ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.761.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 761/2016-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 6. 2016 o dovolání obviněné J. K. proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 12 To 311/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 13/2014, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 12 To 311/2015, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 13/2014, v části týkající se obviněné J. K.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jičíně přikazuje , aby věc obviněné J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudu nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 13/2014, byla obviněná J. K. uznána vinnou přečinem rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustila s obviněnými F. K. (starším), F. K. (mladším), a R. K., tak, že
v době od 09.00 hodin do 09.13 hodin dne 6. 7. 2013, u silnice na volném prostranství před sokolovnou v obci D., nejprve slovně obviněné R. a J. K. napadly zde sedícího B. R., který hlídal spolu s nezletilými „KOPRETINOU“ *) a „LEVANDULÍ“ *) stánek se zbožím patřící E. N., kdy mu sdělily: „Vy jste tomu nerozuměli, ty balónky tady nebudou.“, a B. R. řekl, že balónky přemístí za kolotoč, aby nebyly na očích, na což obviněné R. a J. K. začaly ničit stánek s balónky a hračkami, čímž způsobily E. N., přesně nezjištěnou škodu, následně obě začaly fyzicky napadat B. R., kdy obviněná R. K. na něj skočila, štípala jej a škrábala po celém těle, obviněná J. K. jej kopla nohou do oblasti třísel, na což B. R. reagoval tak, že jednu po druhé zachytil rukama a od sebe odhodil, kdy následně napadl R. K. a F. K. staršího železnou tyčí, na což reagovali obvinění F. K. starší a F. K. mladší tím, že mu dali několik ran pěstí do obličeje, obviněný F. K. mladší jej svalil na zem, a když B. R. vstal na nohy, v ten okamžik jej udeřil F. K. starší železnou konstrukcí – jeklem zezadu do týlu hlavy, a v době, kdy byl poškozený B. R. na zádech na zemi jej obviněný F. K. mladší začal uvedenou tyčí bít do jeho pravé nohy v oblasti holenní kosti, v tu chvíli se B. R. povedlo vytrhnout obviněnému F. K. mladšímu z ruky uvedený jekl, mrštil jím před sebe a ten zasáhl obviněného F. K. mladšího i F. K. staršího do hlavy, načež F. K. mladší jej sebral ze země a opět B. R. bil do pravé nohy, kdy mu F. K. starší dával instrukce, aby mu zlomil i druhou nohu, a ten začal křičet a prosit o pomoc, ale obviněný F. K. starší pokračoval v nabádání, ať mu dají, k čemuž se připojila i obviněná R. K., kdy v důsledku fyzického útoku upadl B. R. do šoku a měl výpadky vnímání, a následně jej synovec K. R. svým vozidlem odvezl na ošetření na chirurgické oddělení Oblastní nemocnice v Jičíně, kde byl hospitalizován od 6. 7. 2013 do 10. 7. 2013, přičemž v důsledku opakovaných úderů utrpěl tržnou ránu na týle hlavy a otřes mozku, a dále při incidentu nezjištěným způsobem mu byla způsobena mnohočetná zavřená zlomenina pravého bérce (holenní kosti) s nutností operativního řešení, když pracovní neschopnost mu byla vystavena od 6. 7. 2013, a v rámci uvedeného konfliktu dále utrpěli obviněný F. K. starší tržnou ránu měkkých tkání temenní krajiny a oděrku kůže levého lokte, obviněný F. K. mladší tržně zhmožděnou ránu měkkých tkání v levé čelní krajině a otok měkkých tkání pravé ruky, obviněná R. K. podkožní krevní výron v levé týlní krajině a podkožní krevní výron v levostranných partiích hrudníku a obviněná J. K. oděrky kůže přední plochy pravé paže.
2. Za tento přečin byla obviněná J. K. odsouzena podle §158 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
3. Soud prvního stupně též rozhodl o vině a trestech obviněných F. K., F. K. a R. K. a rovněž o náhradě škody.
4. Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 12 To 311/2015, odvolání obviněných J. K., F. K. staršího, F. K. mladšího a R. K. podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II. Dovolání obviněné a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spatřovala v tom, že odvolací soud zamítl její odvolání, ač měl napravit vady rozsudku soudu prvního stupně, který čin obviněné nesprávně právně posoudil, a navíc byl zatížen rozpory mezi skutkovým stavem věci a učiněnými právními závěry.
6. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná nejprve vytýkala vady ve skutkových zjištěních, a s ohledem na stávající bohatou soudní judikaturu k této otázce (usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 3 Tdo 668/2007 a 5 Tdo 1273/2007 a nálezy Ústavního soudu uveřejněné pod č. 172/04 a 34/95 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) své výhrady soustředila na existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, protože soudy nepostupovaly v průběhu dokazování v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Zpochybnila skutkový závěr, že poškozeného B. R. kopla do oblasti třísel a následně měla nabádat svého bratra a otce, aby poškozeného dále napadali, což bylo podle odvolacího soudu zjištěno z výpovědí nezletilých „KOPRETINY“ a „LEVANDULE“, svědků P. J., K. N. a T. Š. i z výpovědi poškozeného B. R., jehož však považovala za nevěrohodného, protože se u něj jednalo jen o účelovou obhajobou, neboť on sám je trestně stíhán za napadení F. K. staršího tyčí do hlavy, k němuž v průběhu popsaného incidentu rovněž došlo. Stejně tak považovala za zcela nevěrohodné nezletilé „KOPRETINU“ a „LEVANDULI“, které vypovídaly na podporu poškozeného, a uvedla, že tyto jejich výpovědi byly v rozporu s ostatními ve věci provedenými důkazy. Soudy proto měly vzít v potaz pouze důkazy nezpochybnitelné, zejména výpovědi obviněných a ostatních svědků.
7. Obviněná v dovolání zdůraznila, že svědci P. J. a T. Š. nevypověděli nic k tomu, jak se dovolatelka chovala, ani o tom, jaké intenzity byly jí vedené útoky. V té souvislosti však zmínila, že z její strany šlo o nutnou obranu proti útokům tyčí ze strany B. R. Žádný důkaz, který by obviněnou usvědčoval, nebyl proveden a zajištěný znalecký posudek nelze hodnotit izolovaně v její neprospěch. Protože šlo o nutnou obranu před útoky poškozeného B. R., nemohla být uznána vinnou přečinem rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku.
8. K uvedené právní kvalifikaci obviněná uvedla, že i přes jí vznesené výhrady o nesprávnosti skutkových zjištění, čin, jak byl soudem popsán, nemůže být u její osoby posouzen jako přečin rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, neboť její jednání nebylo natolik intenzivní, aby mohlo jít o reálné ohrožení poškozeného na životě nebo zdraví, protože rvačku definuje takové vzájemné napadání nejméně tří osob, při němž se střídají útok a protiútok, a takové vzájemné napadání musí být natolik intenzivní, že při něm skutečně dochází k ohrožení na životě nebo zdraví. Nejzávažnějším jednáním z její strany bylo kopnutí poškozeného do třísel, což by samo o sobě (i kdyby se tohoto jednání skutečně dopustila) nepostačovalo k naplnění skutkové podstaty přečinu rvačky, neboť nešlo o útok na část těla, kde je uložen důležitý orgán, zvláště při současném zohlednění fyzických dispozic obviněné oproti tělesné konstituci poškozeného, při kterém obviněná poškozenému výrazněji neublížila. Bylo proto nutné posuzovat, zda chtěla skutečně poškozeného zranit. Z těchto důvodů obviněná došla k závěru, že její jednání dosahovalo jen intenzity přestupku podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a vůbec nemělo být posouzeno jako trestný čin.
9. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud aplikoval ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. a §261 tr. ř., neboť jí rozvedené důvody prospívají i ostatním členům její rodiny. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i vadné řízení mu předcházející, a přikázal soudu prvního či druhého stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž uvedl, že úvodní skupina argumentů obviněné nemá povahu výtek mířících vůči právnímu posouzení skutku či jinému hmotněprávnímu posouzení ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný ze zákonných dovolacích důvodů. Kromě toho má za to, že tyto námitky nejsou důvodné ani v obecné rovině, neboť vina byla prokázána bez namítaných pochybností, přičemž z dotčených soudních rozhodnutí vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 i §125 odst. 1 tr. ř., a jako taková jsou přezkoumatelná. Učiněná skutková zjištění mají oporu v provedených důkazech, které svědčí o tom, že se obviněná ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaného protiprávního jednání dopustila.
11. Obviněnou vznesenou námitku, že zjištěný skutek není přečinem rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, s poukazem na nedostatečnou intenzitu k tomu, aby mohlo dojít „k reálnému ohrožení poškozeného na životě nebo zdraví“, státní zástupce shledal důvodnou, neboť posouzení činu obviněné jako přečinu rvačky je i podle jeho názoru nesprávné. V tzv. skutkové větě rozsudku okresního soudu, která je pro zaujetí právní kvalifikace klíčová, je ve vztahu k obviněné uvedeno pouze tolik, že společně se spoluobviněnou R. K. nejprve slovně a pak i fyzicky napadly poškozeného, přičemž též ničily věci, které měl poškozený hlídat. Obviněná poškozeného napadla kopnutím do oblasti třísel, spoluobviněná R. K. na něj skočila, škrábala ho a štípala po celém těle. Poškozený se bránil a obě ženy postupně chytl rukama a odhodil je od sebe. Tím veškerá participace dovolatelky na dalším dění skončila. Z uvedeného je zejména patrné, že se dovolatelka nijak neúčastnila na následující bitce, která se odehrála mezi poškozeným a F. K. mladším, resp. F. K. starším, a proto podíl na této následné rvačce probíhajícími mezi jmenovanými, nelze na straně obviněné dovodit, a to ani ve formě spolupachatelství či účastenství. Přestože státní zástupce v činu dovolatelky neshledal naplnění znaků přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, vyjádřil přesvědčení, že se zcela zřejmě dopustila přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, protože se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustila výtržnosti tím, že jiného napadla. Tuto byť správnou právní kvalifikaci však s ohledem dovolání podané toliko obviněnou, nelze aplikovat, protože by znamenala změnu k horšímu. Stejný závěr vyjádřil i ohledně ostatních spoluobviněných, když zejména ve vztahu k obviněným F. K. by přicházela v úvahu odpovědnost za některý z poruchových trestných činů proti zdraví, a to minimálně ve stadiu pokusu, ovšem ani v jejich případě náprava vzhledem k obdobné procesní situaci v úvahu nepřichází, protože by nepochybně znamenala zpřísnění použité právní kvalifikace. Vzhledem k uvedenému státní zástupce navrhl dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
12. Uvedené vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné, avšak do doby konání neveřejného zasedání Nejvyšší soud žádnou písemnou reakci na ně neobdržel.
III. Podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné bylo opřeno o takové skutečnosti, které obsahově naplňují jí označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
14. O důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. V posuzované věci odvolací soud na podkladě odvolání všech obviněných poté, co rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, odvolání obviněných jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. S ohledem na obsah spisu, postup odvolacího soudu a především námitky uplatněné v dovolání, je zřejmé, že obviněná použila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, když současně v dovolání uvedla i další důvod.
15. Vzhledem k těmto okolnostem je vhodné uvést, že zmíněný důvod dovolání obviněná podmínila právě tím, že odvolací soud pochybil, jestliže nenapravil vady rozsudku soudu prvního stupně týkající se vadného právního posouzení, a proto své dovolání zásadně opřela o výhrady směřující proti použité právní kvalifikaci, čímž uplatnila i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat zásadně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Nedostatky ve skutkových zjištěních obvykle nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
16. Podstatným požadavkem je, aby byl důvod dovolání v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí. Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
17. Nejvyšší soud proto v zásadě nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), a ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
18. Přestože obviněná v dovolání zčásti uvedla výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním, což by samo o osobě nezakládalo možnost Nejvyššího soudu napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat, vedle takto vyjádřených námitek své další výhrady soustředila proti právním závěrům vzešlým ze skutkových zjištění, jak byla soudy shledána a popsána ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. V této části dovolání tak vytýkala nesprávnost právního posouzení jí za vinu kladeného jednání jako přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, což jsou námitky, jež s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují. Nejvyšší soud proto z podnětu těchto námitek uplatněných relevantně s ohledem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když neshledal důvody, na jejichž základě by mohl dovolání obviněné podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
19. Na základě obsahu přezkoumávaných rozhodnutí a spisového materiálu, jež měl Nejvyšší soud k dispozici, je třeba předeslat, že otázce rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů se soudy obou stupňů v předchozím stadiu řízení věnovaly, o čemž svědčí to, že první rozsudek soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 1 T 13/2014 (viz č. l. 365 až 374), jímž byla obviněná v souladu s podanou obžalobou uznána vinnou v zásadě stejným skutkem, kterým se dopustila jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a jednak zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (u ostatních obviněných byl stejný čin posouzen jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a u obviněného F. K. staršího rovněž jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku), byl zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 12 To 49/2015 (viz č. l. 413 až 417). Důvodem tohoto zrušení bylo především nesprávné hodnocení důkazů, hlavně výpovědi poškozeného B. R., u něhož odvolací soud poukázal na to, že nebyl pouhou obětí, když se soud nevypořádal dostatečně s ostatními důkazy ohledně jeho role v celém incidentu, v němž si tento poškozený počínal velmi aktivně. Rovněž odvolací soud shledal nedostatečným způsob hodnocení výpovědí nezletilých „KOPRETINY“ a „LEVANDULE“, a proto uložil soudu prvního stupně, aby věc znovu právně posoudil s tím, že „se naskýtá otázka, zda věc neměla být kvalifikována spíše jako přečin rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně musí upozornit na to, že ve věci nebylo podáno odvolání státním zástupcem“.
20. Soud prvního stupně na základě tohoto usnesení odvolacího soudu nyní přezkoumávaným rozsudkem s upřesněním skutkových zjištění nově vymezil a změnil právní kvalifikaci tak, že všechny obviněné uznal vinnými přečinem rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto změny učinil po dokazování provedeném podle pokynů odvolacího soudu, když se soustředil i na posouzení věrohodnosti nejen nově vyslechnutých svědkyň, ale i dříve provedených důkazů (viz strany 18 až 19).
21. Lze proto jen shrnout, že soud prvního stupně v nyní přezkoumávaném rozsudku si byl vědom nejasností a rozporů, které se objevily ve výpovědích jednotlivých obviněných či svědků, jakož i nepřehlednosti vzniklé situace a tyto skutkové nejasnosti vyložil plně v souladu se zásadou in dubio pro reo ve prospěch obviněných. Díky tomuto postupu soud ve vztahu k dovolatelce vypustil ze skutkových zjištění část jejího jednání, které zakládalo podle obžaloby právní kvalifikaci podle §175 odst. 1 tr. zákoníku nebo přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž nejen ji, ale i ostatní neuznal vinnými přísnějšími trestnými činy výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, eventuálně těžkého ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že soud prvního stupně při maximálním stupni snahy zkoumal důsledně všechny výpovědi i rozhodné skutkové okolnosti a tyto posuzoval zásadně ve prospěch obviněných (viz strany 18 a 19 rozsudku soudu prvního stupně).
22. Skutkové závěry soudu prvního stupně byly k odvoláním obviněných přezkoumány soudem odvolacím, který poté, co shledal, že soud prvního stupně hodnotil důkazy komplexně a objektivně, nikoliv jednostranně v neprospěch obviněných, dospěl k závěru, že žádnou z výpovědí nelze v částech potvrzujících popsaná skutková zjištění považovat za nevěrohodnou, konstatoval správnost skutkových zjištění i jejich právního posouzení soudem prvního stupně. Současně odvolací soud považoval za správné, že skutkový děj byl oproti obžalobě při zachování totožnosti skutku upraven a vyjádřen způsobem popisujícím mnohem aktivnější účast B. R. na celém incidentu (viz strany 4 až 5 usnesení odvolacího soudu). K tomu je třeba zmínit i to, že byl proveden důkaz obžalobou Okresního státního zastupitelství v Jičíně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 1 ZT 101/2015 (viz č. l. 504 až 505, 514, dosvědčující, že i proti tomuto poškozenému jako jednomu z účastníků incidentu bylo vedeno trestní řízení, které vyústilo ve vydání (v době vyhotovení usnesení odvolacího soudu v nyní posuzované věci nepravomocného) rozsudku Okresního soudu v Jičíně, jímž byl B. R. zproštěn podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby (viz č. l. 521).
IV. Ke správnosti právního posouzení
23. Nejvyšší soud na základě uvedeného procesního postupu posuzoval důvodnost té části dovolání obviněné J. K., v níž brojila proti posouzení jí za vinu kladeného jednání jako přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku a v níž soudům vytýkala, že řádně nezvážily malou intenzitu její vlastní aktivity spočívající v kopnutí poškozeného do třísel, když se do činu ostatních nezapojila, ani to, že její chování nevedlo k reálnému ohrožení poškozeného na životě nebo na zdraví. Z těchto důvodů se dožadovala, aby v jejím jednání nebyl shledán zvažovaný přečin, ale přestupek.
24. Nejvyšší soud podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že soudy pro závěr o naplnění znaků přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, vycházely ze skutkových zjištění, a to s přihlédnutím k vcelku nepřehledné situaci, která nastala v důsledku komplikovanosti vzájemných vztahů mezi obviněnými, kteří byli bližšími či vzdálenějšími příbuznými. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že spor vznikl z důvodu prosazování podnikatelských zájmů jednotlivých osob a nastalá situace vygradovala do velice vážného konfliktu mezi B. R. (jenž sám byl útočníkem) a obviněnými. Zabýval se závažností a intenzitou na sebe vzájemně útočících osob, na které usuzoval jak z charakteru zjištěných poranění na těle poškozeného B. R., tak i poranění, která utrpěli ostatní útočníci, obviněných. Ve vztahu k obviněné J. K. uvedl na straně 17 přezkoumávaného rozsudku, že utrpěla oděrky kůže na přední ploše paže, které vznikly tečným působením tupého násilí o malé intenzitě, a to např. sevřením paže rukou druhé osoby. K roli dovolatelky v rámci incidentu (pokud se nepřihlíží k úvahám, pro které soud vypustil část jednání a omezil i použitou právní kvalifikaci), soud z hlediska úvah o použití právní kvalifikace, neuvedl žádné konkrétní závěry, které by dopadaly na čin obviněné J. K., ale omezil se i ve vztahu k ní toliko o povšechný závěr, že „každý z obviněných se jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku dopustil jednání vykazujícího znaky přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu, že úmyslně ohrozil život nebo zdraví lidí jiného tím, že se zúčastnil rvačky, tedy jednání, při němž došlo k vzájemnému napadání nejméně tří osob. Společenskou škodlivost shledal u všech obviněných, a spatřoval ji v tom, že všichni svým jednáním porušili zájem společnosti na ochraně lidského života a zdraví“. Vysokou intenzitu dovozoval z povahy užitého nástroje, který byl schopen na těle způsobit vážná zranění.
25. Odvolací soud ke správnosti právní kvalifikace se vyjádřil zcela povšechně ke všem obviněným a jednání dovolatelky rovněž nekonkretizoval, když uvedl, že popsané jednání naplnilo znaky přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, neboť „všichni účastníci rvačky byli navzájem útočníky“. Konstatoval též, že žádná z osob nebyla v postavení napadeného a nebylo ani možné rozlišit útočníky a obránce, což je pro rvačku charakteristické včetně toho, že není rozhodný způsob, jakým se účastníci rvačky napadají, ani povaha k tomu použitých nástrojů. V posuzované věci shledal dostatečně objasněné i subjektivní okolnosti, a zavinění spatřoval minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při uvážení intenzity a průběhu posuzovaného jednání a jeho následků odvolací soud nepovažoval za dostačující uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu principu ultima ratio zakotveného v §12 odst. 2 tr. zákoníku (srov. stranu 5 přezkoumávaného usnesení).
26. Soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích rovněž vyjádřily, že použití uvedené právní kvalifikace, je krajním a pro obviněné minimálním právním vyústěním skutkových okolností (u obviněné J. K. navíc okleštěných o podstatně přísnější kvalifikace v důsledku neprokázání dalších v obžalobě uvedených skutkových zjištění), a to i přesto, že bylo možné v činu spatřovat i další trestný čin. Soud prvního stupně uvedl, že i přesto, že v předmětném případě by přicházelo v úvahu jednání obviněných kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a nebo kvalifikovanou skutkovou podstatu tohoto trestnému činu rvačky, neboť v průběhu posuzovaného jednání došlo k těžkému ublížení na zdraví jednoho z účastníků konfliktu, vycházel z toho, že současné rozhodnutí navazuje na předcházející odvolací řízení, které proběhlo pouze na základě odvolání podaných obviněnými v jejich prospěch, a proto při respektování zásady reformace in peius současné rozhodnutí nemohlo být takové, že by zhoršovalo postavení obviněných. Z uvedených důvodů proto všichni obvinění byli uznáni vinnými pouze přečinem rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, který podle názoru okresního soudu odpovídá nejen prokázaným skutečnostem, ale i již zmíněné zásadě trestního řízení“ (viz strany 18, 20 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že i přesto, že při činu byla jinému způsobena těžká újma na zdraví, s ohledem na absenci odvolání státního zástupce nepřicházelo v úvahu jakékoli zpřísnění právní kvalifikace, a to ani podle §158 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Soudem prvního stupně použitou právní kvalifikaci proto vzhledem k procesní situaci označil za správnou s tím, že společenská škodlivost jednání všech obviněných je dána tím, že svým jednáním porušili zájem společnosti na ochraně lidského života a zdraví (viz strany 5, 6 usnesení odvolacího soudu).
27. K těmto závěrům soudů z hlediska dovolatelkou uplatněných námitek Nejvyšší soud považuje za nutné nejprve zdůraznit, že soudy nesplnily svou povinnost, aby na základě učiněných skutkových zjištění zkoumaly, zda obviněná J. K. jednáním, které jí je kladeno za vinu, po všech stránkách naplnila všechny znaky skutkové podstaty přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku, ale o její vině učinily závěr zcela paušální, bez potřebného uvážení konkrétního, jí za vinu kladeného jednání, bez zřetele na subjektivní i objektivní znaky tohoto trestného činu.
28. Je proto třeba zdůraznit, že přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky.
29. Pod pojmem rvačka je třeba rozumět vzájemné napadání nejméně tří osob, při kterém se střídá útok a protiútok, a v důsledku toho se všichni účastníci rvačky navzájem ohrožují na životě nebo na zdraví.
30. Za trestný čin rvačky se proto pokládá vzájemné napadání nejméně tří osob, kdy všichni jsou zároveň útočníky a zlé nakládání je tak intenzívní, že ohrožuje jejich život nebo zdraví. Úmysl pachatelů musí pokrývat nejen účast na rvačce, ale i ohrožení jiného na životě nebo zdraví. Nemohou se proto za rvačku pokládat případy, kdy jedna osoba nebo skupina osob je napadena více útočníky a brání se jen proti jejich útoku. Účastníkem rvačky také není pro nedostatek subjektivní stránky ten, kdo zasáhne do rvačky ve snaze ji překazit, aby nedošlo ke zranění útočníků [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85 (uveřejněné pod č. 16/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Trestného činu rvačky se dopouští nikoli ten, kdo se brání útoku byť i více útočníků, nýbrž ten, kdo se účastní rvačky za účelem úmyslného ohrožení života nebo zdraví jiného. Úmysl pachatelů se vztahuje jak k účasti na zápasu, tak i k ohrožení života nebo zdraví jiného. Jestliže obžalovaný napomenul neukázněné občany, aby se slušně chovali, nebyl povinen trpět útoky vůči své osobě, zejména byl-li útočník ozbrojen. Jestliže byl napaden, nelze ho proto vzhledem k nedostatku zavinění považovat za účastníka rvačky [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 2. 1960, sp. zn. 5 Tz 10/60 (uveřejněné pod č. 36/1960 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
31. Pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku je rozhodné, aby obě strany byly vzájemnými útočníky, nikoli jedna z nich pouze obráncem. Počet osob na té či oné straně není rozhodný. Je ovšem třeba, aby se vzájemného napadání dvou stran zúčastnily nejméně tři osoby. V případě, kdy jedna osoba bude současně napadena více osobami, takže jen ony útočí jako spolupachatelé nebo jako pomocníci pomáhající útočníkovi, nebude se jednat o rvačku, nýbrž dojde-li k úmyslnému ublížení na zdraví napadeného, půjde tu o ublížení na zdraví, popřípadě o pomoc k tomu. Naopak však tehdy, bude-li z více než dvou osob každá zároveň útočníkem i napadeným, půjde o rvačku podle §158 odst. 1 tr. zákoníku.
32. Znak „ohrožení života nebo zdraví“ lze dovodit z toho, jakým způsobem se účastníci napadali, zda k tomu používali různých předmětů, vůbec z celého průběhu rvačky a prostředí, v němž k ní došlo, popř. lze přihlížet i k tomu, zda došlo ke zranění účastníků, nebo že přihlížející osoby se bály zakročit, aby samy nebyly zraněny (přiměřeně srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 1 / 1984-1 v Bulletinu Nejvyššího soudu, trestní část).
33. K subjektivní stránce je třeba uvést, že se jedná o úmyslný přečin, u nějž k naplnění subjektivní stránky postačuje, dopustil se jej pachatel alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
34. Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle.
35. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněná pod č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněná pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
36. Jak již bylo shora naznačeno, žádná z úvah soudů prvního ani druhého stupně nesvědčí o tom, že by se soudy zabývaly tím, zda obviněná J. K. byla takovým aktérem v celém průběhu činu, že po formální stránce naplnila znaky přečinu rvačky, jak jsou shora vymezeny, a to především proto, že její jednání je ve skutkových zjištěních popsáno tak, že spolu s obviněnou R. K. sdělily na adresu poškozeného B. R. „vy jste tomu nerozuměli, ty balónky tady nebudou“ a když odvětil, že balónky přemístí za kolotoč, aby nebyly na očích, obě obviněné začaly ničit stánek s balónky a hračkami, následně obě začaly fyzicky napadat B. R., kdy obviněná R. K. na něj skočila, štípala jej a škrábala po celém těle, obviněná J. K. jej kopla nohou do oblasti třísel, na což B. R. reagoval tak, že jednu po druhé zachytil rukama a od sebe odhodil. Poté se již obviněná J. K. do rvačky, odehrávající se mezi F. K. starším, F. K. mladším a B. R. za verbální podpory obviněné R. K. vzájemnými útoky (viz skutkové zjištění shora popsané), nezapojila, a jak je ze skutkových zjištění zřejmé, ani podporou slovním povzbuzováním.
37. Z uvedeného je zřejmé, že byť obviněná J. K. byla vedle obviněné R. K. tou osobou, která dala k následujícímu jednání spočívajícímu ve vzájemné potyčce ostatních útočících osob impuls tím, že celý konflikt v zásadě iniciovala, soudy nehodnotily, zda a v jakém vztahu k ostatním útočníkům toto její jednání bylo, ani to, že u této obviněné rozhodně nebylo možné shledat splněným základní požadavek kladený na pojem rvačky, spočívající ve vzájemném napadání nejméně tří osob, protože se podílela jen kopnutím (a to zcela v úvodu celého incidentu), což sice byl útok, avšak v žádném dalším napadání společně s ostatními nepokračovala. Nebylo proto možné u ní shledávat, že by útok střídal útok a protiútok. V důsledku uvedeného jediného násilí směřujícího proti tělu poškozeného B. R. nebylo ani dovozováno, že by tento útok kopnutím do třísel u něj vyvolal ohrožení zdraví. Rozhodně takové úvahy soudů v přezkoumávaném rozsudku chybí, stejně jako i ty, které by osvětlovaly její propojení s útoky ostatních účastníků rvačky. Na základě těchto pochybností prozatím nic nesvědčí pro to, že by obviněná J. K. naplnila po objektivní stránce uvedené znaky přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku.
38. Protože soudy se uvedenými skutečnostmi nezabývaly, jsou ohledně této právní otázky posuzovaná rozhodnutí nepřezkoumatelná, protože v odůvodnění rozhodnutí nejsou uvedeny takové úvahy a závěry.
39. Stejně tak soudy nehodnotily ani samotné kopnutí do třísel poškozeného, které je sice fyzickým útokem, ale bylo třeba jej posuzovat i ve vztahu k tomu, zda byl veden takovým způsobem, jenž by byl schopen skutečně újmu na zdraví a za jakých okolností způsobit. Tím se však soudy rovněž nezabývaly, čímž nerespektovaly, že úmysl pachatelů musí pokrývat nejen účast na rvačce, ale i ohrožení jiného na životě nebo zdraví [srov. přiměřeně stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 31. 10. 1985, sp. zn. Tpjf 24/85 (uveřejněné pod č. 16/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], ani to, že úmysl pachatelů se u rvačky vztahuje jak k účasti na zápasu, tak i k ohrožení života nebo zdraví jiného [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 2. 1960, sp. zn. 5 Tz 10/60 (uveřejněné pod č. 36/1960 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
40. V posuzované věci bylo třeba s ohledem na zjištěnou a prokázanou účast obviněné J. K. v celém popsaném činu zkoumat zejména její zapojení do celého dění a úmysl k němu se vztahující, jak §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku stanoví, což však v přezkoumávaných rozhodnutích absentuje.
41. Nejvyšší soud k těmto vadám, jež v dovoláním napadených rozhodnutích shledal především k nedostatkům v otázce subjektivní stránky, která je právě s ohledem na všechny popsané okolnosti z hlediska zavinění obviněné velice významná, a nepostačuje ve vztahu k ní toliko lakonický závěr soudu druhého stupně, že „v posuzované věci shledal dostatečně objasněné i subjektivní okolnosti, a zavinění spatřoval minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“ (viz strana 5 usnesení odvolacího soudu), když takový závěr není doložen žádnými provedenými důkazy a zahrnuje nikoliv jednání obviněné J. K., ale všech obviněných. Soudy rovněž nevysvětlily, na podkladě čeho k takovému závěru dospěly. Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů zcela rezignovaly na své povinnosti řádně objasnit a posoudit naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu, jenž je obviněné kladen za vinu, přestože byly povinny závěr o subjektivních znacích trestného činu založit na příslušných skutkových zjištěních vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako je tomu u znaků objektivních. Skutková věta pak musí, jak vyplývá z §120 odst. 3 tr. ř., obsahovat popis skutkových okolností rozhodných pro posouzení všech znaků skutkové podstaty, tedy i subjektivní stránky. Přitom musí jít o skutkové závěry soudu o psychickém vztahu obviněného ke skutečnostem, jež zakládají trestný čin; nestačí uvést jen objektivní okolnosti, z nichž takové závěry soud učinil [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 1972, sp. zn. 2 Tzf 1/72 (uveřejněné pod č. 60/1972-IV Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 144/2009].
42. Předčasný je proto ze všech shora uvedených důvodů závěr soudů učiněný ohledně dovolatelky o neadekvátnosti trestní represe, protože soudy intenzitu konkrétního jednání obviněné J. K. v zásadě neposuzovaly, neboť ji vztahovaly k razanci útoků ostatních osob a z ní vzešlý těžší následek (srov. zejména stranu 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), jenž však nevznikl v důsledku toho jednání, jímž se do vzájemného napadání zapojila dovolatelka (v té části incidentu již její aktivita absentovala), ale z iniciativy ostatních aktérů rvačky, nebyl přitom objasněn ani vztah dovolatelky k útokům páchaným dalšími osobami. Nejeví se proto i přes uvážení všech shora uvedených výhrad správným ani závěr soudů o tom, že u dovolatelky aplikace §12 odst. 2 tr. zákoníku není namístě. Je třeba proto jen připomenout, že užití zmíněného ustanovení má místo tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné, přičemž vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, schválené dne 30. 1. 2013, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
43. Ze všech shora uvedených důvodů, zejména však proto, že soudy řádně nezkoumaly a neobjasnily všechny znaky skutkové podstaty přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku tak, aby u dovolatelky J. K. nevznikaly žádné pochybnosti o tom, že je po všech stránkách naplnila, a tudíž jsou v části právních závěrů ve vztahu k dovolatelce tato rozhodnutí nepřezkoumatelná, Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 12 To 311/2015, a rozsudek Okresního soudu v Jičíně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 1 T 13/2014, v části týkající se obviněné J. K., jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Jičíně přikázal, aby věc obviněné J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
44. Na soudu prvního stupně v dalším řízení bude, aby pečlivě napravil vady, jež Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí shledal a vytknul, a aby po jejich odstranění znovu rovněž z naznačených hledisek posuzoval, zda obviněná J. K. naplnila činem jí za vinu kladeným znaky přečinu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku.
45. Nejvyšší soud neshledal, že by důvody, pro které napadená rozhodnutí z podnětu dovolání obviněné J. K. zrušil, prospívala i ostatním pachatelům v této věci, neboť vady, jež Nejvyšší soud spatřoval pouze v právním posouzení jednání dovolatelky, nemají dopad na postavení ostatních obviněných. Proto neaplikoval zásadu plynoucí z ustanovení §261 tr. ř., jak se mimo jiné i dovolatelka v dovolání domáhala.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 6. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.