ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.586.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 586/2020-143
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. Z. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To 327/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 42/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 5 T 42/2019, uznal obviněného J. Z. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že
dne 14. 7. 2018 v době kolem 13.00 hodin v obci Židovice, v blízkosti cyklostezky u řeky Labe, porušil povinnost počínat si tak, aby nedošlo ke škodám na zdraví ve smyslu §2900 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., řádně nezabezpečil svého psa plemene vlčák, kterého venčil bez vodítka a košíku a který napadl psa plemene retriever, kterému se zakousl do pravého boku, kdy jeho majitel J. P., nar. XY, se snažil chránit svého psa a odehnat vlčáka, přičemž ho vlčák kousl do pravé ruky a způsobil mu poranění svalu a šlachy v oblasti malíku pravé ruky, v důsledku kterého musel být ošetřen a následně i operován.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle shodného zákonného ustanovení trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil rovněž povinnost zaplatit poškozenému J. P., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 1 728 Kč.
3. Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To 327/2019, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
4. Obviněný se ani s rozhodnutím soudu druhého stupně neztotožnil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Ladislavy Chládkové podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Další dovolací důvod [z jehož slovního vymezení je zřejmé, že měl na mysli důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] spatřoval v tom, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože v řízení, které předcházelo rozhodnutí odvolacího soudu, byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože již rozsudek soudu prvního stupně spočíval na nesprávném právním posouzení skutku.
5. V podrobnostech dovolatel vyslovil názor, že skutek, jehož spácháním byl uznán vinným, je jak nesprávně popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, tak chybně rozveden v jeho odůvodnění. Namítl, že předmětný skutkový děj není vylíčen správně, přičemž není najisto prokázáno, že jeho pes pokousal jak psa poškozeného J. P. (dále jen „poškozený“), tak samotného poškozeného. Vytkl nalézacímu soudu, že jednak vycházel pouze z tvrzení poškozeného a jím navržených svědků, ačkoli tito v průběhu trestního řízení své výpovědi měnili a bylo zřejmé, že byli navzájem domluveni, a dále, že nezohlednil jeho výpovědi a tvrzení, přestože vypovídal od počátku trestního řízení stále stejně. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že soud řádně neodůvodnil, proč uvěřil tvrzení poškozeného a nikoliv jím tvrzeným skutečnostem; současně měl za to, že soud postupoval chybně, pokud nepřistoupil na jeho návrhy na doplnění dokazování, neboť ty by jistě řadu skutečností buď potvrdily, nebo vyvrátily.
6. V dalším textu svého podání obviněný předestřel svou verzi daného skutkového děje, podle níž poškozený setrvale nepravdivě tvrdí, že měl svého psa na vodítku, i když jej na vodítku neměl, a naopak to byl on, kdo svého psa na (tzv. elektrickém) vodítku měl s tím, že by jej nikdy nenechal běhat na volno. Průběh předmětné události, jak jej líčí poškozený, označil za nepravděpodobný, a vyslovil názor, že v řízení nebylo nade vši pochybnost prokázáno, kterým psem byl poškozený pokousán, ani to, že jej pokousal jeho pes, neboť poškozeného mohl pokousat i jeho vlastní pes. Dále poukázal jednak na to, že oba venčili psy u řeky Labe na tzv. „tarasu“, kde je dle vyhlášky obce možné venčit psy volně, a jednak na to, že nikdy nepodepsal formulář předložený mu veterinářem. Zpochybnil rovněž skutková zjištění soudu týkající se zranění poškozeného a měl za to, že ani jeho zranění, ani jeho operaci nelze spojovat s údajným pokousáním poškozeného jeho psem daného dne; přitom tvrdil, že když od Labe tehdy odcházel, poškozený ani jeho pes nebyli zraněni, neviděl žádnou krev. Namítl, že oba soudy hodnotily ve věci provedené důkazy svévolně a pracovaly pouze s domněnkami, což je v příkrém rozporu se zásadami trestního řízení, takže jejich rozhodnutí nemohou z důvodu nepřezkoumatelnosti obstát.
7. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání a zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 To 327/2019, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na něj obsahově navazující. Dále navrhl, aby poté Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem nové projednání a rozhodnutí věci.
8. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci a obsahu dovolání obviněného uvedl, že tento nevznáší jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, např. z hlediska, zda došlo k porušení důležité povinnosti uložené dovolateli zákonem. Obviněný totiž na základě vlastního hodnocení důkazů a polemiky s úplností provedeného dokazování fakticky odmítá všechna skutková zjištění rozhodná pro závěr o jeho vině, když zpochybňuje též charakter zranění poškozeného, resp. skutečnost, že toto zranění vzniklo v důsledku pokousání psem; jeho dovolací námitky tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Dovolatel navíc v podstatě v poněkud zkrácené formě reprodukuje skutkové námitky obsažené již v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, a jeho opravný prostředek má tudíž spíše charakter jakéhosi „druhého odvolání“. Státní zástupce současně zdůraznil, že obviněný nadto neučinil, a to ani formálně, součástí svého dovolání námitku týkající se tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Doplnil, že pokud se týká neakceptovaných důkazních návrhů obviněného, pak nalézací soud na straně 8 odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyložil, proč nepřibral znalce z oboru zdravotnictví a proč považoval za nadbytečné i další důkazy, jejichž provedení se dovolatel domáhal v původním řízení.
9. Z výše uvedených důvodů státní zástupce dospěl k závěru, že dovolací námitky obviněného formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani zčásti obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., odmítl, a současně, aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
10. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 4. 6. 2020). Případnou repliku obviněného k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
13. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
14. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl ve veřejném zasedání po jeho věcném přezkoumání, je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
16. Obviněný v dovolání dále uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
17. V tomto ohledu dovolání obviněného (jak shledal rovněž státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření) nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod (a které uplatnil již v rámci své obhajoby v řízení před soudy obou nižších instancí), směřovaly výhradně proti úplnosti provedeného dokazování (nalézacímu soudu vytkl, že neprovedl jím navrhované důkazy, jež by jistě řadu skutečností buď potvrdily, nebo vyvrátily; konkrétně z nich však zmínil jen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, v němž by se znalec vyjádřil jak k mechanismu zranění poškozeného, tak k příčinné souvislosti zranění s pokousáním psem), způsobu hodnocení provedených důkazů soudy obou stupňů (označil je za svévolné, přičemž se neztotožnil s jejich názorem, že skutková zjištění ohledně průběhu nehodového děje byla přesvědčivě prokázána výpovědí poškozeného, svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy – zejména lékařskými zprávami, a naopak zpochybnil jejich věrohodnost s tím, že poškozený i svědci své výpovědi měnili a bylo zřejmé, že byli navzájem domluveni, a dále namítl, že jeho výpovědi oba soudy nezohlednily, přestože od počátku trestního řízení vypovídal stále stejně) a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily (namítl, že daný skutkový děj není vylíčen správně a že nebylo jednoznačně prokázáno, že útočil jeho pes a tento pokousal jak psa poškozeného, tak samotného poškozeného). Současně předložil vlastní verzi daného skutkového děje založenou jednak na tvrzení, že svého psa měl na tzv. elektrickém vodítku, když naopak poškozený svého psa na vodítku neměl, jednak na popření skutečnosti, že jeho pes pokousal jak psa poškozeného, tak poškozeného s tím, že neviděl, že by tito v předmětný den byli zraněni, a dále na názoru, že poškozeného mohl pokousat i jeho vlastní pes, takže ani zranění poškozeného, ani jeho operaci nelze spojovat s pokousáním jeho psem.
18. Takové výhrady rozhodně nelze považovat za relevantně uplatněné, neboť směřovaly výlučně do vedení dokazování a jeho rozsahu, způsobu hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a do skutkových zjištění, která po tomto hodnocení učinily. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
19. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání (což v dané věci obviněný ani neučinil). Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také řádně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů (především z logické a rozporů prosté výpovědi poškozeného, podpořené všemi dalšími ve věci provedenými důkazy – zejména lékařskými zprávami a výpověďmi svědků J. Š., M. K. a S. P.) učinil, přičemž též přesvědčivě odůvodnil, proč těmto uvěřil, a podrobně se zabýval i obhajobou obviněného s tím, že vysvětlil, z jakých důvodů ji považoval za nevěrohodnou, a rovněž řádně odůvodnil, proč zamítl jako nadbytečné návrhy obviněného na doplnění dokazování o znalecké posudky z oborů písmoznalectví a zdravotnictví a o výslech veterináře kliniky LIVE (srov. zejména strany 6 až 8 odůvodnění jeho rozsudku). S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého usnesení (srov. jeho strany 2 a 3).
21. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
22. Byť dovolatel ve svém podání neuplatnil žádnou námitku k právní kvalifikaci daného skutku jako přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku z hlediska naplnění jeho zákonných znaků, Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že takové právní posouzení jednání obviněného je správné a v souladu se zákonem. Ani v tomto směru Nejvyšší soud nemá, co by mohl soudům nižších instancí vytknout, neboť v jednání obviněného, jenž řádně nezabezpečil svého psa plemene vlčák, kterého venčil bez vodítka a košíku a jehož nechal volně pobíhat na veřejném prostranství – v blízkosti cyklostezky u řeky Labe, je nutno spatřovat porušení důležité povinnosti uložené mu podle zákona, a to porušení zákonné prevenční povinnosti podle §2900 občanského zákoníku počínat si tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na zdraví, v jehož důsledku z vědomé nedbalosti způsobil újmu na zdraví poškozenému a jeho psu, a tudíž naplnění tohoto zákonného znaku skutkové podstaty citovaného přečinu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 90/2016, publikované pod č. 36/2016 Sb. rozh. tr.).
23. Konečně je vhodné dodat (a vyplývá to ostatně již z textu shora), že dovolací argumentace obviněného je opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou stupňů, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
24. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu