ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.830.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 830/2016-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2016 o dovoláních obviněných mladistvého “PETRKLÍČE“*) a mladistvého „TULIPÁNA“ *) proti rozsudku Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 67 Tmo 3/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, pod sp. zn. 3 Tm 5/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „PETRKLIČE“ odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „TULIPÁNA" odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, soudu pro mládež, ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 3 Tm 5/2015, byli obvinění ml. „PETRKLÍČ“, ml. „TULIPÁN“ a D. H. (bytem T., P. – Ch.) uznáni vinnými, že
všichni obvinění společně
dne 12. 10. 2013 kolem 01:00 hodin na místě veřejnosti přístupném v P. – N., ul. 5. k. v blízkosti stanice metra V. na prostranství před K. c. hl. m. P. úmyslně fyzicky napadli s dalšími dosud neztotožněnými spolupachateli, údery a kopy, poškozeného M. M., kdy nejprve obž. D. H. napadl poškozeného kopy směřujícími na oblast hlavy, čemuž se poškozený ubránil a povalil obžalovaného na zem a v důsledku toho byl ze strany obž. ml. „PETRKLÍČE“ a obž. ml. „TULIPÁNA“ a dalších dosud neztotožněných spolupachatelů fyzicky napaden, a to tak, že tyto osoby se na poškozeného vrhly a pěstmi a kopy jej mlátily, a to především do oblasti obličeje, kdy po jednom z mnoha úderů nebo kopů se poškozený svalil na zem, přičemž v důsledku tohoto napadení utrpěl poškozený tříštivou zlomeninu horní čelisti, zlomeninu křídlového výběžku kosti klínové vpravo, zlomeninu v oblasti čelně nosního švu s porušením stěny čelní dutiny, zlomeninu nosní přepážky, prolomení dna očnic, rozvolnění švů mezi lícní (jařmovou) a čelní kostí a horní čelistí, rozsáhlý podkožní emfyzém (rozedma) v oblasti pravé tváře, v jámě podspánkové vpravo, pod čelistí vpravo, masivní otok a krevní výron v pravé očnici a krvácení do přední oční komory, které si vyžádala odborný lékařský zákrok ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze na klinice ústní, čelistní a obličejové chirurgie VFN a 1. LF UK, kde byl poškozený hospitalizován od 12. 10. 2013 do 16. 10. 2013 a z hlediska soudně lékařského lze toto poranění považovat za těžké ublížení na zdraví a dále ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vyplývá, že v důsledku napadení poškozený utrpěl a do současné doby trpí posttraumatickým šokem, tedy posttraumatickou stresovou poruchou hodnocenou z hlediska soudně lékařského jako těžkou újmu na zdraví.
2. Takto popsané jednání obviněných soud prvního stupně právně kvalifikoval u obviněného D. H. jako zločin a u obou mladistvých obviněných jako provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin, resp. provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, to vše spáchané ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
§Za to obviněným ml. „PETRKLÍČI“ a ml. „TULIPÁNOVI“ uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“) a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobody každému v trvání dvou let a šesti měsíců, pro jehož výkon každého z nich zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu uložený obviněnému ml. „TULIPÁNU“ rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
§Obviněnému D. H. uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Zároveň zrušil výrok o trestu jemu uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 3 T 128/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud též stanovil všem obviněným povinnost společně a nerozdílně uhradit způsobenou škodu poškozenému M. M. (dále též jen „poškozený“), ve výši 455 100 Kč, a poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, ve výši 40 951 Kč.
Proti tomuto rozsudku podali všichni obvinění odvolání. V jejich neprospěch (ovšem pouze do výroku o trestu) tak učinil i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Městský soud v Praze, soud pro mládež, z podnětu všech těchto podání rozsudkem ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 67 Tmo 3/2016, napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o uloženém trestu, resp. trestních opatřeních a způsobu jejich výkonu u všech obviněných, a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že
§obviněné ml. „PETRKLÍČI“ uložil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §31 odst. 4 zák. č. 218/2003 Sb. zařadil do věznice pro mladistvé;
§obviněnému ml. „TULIPÁNOVI“ uložil za tato provinění a sbíhající se provinění krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s proviněním neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnné trestní opatření odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §31 odst. 5 zák. č. 218/2003 Sb. zařadil do věznice pro ostatní odsouzené, konkrétně podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 3 Tm 11/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu;
obviněnému D. H. uložil za tento zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 3 T 128/2014, podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 7. 2014, sp. zn. 3 T 128/2014, který nabyl právní moci dne 10. 10. 2014, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nakonec odvolací soud rozhodl i o náhradě škody. Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku uložil všem obviněným povinnost společně a nerozdílně nahradit způsobenou škodu:
§poškozenému M. M. ve výši 455 100 Kč,
§poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně, se sídlem Jeremenkova 11, Ostrava-Vítkovice, ve výši 40 951 Kč.
4. Obviněný ml. „PETRKLÍČ“ (dále též jen „obviněný“) se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Kratochvíla proti němu podal dovolání. Stejně učinil i obviněný ml. „TULIPÁN“ (dále též jen „obviněný“), a to prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vítězslava Květenského. Oba obvinění uplatnili ve svých podáních dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť měli za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný ml. „PETRKLÍČ“ vyslovil hned v úvodu svého podání přesvědčení, že v dosavadním řízení mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, např. porušením zásady in dubio pro reo. Soudy nižších stupňů totiž dospěly k rozhodným skutkovým zjištěním, která se stala podkladem pro výrok o vině, takřka výlučně na základě výpovědi poškozeného, a to i přes některé rozpory mezi jeho svědectvím v přípravném řízení a hlavním líčení.
6. Tento obviněný dále zpochybnil věrohodnost a zákonnost ve věci provedené fotorekognice. Jeho fotografie, k tomuto účelu užitá, se prý neshoduje nejen s jeho popisem ze strany poškozeného, ale ani s jeho skutečným vzhledem v době řízení před soudem. Hlavně však tento úkon, provedený dne 27. 8. 2014, považoval za nezákonný (v rozporu s §104 odst. 4 tr. ř.), a tudíž jako důkaz procesně nepoužitelný. Poukázal při tom na nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001, sp. zn. IV. ÚS 37/01, podle něhož lze rekognici pouze na základě fotografií použít jen v případě, není-li rekognice in natura možná . V posuzovaném případě ovšem bylo zřejmé, že v době provedení tohoto procesního úkonu již měla Policie ČR vytipované obviněné jako možné pachatele. Nic jim tedy nebránilo provedení rekognice in natura.
7. V závěru svého podání obviněný ml. „PETRKLÍČ“ zopakoval, že v rámci dokazování v řízení před soudy nižších stupňů nedošlo k dostatečnému a úplnému zjištění průběhu skutkového děje, nebyla prokázána jeho účast na skutku popsaném ve výroku o vině, stejně jako subjektivní stránka, včetně vysvětlení motivu spáchání předmětného provinění. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání.
8. Obviněný ml. „TULIPÁN“ svou argumentaci zaměřil na posouzení otázky zavinění při trestném činu spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Uvedl, že v takovém případě je třeba odpovědnost k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na jeho zavinění. Je-li tedy při úmyslném útoku na zdraví provedeném ve spolupachatelství způsobena těžká újma na zdraví nebo smrt, musí být zavinění tohoto těžšího následku zkoumáno u každého pachatele samostatně (poukázal tu na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 23. 12. 1969, sp. zn. 5 Tz 90/69, publikovaný pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr.).
9. Jmenovaný obviněný konstatoval, že ani jeden ze soudů nižších instancí nespecifikoval, kdo a jakým způsobem se konkrétně podílel na následku posuzovaného trestného činu, přičemž ani sám poškozený neuvedl, jak a v jaké fázi napadení se na něm tento obviněný podílel a zda to byl vůbec on, kdo mu zasadil některý z úderů nebo kopů. Z tohoto důvodu měl soud nesprávně posoudit jeho jednání jako spolupachatelství, a tím nesprávně rozhodnout o vině a následně i trestu a náhradě škody. Na okraj ještě poukázal na to, že odvolací soud ve výroku o vině opomněl údaj o spolupachatelství zmínit.
10. Proto obviněný ml. „TULIPÁN“ navrhl (aniž citoval konkrétní zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze, nebo aby rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k řízení tomuto soudu nebo až do stadia přípravného řízení. Současně dal podnět ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. k tomu, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil spisy Nejvyššímu soudu s návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k podaným dovoláním obou mladistvých obviněných do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě podaná dovolání v posuzované věci jsou podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustná, byla učiněna osobami oprávněnými, tedy obviněnými prostřednictvím jejich obhájců, jak ukládá §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. ř., a to v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném podle §265e odst. 1, 2 tr. ř. Splňují též všechny obsahové náležitosti předepsané v §265f odst. 1 tr. ř.
13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval otázku, zda oběma obviněnými uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. Jak již bylo uvedeno, oba obvinění zvolili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . V rámci nesprávného právního posouzení skutku je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Vedle těchto právě zmíněných vad lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Již ze samotné dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že opravňuje Nejvyšší soud k přezkoumání otázek hmotněprávních (ať již práva trestního či jiných právních odvětví) nikoliv však procesních. Proto v jeho rámci nelze napadat postup orgánů činných v trestním řízení při provádění jednotlivých důkazů a následný způsob jejich hodnocení ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., či případnou neúplnost dokazování a v návaznosti na to není možné ani rozporovat skutková zjištění, která soudy obou stupňů na základě provedeného dokazování učinily. V dovolacím řízení je z nich Nejvyšší soud naopak povinen vycházet a pouze v jejich rámci může zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02 a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových či procesních vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
15. Z výše uvedeného je zcela zřejmé, že dovolací argumentace obviněného ml. „PETRKLÍČE“ byla zaměřena výhradně do oblasti skutkové, resp. procesní, takže ji v zásadě nelze pod citovaný dovolací důvod podřadit. Výjimkou z tohoto pravidla, opravňující Nejvyšší soud k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, by byla situace, pokud by takto namítaná pochybení ve svém důsledku vedla k porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Takového postupu se jmenovaný obviněný koneckonců domáhal, zejména s poukazem na nezákonně provedenou fotorekognici, Nejvyšší soud ovšem jeho námitkám ani požadavkům nepřisvědčil.
16. Předně je nutno konstatovat, že tytéž výhrady tento obviněný vtělil již do svého řádného opravného prostředku (odvolání). Se všemi těmito námitkami se dostatečným způsobem vypořádal již soud odvolací, jenž hlavní pozornost upřel právě na již zmiňovanou nezákonnost fotorekognice a její procesní nepoužitelnost jako důkazu, když velice podrobně a přesvědčivě vysvětlil, proč na odvolací argumentaci obviněného nepřistoupil. Nejvyšší soud se s jeho postojem plně ztotožnil, takže z důvodu procesní ekonomie na strany 9 až 11 odůvodnění napadeného rozsudku pouze odkazuje.
17. Nejvyšší soud ovšem neshledal žádné pochybení ani v hodnocení ostatních provedených důkazů, zejména věrohodnosti svědecké výpovědi poškozeného, které nijak nevybočilo z pravidel formální logiky, a tím ani z rámce ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Výsledná skutková zjištění pak odpovídala zákonným požadavkům uvedeným §2 odst. 5 tr. ř., obě rozhodnutí nižších soudů byla v intencích §125 tr. ř. i řádně odůvodněna, a proto k zásahu do ústavně garantovaných práv všech obviněných na spravedlivý proces nedošlo.
18. Lze tedy shrnout, že Nejvyšší soud neměl důvod pro zásah do zjištěného skutkového stavu, a to ve vztahu k oběma dovolatelům. Naopak skutkovými zjištěními soudů nižších instancí byl při svém rozhodování vázán a v jejich světle posuzoval i veškeré námitky, které oba dovolatelé ve svých podáních uplatnili. Z toho rovněž vyplývá, že mimořádným opravným prostředkem obviněného ml. „PETRKLÍČE“ se již dále věcně nezabýval, neboť jeho obsah činily výhradně argumenty skutkového a procesního charakteru, které pod jím zvolený (ani žádný jiný) dovolací důvod nespadají.
19. Naopak námitku týkající se problematiky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterou uplatnil druhý z obviněných, ml.“TULIPÁN“ , lze do rámce právního posouzení skutku zahrnout. Nutno však podotknout, že i tento obviněný při formulaci svých konkrétních výhrad ne vždy přesně reflektoval skutkový stav tak, jak jej zjistily oba soudy nižších instancí. Nejvyšší soud proto, při respektu k opakovaně zmiňovaným skutkovým zjištěním soudů, danou otázku po věcné stránce zhodnotil, dospěl však k závěru, že uvedená námitka je zjevně neopodstatněná.
20. K uvedené problematice je zapotřebí v reakci na jednu z námitek tohoto dovolatele konstatovat, že soud druhého stupně rozhodně nepochybil, pokud ve výroku svého rozsudku (znovu) výslovně neuvedl, že daný skutek byl spáchán ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Jednak zákon takovou povinnost soudu nestanoví, neboť nejde o samostatnou formu trestného činu, nýbrž jen o formu trestné činnosti (na rozdíl od účastenství či určení vývojového stadia trestného činu před jeho dokonáním), jednak dovolatel zřejmě přehlédl, že rozsudkem odvolacího soudu zůstal odsuzující rozsudek nalézacího soudu ve výroku o vině nedotčen (a v jeho výroku – srov. strany 2 a 3 – je údaj o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku obsažen).
21. Pro posouzení otázky, zda jmenovaný obviněný jednal ve spolupachatelství či nikoliv, je nejprve třeba alespoň stručně zopakovat soudy zjištěný skutkový děj. Dovolatel sám sice poukazoval na to, že soudy ani poškozený nespecifikovali, v jaké fázi se do napadání zapojil, a zda to byl vůbec on, kdo zasadil poškozenému některý z úderů nebo kopů, ovšem již ze skutkové věty výrokové části rozsudku je patrné, že právě on byl jedním z útočníků, kteří se na poškozeného vrhli poté, co na něj nejdříve neúspěšně zaútočil spoluobviněný D. H. Poškozený jej ve své výpovědi jako součást této skupiny pachatelů několikrát výslovně označil, zdůraznil, že si vybavuje výraz v jeho obličeji, když na něj útočil, a dále upřesnil, že jej napadali všichni členové této skupiny a prakticky všechny jejich údery nebo kopy směřovaly do oblasti jeho hlavy.
22. O spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku jde v případě společného jednání vedeného společným úmyslem . Při splnění těchto podmínek již není nutné, aby se všichni pachatelé podíleli na určité trestné činnosti stejnou měrou. Postačuje i např. částečné přispění, dokonce i v podřízené roli (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 327 až 340). V posuzovaném případě, kdy skupina pachatelů, dohromady a ve stejný okamžik, zaútočila na poškozeného, nelze o jiném než společném jednání vůbec uvažovat (naopak jde o „modelový příklad“ takového jednání). Ze shrnutí v předchozím odstavci vyplývá i nezpochybnitelná aktivní účast obviněného ml. „TULIPÁNA“ na daném napadení. Proto (teoreticky vzato) i v případě nižší razance jeho ataků vůči poškozenému (než tomu např. bylo u obviněného ml.“PETRKLÍČE“, jenž měl být vůdcem této skupiny a poškozeného kopl do hlavy s takovou silou, až ztratil vědomí), by jeho jednání do rámce společného jednání stále zapadalo, bylo-li by vedeno společným úmyslem.
23. Snahou tohoto dovolatele bylo zejména zpochybnit společný úmysl vztahující se ke způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví . Svůj postoj podpořil citací (již zmiňovaného) judikátu publikovaného pod č. 20/1970 Sb. rozh. tr. K tomu je ovšem nutné podotknout, že toto rozhodnutí není na posuzovaný případ zcela přiléhavé již jen proto, že vychází z odlišného skutkového děje. Tehdy se několik pachatelů domluvilo, že zbijí poškozeného. Napadali jej však postupně, kdy mezi jednotlivými útoky jednotlivých pachatelů byla určitá časová prodleva, během níž poškozený pokračoval v chůzi. Až po útoku posledního z nich poškozený zůstal ležet na zemi a silně krvácel. Tehdy byli dva z pachatelů odsouzeni za úmyslné ublížení na zdraví (dnes §146 odst. 1 tr. zákoníku) a hlavním předmětem právního posouzení se stala případná odpovědnost za těžší následek (dnes vyjádřený v §146 odst. 3 tr. zákoníku), k němuž postačovalo a stále postačuje zavinění ve formě nedbalosti .
24. V předmětné kauze naopak všech šest pachatelů (ne všechny se podařilo identifikovat a v této věci byla podána obžaloba jen na tři z nich) fyzicky napadalo poškozeného společně. Je vhodné opět připomenout, že podle svědecké výpovědi poškozeného na něj útočili všichni členové skupiny, a to včetně obviněného ml. „TULIPÁNA“. Nejen že tedy každý z nich atakoval poškozeného sám, svým jednáním navíc „ulehčoval práci“ ostatním, neboť znemožňoval poškozenému tak výrazné přesile jakkoliv čelit. Útočníci se tak vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného co nejvíce zbít. Jinými slovy, jejich jednání bylo vedeno společným úmyslem narušit nebo alespoň ohrozit zájem na ochraně zdraví a tělesné integrity poškozeného. Ten následkem toho utrpěl těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. f) a i) tr. zákoníku.
25. Pokud se dovolatel v tomto ohledu a s odkazem na citovaný judikát domáhal samostatného posouzení jeho zavinění za tento těžší následek, tedy zavinění nedbalostního, a na základě toho přehodnocení i otázky spolupachatelství, které je pochopitelně možné pouze u trestných činů úmyslných, Nejvyšší soud na jeho argumentaci nemohl přistoupit. V situaci, kdy skupina šesti pachatelů společně, vedena jednotným záměrem útočí na jediného (a v podstatě bezbranného) poškozeného tak, že údery rukou i kopy nohou směřují převážně na jeho hlavu, musí být všichni útočníci přinejmenším srozuměni s možností způsobení následku v podobě těžké újmy na zdraví ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Jejich společné jednání i společný úmysl, tedy spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, lze proto v posuzovaném případě vztáhnout rovněž na zjištěný závažný následek. To znamená, že již není dále potřeba zkoumat, který z útočníků jakou měrou ke zranění poškozeného přispěl, neboť spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých pachatelů (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze, ze dne 28. 5. 1993, sp. zn. 5 To 21/93, publikované pod č. 41/1993 Sb. rozh. tr.).
26. Nejvyšší soud proto shledal, že právní kvalifikace předmětného skutku jako zločinu, resp. provinění těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku i přečinu, resp. provinění výtržnictví podle §358 tr. zákoníku byla zcela na místě, stejně jako posouzení jednání obviněného ml. „TULIPÁNA“ (a dalších obviněných) jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Jen na okraj lze poznamenat, že oba soudy nižších instancí učinily závěr, že motivem tohoto činu byla pouhá zábava. Dovolací soud proto poznamenává, že (teoreticky vzato) mohla dokonce přicházet v úvahu přísnější právní kvalifikace podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zákoníku.
27. Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného ml. „PETRKLÍČE“ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani ve vztahu k tomuto obviněnému nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
28. Rovněž v neveřejném zasedání Nejvyšší soud odmítl též dovolání obviněného ml. „TULIPÁNA“ podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné.
29. Nejvyšší soud nepřehlédl, že tento obviněný ve svém podání současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí. O této žádosti však dovolací soud nerozhodoval, neboť šlo o pouhý podnět, nikoliv návrh, k němuž je oprávněn ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, a ten takový návrh neučinil. K případnému postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř. neměl předseda senátu Nejvyššího soudu důvod už s ohledem na způsob, jímž bylo o podaném dovolání rozhodnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2016
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.