ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.535.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 535/2018-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 5. 2018 o dovolání, které podal obviněný J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 13 To 404/2017, jenž rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 42/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 4 T 42/2017, byl obviněný J. P. uznán vinným v bodě I. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v bodě II. přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě III. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě IV. přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c) tr. zákoníku, v bodě V. přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a v bodě VI. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací z podnětu odvolání obviněného zaměřeného proti výroku o vině i trestu rozsudkem ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 13 To 404/2017, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. v rozsudku soudu prvního stupně výrok o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu pěti roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti výroku o vině v bodě I., jemuž vytýkal nesprávné právní posouzení skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
4. Nesprávnost této právní kvalifikace obviněný spatřoval jednak v tom, že soudy vycházely pro uvedený právní závěr z nedostatečných skutkových zjištění, a jednak tvrdil, že soudy i při tom, jak byl skutek popsán, dostatečně nezvážily všechny znaky uvedené skutkové podstaty.
5. Dokazování ve vztahu ke skutku pod bodem I. považoval za nedostatečné proto, že podle něj pro závěr, že svou družku týral, nebyly provedeny dostatečné důkazy, které by rozhodné skutečnosti v potřebné míře objasnily. Obviněný podrobně popsal obsahy své výpovědi, výpovědi poškozené, poukázal na zjištění plynoucí z dalších důkazů a na závěry znaleckých posudků zpracovaných na duševní stav svůj i poškozené, o které soudy své závěry. Vyjádřil názor, že soudy nedostatečně posuzovaly věrohodnost poškozené, přestože pro takový závěr ve věci nebyl dostatek podkladů a řídily se obvyklými měřítky a zkušenostmi z případů domácího násilí, jež se vyznačují tím, že týraná osoba snáší stále více příkoří, až jej třeba i přestává vnímat, či dokonce začíná dávat vinu sobě, a obrací se tudíž na policii až značně pozdě. Tato obvyklá měřítka však nelze automaticky použít v této přezkoumávané věci, neboť z dokazování před soudem prvního stupně vyplynulo, že jeho vztah s družkou byl disharmonický a do uvedeného schématu nezapadá zejména proto, že oba byli osobami drogově závislými, na drogy potřebovali peníze, ohledně nichž vznikaly mezi nimi hádky, jejichž příčina byla v nedostatku finančních prostředků. Navzdory těmto hádkám o peníze poškozená na obviněném nebyla nikdy ekonomicky závislá, nebyla v žádném jeho majetkovém područí, neboť, jak sama uvedla, po ekonomické stránce táhla všechno sama. Všechny peníze byly na jejím účtu a obviněný k nim neměl přístup. Když po ní chtěl peníze, tak mu je bez pohrůžek dala, což potvrdila. Sama proti němu vystupovala poměrně autoritativně, neboť ho vyhodila a chtěla po něm, aby odešel, což též nesvědčí o tradičním modelu domácího násilí, jak ho zaujaly soudy, stejně jako to, že poškozená obviněného sama napadla přibližně v listopadu 2014 na veřejnosti na nádraží v P., jak obviněný popsal ve své výpovědi.
6. Dalším důvodem, proč se nejednalo o běžný případ týrání osoby žijící ve společném obydlí, byly opakované odchody poškozené ze společného obydlí, neboť při neshodách s obviněným odcházela podle svého vlastního rozhodnutí k rodičům, což je též okolnost, která narušuje nazírání na ni jako na tradiční oběť domácího násilí, když bylo důležité i to, že nikdy po těchto přechodných odchodech u rodičů nezůstala, třebaže to bylo, jak vyplynulo z jejich výpovědí, reálně možné. Dokonce matka poškozené zajistila nové bydlení, avšak stěhoval se do něj pak i dovolatel, což by jistě matka poškozené ani poškozená neumožnily, hrozilo-li by v novém bydlišti týrání poškozené.
7. Závěr soudu o naplnění znaků trestného činu podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněný neakceptoval i proto, že se poškozená včas neobrátila na policii, ač tak učinit mohla, protože byla z vlastní svobodné vůle vícekrát u rodičů a mohla přímo od nich a beze strachu policii vyhledat. Poškozená v přípravném řízení vypověděla, že ji obviněný neponižoval, nezesměšňoval, ani neurážel, nemusela vykonávat žádné úkony, ani plnit jeho příkazy. Potvrdila, že na ni žárlil a zakazoval někam chodit, říkal jí, s kým se může stýkat a s kým ne, kontroloval ji, prohledával věci a občas ji doma zamykal. Takto vyjádřené chování podle obviněného nedosahuje intenzity týrání osoby žijící ve společném obydlí. Šlo o disharmonické, občas dramatické soužití, avšak i přesto se nemohlo jednat o týrání ve smyslu §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože nedosahovalo potřebné intenzity. Soudům obviněný vytkl, že povahu jejich soužití náležitě nezkoumaly, ale stereotypně ho zařadily do tradičního modelu domácího násilí.
8. Pro závěr o tom, že poškozená M. V. byla týranou osobou, nesvědčí ani závěry plynoucí ze znaleckého posudku znalkyně PhDr. Ivy Koštálové, která popsala osobnost poškozené mimo jiné tak, že se necítí být vázána skupinovými normami, že v některých případech je schopna účelových lží, což je podle obviněného zjištění svědčící o snížení její věrohodnosti, ale zejména vylučuje za uvedených skutečností posouzení poškozené jako oběti uvažovaného trestného činu.
9. V důsledku komplexu těchto okolností, jimž soudy dostatečně nevěnovaly pozornost, obviněný shledal, že nebyla respektována zásada in dubio pro reo , což souvisí s přehlížením četných důkazů, které soud prvního stupně vůbec nehodnotil, a odvolací soud tento nedostatek nenapravil. Ve vztahu k použité právní kvalifikaci z těchto důvodů soudy nepřihlédly při právním posouzení věci ke znakům týrání osoby žijící ve společném obydlí vymezeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 7 Tdo 292/2014, nerespektovaly, že nešlo o isolaci poškozené a její uzavření se do sebe, jako je vykolejení z běžného způsobu života, ekonomická závislost na týrající osobě, apod. Naopak neuvážily, že poškozená M. V. se svobodně vracela k rodičům a od nich dobrovolně zpět k dovolateli, nebyla ani v ekonomickém područí, jakož nebyla ani v depresích, pouze byla jednou u psychiatričky a nedostavila se k ní na kontrolu. Byla po celou dobu téměř dvou let sebevědomou osobou.
10. Ze všech uvedených důvodů obviněný považoval právní posouzení věci soudy za vadné, a když ani odvolací soud dostatečně neakceptoval výhrady obviněného, že fyzické útoky nedosáhly v dotčeném období takové intenzity, aby čin v bodě I. mohl být kvalifikován jako týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a řádně neposoudil, že nešlo o jednání, které by vůči poškozené představovalo vzhledem ke způsobu vzájemného soužití a jejímu chování či osobnostním charakteristikám tak vážné příkoří, aby ho bylo možné označit za naplňující skutkovou podstatu uvedeného zločinu.
11. V závěru dovolání z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. a za použití ustanovení §265m odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 13 To 404/2017, zrušil v bodě I. i v celém jeho výroku o trestu a obviněného aby v uvedené části zprostil obžaloby.
12. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který většinu výhrad obviněného považoval za uplatněnou mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi byly vytýkány nedostatky v hodnocení provedených důkazů a šlo o polemiku se skutkovými zjištěními v té podobě, v jaké je na podkladě řádně provedeného dokazování učinil nalézací soud. K této části dovolání uvedl, že výhrady obviněného nemají oporu ve výsledcích dokazování, které shledal provedeným zcela v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a proto přezkoumávaná rozhodnutí soudů nejsou zatížena žádnou obviněným uváděnou vadou.
13. V souladu s uplatněným dovolacím důvodem státní zástupce považoval tvrzení obviněného, že poškozená nemohla být obětí domácího násilí, neboť na něm nebyla ekonomicky závislá. S tímto názorem se neztotožnil, protože podle §199 tr. zákoníku není rozhodná ekonomická závislost ani to, že poškozená poté, co v důsledku jednání obviněného v několika případech odešla nakrátko k rodičům, se k němu vždy vrátila, protože i takové chování oběti domácího násilí bývá obvyklé. Rozhodné bylo celkové chování obviněného vůči poškozené, které z výsledků provedeného dokazování vyplynulo a bylo ve skutkových zjištěních dostatečně popsáno.
14. Vzhledem k tomu, že shledal v činu, jenž byl obviněnému kladen za vinu, všechny znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, námitky obviněného považoval za nedůvodné, a proto navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
15. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, který Nejvyššímu soudu do konání neveřejného zasedání své případné stanovisko nesdělil.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud zkoumal, zda dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
17. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
18. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
19. Povinností Nejvyššího soudu je i přes uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen za takových okolností by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
20. S ohledem na tato kritéria Nejvyšší soud podle obsahu dovolání obviněného shledal, že v souladu s nimi uplatnil výhrady, jimiž vytýkal, že použitá právní kvalifikace podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku na jemu za vinu kladený čin nedopadá, protože poškozená nebyla osobou, která by vykazovala znaky oběti trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí. U těchto námitek korespondujících s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud posuzoval, zda jde o opodstatněné výhrady. Jestliže však obviněný tvrdil, že soudy nesprávně posuzovaly věrohodnost poškozené nebo dalších slyšených svědků, poukazoval na nepravdivost výpovědi poškozené a snažil se prokázat, že na hádkách měla podíl sama, je třeba konstatovat, že v této části označený dovolací důvod nenaplnil, protože zásadně brojil proti skutkovým závěrům, eventuálně na základě vlastních tvrzení dovozoval skutkové okolnosti odlišné od těch, k nimž na podkladě výsledků provedeného dokazování soudy dospěly. Přestože tyto výhrady byly uplatněny mimo zákonné vymezení uvedeného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud nad jeho rámec, v intencích judikatury Ústavního soudu posuzoval, zda v procesních postupech byla dodržena pravidla spravedlivého procesu.
IV. K námitkám o nevěrohodnosti poškozené
21. Obviněný v části dovolání, která neměla povahu hmotněprávních vad, poukazoval na nesprávné hodnocení výpovědi poškozené a v souvislosti s tím i poměrů, které mezi ním a poškozenou vládly. Tyto obviněným vznesené výhrady však nemají podklad v obsahu spisu ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí.
22. Nejvyšší soud jen ve stručnosti konstatuje, že z odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy obou stupňů na obdobné výhrady obviněného v potřebné míře reagovaly a zabývaly se jeho obhajobou, kterou objasňovaly důkazními prostředky, jež rozvedly v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí. Důkazy, které měly k dispozici, zkoumaly z hledisek stanovených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti lze zmínit, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl obviněného (č. l. 573 až 575, 623) i poškozenou M. V. (č. l. 575) a další svědky, přečetl úřední záznamy o podaném vysvětlení a výpovědí celé řady svědků uvedených na č. l. 578 verte a 579. Provedl rovněž ve věci zpracované znalecké posudky z oboru školství a kultura, odvětví psychologie zpracovaný znalkyní PhDr. Ivou Košťálovou (č. l. 400 až 410), z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie zpracovaný znalkyní MUDr. Lenkou Růžičkovou (č. l. 378 až 392, 394 až 398), a z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Petra Baláže (č. l. 487 až 504), a provedl listinné důkazy. Tyto důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěrům, jež podrobně vysvětlil na stranách 23 až 31 svého rozsudku.
23. Jestliže obviněný brojil proti tomu, že soudy nesprávně posuzovaly věrohodnost výpovědi poškozené, je třeba uvést, že soud prvního stupně se zejména na straně 25 svého rozsudku vypořádal s obdobnou námitkou a zdůraznil, že tvrzení, která o soužití s obviněným popsala, považoval za prokázaná i dalšími výpověďmi, především svědkyně P. L., která zčásti spolužití obviněného a poškozené rozvedla a zmiňovala opakované mlácení poškozené obviněným i hematomy, které na ní v průběhu jejich soužití pozorovala. Současně soud odkázal i na výpověď svědkyně O. P., matky obviněného, která rovněž o krutém zacházení svého syna s poškozenou věděla, byla informována o tom, že ji mlátí, vyhrožuje. Kromě těchto svědků obdobně vypovídaly i další vyslechnuté osoby, které potvrdily věrohodnost poškozené v tom, že obviněný na ní páchal násilí, které se projevovalo i navenek. Soud zdůraznil, že zlé zacházení s poškozenou ze strany obviněného vyplynulo i z dalších důkazů. Z uvedených důvodů soud prvního stupně považoval výpověď poškozené, která nestála osamoceně, ale byla potvrzena celou škálou ve věci provedených důkazů, za věrohodnou, kdežto výpověď obviněného, který své jednání bagatelizoval, věrohodnou neshledal.
24. Odvolací soud k obdobným námitkám obviněného uplatněným v odvolání posuzoval zejména způsob, jakým soud hodnotil věrohodnost poškozené, a konstatoval, že tvrzení poškozené nejsou v rozsahu provedeného dokazování osamocená, naopak z něj vyplynula, a jsou podporována dalšími ve věci provedenými důkazy. Zdůraznil mimo jiné i znalecký posudek znalkyně PhDr. Ivy Košťálové, která u poškozené shledala, že nemá sklony k patologické lhavosti či zkreslování líčených údajů, a nebyla schopna ani rozsáhlé fabulace. Její tvrzení nejsou zkreslena žádnými vnějšími faktory, a jestliže se zkreslení objevila, vyplývala z nepřesností pramenících z časového odstupu nebo vlastní bagatelizace. Odvolací soud se výpovědí poškozené zabýval i v tom, jakým způsobem zapadala do kontextu dalších ve věci provedených důkazů, a ani v tomto srovnání nezjistil žádné nesrovnalosti (strany 7 až 11 rozsudku odvolacího soudu).
25. Důležité je poznamenat, že v rámci nejen celého dokazování, ale i se zřetelem na způsob, jakým se jím soudy zabývaly i v odůvodnění svých rozhodnutí, je zřejmé, že věnovaly potřebnou pozornost i obhajobě obviněného, na niž reagovaly mimo jiné i k námitkám proti nevěrohodnosti poškozené. Rovněž je třeba uvést, že z odůvodnění napadených rozhodnutí plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily, a lze poukázat zejména na závěry soudu prvního stupně, který přehledně a s důrazem na souvislosti s provedeným dokazováním uvedl, proč uvěřil výpovědi poškozené a na podkladě jakých konkrétních okolností ji považoval za věrohodnou. Pro stručnost lze odkázat na úvahy soudů v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně strany 24 a následující a na strany 7 a následující rozsudku soudu odvolacího. Oba soudy ve shodě uvedly zejména to, že výpověď poškozené nestojí osamoceně, ale je podporována výpověďmi dalších svědků a provedenými listinnými důkazy.
26. Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky a z jejich obsahu zjistil, že přezkoumávaná rozhodnutí ve vztahu k posouzení výpovědi poškozené jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/14), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Nalézací soud své rozhodnutí logicky zdůvodnil, přičemž přesvědčivým způsobem vysvětlil, na základě jakých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného. Soudy shromáždily potřebné důkazy, které hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny [viz např. nález ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), či ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Nejvyšší soud proto mohl dospět k závěru, že skutková zjištění soudů nejsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
27. Jelikož soudy všem svým procesním povinnostem dostály, nebyl prostor pro aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)]. Lze uzavřít, že se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
28. Při tomto zjištění Nejvyšší soud mohl dále přezkoumávat důvodnost výhrad obviněného, jež zvolený dovolací důvod naplnily pochybnostmi o nesprávnosti závěru o naplnění pojmu týrání, a to podle skutkových okolností, k nimž soudy dospěly na základě výsledků provedeného dokazování, v souladu se shora vymezenými ústavně zaručenými zásadami.
V. K námitkám proti nesprávnosti použité právní kvalifikace
29. Obviněný v dovolání činu bod bodem I. vytýkal vedle shora uvedených nedostatků i nesprávnost právních závěrů, které soudy na podkladě prokázaných skutkových zjištění učinily, a tvrdil, že nebylo možné dovozovat naplnění pojmu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože jejich soužití při užívání drog, na které sháněli peníze, bylo disharmonické založené na vzájemných hádkách. Poškozená nebyla obětí týrání, jak je obvyklé, protože včas nevyhledala pomoc a měla možnost se odstěhovat, což několikrát v průběhu jejich společného soužití učinila.
30. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle skutkových zjištění bylo obviněnému v bodě I. kladeno za vinu, že v období od července 2013 do začátku června 2015 na různých místech, vždy však v místě jejich tehdejšího bydliště v Č. u B., ulice B., zahradní chatě v N., na ubytovně T. v P. – O. a v ulici H. v P. během společného soužití se svojí družkou M. V., této zejména v podnapilém stavu opakovaně vyhrožoval újmou na zdraví a fyzickou likvidací, zapálením, podřezáním a zastřelením, často se k ní choval velmi agresivně a vulgárně, téměř každý týden ji fyzicky napadal údery pěstí, fackami, škrcením, házením o zem a na nábytek, a to i v době jejího těhotenství, přičemž M. V. se od něho asi sedmkrát odstěhovala, ale vždy se k němu vrátila zpět, před ukončením vztahu začátkem června 2015 byly fyzické útoky téměř každodenní, poškozená tímto napadáním utrpěla nespočet podlitin, modřin a zhmožděnin, zejména v oblasti hlavy a rukou.
31. Toto jednání soud prvního stupně vyhodnotil jako týrání ve smyslu §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože ze strany obviněného se jednalo o velmi zlé nakládání vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, v němž obviněný pokračoval delší dobu. Jeho osobnost má významně narušené vnímání standardního partnerského vztahu k ženě, k němuž se uchyloval hlavně „za zavřenými dveřmi“. Rozvedl, že pokud jde o zlé nakládání, obviněný se jej dopouštěl ve smyslu výkladu tohoto pojmu trestněprávní teorií, a to i ve vztahu k jeho dlouhodobosti, protože svoji družku po řadu měsíců až dvou let fyzicky napadl, vulgárně jí nadával, k tomu ji až paranoidně podezíral z nevěry vyplývající z enormní žárlivosti, vše za situace, kdy sám udržoval vztah s jinou ženou. Majetnický vztah obviněného k poškozené se projevoval i snahou o její izolaci od okolí, či nadměrné a neúnosné kontroly, pokud se vzdálila (srov. stranu 30 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil (viz strany 9 až 11 přezkoumávaného rozsudku).
32. Nejvyšší soud uvedené závěry považuje za správné a jen pro úplnost dodává, že zločinu týrání osoby ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.
33. Za týrání se ve smyslu uvedené skutkové podstaty považuje zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (publikované pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1983, sp. zn. Tpfj 169/82 (publikované pod č. 11/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Může jít o zlé nakládání působením fyzických útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Není také nutné, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří [srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 1983, sp. zn. 5 Tz 14/1983 (publikované pod č. 20/1984-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
34. Posoudí-li se z těchto kritérií jednání, jež obviněný vůči poškozené praktikoval, je třeba přisvědčit soudům obou stupňů, že ho lze považovat za chování, které uvedená hlediska naplňuje, protože se jednalo jak o fyzické zlé nakládání (údery pěstí, fackami, škrcení, házením o zem a o nábytek, shazování z postele apod.), tak i o psychické útrapy (vyhrožování fyzickou likvidací, nadměrnou žárlivostí a kontrolou apod.). Je v nich i potřebná míra intenzity, jakož i dlouhodobost, když uvedený stav trval skoro dva roky a vyvrcholil tím, že poškozená byla nucena společnou domácnost opustit.
35. Ze všech uvedených poznatků, jak byly soudy v přezkoumávané věci zjištěny, je patrný zcela typický vztah obviněného a poškozené jako partnerů, kde poškozená byla obětí týrání ve smyslu §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Skutečnost, že poškozená požívala drogy, nic nemění na tom, že byla po celou dobu tohoto vztahu (ale i po něm, jak je zřejmé z další trestné činnosti obviněnému kladené za vinu v bodech II., III. IV.) fyzicky týrána ve výroku popsaným způsobem, které je zlým nakládáním vyznačujícím se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jež poškozená pociťovala jako těžké příkoří [srov. u snesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (uveřejněné pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Právě to, že fyzické ubližování a psychické útrapy, které jí soužití s obviněným přinášelo, nedokázala snášet, vedlo k tomu, že společnou domácnost opakovaně opouštěla. Odcházela především ke svým rodičům, avšak proto, že obviněný ani tehdy ve svých agresivních náladách neustal a vybíjel si je i na rodině poškozené, tato se k němu opět vracela. Uvedený způsob soužití, tedy útěky od obviněného a následné návraty do společného bydliště, nevylučují naplnění pojmu společného obydlí, které vyjadřuje, že osoby společně bydlí, tzn., že realizují své záležitosti, čímž je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti založená na zvláštním vztahu. Naplnění pojmu společného bydlení nebrání, že jedna z osob z bydliště odchází za různými záležitostmi nebo společné bydliště krátkodobě opustí a z důvodů tíživých okolností z něj odejde, jestliže se do něj opět za krátko vrací, a právě pro uvedený vzájemný vztah spočívající v uvedené závislosti ve společném bydlení pokračuje. V přezkoumávané věci totiž poškozená natrvalo společné obydlí tím, že odešla ke svým rodičům, fakticky neopustila, protože se z něj neodstěhovala tak, že by ukončila společné soužití s obviněným, ale setrvávala v tomto soužití až do začátku června 2015, kdy teprve tehdy se natrvalo odstěhovala, a společně již s obviněným nebydlela [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 1446/2008 ( uveřejněné pod č. 56/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
36. Skutečnost, že poškozená nebyla na obviněném ekonomicky závislá, rovněž není pro trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 tr. zákoníku bez dalšího dopadu na hrubé a násilné chování pachatele důležitá, protože tento čin spočívá ve zlém fyzickém nebo psychickém nakládání, a není sám osobě podmíněn ekonomickou nesamostatností týrané oběti.
37. Všechny tyto okolnosti, jež obviněný ve svůj prospěch v dovolání zdůrazňoval, nejsou ve smyslu naplnění znaků týrání osoby žijící ve společném obydlí rozhodné, protože je neurčují ani ekonomická závislost, případně nezávislost, ani to, že se oběť odstěhuje a zase se k pachateli po krátké době vrátí. Právě tyto skutečnosti svědčí o tom, že jde o týranou osobu, protože závislost na tom, kdo týrá, je obvyklým znakem, jak tomu bylo i v přezkoumávané věci. Právě tato skutečnost, že se oběť nedokáže odpoutat od toho, kdo ji týrá, vrací se k němu apod., je důvodem, proč pachatel ve svých hrubých aktivitách pokračuje. V přezkoumávané věci je však třeba zdůraznit, že zlé nakládání s poškozenou bylo podmíněno nejen obvykle požívaným alkoholem, ale i tím, že obviněný je nezdrženlivý, impulsivní až asociální, s poruchou osobnosti, která je charakterizována lhostejností k citům druhých, trvalou nezodpovědností a nerespektováním sociálních norem s nízkým prahem pro spuštění agresivního chování.
38. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů učiněných v přezkoumávaných rozhodnutích shledal, že se v případě bodu I. rozsudku soudu prvního stupně jednalo o zlé nakládání s poškozenou jako osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném obydlí. V chování obviněného vůči poškozené byly zcela zjevné známky těžšího stupně hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitá trvalost. Z chování poškozené, která se svěřovala svým známým v blízkém okolí, bylo zřejmé, že se obviněného pro jeho krutost bála a toto jeho chování pociťovala jako těžké příkoří [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005 (uveřejněné pod č. 20/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1197/2008]. Použitá právní kvalifikace je proto v souladu se skutkovými zjištěními i požadavky zákona a soudy správně rozhodly, že obviněný v bodě I. naplnil všechny znaky zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
VI. Závěr
39. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci neshledal ve skutkových ani právních závěrech soudů obou stupňů obviněným vytýkané nedostatky, dovolání obviněného posoudil coby celek jako nedůvodné. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu