaloby dle §226 písm. c) tr. ř. zprošťuje, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek je trestný.
7. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle níž dovolací námitky obviněného kopírují ty, jež uvedl v odvolání, a s nimiž se již odpovídajícím způsobem vypořádal Krajský soud v Brně. Za jedinou námitku slučující se s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považovala požadavek na aplikaci zásad vymezených v §12 odst. 2 tr. zákoníku, jíž však neshledala opodstatněnou s ohledem na to, že obviněný byl uznán vinným dvojnásobným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a způsobil tak značnou škodu. Trestné jednání obviněného svou povahou, závažností a způsobem provedení překročilo rámec obchodněprávních vztahů a nabylo jasných rysů kriminálních činů, a tudíž nelze připustit řešení pouze prostředky práva civilního. Bylo prokázáno, že obviněný již v době půjček jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit a poškozené uváděl v omyl tím, že s ohledem na svoji aktuální finanční situaci, kdy proti němu byla vedena řada exekucí a byl tak ve značné míře zadlužen, bylo zřejmé, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit. Nebylo prokázáno, že by teprve po uzavření smlouvy o půjčkách peněz vznikly překážky, které obviněnému bránily splnit závazky z těchto půjček, a závazek z nich by tak nemohl splnit, neboť nevyvíjel žádné inzerované aktivity k tomu, aby zhodnotil zapůjčené finanční prostředky, jak deklaroval poškozeným. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na něj v každém případě reagovat prostředky trestního práva, v takovém případě je navíc potřebné na spáchaný čin reagovat bezodkladně, nikoli vyčkávat, až poškozený marně vyčerpá ke své ochraně prostředky práva civilního. Pokud obviněný nebyl ze strany svědkyně O. P. žádným způsobem zmocněn k jednání ohledně projektu revitalizace vodní plochy v obci Č. R., což byla záminka, na jejímž podkladě vylákal od poškozených finanční prostředky, které jim nemohl vrátit, naplnil zákonné znaky skutkových podstat dvou zločinů podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně uzavřely soudy obou stupňů. S ohledem na tyto závěry státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
8. Uvedené vyjádření nejvyššího státního zastupitelství bylo Nejvyšším soudem zasláno obhájci obviněného k případné replice. Do doby konání neveřejného zasedání však Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ni neobdržel.
III. Přípustnost dovolání a jeho uplatnění s označeným dovolacím důvodem
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením použitého dovolacího důvodu, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř., a následně se zabýval tím, zda je dovolání opodstatněné.
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nelze za naplnění uvedeného důvodu považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002). Takový přezkum skutkových zjištění je možný pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu − ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
11. Nejvyšší soud pro zkoumání správnosti hmotněprávních otázek musí vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
12. Podle obsahu napadeného dovolání je zřejmé, že obviněný jej převážně uplatnil v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože napadeným rozhodnutím v zásadě vytýkal, že soudy použily na jím spáchaná jednání prostředky trestního práva, ač se sám domníval, že šlo pouze o občanskoprávní vztahy, které vzešly z institutu půjčky, jež má svá občanskoprávní pravidla. Své výhrady vystavěl na tezi, že pokud by dlužník věřitelům nemohl dluh zaplatit, věřitelé (od slova věřiti) musejí být s tímto rizikem smířeni. Navíc by podle obviněného postačoval k napravení dluhu úrok z prodlení, jenž považoval za dostatečný nástroj k nápravě důsledků způsobených nesplacením dluhu. Touto argumentací se domáhal využití subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku, a tím závěru, že jej nelze vést k trestní odpovědnosti, v důsledku čeho měl být zproštěn obžaloby. Protože uvedené námitky se dotýkají trestnosti činu, svou povahou dopadají na hmotněprávní problematiku, učinil Nejvyšší soud závěr, že byly uplatněny v souladu s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto mohl zkoumat jejich věcnou důvodnost.
IV. Důvodnost dovolání
13. Nejvyšší soud ke shora uvedeným námitkám obviněného z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí zjistil, že soudy obou stupňů obviněného uznaly vinným dvěma zločiny podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku na skutkovém základě, jenž zjistily z výsledků provedeného dokazování, spočívajícím v tom, že uzavřel se Z. K. a JUDr. V. M. smlouvy o půjčce, přičemž při jejich sjednávání, ať již písemných, nebo ústních, oběma sdělil, že peníze vrátí v konkrétně určené relativně krátké, době, avšak již při jejich sjednávání věděl, že takovým závazkům nemůže dostát, protože sám má nedostatek finančních prostředků, nevlastnil žádnou nemovitost, byl v pracovním poměru s tvrzeným příjmem 10.000 Kč a byl zadlužen (bylo prokázáno, že v dané době proti němu probíhala exekuční řízení ohledně dluhu pohybujícím se kolem 500.000 Kč, jež nebyl objektivně schopen vrátit). Důvodem nezakládajícím se na pravdě, kvůli němuž od poškozených údajnou půjčku vylákal, byla jím předstíraná investice těchto peněz do realizace podnikatelských aktivit spojených s těžbou štěrku na pozemku O. P. s tvrzením, že tato jej k takovým krokům zmocnila. Celá tato záminka, jak vyplynulo z provedeného dokazování, se však nezakládala na pravdě a obviněný v této souvislosti jen využil toho, že jej svědkyně O. P. o svých vlastních záměrech informovala. Skutečnosti, které poškozeným sděloval, byly zcela nepravdivé a podvodné, založené na lži, jíž si obviněný pro to, aby z poškozených uvedené finanční prostředky vylákal, vymyslel.
14. Soudy v činu obviněného shledaly přímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. stranu 4 napadeného usnesení), neboť ze všech zjištěných okolností shledaly, že jednal tak, že chtěl způsobem v zákoně uvedeným, tzn. uvedením jiného v omyl, způsobit následek, k němuž směřoval, jenž spočíval ve vylákání velké sumy peněz pod nepravdivou záminkou od osob, které mu důvěřovaly, a jednal vědomě tak, aby takový následek nastal. Obviněný věděl, že předmětné peníze, které získal od poškozených na základě smluv o půjčce, nepoužije, a ani nemohl použít na projekt Č. R., když k tomuto nebyl zmocněn majitelkou pozemku O. P. potvrzující, že nebyl v té době proveden geologický průzkum, což reálné provedení daného projektu vylučovalo. Lze jen uzavřít, že jím uváděnou situaci, jíž podmínil uzavření smluv o půjčce, si vymyslel. Navíc již při sjednávání těchto smluv byl obviněný prokazatelně zcela nemajetný (strana 8 rozsudku soudu prvního stupně).
15. Soudy se rovněž vypořádaly i s výhradou zaměřenou na ultima ratio tím, že vysvětlily, z jakých důvodů jsou naplněny znaky přečinu podle §209 tr. zákoníku po formální stránce a v této souvislosti zkoumaly i materiální korektiv subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že se zřetelem na závažnost činu a okolnosti, za nichž byl spáchán, v daném případě tato zásada nemohla být aplikována (strana 3 usnesení odvolacího soudu).
16. Nejvyšší soud k těmto v zásadě správným závěrům soudů obou stupňů jen doplňuje, že ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je trestným činem podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
17. Přitom je třeba důsledně rozlišovat případy, v nichž se zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající pravidlo pro použití trestního práva jako „ultima ratio“ užijí, tedy zda jde o korektiv k tomu, aby se neuplatnila trestní odpovědnost, i když byl spáchán trestný čin (menší závažnosti), tj. byly naplněny všechny znaky uvedené v trestním zákoně, ale nejde o případ společensky škodlivý, protože neodpovídá ani nejméně závažným, běžně se vyskytujícím případům takového trestného činu, popř. navíc k jeho postihu postačí uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, a proto se v důsledku použití zásady subsidiarity trestní represe ve shora uvedeném smyslu neuplatní trestní odpovědnost za takový trestný čin. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné [srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
18. Zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, spáchá ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu, je úmyslným trestným činem. Přičemž podle §138 odst. 1 tr. zákoníku, se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000 Kč.
19. Došly-li soudy v projednávané věci po odpovědném a objektivním zhodnocení všech uvedených okolností k závěru, že z hlediska společenské škodlivosti trestného činu nevznikají pochybnosti o tom, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v předpokládané míře pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku, v obecné rovině již nebylo třeba, aby se v podrobnostech zabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, neboť ta dopadá jen na případy hraničních a společensky nezávažných činů. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Hodnocení kriterií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku se pak uplatní pouze z hlediska povahy a závažnosti spáchaného trestného činu při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §39 a násl. tr. zákoníku. Zákonodárce zpravidla za formálně protiprávní prohlašuje to, co se mu jeví materiálně jako bezpráví, čili to, co se mu jeví jako společensky škodlivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Opačný závěr v podobě využití zásady subsidiarity trestní represe na základě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu lze učinit jen v případech, v nichž se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymyká běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. V takovém případě je pak nezbytné, aby se soud vždy konkrétně zabýval nejen skutečnostmi svědčícími pro závěr, že se o trestný čin nejedná, ale i okolnostmi, které by mohly svědčit proti tomuto závěru, a tyto musí vždy odpovědně a ve vzájemných souvislostech zhodnotit a takové zhodnocení musí pojmout i do odůvodnění svého rozhodnutí. Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
20. Nejvyšší soud se zřetelem na tato kritéria připomíná, že soudy zkoumaly čin obviněného ze všech hledisek rozhodných pro posouzení všech formálních znaků trestných činů, jimiž jej uznaly vinným, a to nejen v jejich základní podobě, ale s ohledem na zjištěnou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a zabývaly se i otázkou společenské škodlivosti, jíž posuzovaly s ohledem na všechny skutečnosti, za nichž byly uvedené činy obviněným spáchány.
21. Uváží-li se posuzovaný čin ze všech naznačených hledisek, okolnosti, za nichž byl spáchán, svědčí o tom, že se nejedná o nemalou společenskou škodlivost, ale je tomu právě naopak, neboť jednání obviněného ve svém důsledku směřovalo k takovému oklamání obou poškozených, jež mělo dopad do jejich majetkové sféry, neboť obviněný od poškozeného Z. K. vylákal částku 1.300.000 Kč a od poškozeného JUDr. V. M. celkem částku 1.000.000 Kč, přičemž využil důvěry poškozeného JUDr. V. M., kterého znal, a jenž dále využil svých kontaktů a zprostředkoval schůzku obviněného s dalším poškozeným, Z. K., přičemž tento způsob provedení činu, navíc na dvou osobách, společenskou škodlivost tohoto konkrétního případu ještě zvyšuje. Bez povšimnutí nelze ani ponechat, že obviněný zneužil důvěry O. P., která předmětné pozemky v obci Č. R. vlastnila, a informacemi od ní (jež pro svůj nekalý záměr zneužil) podložil svou lživou záminku, čímž svému podvodnému jednání dodal před poškozenými na přesvědčivosti.
22. Ze všech uvedených důvodů k požadavku obviněného na použití zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku nebylo možné využít, neboť obviněný ke svému podvodnému trestnému jednání občanskoprávní institut smlouvy o půjčce jen zneužil. Tím se zcela jednoznačně nepohyboval jen v rovině občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů, ale dostal se již do oblasti trestněprávní regulace. Obviněný totiž svým jednáním naplnil všechny znaky jedné ze skutkových podstat trestných činů proti majetku, když jiné osoby uvedl v omyl, čímž jim způsobil značnou škodu. V dané věci není překážkou vzniku trestní odpovědnosti, že původní právní vztah mezi obviněným a poškozenými byl založen smlouvou uzavřenou podle občanského práva, kterou obviněný také porušil. Podstatné je, že obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem k tomu, aby jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle zákona. Navíc, pokud obviněný zpochybňuje možnost použití prostředků trestní represe k ochraně a uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s jeho výhradami i z toho důvodu, že věřitel není povinen již z povahy jeho postavení předpokládat, že bude podveden. Tato námitka je zcela scestná a odporuje základním zásadám občanskoprávního vztahu, jenž je založen smlouvou o půjčce a vytváří nejen právo dlužníka na zapůjčení předmětné věci, v tomto případě finančních prostředků, ale takovým vztahem dochází rovněž ke vzniku závazku ve stanovené či určité době předmětnou věc vrátit. Vznik vztahu mezi věřitelem a jeho dlužníkem, tak v sobě automaticky nenese riziko nesplnění závazku jednoho z nich, jak to tvrdí obviněný, ale naopak každého z nich upevňuje v jistotě, že vzniklý závazek bude splněn, což je účelem a cílem samotného závazku (viz §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
23. Ze všech těchto důvodů bylo zcela správné a nezbytné využít prostředky trestní represe (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, či ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06), neboť se již jedná o kriminální čin, u nějž prostředky jiných právních odvětví nedostačují a ochrana trestním právem je zde zákonná a potřebná.
24. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že soudy obou stupňů posoudily skutečnosti významné pro použití právní kvalifikace činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, v souladu se zákonem, a námitky obviněného jako celek posoudil na základě napadených rozhodnutí a obsahu spisu jako zjevně neopodstatněné, a dovolání obviněného tak podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostřed přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu