ECLI:CZ:NSS:2010:9.AFS.72.2009:180
sp. zn. 9 Afs 72/2009 - 180
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: PRIMOSSA a.s., se sídlem Kozí 914/9, Praha 1, Staré Město, zastoupeného
Mgr. Jiřím Hoňkem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, Praha 1, proti žalovanému:
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 5. 2006, č. j. FŘ-7190/13/06, ve věci daně
z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 19. 2. 2009, č. j. 8 Ca 212/2006 - 122,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2009, č. j. 8 Ca 212/2006 - 122,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
v záhlaví označeného pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen
„městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne
15. 5. 2006, č. j. FŘ-7190/13/06. Uvedeným rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání
stěžovatele proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 1 (dále jen „správce
daně“) ze dne 24. 10. 2005, č. j. 244002/05/001511/4917, na daň z přidané hodnoty (dále
jen „DPH“) za zdaňovací období prosinec 2003, ve výši 4 291 108 Kč.
Napadeným rozsudkem městský soud shledal žalobu nedůvodnou, a proto ji dle
ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Stěžovatel v žalobě namítal, že vzhledem k nedostatečné konkrétnosti, určitosti
a srozumitelnosti výzev, jimiž správce daně požadoval prokázání deklarovaného nároku
na odpočet daně z přidané hodnoty, nebyl zřejmý charakter daňového řízení, jež vyústilo
ve vydání platebního výměru. Dle stěžovatele charakter řízení napovídal spíše provádění
daňové kontroly než vytýkacímu řízení ve smyslu ustanovení §43 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon
o správě daní a poplatků“). Městský soud námitce stěžovatele nepřisvědčil a uvedl,
že smyslem vytýkacího řízení je umožnit daňovému subjektu odstranit v průběhu
vytýkacího řízení vady daňového přiznání a umožnit mu předložit důkazní prostředky
prokazující jeho tvrzení. Ze spisu ověřil, že stěžovatel na základě výzev správce daně,
kterými byl vyzván k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání, předložil
důkazní prostředky, které mu byly dostupné a o kterých tvrdí, že jsou dostatečné
pro doložení oprávněnosti jím uplatněného nadměrného odpočtu na dani z přidané
hodnoty. Poté, kdy správce daně a žalovaný předložené důkazní prostředky neuznali
za dostatečné k prokázání oprávněnosti jím uplatněného nároku, namítá neplatnost
zahájeného vytýkacího řízení, a to proto, že údajně není zřejmé, jaké řízení vůbec ve věci
probíhalo, v čem spočívaly pochybnosti správce daně. Dle názoru soudu nejsou tyto
námitky pro posouzení merita věci podstatné. Za podstatné pro posouzení věci považuje
to, že stěžovateli bylo umožněno v průběhu vytýkacího řízení doložit pravdivost údajů
uvedených v jeho daňovém přiznání, neboť z výzvy ze dne 12. 2. 2004 a nejpozději
z výzvy správce daně ze dne 22. 11. 2004 mu muselo být zřejmé, v čem spočívají
pochybnosti správce daně a jaké důkazy po něm správce daně k odstranění těchto
pochybností požaduje. Výše uvedené dokládá mimo jiné i protokol o projednání výsledků
vytýkacího řízení.
Námitky stěžovatele směřující proti celkové délce vytýkacího řízení, které
stěžovatel opíral především o nedodržení závazného pokynu Ministerstva financí České
republiky č. D-144, soud uznal do určité míry za opodstatněné, nicméně samotná délka
trvání daňového řízení bez dalšího neznamená závěr o tom, že stěžovatel byl napadeným
rozhodnutím či postupem správních orgánů zkrácen na svých právech. Zákon o správě
daní a poplatků nespojuje s nedodržením pokynu D-144 porušení práv, právem
chráněných zájmů a povinností daňového subjektu, neboť zmíněný pokyn působí
především ve vztahu mezi ústředním orgánem státní správy a finančními orgány. Dopad
nedodržení závazného pokynu na daňový subjekt je předmětem posouzení zcela
konkrétních skutkových okolností jednotlivého případu a v případě stěžovatele soud
dospěl k závěru, že tato námitka není s ohledem na všechny okolnosti důvodná, neboť
v souzené věci neměla délka daňového řízení vliv na jeho výsledek, tj. na zákonnost
či nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
Soud zamítl také hmotně právní námitky stěžovatele, neboť přisvědčil závěru
žalovaného, že stěžovatel v řízení před správními orgány neprokázal přijetí
zdanitelného plnění (zlata) od jím deklarovaných dodavatelů: STAVREK, s.r.o.,
a CARTRIXX, s.r.o., dnes CARTRIXX, s.r.o. – v likvidaci (dále jen „STAVREK“,
„CARTRIXX“ či „dodavatelé“). Zdůraznil, že uskutečněným zdanitelným plněním
rozumí zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném
za posuzované zdaňovací období (dále jen „zákon o DPH“), stav faktický, nikoliv stav
formálně vykázaný. Důkazní prostředky, kterými stěžovatel prokazoval přijetí
zdanitelného plnění – zlata (přijaté faktury, doklady o provedených úhradách, příjemky
na sklad, dodací listy, zkušební listy ke zkoušce ryzosti, výdajové pokladní doklady,
průběh obchodů s dodavateli, který popsal při ústních jednáních vedených u správce
daně, a svědecká výpověď jeho zaměstnankyně L. V.), nemohou obstát vedle skutečnosti,
že shora uvedení dodavatelé poskytnutí zdanitelného plnění stěžovateli neprokázali či
dokonce popřeli. Při takto zásadním zpochybnění skutečností uváděných stěžovatelem na
daňových dokladech tedy nepochybně vyvstal požadavek na doplnění důkazů, neboť
pouze obstarání dalších důkazních prostředků, způsobilých prokázat faktické poskytnutí
zlata stěžovateli od jím deklarovaných dodavatelů, mohlo v souzené věci znamenat
unesení důkazního břemene. Obrana stěžovatele spočívající v tvrzení, že je stíhán za
neunesení důkazního břemene jiných subjektů, za které nemůže nést žádnou
odpovědnost, tak není na místě. Stěžovatel totiž neprokázal faktické přijetí zlata tak, jak
bylo deklarováno na jím předložených daňových dokladech.
Městský soud v odůvodnění rozsudku odkázal na příslušnou judikaturu Soudního
dvora Evropské unie (dříve Soudní dvůr Evropských společenství, dále jen „Soudní
dvůr“) ve spojených věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 ve věci Optigen Ltd.,
Fulcrum Electronics Ltd. a Bond House Systéme Ltd. a na rozsudek ve spojených věcech
C-439/04 a C-440/04, Kittel, podle které platí, že nárok osoby povinné k dani,
která uskutečnila plnění, jež nejsou sama o sobě zasažena podvodem na DPH, na odpočet
daně na vstupu není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění
uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto
osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem na DPH, aniž by to posledně uvedená
věděla nebo mohla vědět. Otázka, zda DPH za předchozí nebo následující prodej týkající
se dotčeného zboží byla nebo nebyla zaplacena do státní pokladny, nemá vliv na nárok
osoby povinné k dani na odpočet DPH odvedené na vstupu.
Městský soud dospěl k závěru, že zde existují objektivní skutečnosti,
které prokazují, že stěžovatel mohl vědět, že se svým nákupem účastní plnění,
které je případně součástí podvodu na dani z přidané hodnoty. Uvedl, že obchod
se zlatem je obchodem specifickým, kdy obchodníci se zlatem a drahými kovy mají dle
ustanovení §35 zákona č. 539/1992 Sb., o puncovnictví a zkoušení drahých kovů (dále
jen „puncovní zákon“), povinnost do 15 dnů od zahájení činnosti písemně oznámit
puncovnímu úřadu údaje uvedené v ustanovení §1 tohoto zákona, včetně druhu
své činnosti s drahými kovy. Puncovní úřad vede registr výrobců a obchodníků,
který je veřejným seznamem. Stěžovatel tím, že si své dodavatele vzhledem ke specifické
povaze obchodu se zlatem ve shora uvedeném smyslu neověřil, nevěnoval zvýšenou
pozornost interním kontrolním mechanismům, které by v daném případě nepochybně
podvodné jednání odhalily.
V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, jakož i nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku
pro vnitřní rozpornost.
Úvodem stěžovatel konstatoval, že správní orgány založily svá rozhodnutí
na teorii, že stěžovatel jako plátce daně z přidané hodnoty neprokázal plnění přijaté
od svých dodavatelů. Teprve v řízení před správním soudem správní orgány dodatečně
vytvořily teorii, že sice možná k přijetí zdanitelného plnění došlo, nicméně v řetězci
dodávek zlata, kterého byl stěžovatel součástí, došlo údajně k podvodu na dani z přidané
hodnoty (dále také „DPH“). V čem přesně měl onen podvod na DPH spočívat
a který subjekt se jej měl dopustit není z odůvodnění nijak patrno. Jednotlivé orgány státní
správy střídavě chaoticky zastávají názory, dle nichž stěžovatel žádné zlato neodebral,
stěžovatel sice zlato odebral, ale nikoliv od plátců DPH, stěžovatel zlato odebral,
ale neprokázal od koho. Tyto závěry se zcela jednoznačně vzájemně vylučují
a pro udržitelnost rozhodnutí by musela být vybrána pouze varianta jediná. Teorie,
že u osob, které v řetězu dodávek předcházely stěžovateli, došlo k podvodu s DPH, tedy,
že některý ze stěžovatelových předchůdců údajně z předmětného obchodu DPH
nepřiznal a nezaplatil, vznikla teprve v průběhu soudního řízení před městským soudem
a nemá žádnou oporu ani ve skutečnostech zjištěných v rámci daňového řízení, ani není
popsána v rozhodnutích daňové správy. V konečném důsledku se tedy snaží daňová
správa přenést na stěžovatele daňovou povinnost někoho jiného, u koho se DPH
pravděpodobně nepodařilo vybrat, a to za situace, kdy judikatura Soudního dvora
jednoznačně konstatuje ochranu před negativními důsledky podvodu na DPH.
Městský soud v rozporu se zákonem i judikaturou Nejvyššího správního soudu
po stěžovateli požaduje prokazovat to, co byl povinen prokázat jiný subjekt. Dle
odůvodnění napadeného rozsudku vznikly pochybnosti proto, že dodavatelé stěžovatelem
deklarovaných dodavatelů, tedy subjekty, se kterými stěžovatel nepřišel a ani nemohl přijít
do styku, dodávku zlata neprokázaly či popřely. Je tedy evidentní, že veškeré pochybnosti
o pravdivosti údajů v daňovém přiznání stěžovatele vznikly pouze a jen proto, že někdo
jiný (tj. dodavatelé deklarovaných dodavatelů nebo dokonce dodavatelé těchto
dodavatelů) nesplnil svoji zákonnou povinnost.
Postup správních orgánů, tj. neuznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty,
založený na pouhých pochybnostech nepodložených konkrétními důkazy opaku,
za situace, kdy daňový subjekt prokáže svůj nárok nejen zákonem předepsanými
důkazními prostředky, ale např. i svědeckými výpověďmi, účetními doklady atd.,
je nezákonný. Takový postup totiž vylučuje přesun důkazního břemene na správce daně
a v tomto důsledku i faktickou aplikaci ustanovení §31 odst. 8 zákona o správě daní
a poplatků. Pokud daňový subjekt předloží důkazní prostředky, a přesto existují
pochybnosti o existenci nároku, nemůže to znamenat, že svůj nárok neprokázal, nýbrž
vyvolá to pouze přesun důkazního břemene na správce daně a povinnosti předložit
protidůkaz.
Stěžovatel upozornil na skutečnost, že právně i skutkově téměř identickými
případy se již opakovaně zabýval i Nejvyšší správní soud (např. rozhodnutí
č. j. 9 Afs 67/2007 - 147 a č. j. 9 Afs 47/2007 - 172 a rovněž v případech jiného plátce
DPH ve věcech sp. zn. 2 Afs 35/2007 a sp. zn. 2 Afs 37/2007), přičemž dospěl k závěru,
že stěžovatel své důkazní břemeno unesl. Pokud se snad některý z dodavatelů
deklarovaných dodavatelů skutečně dopustil podvodu na DPH, měl takový subjekt
všechny důvody pro to, aby nevypovídal pravdivě a nespolupracoval se správcem daně,
jestliže skutečně provedl daňový podvod. Jeho dodavatelé dodávky potvrdili a žádný
podvod na DPH nebyl v napadeném rozsudku ani ve správních rozhodnutích nikdy
jakkoli popsán. Přesto všechny orgány neustále opakují, že došlo k jakémusi imaginárnímu
podvodu.
Stěžovatel napadá i posouzení týkající se jeho dobré víry, resp. posouzení interních
kontrolních mechanismů z jeho strany. Jestliže k dodání zboží vůbec nedošlo, jak tvrdí
městský soud, nemohl stěžovatel z logiky věci věnovat zvýšenou pozornost nějakým
interním kontrolním mechanismům. Nemůže existovat daňový podvod bez toho,
že by někdo zůstal úmyslně dlužen na dani, přičemž na této dani může zůstat dlužen jen
tehdy, jestliže reálně uskutečnil zdanitelné plnění, tj. dodal někomu zboží, za které dostal
zaplaceno včetně daně. Městský soud se však při svých úvahách, které zcela nekriticky
převzal z rozhodnutí jiného senátu téhož soudu v obdobné věci (viz strana č. 7
napadeného rozsudku), vůbec nezabýval důležitou otázkou, jak by bylo možno spáchat
daňový podvod na DPH bez toho, že by zároveň podvodník nedodal zboží. Vzájemná
protichůdnost závěrů městského soudu činí rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Stěžovatel namítá, že soudem zmíněná povinnost obchodníka „předložit evidenci
o nákupu a prodeji zlata“ v ustanovení §37 zákona č. 539/1992 Sb., puncovního zákona,
uvedena není. Předmětné ustanovení upravuje pouze povinnost evidenci vést. Pokud
by navíc taková povinnost vůči puncovnímu úřadu existovala, nespadá taková okolnost
pod veřejně přístupné údaje. V rozhodné době navíc žádný registr obchodníků se zlatem
neexistoval. Tento zcela nový institut se stal součástí puncovního zákona teprve
v důsledku jeho novelizace účinné od 1. 1. 2004. Přesto dochází městský soud k závěru,
že na straně stěžovatele došlo k selhání interních kontrolních mechanismů. Navíc splnění
notifikační povinnosti by spáchání daňového podvodu nijak zabránit nemohl. Ani správce
daně stěžovatele nikdy neupozornil na podezření na jakékoliv daňové podvody
a neumožnil mu se k této skutečnosti vyjádřit.
Místo toho, aby se soud zabýval vytýčenými žalobními body, pokusil se zhojit
nedostatky předcházejícího správního řízení zkoumáním dobré víry stěžovatele. Tato
otázka nebyla vůbec v řízení před správcem daně řešena. Správní soud však nemůže
za základ svého rozhodnutí vzít otázku, která nebyla ve správním řízení řešena, a nahradit
tak meritorní rozhodování ve věci samé. Městský soud tak zcela vybočil ze své ústavní
pravomoci a navíc tím narušil rovnost mezi účastníky.
S ohledem na vše výše uvedené navrhuje stěžovatel napadený rozsudek zrušit a věc
vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti namítá, že se zabýval skutečnostmi
nasvědčujícími tomu, že stěžovatel věděl nebo přinejmenším vědět mohl o povaze
obchodních transakcí, do kterých vstupoval, ve svých vyjádřeních k žalobě v návaznosti
na žalobní námitky uplatněné stěžovatelem. Sám stěžovatel se totiž v žalobě dovolával
související judikatury Soudního dvora. Žalovaný proto důrazně odmítá, že dodatečně
hledal podklady ke svému rozhodnutí, neboť předmětné rozhodnutí bylo řádně
odůvodněno.
Pokud jde o pojem „podvod na DPH“, je jím třeba rozumět porušení principu
neutrality této daně, spočívající v nárokování odpočtu daně, která nebyla na počátku
ani v průběhu řetězce, v němž bylo zlato končící u stěžovatele obchodováno, odvedena.
Tato skutečnost vyplývá z žalobou napadeného rozhodnutí, zejména ze stran 4, 5 a 10.
Žalovaný odmítá stěžovatelem namítané protichůdné závěry ohledně neuznání jím
deklarovaného nároku. V napadeném rozhodnutí je na straně 11 zcela zřetelně uvedeno,
že není zpochybňováno nabytí zlata stěžovatelem, ale důvodem pro neuznání nároku
je skutečnost, že stěžovatel neprokázal přijetí zlata od jím na daňových dokladech
deklarovaných dodavatelů. Jednoznačný je i závěr městského soudu uvedený na str. 10
a 11 napadeného rozsudku. Stěžovatel byl v daňovém řízení činěn odpovědným pouze
za tvrzení, která sám předestřel. Tvrzení stěžovatele o dodavatelích deklarovaných
dodavatelů nemají oporu ve spisovém materiálu. Městský soud v rozsudku uvedl,
že důvodem pochybností správce daně byla skutečnost neprokázání uskutečnění plnění
ze strany společnosti STAVREK a CARTRIXX, tj. přímých dodavatelů stěžovatele.
Žalovaný se ztotožňuje se závěry městského soudu týkající se přenosu důkazního
břemene v daňovém řízení a odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu (rozsudek
sp. zn. 9 Afs 73/2008), který se již touto námitkou stěžovatele zabýval, a to ve věci
skutkově i právně obdobné. Správnost těchto závěrů potvrdil i Ústavní soud v usnesení
sp. zn. II. ÚS 655/09. K rozložení důkazního břemene není třeba zpochybnit celé
účetnictví daňového subjektu (žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 2 Afs 1/2008).
K předloženým důkazním prostředkům žalovaný uvádí, že kromě faktur šlo
o důkazní prostředky, které všechny vyhotovil sám stěžovatel a které může v podstatě
vyhotovit v libovolném množství. Žádné objektivní důkazní prostředky, tj. prostředky,
na jejichž vyhotovení by stěžovatel neměl subjektivní podíl, doloženy nebyly. Pokud
stěžovatelem předložené důkazní prostředky nemají žádnou návaznost na další zjištěné
skutečnosti, nelze mít stěžovatelem uváděné skutečnosti za prokázané. Jakkoliv zástupci
dodavatelů stěžovatele vypovídali v jeho prospěch, zůstala jejich tvrzení bez důkazní
opory. Stěžovatelem uváděné rozsudky Nejvyššího správního soudu byly vydány
na počátku roku 2008. Podle aktuální judikatury došlo však k posunu v neprospěch
stěžovatele. K rozdílným názorům Nejvyššího správního soudu na unesení či neunesení
důkazního břemene, z nichž však stěžovatel cituje pouze ty, pro něj příznivé, žalovaný
pouze odkazuje na vyjádření o dispoziční zásadě v řízení o kasační stížnosti obsažené
v již uváděném rozsudku sp. zn. 9 Afs 73/2008. Žalovaný k závěrům městského soud
ohledně notifikační povinnosti v registru obchodníků se zlatem uvádí, že se jedná
o obecné vyjádření nad rámec předmětného zdaňovacího období. Navíc je nutno
připomenout, že uvedené firmy tuto povinnost od 1. 1. 2004 nesplnily, ačkoliv existovaly
a vykazovaly činnost.
V závěru svého vyjádření žalovaný konstatuje, že správce daně prověřoval
stěžovatelem uplatňovaný nárok na odpočet daně ve více než 40 měsíčních zdaňovacích
obdobích. Stěžovatel byl v průběhu těchto řízení informován o tom, že jím deklarovaní
dodavatelé jsou ohledně tvrzených dodávek v důkazní nouzi. Stěžovatel přesto
s dodavateli nadále obchodoval, případně začal uplatňovat odpočet z faktur vystavených
společností, kterou zastupoval stejný zástupce. Zřetelné je to zejména u společností
zastoupených p. J. Z., neboť po zpochybnění obchodů se zlatem u jím zastoupené
společnosti CARTRIXX a následně i u společnosti France - Business byla do obchodu
zapojena další firma zastoupená J. Z., a to firma DAPEX Czech spol. s r.o., a poté za
obdobné situace i firma TRADE CENTER PRAHA, spol. s r.o. Doručitelem zlata byl
přitom až do zapojení TRADE CENTER PRAHA, spol. s r.o., stále J. Z. a předprodeje
zlata probíhaly ve stejném schématu (MAJK - France Business - stěžovatel nebo
analogicky MAJK - Dapex Czech - stěžovatel, příp. MAJK -Dapex Czech - Trade Center
- stěžovatel).
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, stěžovatel je řádně zastoupen (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal
napadený rozsudek městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných
důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Z obsahu předloženého správního spisu vyplynulo, že v přiznání k DPH
za zdaňovací období prosinec 2003 vykázal stěžovatel vlastní daňovou povinnost ve výši
286 Kč, jako převýšení daně na vstupu v částce 6 413 368 Kč nad daní na výstupu
v částce 6 413 082 Kč. Významnou položku mezi přijatými zdanitelnými plněními
stěžovatele tvořily dodávky ryzího zlata z tuzemska od dodavatelů STAVREK
a CARTRIXX.
Kasační stížnost byla podána z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení,
jakož i z důvodu nepřezkoumatelnosti pro vnitřní rozpornost [§103 odst. 1 písm. a) a d)
s. ř. s.]. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatel v kasační stížnosti
nenapadl závěry městského soudu týkající se charakteru řízení předcházejícího vydání
platebního výměru za zdaňovací období prosinec 2003, ani závěry soudu reagující
na žalobní námitky týkající se neúměrné délky vytýkacího řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele dovolávající
se nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro jeho vnitřní rozpornost. Rozpornost
spatřuje stěžovatel v protichůdných závěrech městského soudu, kdy na jedné straně
dospěl k závěru, že k dodání zboží od subjektů deklarovaných na daňových dokladech
v souzené věci vůbec nedošlo, na druhé straně stěžovateli vyčítá, že nevěnoval dostatek
pozornosti svým interním kontrolním mechanismům. Tyto závěry však pouze reagují
na žalobcem vznesené žalobní body. Celá argumentace stěžovatele v žalobním řízení byla
směřována k prokázání, že stěžovatel je postihován za jednání či důkazní nouzi cizích
subjektů, o kterých nevěděl a vědět nemohl, a že je činěn zodpovědným za něco,
co se vymyká sféře jeho vlivu a co měl ve skutečnosti prokazovat někdo jiný. Napadený
rozsudek proto není z uvedených důvodů vnitřně rozporný, tj. nesrozumitelný
či nepřezkoumatelný.
Námitky stěžovatele, dle nichž správní orgány střídavě chaoticky zastávají názor,
že stěžovatel žádné zlato neodebral, sice zlato odebral, ale ne od plátců DPH, stěžovatel
zlato odebral, ale neprokázal od koho, lze na základě odůvodnění napadeného rozsudku
označit za nedůvodné. Z napadeného rozhodnutí je zcela zjevné, že stěžovateli byl
odepřen nárok na odpočet daně, neboť se mu nepodařilo vyvrátit pochybnosti správních
orgánů, že přijal plnění od dodavatelů deklarovaných na jím předložených dokladech,
tj. od svých přímých dodavatelů STAVREK a CARTRIXX. Důvody jsou podrobně
rozvedeny na stranách 10 až 14 rozhodnutí žalovaného.
Ze spisu vedeného městským soudem je dále zcela zjevné, že závěry žalovaného,
týkající se nezákonného obchodování v řetězci, byly stěžovateli známy a byly předmětem
jeho žalobních námitek. Žaloba na stranách 27 až 30 obsahuje žalobní námitky označené
bod 6) Nezákonné obchodování v řetězci, kde sám stěžovatel mimo jiné odkazuje
na rozhodnutí žalovaného a uvádí: „Žalovaný na str. 10 dospěl k závěru o podezření
z nezákonného obchodování v řetězci za účelem čerpání nadměrných odpočtů“. V rámci svých
žalobních námitek stěžovatel trvá na tom, že žalovaný měl s ohledem na relevantní
judikaturu Soudního dvora ve věcech C-354/03, C-355/03 a C-484/03 (strany 28 a 29
žaloby) v jeho případě postupovat tak, že uskutečněná plnění (tj. nákup zlata
od předmětných společností, jeho prodej dalším společnostem, příp. zpracování zlata)
zohlední a nebude usuzovat na případnou nezákonnou povahu plnění v řetězci dodávek.
Jinými slovy, byl to sám stěžovatel, kdo prostřednictvím žalobního bodu učinil tyto závěry
žalovaného předmětem soudního přezkumu a dožadoval se uznání nároku na odpočet
daně na základě jím v žalobě uváděné judikatury Soudního dvora. Námitky stěžovatele
napadající překročení pravomoci městského soudu zabývat se těmito otázkami jsou proto
zcela bezpředmětné.
Pro posouzení otázky, zda je stěžovatel v nyní projednávané věci činěn
odpovědným za neunesení důkazních břemen cizích subjektů, považuje kasační soud
za relevantní níže uvedené skutečnosti, které byly zjištěny v rámci prověřování
stěžovatelem deklarovaných transakcí.
Dle spisové dokumentace pochybnosti správce daně ohledně stěžovatelem
uplatněného nároku na odpočet daně vyplývaly zejména ze skutečnosti, že bezprostřední
dodavatelé stěžovatele nebyli způsobilí prokázat přijetí ani uskutečnění na fakturách
deklarovaných dodávek zlata. Ve věci bylo též relevantní, že prováděné vytýkací řízení
nebylo u stěžovatele prvním vytýkacím řízením, neboť správce daně prověřoval
stěžovatelem deklarované údaje za cca 40 zdaňovacích období.
Stěžovatel je jedním ze tří tuzemských vývozců zlata a od roku 2002 vykazoval
na dani z přidané hodnoty v jednotlivých zdaňovacích obdobích nadměrné odpočty
ve výši řádově milionů Kč. Správce daně začal počínaje zdaňovacím obdobím červen
2003 prověřovat správnost uplatňovaných nároků na odpočet DPH, a to mimo jiné
proto, že byly zjištěny nesrovnalosti ve statistických hodnotách o vývozu zlata. Z České
republiky bylo vyvezeno několikanásobně větší množství zlata, než kolik by mohlo být
skutečně vyvezeno vzhledem k tomu, že v České republice se zlato netěží, nebyly prodány
zlaté rezervy České národní banky a množství dovezeného zlata a zlata obchodovaného
v podobě šperků, dentálního či technického zlata zdaleka nedosahovalo objemů vývozu.
Správcem daně prověřované obchodní transakce, na jejichž konci figuroval
stěžovatel žádající odpočet daně, vykazují obdobné rysy. Na počátku všech obchodních
transakcí stojí nekontaktní subjekt, pouze formálně plnící povinnost podávat přiznání,
bez úhrady daně, popřípadě subjekt, který deklarované transakce jednoznačně popře
a potvrdí, že se obchodem se zlatem nikdy nezabýval a sporné faktury nevystavil.
Pak následuje cca 5 až 6 dodavatelů stěžovatele, kteří se až na výjimky formálně mění
v důsledku zrušení jejich registrace k dani z přidané hodnoty z úřední povinnosti, avšak
personální propojení zůstává zpravidla neměnné. Tato skutečnost je zjevná zejména
u společností zastupovaných J. Z., původně jednajícím za společnost CARTRIXX. Po
zrušení registrace této společnosti k DPH pro neplnění zákonných povinností ze strany
správce daně, jednal J. Z. za společnost France - Business, s.r.o., v likvidaci,
zaregistrované k DPH hned následně, a po zrušení i této registrace z úřední povinnosti
zastupoval při dodávkách zlata stěžovateli J. Z. společnost DAPEX Czech spol. s r.o.
Jak společnost France - Business, s.r.o., v likvidaci, tak společnost DAPEX
Czech spol. s r.o., bezprostřední dodavatelé stěžovatele, nakupovali dle údajů uvedených
na fakturách zlato od společnosti MAJK, s.r.o. A. Š., deklarovaný v té době v obchodním
rejstříku jako jednatel společnosti MAJK, s.r.o., jakoukoliv spojitost s touto společností
popřel, do obchodního rejstříku byl jako jednatel zapsán na základě odcizených dokladů,
což nahlásil i Policii České republiky, podpisy na fakturách nejsou jeho podpisy, se zlatem
neobchoduje, J. Z. nezná. V několika zdaňovacích obdobích byla z iniciativy stěžovatele
do řetězce MAJK, s.r.o. - DAPEX Czech spol. s r.o. – stěžovatel zcela formálně zapojena
společnost TRADE CENTER PRAHA, spol. s r.o., a to za účelem získání odpočtu na
DPH (např. zdaňovací období březen, květen 2005).
Společnost CARTRIXX, bezprostřední dodavatel stěžovatele, dle údajů uvedených
na daňových dokladech, odebírala zlato fakturované stěžovateli od společnosti PROGI
- PGI, s.r.o. J. Z., jednatel společnosti CARTRIXX, vypověděl, že zlato odebíral od J. Š.,
jediného společníka PROGI - PGI, s.r.o., popřípadě od neznámé osoby, určené
telefonem, jejíž totožnost neověřoval. Osoba J. Š. je nekontaktní a od roku 2002 je vedena
v policejní evidenci „Pátrání po osobách“. Správními orgány bylo zjištěno, že společnost
PROGI – PGI, s.r.o., zastupuje smluvní zástupce, daňový poradce Ing. V. S., který za
zdaňovací období leden až prosinec 2003 předložil negativní přiznání k DPH a uvedl, že
neví, kdo faktury deklarované jako dodávka zboží společnosti CARTRIXX ve skutečnosti
vystavil.
V případech, kdy byla bezprostředním dodavatelem stěžovatele společnost
STAVREK (tj. jiný subjekt než subjekt zastupovaný J. Z.), byla dle údajů uvedených na
daňových dokladech výhradním dodavatelem tohoto bezprostředního dodavatele
stěžovatele opět nekontaktní společnost, a to společnost LICANA, spol. s r.o., která na
adrese uvedené v obchodním rejstříku nesídlí a její jediný jednatel Z. Š. byl nekontaktní
osobou. Kasačnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že Z. Š. se ke dni 10. 9. 2008
nacházel ve Vazební věznici Praha Pankrác, kde byl pracovníky žalovaného za
přítomnosti zástupce stěžovatele vyslechnut jako svědek. Z. Š. veškeré obchodování se
zlatem popřel, dle jeho tvrzení nebyl jednatelem v žádných společnostech a důvod vazby
mu není znám.
K nákupům a prodejům zlata přitom docházelo buď ve stejný den nebo
v minimálních časových odstupech. Veškeré transakce byly založeny na telefonických
objednávkách, kupní smlouvy byly uzavírány pouze v ústní formě, k úhradám faktur
docházelo v hotovosti, i když šlo o platby v řádech milionů korun. Zkoušky ryzosti
jednotliví předprodávající neprováděli. V každém z řetězců, na jehož konci stál stěžovatel
uplatňující odpočet DPH na vstupu, opakovaně docházelo k neodvedení DPH
do státního rozpočtu. Zdroj zlata byl neznámý, přesto dle údajů uvedených na dokladech
nabýval od neznámých či nekontaktních subjektů zlato bezprostřední dodavatel
stěžovatele, zpravidla zastupovaný J. Z., a následně zboží přešlo na stěžovatele, který
uplatnil odpočet DPH. Ze spisu jsou zřejmé další okolnosti vzbuzující dle názoru
Nejvyššího správního soudu pochybnosti. Dle výpovědi J. Z. mu byla cena zlata
stěžovatelem vyplácena krátce po předání zlata, dle výpovědi L. V., zaměstnankyně
stěžovatele, však trvá zkouška ryzosti 2,5 – 3 hodiny (protokol ze dne 17. 1. 2005). Dále je
soudu z jeho úřední činnosti známo, že Hynek Rödl, jednatel společnosti STAVREK,
nebyl opakovaně schopen provést výpočet ceny dodávaného zlata, přičemž společnost
STAVREK v prověřovaných obdobích dodala dle údajů uvedených na dokladech
stěžovateli zlato v množství více než 3,6 t v hodnotě více než 1,4 mld. Kč.
Shora popsaný mechanismus obchodování byl stěžovatelem uplatňován
opakovaně v cca 40 prověřovaných zdaňovacích obdobích.
Stěžovatel prokazoval přijetí zdanitelného plnění převážně formálními doklady,
svědeckými výpověďmi svých zaměstnanců a potvrzením dodávek od svých přímých
dodavatelů.
Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že v případě,
kdy plátce uplatňuje nárok na odpočet daně, leží důkazní břemeno ohledně skutečného
přijetí zdanitelného plnění od jiného plátce daně na tomto plátci. Zjištění, že daňové
doklady formálně z hlediska náležitostí či účtování odpovídají zákonné úpravě, není samo
o sobě způsobilé prokázat přijetí konkrétního zdanitelného plnění a jejich doložení
nezbavuje daňový subjekt důkazního břemene. Obdobně ani skutečnost, že plátce DPH
uskutečnil určité zdanitelné plnění na výstupu, v posuzovaném případě zboží prokazatelně
prodal, také ještě sama o sobě neznamená, že deklarované plnění bylo pořízeno od plátce
DPH uvedeného na daňovém dokladu. Pro nárok na odpočet daně je nezbytné,
aby přijaté plnění bylo skutečně přijato od odběratele, který je též plátce DPH. Jedním
ze základních principů daně z přidané hodnoty je princip neutrality daně, kdy pozice
osoby povinné k dani musí být neutrální. Základním smyslem tohoto principu
je neutralita vybírané daně z přidané hodnoty vzhledem k délce řetězce plátců daně,
pro něž by daň z přidané hodnoty neměla být nákladem, tj. daňová povinnost jednoho
plátce daně by měla být následována nárokem na odpočet daně druhého plátce daně.
Proto je plátce daně obecně oprávněn odečíst z vlastní daňové povinnosti jen tu částku
DPH, kterou uhradil svému dodavateli, jinému plátci DPH (až na zákonem stanovené
výjimky), přičemž důkazní břemeno, že se tak skutečně stalo, leží primárně ze zákona
na tomto plátci.
Výše uvedený princip je opakovaně potvrzován také judikaturou Ústavního soudu.
V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1841/07 je uvedeno, že prokazování nároku
na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat
soulad s faktickým stavem. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými
náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané
hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak,
jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2
zákona o dani z přidané hodnoty), je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně
právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění
nebylo uskutečněno tak, jak je plátcem deklarováno, nemůže být důkazní povinnost
naplněna pouhým předložením (byť formálně správného) daňového dokladu.
Z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že důkazní břemeno
přechází na správce daně za předpokladu, že i po předložení či návrhu relevantních
důkazních prostředků ze strany daňového subjektu správce daně přesto dále trvá na svých
pochybnostech. Pak je jeho povinností, aby důkazně podložené tvrzení daňového
subjektu vyvrátil a ve smyslu ustanovení §31 odst. 8 zákona o správě daní a poplatků
prokázal existenci takových skutečností, které věrohodnost, průkaznost či správnost
tohoto tvrzení vyvrací. Relevantní důkazní prostředky, které by vyvrátily pochybnosti
o věrohodnosti stěžovatelem předkládaných tvrzení či dokladů a které vyplývají ze shora
popsaného skutkového stavu, stěžovatel nepředložil. Nejedná se ani o situaci,
kterou se snaží navodit stěžovatel, že je krácen na svých zákonných právech na základě
ničím nepodložených pochybností správce daně, či zcela vykonstruované teorie bez
jakékoliv opory ve skutkovém stavu. Nejvyšší správní soud proto nesouhlasí
s opakovaným tvrzením stěžovatele, dle kterého je činěn odpovědným za neunesení
důkazního břemene cizích subjektů, případně je povinen vyvracet něco, co se vymyká
sféře jeho vlivu. Je totiž primárně povinností toho, kdo požaduje od státu vrácení
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, prokázat, že má na jeho vrácení právní
nárok. Je-li plátce daně v pozici dodavatele, pak prokazuje, že zdanitelné plnění uskutečnil
tak, jak bylo deklarováno na daňových dokladech. Je-li v pozici odběratele, jak je tomu
v souzené věci, pak prokazuje, že zdanitelné plnění přijal rovněž tak, jak bylo
deklarováno. Skutečnost, že deklarovaný dodavatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění
od svého dodavatele v řetězci, tedy neprokázal původ zboží, které měl dodat, samo
o sobě nevylučuje, že s tímto zbožím skutečně disponoval a že došlo k předmětnému
zdanitelnému plnění mezi dodavatelem a odběratelem. Pokud však bylo prokázáno,
že bezprostřední dodavatelé nejsou opakovaně způsobilí doložit k posuzovaným plněním
žádné objektivní důkazy, ani to, od koho zboží nabyli, přičemž tyto bezprostřední
dodavatelé se mění jen formálně (navenek), v závislosti na zrušení jejich registrace
k DPH, stěžovatel však stále formálně od těchto subjektů odebírá zlato, k milionovým
platbám v hotovosti dochází bez ověřování ryzosti zlata, v řetězci opakovaně dochází
k neodvedení daně do státního rozpočtu subjektem, který měl zlato jako první v řetězci
dodat, nejedná se o náhodnou a ojedinělou situaci, ale o situaci, kde je nutno právě
ve světle judikatury Soudního dvora, které se sám stěžovatel dovolával, posoudit veškeré
objektivní skutečnosti deklarovaných transakcí. Za této situace je logické, že pro unesení
důkazního břemene nepostačí ani pouhé předložení po formální stránce perfektních
daňových dokladů, ani ničím nepodložená tvrzení stěžovatelem deklarovaných
dodavatelů. Za daných okolností se proto nemůže ze strany správních orgánů jednat
o extenzivní rozšiřování důkazního břemene nad rámec zákona a stěžovatel není činěn
odpovědným za nedodržení povinností cizích subjektů.
Nejvyšší správní soud připomíná, že při obchodování v řetězci, kterému dle jeho
názoru odpovídá i obchodování stěžovatele v nyní posuzované věci, je v souladu
s judikaturou Soudního dvora nárok na odpočet daně chráněn pouze za situace, že plátce
daně o záměru zkrátit daň nevěděl a nemohl s přihlédnutím ke všem objektivním
okolnostem vědět. Takový výklad je v souladu s cílem Šesté směrnice Rady ze dne
17. 5. 1977, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu
- Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně 77/388/EHS (dále jen
„šestá směrnice“), neboť tím, že ztěžuje podvodná plnění, jim může i zabránit [(odst. 58
rozsudku C-439/04), bod 76 rozsudku C-487/01 a C-7/02: boj proti podvodu, vyhýbání
se daňové povinnosti a případným zneužitím je cílem, který je šestou směrnicí uznán a podporován].
Pouze za této situace je na místě trvat na tom, že každé plnění musí být zohledněno samo
o sobě a povaha určitého plnění v řetězci dodávek se nemůže měnit na základě
předcházejících nebo následujících událostí. Pravidlo, že každé plnění je třeba posuzovat
samostatně, samo o sobě, bez ohledu na jeho účel nebo výsledky, totiž vychází
z požadavku, aby společný systém DPH byl neutrální a ze zásady právní jistoty,
která vyžaduje, aby používání právních předpisů Společenství bylo předvídatelné
pro subjekty, na které se vztahuje. V opačném případě, tedy je-li s přihlédnutím
k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou
k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí
podvodu na dani z přidané hodnoty, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě
povinné k dani přiznat nárok na odpočet – viz právní závěr Soudního dvora ve spojených
věcech C-439/04 a C-440/04 Axel Kittel proti Belgickému státu a Belgický stát proti
Recolta Recycling SPRL [2006] Sb. Soudní dvůr dokonce v těchto rozhodnutích uvedl,
že „osoba povinná k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění,
které je součástí podvodu na DPH, musí být pro účely šesté směrnice považována za osobu účastnící
se tohoto podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli.
V takové situaci totiž osoba povinná k dani pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich
spolupachatelem“ (odst. 55-57 citovaného rozhodnutí).
Stěžovatel se mýlí, domnívá-li se, že pro odmítnutí nároku na odpočet daně
z přidané hodnoty je povinností správních orgánů či dokonce správních soudů prokázat,
jakým způsobem a konkrétně kterým z dodavatelů v řetězci byl spáchán podvod. Pojem
„podvod na DPH“ je tedy správními soudy užíván ve shora uvedeném smyslu. Judikatura
Soudního dvora tímto pojmem označuje situace, v nichž jeden z účastníků neodvede
státní pokladně vybranou daň a další si ji odečte, a to za účelem získání zvýhodnění,
které je v rozporu s účelem šesté směrnice; neboť uskutečněné operace neodpovídají
běžným obchodním podmínkám. Opakovaně se zde konstatuje: „Obchod uvnitř Společenství
se zdá být živnou půdou pro podvody na DPH, které mohou nabývat různých podob, ale jsou vždy
organizovány „řetězově“ s tím, že „práva Společenství se nelze dovolávat pro zneužívající nebo podvodné
účely“. V této souvislosti lze odkázat na již shora uváděné rozsudky Soudního dvora,
kde termín „podvod na DPH“ je v tomto smyslu běžně užíván a je jak obsahem
samotných položených předběžných otázek, tak stanovisek generálních advokátů, jakož
i obsahem samotných rozsudků Soudního dvora. Generální advokát Dámas Ruiz-Jaraba
Colomera ve svém stanovisku ke spojeným věcem Kittel C-439/04 a C-440/04
k podvodu na DPH konstatoval, že ve skutečnosti existují varianty tak neobvyklé
a spletité, jako je představivost těch, kteří je připravují, ve všech případech jde v podstatě
o to, že není odvedena určitá částka získaná jako DPH. Povinností správních orgánů
z hlediska posouzení nároku na odpočet daně je posouzení všech objektivních okolností
vykázané transakce a i v případě, že k neodvedení daně na určitém článku řetězce dojde,
neodmítnout nárok na odpočet tomu, kdo v dobré víře získá nějaké zboží, přičemž
o podvodu neví a ani vědět nemohl. Při tomto posuzování mají být vzaty v úvahu vždy
právní, obchodní a osobní vazby mezi zúčastněnými subjekty.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že pouze za situace, kdy by stěžovatel prokázal,
že s přihlédnutím ke všem objektivním okolnostem nemohl mít žádný důvod domnívat
se, že se svým nákupem účastní plnění, které je zasaženo podvodem na dani z přidané
hodnoty, jinými slovy, že byl do řetězce zapojen zcela náhodně a všechny další objektivní
okolnosti nasvědčují tomu, že zboží od deklarovaného dodavatele fakticky přijal, mohl
by mu být nárok na odpočet daně uznán. Přestože argumentace stěžovatele v převážné
části kasační stížnosti je nedůvodná, Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud
ve svém odůvodnění výše uvedeným způsobem nepostupoval. Jediným kritériem,
o které městský soud opřel své závěry o vědomém zapojení stěžovatele do řetězců
PROGI - PGI, s.r.o. – CARTIXX - stěžovatel a LICANA, spol. s r.o. – STAVREK
- stěžovatel, bylo nesplnění povinnosti ověřit své dodavatele v registru Puncovního úřadu.
Registr výrobců a obchodníků ve zdaňovacím období prosinec 2003 skutečně neexistoval
(zaveden zákonem č. 127/2003 Sb. účinném od 1. 1. 2004). Úvaha městského soudu
založená pouze na tomto jednání stěžovatele proto nemůže z tohoto důvodu obstát,
a to bez ohledu na skutečnost, že dle vyjádření Puncovního úřadu dodavatelé stěžovatele
povinnosti této registrace nepodléhali ani po 1. 1. 2004.
V dalším řízení se proto městský soud bude povinen touto otázkou zabývat
a rozhodnout, zda odmítnutím nároku na odpočet daně v nyní projednávané věci
je stěžovatel skutečně postihován za nezákonné jednání cizích subjektů, o jejichž počínání
při nejlepší vůli nevěděl a vědět nemohl. Při tomto posuzování vezme městský soud
v úvahu veškerá skutková zjištění, jakož i vazby mezi zúčastněnými subjekty.
K odkazu stěžovatele na rozsudky zdejšího soudu ze dne 10. ledna 2008,
č. j. 9 Afs 67/2007 - 147, a ze dne 14. března 2008, č. j. 9 Afs 47/2007 - 172, je nutno
konstatovat, že otázka uplatněného nároku stěžovatele na odpočet daně je otázkou
skutkovou, která je posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti zjištěného skutkového
stavu. Stěžovatelem uváděné rozsudky se navíc zabývaly jinými právními otázkami,
a to zejména hodnocením svědeckých výpovědí zaměstnanců stěžovatele. Pokud jde
o rozsudek zdejšího soudu ze dne 14. března 2008, je nutno zdůraznit, že otázka
prokázání přijetí zdanitelného plnění (dodávka zlata společností Diamond, s. r. o.,
jež neprokázala ani přijetí ani uskutečnění dané transakce), a tím i otázka oprávněného
uplatnění nároku na odpočet daně, zůstala otevřena, neboť ve vztahu k této otázce
považoval zdejší soud rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Uvedená vada řízení bránila Nejvyššímu správnímu soudu věcně se zabývat
kasačními námitkami, které stěžovatel k této otázce uplatnil, a Nejvyšší správní soud
k této vadě tedy přihlédl z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.). Důvody, dle kterých
nelze jednotlivé závěry v rozhodnutích zdejšího soudu dále zobecňovat, kasační soud
podrobně rozvedl ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2009, č. j. 9 Afs 73/2008 - 162. V této
souvislosti kasační soud připomíná, že ústavní stížnost stěžovatele proti uvedenému
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu byla Ústavním soudem dne 2. 4. 2009 odmítnuta
(srovnej rozhodnutí II. ÚS 655/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V uvedeném
rozsudku Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel důkazní břemeno ohledně
nároku na odpočet daně od jím deklarovaných dodavatelů Starek, France - Business, s.r.o.
– dnes France - Business, s.r.o., v likvidaci a CARTRIXX, a to ve zdaňovacím období
březen 2004, neunesl. Dle závěrů Ústavního soudu správní orgány a obecné soudy
v případě zdaňovacího období březen 2004 dostatečně zjistily skutkový stav, na který
aplikovaly ústavně konformně interpretovanou právní normu, s tím, že argumentace
stěžovatele, podle které je činěn odpovědným za neunesení důkazního břemene cizích
subjektů, je nesprávná.
Z důvodů shora uvedených nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu, než napadený
rozsudek Městského soudu v Praze dle ustanovení §110 s. ř. s. zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení. Městský soud v Praze je při novém projednání věci vázán právním
názorem zdejšího soudu.
V novém řízení Městský soud v Praze rozhodne také o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu