ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.673.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 673/2020-655
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 6. 2020 o dovolání obviněného V. V. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 8 To 462/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 91/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. V. odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 3 T 91/2018, uznán vinným, že
jako osoba zmocněná na základě udělené generální plné moci, zařizovat veškeré záležitosti společnosti G., zejména zajišťovat obchodní vedení společnosti, vystavovat a přijímat faktury, uzavírat smlouvy, jednat s dodavateli a odběrateli, provádět a přijímat platby od smluvních partnerů, zastupovat společnost G. před správními orgány, v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) společnosti G., za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2016, které podal na podatelně Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště v Břeclavi, dne 24. 4. 2017, neuvedl žádná zdanitelná plnění, tedy nevykázal žádné dodání zboží s místem plnění v tuzemsku, ačkoliv si musel být vědom, že dne 24. 8. 2016 prodal motorové vozidlo Mercedes – Benz GL320 CDI, VIN: XY, r. z. XY, ve vlastnictví společnosti Gabrpe s. r. o., kupujícímu IRES CZ s. r. o., IČ: 25939220, se sídlem Husova 110, Jičín, za částku 340 000 Kč, o prodeji byla vystavena faktura č. 1212016 s 21% DPH ze základu daně ve výši 280 992 Kč, které činilo částku 59 008,32 Kč, kdy dle ustanovení §21 odst. 1, 2 a §108 odst. 1 písm. j) zákona č. 235/2004 Sb., o DPH, byl povinen z tohoto prodeje přiznat a odvést DPH na výstupu, což neučinil a svým jednáním způsobil na DPH za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2016 škodu ve výši 59 008,32 Kč, čímž došlo k poškození České republiky v této částce.
2. Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku a uložil mu podle citovaného zákonného ustanovení za užití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 100 Kč, tedy peněžitý trest ve výměře 10 000 Kč. Současně pro případ, že by obviněný peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatil, stanovil podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Zároveň podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou ČR – Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Pro úplnost je vhodné doplnit, že uvedený rozsudek byl v pořadí již druhým rozhodnutím soudu prvního stupně v dané trestní věci. Poprvé tento soud rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2019, č. j. 3 T 91/2018-556, tak, že obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby. Proti tomuto rozsudku následně podal odvolání státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 13. 6. 2019, č. j. 8 To 209/2019-583 tak, že napadený zprošťující rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí s tím, aby provedl doplňující výslech svědka K. B. a zabýval se dalšími otázkami, zejména i tím, že poškozená Česká republika se k trestnímu řízení řádně připojila s nárokem na náhradu škody v částce 59 008 Kč.
4. Proti výše citovanému (v pořadí druhému) rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Břeclavi odvolání (státní zástupce tak učinil v neprospěch obviněného do výroku o trestu a do výroku, kterým byla poškozená ČR – Finanční úřad pro Jihomoravský kraj odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních). Krajský soud v Brně o nich rozhodl rozsudkem ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. 8 To 462/2019, tak, že
I. podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce i obviněného zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená ČR – Finanční úřad pro Jihomoravský kraj se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §240 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby zaplatil na náhradě škody poškozené ČR – Finanční úřad pro Jihomoravský kraj se sídlem náměstí Svobody 4, Brno, částku 58 894 Kč, a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních,
II. jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
5. Obviněný se s takovým rozhodnutím odvolacího soudu nespokojil a podal proti němu prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Celnara dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
6. V rámci prvního z uplatněných dovolacích důvodů dovolatel namítl, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vyslovil názor, že nebylo provedeno dostatečné dokazování k závěru o tom, že jednal v nepřímém úmyslu, a že naopak nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že jeho úmysl způsobit škodu správci daně byl zcela vyloučen, neboť jednak nebylo prokázáno, že to byl skutečně on, kdo podával předmětné daňové přiznání (nebyl jedinou osobou, která měla přístup do datových schránek), a jednak tvrdil, že i v případě, že by je podal, zcela jistě jednal na základě pokynu jednatele společnosti G., P. K., když jako pouhý zmocněnec daňového subjektu neodpovídal za vedení účetnictví, zpracování a podání daňového přiznání a řádný chod předmětné společnosti; zmíněné povinnosti měl jmenovaný jednatel, a tudíž se mohl dopustit maximálně nedbalostního jednání, což nemůže být trestné. V této souvislosti rovněž zdůraznil, že se neoznámením a neodvedením daně nikterak neobohatil, přičemž ani takovou možnost neměl, neboť kupní cenu obdržela shora jmenovaná společnost přímo na svůj účet a k tomuto měl přístup její jednatel. Vyjádřil přesvědčení, že skutková zjištění neodpovídají okolnostem případu a provedenému dokazování ani ohledně toho, že prodal dané motorové vozidlo, neboť sice věděl, že toto se prodává, ale rozhodně je neprodal on, bylo totiž prodáno na základě kupní smlouvy, kterou připravil a také podepisoval jednatel P. K., a ani pokud šlo o jeho povinnost přiznat a odvést daň na výstupu, neboť tuto měl také jmenovaný jednatel. Uzavřel tedy, že soudy obou stupňů rozhodly o jeho vině chybně jak co do skutkových zjištění, tak co do míry zavinění, když jim k takovým závěrům chyběly důkazy, případně neprovedly důkazy, které by potvrzovaly subjektivní stránku daného trestného činu a z nichž by spolehlivě vyplynulo, že to byl on, kdo prodal předmětné vozidlo a kdo měl povinnost podat daňové přiznání k dani z přidané hodnoty na výstupu a tuto uhradit.
7. S poukazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný namítl, že v dané věci nebyly splněny procesní podmínky pro to, aby soud druhého stupně rozhodl o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť bylo zásadním způsobem porušeno jeho právo na obhajobu tím, že mu nebylo doručeno v pořadí první usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 8 To 209/2019-583, a tudíž neměl žádný časový prostor se s tímto seznámit (viděl je pouze krátce v advokátní kanceláři svého obhájce) a připravit si odpovídající obhajobu. Odvolací soud, když se zabýval jeho trestní věcí nyní (podruhé), se se zmíněnou námitkou vypořádal stejně jako soud prvního stupně s poukazem na ustanovení §137 odst. 2 tr. ř. tak, že postačovalo doručit předmětné usnesení pouze jeho obhájci. S takovým právním názorem nesouhlasil, neboť byl přesvědčen, že oba soudy se nezabývaly ustanovením §137 odst. 4 tr. ř., podle něhož platí, že usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí. Vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud měl uvedené procesní pochybení napravit, vrátit věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, resp. ho měl zavázat, aby mu předně doručil předmětné usnesení a poskytl mu prostor na obhajobu.
8. Z výše rozvedených důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a §265 l odst. 1, 3 tr. ř. zrušil jak rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 1. 10. 2019, č. j. 3 T 91/2018-607, tak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 12. 2019, č. j. 8 To 462/2019-630, a uložil soudu prvního stupně, aby provedl dosud neprovedené a chybějící důkazy, a aby své skutkové závěry opřel o důkazy zejména v tom smyslu, že to byl on, kdo předmětné vozidlo prodal a kdo byl povinen podat daňové přiznání, resp. odvést daň z přidané hodnoty na výstupu, a aby tento soud zavázal doručit mu usnesení Krajského osudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 8 To 209/2019-583, před vyhlášením rozsudku, aby bylo respektováno jeho právo na obhajobu.
9. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k němu po vymezení předpokladů pro relevantně podané dovolání z dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně uvedl, že obviněným uplatněné dovolací námitky nelze pod citovaný důvod dovolání, ale současně ani pod žádný jiný ze zákonem předpokládaných důvodů pro podání dovolání, podřadit. Poukázal na to, že obviněný se totiž snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů a usiluje o změny ve skutkových zjištěních nalézacího soudu a jejich nahrazení vlastní verzí skutkového stavu. Zdůraznil, že tento soud po provedení a vyhodnocení důkazů učinil správná skutková zjištění v tom směru, že obviněný věděl o prodeji předmětného vozidla a aktivně se na tomto podílel, byť kupní smlouvu za společnost G., podepsal její jednatel. Skutečnost, že obviněný neměl povinnost vést účetnictví a podat přiznání k dani z přidané hodnoty za jmenovanou společnost, není rozhodná, protože v posuzovaném případě nedošlo ke zkrácení daně z přidané hodnoty spočívajícím v nepodání přiznání k této dani (to podáno bylo), nýbrž klíčovou otázkou je, kdo přiznání k dani z přidané hodnoty s nepravdivým údajem fakticky podal, nikoli kdo za společnost jedná podle civilního práva a měl přiznání k této dani podat. Současně zdůraznil, že obviněný svou obhajobu průběžně měnil, neboť původně v rámci vyšetřování tvrdil, že daňové přiznání vyplňoval a přes datové schránky odesílal správci daně, aby poté před soudem sestavení daňového přiznání popřel a začal tvrdit, že neumí ovládat datovou schránku; tato jeho změněná obhajoba však byla vyvrácena analýzou přístupů do datové schránky společnosti G., z níž plyne, že do datové schránky vstupoval pouze obviněný.
10. Ve vztahu k druhému obviněným deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že žádná z jeho alternativ v posuzované věci nebyla dána, neboť soud druhého stupně o odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně nerozhodl žádným ze zde předpokládaných způsobů, a naopak tento rozsudek zrušil ve výroku o trestu a výroku podle §229 odst. 1 tr. ř. a poté za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. uložil obviněnému trest a povinnost nahradit škodu, přičemž se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal poškozenou na řízení ve věcech občanskoprávních (jinak, tj. ve výroku o vině zůstal napadený rozsudek nezměněn). Daná procesní situace tedy uplatnění výše citovaného dovolacího důvodu z povahy věci vylučuje a odkaz obviněného na §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je v posuzovaném případě zcela bezpředmětný. K námitce obviněného o údajném nedoručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 8 To 209/2019-583, uvedl, že toto mu bylo doručeno prostřednictvím jeho obhájce, což plyne z jeho vyjádření v protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 10. 2019.
11. Po zvážení všech shora uvedených skutečností státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
12. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státního zástupce datovou schránkou na vědomí výše jmenovanému obhájci obviněného (bylo mu doručeno dne 15. 6. 2020). Jeho případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím jeho obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
14. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
15. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
16. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (druhá alternativa) .
17. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání státního zástupce i obviněného zrušil ve výroku o trestu a ve výroku, kterým byla podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozená ČR – Finanční úřad pro Jihomoravský kraj odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §240 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, dále mu podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil, aby zaplatil na náhradě škody poškozené ČR – Finanční úřad pro Jihomoravský kraj částku 58 894 Kč a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal jmenovanou poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, přičemž v ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, tj. nezamítl ani neodmítl řádný opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., je zjevné, že citovaný dovolací důvod (jak konstatoval i státní zástupce ve svém přiléhavém vyjádření) nepřichází v úvahu v žádné z jeho výše zmíněných variant.
18. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání opřel rovněž o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
19. V tomto ohledu dovolání obviněného nemohlo obstát, neboť námitky, jež podřadil pod uvedený dovolací důvod, směřovaly proti způsobu hodnocení provedených důkazů oběma nižšími soudy a proti skutkovým zjištěním, jež tyto na podkladě provedeného dokazování učinily. Současně prováděl vlastní hodnocení provedených důkazů a předkládal vlastní verzi skutkového děje. Nejvyšší soud se v tomto směru plně ztotožnil s výstižným vyjádřením státního zástupce, což mu umožňuje, aby na toto vyjádření (již z důvodů procesní ekonomie) z podstatné části odkázal a dodal, že právo obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod negarantuje úspěch v řízení a nezaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
20. Lze tak konstatovat, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily oba soudy nižších instancí, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku včetně chybného závěru o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
21. Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání, což se v dané věci ani nestalo. Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
22. Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady však Nejvyšší soud v dané věci neshledal. V této souvislosti je vhodné připomenout, že tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Případný extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založen jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem (jemu prospívajícím). Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně přitom vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí také podrobně vyložil, jaké závěry z jednotlivých důkazů učinil, a zabýval se řádně i obhajobou obviněného. S těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil rovněž soud odvolací v odůvodnění svého rozsudku, přičemž se zabýval obhajobou obviněného spočívající v setrvalém tvrzení, že se dané trestné činnosti nedopustil, ve zpochybňování způsobu hodnocení provedených důkazů a učiněných skutkových zjištění, a v předložení od nich odlišné skutkové verze. Nejvyšší soud se s úvahami a skutkovými a právními závěry obou soudů nižších instancí ztotožňuje a nemá, co by jim v tomto směru mohl vytknout.
23. Procesní námitku dovolatele, že mu nebylo doručeno (původní zrušující) usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2019, č. j. 8 To 209/2019-583, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani s jistou mírou tolerance. Jakkoliv Nejvyšší soud nemohl přisvědčit argumentaci odvolacího soudu (v odstavci 9. na straně 5 odůvodnění jeho rozsudku), že opis tohoto usnesení postačovalo doručit (s odkazem na §137 odst. 2 tr. ř.) pouze obhájci obviněného (odvolací soud patrně přehlédl odst. 4 tohoto ustanovení, podle něhož „ Usnesení, jímž bylo rozhodnuto o opravném prostředku, se státnímu zástupci, osobě, které se rozhodnutí přímo dotýká, a osobě, která svým návrhem dala k usnesení podnět, vždy v opise doručí .“), uvedené procesní pochybení jednak nebylo nikterak zásadní, jednak nemělo žádný význam na meritorní rozhodnutí soudů ve věci, nehledě na to, že obhájce obviněného na samém počátku hlavního líčení dne 1. 10. 2019 (srov. č. l. 598 procesního spisu) uvedl, že zmiňované usnesení „klientovi dával až dneska ráno“, čímž v podstatě potvrdil, že obviněný měl opis zmíněného usnesení odvolacího soudu ještě před doplněním dokazování k dispozici a mohl se s jeho obsahem seznámit.
24. Jen pro úplnost je ještě vhodné dodat, že dovolací argumentace obviněného je v mnohém pouhým opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozím řízení před soudy obou nižších instancí, jež se jí řádně zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly.
25. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2020
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu