ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.183.2012:35
sp. zn. 9 As 183/2012 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: Ing. R.
G., zast. Mgr. Petrem Muchou, advokátem se sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2, proti žalovanému:
Magistrát hlavního města Prahy, odbor stavební, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2011, č. j. S-MHMP 947935/2010/OST/Cc/Vo, za účasti
osoby zúčastněné na řízení: RLRE Dorado Property, s.r.o, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4,
zast. JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem Botičská 1936/4, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012,
č. j. 7 A 47/2011 - 97,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Včas podanou kasační stížností napadá žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 1. 2011, č. j. S-MHMP
947935/2010/OST/Cc/Vo. Uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatelky proti
rozhodnutí Úřadu městské části Praha 9, odboru výstavby a územního rozvoje (dále jen „stavební
úřad“) ze dne 6. 9. 2010, č. j. P09 009609/2009/01/01 (dále jen „územní rozhodnutí“), kterým
stavební úřad na žádost osoby zúčastněné na řízení rozhodl o umístění stavby „Obytný soubor
Hrdlořezy“ (dále jen „stavba obytného souboru“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Osoba zúčastněná na řízení (dále též „stavebník“) podala dne 20. 2. 2009 ke stavebnímu
úřadu žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby obytného souboru na pozemcích
č. 161/3, 165, 166, 167 a 524/1 v k. ú. Hrdlořezy v Praze 9. Stěžovatelka byla účastníkem územního
řízení, v jehož rámci uplatnila spolu s dalšími účastníky námitky. Stavební úřad vydal dne 6. 9. 2010
územní rozhodnutí, jímž rozhodl o umístění stavby obytného souboru a k tomuto účelu stanovil
několik podmínek.
Proti územnímu rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, jímž namítala, že stavba obytného
souboru tvořeného třemi budovami nerespektuje na rozdíl od původního hospodářského objektu
sklon pozemku ve směru západ – východ a kóty jednotlivých budov převyšují pozemek
stěžovatelky. Navržené budovy jsou příliš vysoké a mohutné a budou bránit proudění vzduchu.
Stavebník v průběhu územního řízení provedl navážku, která zvýšila původní terén a změnila
odtokové poměry v neprospěch pozemku stěžovatelky. Výšková regulace dané lokality připouští
stavby o maximálně dvou nadzemních podlažích. Navrhované řešení posledního podlaží s terasami
po celém obvodu je dle stěžovatelky v rozporu s výškovou regulací. Vzhledem ke své výšce bude
stavba obytného souboru narušovat soukromí a kvalitu bydlení stěžovatelky a dvou bytových
jednotek v prvním nadzemním podlaží na pozemku č. 161/1. Stavbou obytného souboru dále dojde
k nepřípustnému zhoršení světelných poměrů v jejích nemovitostech.
Vzdálenost stavby obytného souboru od nemovitosti stěžovatelky je dle ní příliš malá.
Umístění budovy C by znemožnilo případné opravy opěrné zdi oddělující oba pozemky a pro
eventuální vjezd vozidel záchranného systému ponechává pouhé 3 metry. Odvoláním bylo dále
namítáno, že hluková studie nevycházela ze skutečnosti, že na pozemku č. 161/1 se nyní nacházejí
dvě bytové jednotky. Studie přitom byla vypracována pouze s ohledem na bytovou jednotku
na pozemku č. 162, u které budou překročeny hlukové limity. Vjezd do areálu stavby obytného
souboru těsně sousedí s výstupem z nemovitosti stěžovatelky a stěžovatelka proto požadovala
přesun kontejnerů na odpad tak, aby nebránily ve výhledu vyjíždějícím autům. Dle odvolání by měla
být retenční zóna na dešťovou vodu ve stejné nebo nižší nadmořské výšce než dvůr pozemku
č. 161/1, jinak se dešťová voda bude soustředit na tento pozemek. Umístění retence mělo být
provedeno rozhodnutím o změně využití území a nikoli rozhodnutím o umístění stavby.
Stěžovatelka se z důvodu mohutnosti a způsobu zakládání stavby obytného souboru obávala
poškození svých nemovitostí. Nechala si vypracovat statický posudek, podle kterého stavba
obytného souboru může změnit hladiny podzemních vod a vynutit deformace a rozvoj trhlin
na stávajících objektech stěžovatelky. Závěrem svého odvolání stěžovatelka uvedla, že realizace
stavby obytného souboru by pro dané území znamenala hrozbu nebezpečí nevratného a závažného
poškození životního prostředí v rozporu s ústavním právem stěžovatelky na příznivé životní
prostředí.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 5. 1. 2011, č. j. S-MHMP 947935/2010/OST/Cc/Vo,
odvolání stěžovatelky zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
III. Řízení před městským soudem
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka dne 7. 3. 2011 žalobu, dle části třetí, hlavy
II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), v níž
namítala nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného z důvodu absence náležitého odůvodnění.
Žalovaný se dle stěžovatelky řádně nevypořádal se statickým posudkem podloženou a zcela
konkrétní námitkou nevratného poškození nemovitostí stěžovatelky vlivem provedení stavby
obytného souboru, neboť pouze konstatoval, že jde o neurčitý odvolací důvod naznačující pouhou
potencialitu poškození předmětných nemovitostí. V dokumentaci k žádosti o územní rozhodnutí
chybí výkres základních svislých řezů se zakreslením hloubky založení objektů a úrovně stávajícího
a upraveného terénu s vyznačením hladiny spodní vody. Dále stěžovatelka namítala neúměrné
zatížení oblasti katastrálního území Hrdlořezy stavbou obytného souboru. S touto námitkou
se žalovaný taktéž řádně nevypořádal, neboť pouze konstatoval, že dotčené orgány vydávají svůj
souhlas s navrhovaným řešením na základě znalosti předchozího vývoje území a ostatních
stavebních záměrů. Z územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy dle stěžovatelky
vyplývá, že území, na němž má být stavba obytného souboru realizována, je polyfunkčním územím,
kde žádná z funkcí nesmí překročit 60 % využití území. Podle stěžovatelky však tento limit
ve vztahu k funkci bydlení bude realizací stavby obytného souboru překročen. Výjimečná
přípustnost nadlimitního zatížení území nemohla být konstatována Útvarem rozvoje hlavního města
Prahy jako příspěvkovou organizací. S uvedeným se však žalovaný dle žaloby nevypořádal.
Územní rozhodnutí podle stěžovatelky postrádá grafickou přílohu dle ustanovení §9 odst. 5
vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě územního rozhodování, územního opatření
a stavebního řádu, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška č. 503/2006 Sb.“).
V žádosti stavebníka absentoval souhlas hlavního města Prahy s umístěním stavby na pozemku
č. 524/1 v k. ú. Hrdlořezy. Mělo-li jím být stanovisko Magistrátu hlavního města Prahy, odboru
správy majetku ze dne 31. 1. 2008, č. j. OSM/VP/9373/08/Su, tak protiprávně neobsahovalo
ověřený podpis osoby oprávněné jednat za vlastníka a situační výkres. Územní rozhodnutí bylo dle
žaloby vydáno na základě závazných stanovisek, která se opírala o původní žádost o vydání
územního rozhodnutí, která však byla v průběhu řízení pozměněna. Součástí územního rozhodnutí
dále mělo být stanovení skrývky kulturních vrstev půdy, neboť pozemek parc. č. 167 je součástí
zemědělského půdního fondu.
Stěžovatelka namítala, že jednotlivé budovy stavby obytného souboru mají tři nadzemní
podlaží. Porušují proto jednotnou výškovou regulaci v území, která stanovila dvě nadzemní podlaží
se šikmou střechou s možností podkroví. Podle návrhu mají budovy v údajném podkroví ustupující
byty s obvodovou terasou pod převisem mírně šikmých střech, tj. klasické třetí nadzemní podlaží.
Z takto navrženého třetího nadzemního podlaží je volný výhled do nemovitostí stěžovatelky.
Stěžovatelka považuje jednotlivé budovy stavby obytného souboru za příliš vysoké a mohutné, čímž
brání proudění vzduchu a nerespektují z urbanistického hlediska výšku okolní zástavby včetně
nemovitostí stěžovatelky. Žalovaný neodůvodnil, proč považuje velikost stavby obytného souboru
za přijatelnou. Navážkou došlo ke změně odtokových poměrů v lokalitě v neprospěch nemovitosti
stěžovatelky. Stavba obytného souboru s ohledem na svou výšku a blízkost k nemovitostem
stěžovatelky narušuje pohodu bydlení omezením soukromí stěžovatelky pohledem z výše
umístěných objektů. Odstup stavby od nemovitostí stěžovatelky činí pouze 3 m resp. 4,75 metru,
čímž nejsou dodrženy závazné odstupové vzdálenosti. Stěžovatelka dále namítala zhoršení
světelných podmínek a překročení hlukových limitů na stavbách žalobkyně.
Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce ohrožení statiky nemovitostí
stěžovatelky městský soud uvedl, že ve správním spise nejsou založeny žádné doklady, z nichž by
šlo dovodit, že umístěním stavbou obytného souboru nutně dojde k poškození nemovitostí
stěžovatelky. Předložený statický posudek závěr stěžovatelky nepotvrzuje a pouze poukazuje
na možná rizika stavby. Žalovaný podmínkou č. 30 stavebníkovi určil povinnost provedení
veškerých opatření proti rizikům spojeným s prováděním stavby. Uvedená podmínka se vztahuje
i k tvrzenému ovlivnění hladiny spodních vod. Upravená dokumentace – konkrétně výkres č. D.14
obsahuje namítané svislé řezy dokumentující výšky podlaží a hloubky založení jednotlivých objektů,
úroveň stávajícího a upraveného terénu s vyznačením hladiny spodní vody. Ohledně namítaného
neúměrného zatížení oblasti katastrálního území Hrdlořezy stavbou obytného souboru překračující
60 % limit funkčního využití území městský soud uvedl, že odvolací námitka stěžovatelky v tomto
ohledu byla velmi obecná, neboť namítala pouze „neúměrné zatížení“ a nijak nespecifikovala,
v čem toto zatížení spatřuje. Žalovaný se s námitkou vypořádal adekvátně, neboť svůj závěr
odůvodnil konkrétními okolnostmi. Stěžovatelka námitku absence grafické přílohy k územnímu
rozhodnutí v odvolání nenamítala, výkresy dle ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 503/2006 Sb.,
skutečně v územním rozhodnutí chyběly. Správní spis je však obsahoval, stěžovatelka měla možnost
se s nimi seznámit. Vzhledem k tomu, že odvoláním toto pochybení nenamítala a ani v žalobě
nedefinovala, jak byla na svých právech uvedeným pochybením zkrácena, lze dle městského soudu
usoudit, že toto pochybení nemělo negativní dopad do práv stěžovatelky. Ohledně námitky absence
souhlasu hlavního města Prahy s umístěním stavby na pozemku parc. č. 524/1 v k. ú. Hrdlořezy
městský soud konstatoval, že tato námitka stěžovatelce nepřísluší, neboť není možné podat žalobu
k ochraně cizích práv.
Změna projektové dokumentace nemusí vždy nutně vyvolat potřebu nových závazných
stanovisek dotčených orgánů. Městský soud dospěl k závěru, že tato námitka stěžovatelky je obecná
a konstatoval, že stěžovatelka neuvedla, jaké změny se v dokumentaci udály a jak mohly být změnou
dokumentace zájmy chráněné jednotlivými dotčenými orgány státní správy v posuzovaném případě
negativně dotčeny. Namítá-li stěžovatelka, že územní rozhodnutí neobsahuje povinnost skrývky
k ochraně zemědělského půdního fondu, jedná se o námitku, která jí nepřísluší, neboť tato vada
nemohla zasáhnout do jejích práv.
Městský soud neshledal stěžovatelkou tvrzené porušení ustanovení §3 odst. 1 písm. i)
vyhlášky hlavního města Prahy č. 26/1999 Sb. HMP, o obecných technických požadavcích
na výstavbu v hlavním městě Praze, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „vyhláška
OTPP“), neboť podkroví v navržené stavbě obytného souboru přesně odpovídá definici podkroví
v uvedeném ustanovení a nejedná se tedy o třetí nadzemní podlaží. Údajné porušení regulativu
jednotné výškové regulace nemělo dopad do práv stěžovatelky, neboť stavba z hlediska
odstupových vzdáleností a zastínění nemovitostí stěžovatelky odpovídá právním předpisům.
K námitkám týkajícím se velikosti stavby a proudění vzduchu městský soud uvedl, že tyto otázky
jsou předmětem správního uvážení, přičemž dle jeho závěrů správní orgány nevybočily
ze zákonných mezí a své úvahy dostatečně zdůvodnily. Námitku změny odtokových poměrů
v důsledku navážky městský soud zamítl, neboť žalovaný se s ní řádně vypořádal. Stavebník musí
dodržet územním rozhodnutím stanovené kóty, jinak by muselo dojít ke změně územního
rozhodnutí. Městský soud shledal námitku narušení pohody bydlení stěžovatelky z důvodu
nedostatečných odstupových vzdáleností nedůvodnou. Stavba obytného souboru respektuje
odstupové vzdálenosti dle vyhlášky OTPP a stěžovatelka netvrdí žádné konkrétní skutečnosti,
na jejichž základě by došlo k narušení jejího soukromí. Zhoršením světelných podmínek dle
městského soudu nedošlo k zásahu do práv žalobkyně, která takový konkrétní zásah ani netvrdí.
Stěžovatelka namítala překročení hladiny hluku pouze obecně. Žalovaný se problematikou zabýval
a ve spisu je založena akustická studie, s níž měli účastníci řízení možnost se seznámit. Žalovaný
podle městského soudu správně posoudil i námitku žalobkyně týkající se umístění retenční zóny,
neboť retenční zóna bude alespoň v části přiléhající k pozemku stěžovatelky umístěna níže. Z výše
uvedených důvodů neshledal městský soud žalobu důvodnou.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného a osoby zúčastněné na řízení
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem městského soudu, podle něhož je rozhodnutí žalovaného
zcela přezkoumatelné. Městský soud se dle kasační stížnosti nedostatečně vypořádal
se stěžovatelkou citovanou judikaturou týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů
a soudů, ani s námitkou ohrožení statiky nemovitostí stěžovatelky podloženou statickým posudkem.
Kasační námitkou je dále namítáno, že stavební úřad nevedl řádně správní spis, neboť v době
přípravy žaloby neobsahoval zákonné náležitosti. Dle stěžovatelky byla její odvolací námitka týkající
se neúměrného zatížení životního prostředí v katastrálním území Hrdlořezy zcela konkrétní.
Žalovaný ji přesto nevypořádal řádně a nelze proto souhlasit se závěrem městského soudu
o dostatečném odůvodnění rozhodnutí žalovaného ve vztahu k této námitce. Stěžovatelka je také
přesvědčena, že již v odvolání konkrétně napadala překročení limitů funkčního využití území,
přestože nezmiňovala šedesátiprocentní hranici. Námitku tedy považuje za zcela konkrétní
a nedostatečný je naopak odkaz žalovaného a městského soudu na vyjádření Útvaru hlavního města
Prahy. Podle kasační stížnosti se městský soud řádně nevypořádal s námitkou ohledně skrývky
kulturních vrstev půdy na ploše náležící do zemědělského půdního fondu a s námitkou chybějícího
souhlasu hlavního města Prahy s umístěním stavby na pozemku parc. č. 524/1 v k. ú. Hrdlořezy.
V souvislosti s těmito námitkami stěžovatelka uvádí, že se nesnažila chránit veřejný zájem, ale
že se cítí být dotčena rozhodnutím na základě žádosti nesplňující zákonné náležitosti. Stěžovatelka
považuje za konkrétní i námitku, podle které bylo územní rozhodnutí vydáno na základě závazných
stanovisek vycházejících z dřívější verze projektové dokumentace. Projektová dokumentace byla
v průběhu územního řízení změněna nikoliv bagatelně, ale tak že došlo ke změně počtu podlaží
a bytů v jednotlivých budovách obytného souboru. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem
městského soudu, podle něhož mají předmětné budovy dvě nadzemní podlaží a podkroví v souladu
s vyhláškou OTPP a nikoliv tři nadzemní podlaží, jak tvrdí stěžovatelka. Uvedenému názoru svědčí
některé části projektové dokumentace, samotný pohled na budovu i znění vyhlášky. Městský soud
se nezabýval námitkou narušení soukromí stěžovatelky pohledem z takto realizovaných třetích
nadzemních podlaží a s tím souvisejícím narušením porušení pohody bydlení. Stěžovatelce
v napadeném rozsudku chybí odůvodnění správního uvážení žalovaného týkající se výšky a hmoty
objektů a bránění proudění vzduchu. Splněny dle stěžovatelky nejsou ani požadavky na denní
osvětlení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Osoba zúčastněná na řízení konstatovala, že považuje napadený rozsudek za správný. Podle
jejího vyjádření je kasační stížností napadána nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného, přičemž
tato stížnost by měla směřovat proti rozsudku městského soudu. Osoba zúčastněná na řízení
navrhla kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle ustanovení §§102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost. Dále je namítána nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před
soudem zmatečné, bylo zatíženou vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné. K výše uvedeným vadám tedy Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední
povinnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z těchto důvodů a přihlédl
k námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku uplatněné stěžovatelkou, neboť pokud
by tato námitka byla důvodná, vedla by k jednoznačnému závěru o zrušení napadeného rozhodnutí
a vrácení věci k dalšímu řízení, bez možnosti přezkumu důvodnosti meritorních námitek. Z povahy
věci je totiž zřejmé, že pouze u přezkoumatelného rozsudku je možno hodnotit jeho zákonnost,
resp. posoudit, zda byly správně vyhodnoceny namítané vady správního řízení.
Namítanou nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka ve skutečnosti,
že se městský soud nikterak nevypořádal se stěžovatelkou citovanou judikaturou Nejvyššího
správního soudu týkající se přezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů. Městský soud se dle
stěžovatelky nedostatečně vypořádal se všemi jejími námitkami a své výroky dostatečně
neodůvodnil.
Obligatorní náležitostí každého rozsudku soudu je dle §54 odst. 2 s. ř. s. také jeho
odůvodnění. K povinnosti soudů náležitě odůvodňovat svá rozhodnutí se několikrát vyjádřil
i Ústavní soud. Dle jeho dlouhodobé judikatury princip řádného a spravedlivého procesu dle čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod a princip právního státu dle čl. 1 Ústavy ČR v sobě
zakotvují i povinnost soudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit. Pouze řádné odůvodnění v souladu
s výše uvedenými principy poskytuje záruky, že nebylo rozhodováno v důsledku libovůle soudu.
Nedostatečně zdůvodněné rozhodnutí je nutno považovat za nepřezkoumatelné a již svou povahou
porušující právo účastníků řízení na řádný a spravedlivý proces. Z odůvodnění přitom musí vyplývat
vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami vyplývajícími z hodnocení důkazů na jedné straně
a právními úvahami, hodnoceními a závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, dostupný na http://nalus.usoud.cz).
K požadavku přezkoumatelnosti rozhodnutí a jejich náležitému odůvodnění Nejvyšší
správní soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů, jestliže není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu; dále z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci obsaženou v žalobě; proč považuje žalobní námitky za liché,
mylné nebo vyvrácené; proč subsumoval skutkový stav pod zvolené právní normy.
Nepřezkoumatelné je také rozhodnutí, v němž se soud opomněl vypořádat s některou ze včasně
uplatněných žalobních námitek (srov. například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 – 60, ze dne 17. 1. 2008 č. j. 5 As 29/2007 – 64, ze dne 30. 11. 2007,
č. j. 4 Ads 21/2007 – 77, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, všechny dostupné
na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
S ohledem na výše uvedené zdejší soud nejprve poznamenává, že na základě stěžovatelkou
citované judikatury lze pouze obecně dospět k závěru o tom, jaká rozhodnutí správních orgánů
a správních soudů je možno za určitých okolností považovat za nepřezkoumatelná. Samotnou citaci
judikaturních závěrů nelze považovat za řádnou a samostatnou námitku, nebyla-li podpořena
konkrétními námitkami a konkrétními skutečnostmi, z nichž stěžovatelka dovozovala
nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného správního orgánu. Z uvedených důvodů tedy nebylo
povinností městského soudu se k citované judikatuře zdejšího soudu jakkoliv vyjadřovat. Ve vztahu
k otázce, zda jsou závěry uvedené v napadeném rozsudku dostatečně odůvodněny, zdejší soud
uvádí, že se městský soud zabýval všemi stěžovatelkou řádně vznesenými námitkami, přičemž
každou posoudil a svůj výrok náležitě odůvodnil. Tomuto závěru svědčí i struktura napadeného
rozsudku, dle níž se městský soud věnoval jednotlivě každé žalobní námitce. Námitku
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Stěžovatelka namítala v rozhodnutí žalovaného absentující rozhodnutí o povinnosti
stavebníka provést skrývku kulturních vrstev půdy na ploše náležící do zemědělského půdního
fondu, a v žádosti o vydání územního rozhodnutí chybějící souhlas hlavního města Prahy
s umístěním stavby na pozemku parc. č. 524/1 v k. ú. Hrdlořezy.
Stěžovatelka byla účastníkem řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby v posuzované
věci. Účastenství v tomto řízení jí svědčilo dle ustanovení §85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona,
podle něhož jsou účastníky řízení osoby, jejichž vlastnické nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám anebo
sousedním pozemkům nebo stavbám na nich může být územním rozhodnutím přímo dotčeno. Nejvyšší správní
soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2007, č. j. 2 As 10/2007 – 83, konstatoval, že „[j]e-li účastenství určité
osoby v územním řízení odvozeno od možnosti dotčení jejích práv, pak v mezích tohoto možného dotčení práv
jí přísluší výkon účastnických práv a ochrana jejích hmotných práv. To znamená, že vyjádření a námitky, které
je takový účastník v územním řízení oprávněn uplatnit, se musejí vztahovat k jeho právům.“
Dle ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva nebo povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho
nicotnosti, nestanoví-li tento zákona jinak. Z citované zákonné úpravy plyne, že je-li žalobou napadeno
rozhodnutí správního orgánu, musí z žalobních námitek vyplývat jednoznačné tvrzení žalobce
o porušení jemu svědčících konkrétních veřejných subjektivních práv. Žalobou tak lze napadat
pouze zkrácení svých vlastních práv. Přiměřeně platí výše uvedené i pro řízení o kasační stížnosti.
Namítala-li stěžovatelka, že v územním rozhodnutí chybí výrok o povinnosti stavebníka
provést skrývku kulturních vrstev půdy na ploše náležící do zemědělského půdního fondu, je třeba
ve shodě s městským soudem konstatovat, že tato námitka jí s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
Namítaná vada se totiž nedotýká práv, která náleží stěžovatelce, nemůže negativně zasáhnout
do jejích práv a ani se negativně projevit v její právní sféře (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne
23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 – 42). Chyběl-li v žádosti o vydání územního rozhodnutí souhlas
hlavního města Prahy s umístěním stavby na pozemku parc. č. 524/1, k. ú. Hrdlořezy, pak
by takové pochybení mohlo namítat hlavní město Praha, které bylo řádným účastníkem územního
řízení. Stěžovatelka se v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu může domáhat ochrany
pouze svých veřejných subjektivních práv a nikoliv práv náležejících jinému subjektu. Námitka
stěžovatelky, že se městský soud nevypořádal s těmito skutečnostmi, tedy není důvodná.
Stěžovatelka namítala, že realizací stavby obytného souboru dojde k ohrožení statiky jejích
nemovitostí. Tuto svou námitku vznesla i v územním, odvolacím a žalobním řízení a podložila
ji statickým posudkem. Na základě tohoto posudku má stěžovatelka za to, že stavbu není vůbec
možné realizovat.
Podle statického posudku předloženého stěžovatelkou v průběhu územního řízení byly jako
rizikové faktory vyhodnoceny nadměrné otřesy a vibrace při zatloukání pažení výkopů a otřesy
a vibrace způsobené těžkou dopravou v bezprostřední blízkosti domu. Jako velmi vážné riziko byla
vyhodnocena změna úrovně hladiny podzemní vody pod stávajícími objekty způsobené jejím
snížením pod úroveň dna stavební jámy, přičemž následné objemové změny jemnozrnných zemin
pod základovou spárou mohou způsobit vynucené deformace a rozvoj trhlin na stávajících
objektech.
Zdejší soud ve shodě s městským soudem shledal uvedená rizika realizace stavby jako
potenciální. Posudkem ve vší jeho stručnosti není řečeno, že jakýmkoliv způsobem realizace stavby
obytného souboru dojde nutně k poškození statiky nemovitostí stěžovatelky. Statický posudek
jenom vypočítává možná rizika, která budou přítomna realizaci stavby.
Dle ustanovení §92 odst. 1 stavebního zákona územním rozhodnutím stavební úřad schvaluje
navržený záměr a stanoví podmínky pro využití a ochranu území, podmínky pro další přípravu a realizaci záměru,
zejména pro projektovou přípravu stavby; vyžaduje-li to posouzení veřejných zájmů při provádění stavby, při
kontrolních prohlídkách stavby nebo při vydávání kolaudačního souhlasu, může uložit zpracování prováděcí
dokumentace stavby. Zde je dále nutno podotknout, že námitka stěžovatelky by byla případná v řízení
stavebním, neboť se týká samotné realizace stavby. Pouze prováděním stavby může být ohrožena
statika nemovitostí stěžovatelky a nikoliv umístěním stavby územním rozhodnutím. Stavební
a územní řízení jsou přitom na sobě nezávislá správní řízení. Ačkoli na sebe do jisté míry navazují,
jejich výsledkem jsou samostatná správní rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 2. 2012, č. j. 8 As 54/2011 – 344).
V posuzované věci stavební úřad rozhodnutím o umístění stavby schválil navržený záměr
stavebníka umístit stavbu a pro její další realizaci mu stanovil v souladu s výše citovaným
ustanovením stavebního zákona podmínky. Ve vztahu k realizaci stavby obytného souboru a jejímu
zakládání stavební úřad v podmínce č. 30 územního rozhodnutí stanovil, že v dalším stupni
dokumentace bude zpracován podrobný geologický průzkum, a to zejména z hlediska hloubky a složení eventuelních
naplavenin v okolí Rokytky, hloubky spodních vod a zatížení únosné zeminy, aby mohl být stanoven způsob
zakládání. Způsob zakládání bude navržen tak, aby nezpůsobil škody sousedním nemovitostem. Takovou
podmínku lze ve vztahu k výše uvedenému v územním rozhodnutí považovat za dostatečnou.
Konkrétní rizika vyplývající z realizace stavby bude moci stěžovatelka dále namítat ve stavebním
řízení.
Stěžovatelka v žalobě i kasační stížnosti citovala ustanovení čl. 30 odst. 1 vyhlášky OTPP.
Podle tohoto ustanovení se stavby musí zakládat způsobem odpovídajícím základovým poměrům.
Nesmí být při tom ohrožena stabilita jiných staveb. Tomuto požadavku vyhověl stavební úřad právě
podmínkou č. 30, kterou lze v řízení o umístění stavby považovat za dostatečnou. Konkrétní
způsob realizace stavby obytného souboru bude předmětem stavebního řízení. Ostatně
i systematika vyhlášky OTPP napovídá skutečnosti, že v případě stěžovatelkou citovaného čl. 30
vyhlášky OTPP se jedná o ustanovení týkající se technického provedení stavby, tj. o skutečnosti
zkoumané ve stavebním řízení, neboť se nachází v části třetí vyhlášky OTPP nazvané „Požadavky
na stavební konstrukce a technická zařízení staveb“, oddílu 1 pod názvem „Stavební konstrukce“.
V projednávané věci bylo napadeno územní rozhodnutí o umístění stavby. K umísťování staveb
se však čl. 30 vyhlášky OTPP s ohledem na výše uvedené nevztahuje, neboť umísťování staveb
je v této vyhlášce věnována část první s názvem „Územně technické požadavky na stavby a na jejich
umísťování“. Námitku ohrožení statiky nemovitostí stěžovatelky proto Nejvyšší správní soud
neshledal ve shodě s městským soudem důvodnou.
Stěžovatelka namítala, že stavební úřad nevedl řádně spis v souladu s ustanovením §17
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „správní
řád“), neboť v době přípravy žaloby neobsahoval výkresovou dokumentaci podle části D. písm. e)
přílohy č. 4 k vyhlášce č. 503/2006 Sb., tedy základní svislé řezy, dokumentující výšky podlaží
a hloubky založení jednotlivých objektů, úroveň stávajícího a upraveného terénu s vyznačením
hladiny spodní vody; u liniových staveb jsou svislé řezy nahrazeny podélným profilem
a charakteristickými vzorovými řezy.
Namítaná dokumentace byla zcela jistě obsažena ve správním spisu předloženém
městskému soudu, neboť z něj městský soud ověřil, že tyto výkresy v žádosti stavebníka o vydání
územního rozhodnutí o umístění stavby nechybí. Dokumentace k žádosti o rozhodnutí o umístění
stavby obsahuje v části D tzv. výkresovou dokumentaci, kde jsou stěžovatelkou namítané výkresy
zahrnuty – konkrétně např. výkres D.14, jenž městský soud ve správním spisu zcela konkrétně
identifikoval. Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil správnost závěrů městského soudu
a neshledal v tomto ohledu žádné pochybení. S uvedenou dokumentací měla stěžovatelka jako
účastník řízení možnost se seznámit na ústním jednání před stavebním úřadem dne 21. 7. 2010, kde
podala naprosto konkrétní námitky proti žádosti stavebníka o vydání rozhodnutí o umístění stavby
odvolávající se na konkrétní údaje uvedené v projektové dokumentaci k žádosti. Stěžovatelka dále
nikterak neupřesnila, jak byla namítaným pochybením poškozena na svých veřejných subjektivních
právech. Právní náhled na věc se nemůže spokojit pouze s obecnými odkazy na určitá ustanovení
zákona a na práva či povinnosti v nich stanovené, nýbrž musí aplikovatelné právní normy
subsumovat na vylíčená skutková tvrzení a obsahovat konkrétní o tyto skutkové děje či okolnosti
se opírající právní výtky (tvrzení o porušení práva). Nejvyšší správní soud proto tuto kasační
námitku neshledal důvodnou.
Obdobně stěžovatelka nespecifikovala, jak byla na svých právech dotčena tím, že stavebník
nedodal nová závazná stanoviska dotčených orgánů poté, co byla změněna a doplněna projektová
dokumentace k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Takto koncipovaná námitka
neobsahuje tvrzení o porušení veřejných subjektivních práv stěžovatelky, resp. stěžovatelka
neuvedla v žalobě ani v kasační stížnosti, jak byla namítaným pochybením dotčena na svých
veřejných subjektivních právech. Zdejší soud proto souhlasí s městským soudem, který konstatoval,
že ne každá změna projektové dokumentace nutně přináší potřebu nového posouzení stavebního
záměru ze strany dotčených orgánů a že stěžovatelka netvrdí porušení svých práv.
Tvrdí-li stěžovatelka, že již ve svém odvolání proti územnímu rozhodnutí konkrétně
uváděla, že realizací stavby obytného souboru dojde k nadlimitnímu zatížení katastrálního území
Hrdlořezy, neboť bude překročena 60 % hranice funkce bydlení v daném území, nelze jí přisvědčit.
Stěžovatelka v odvolání zmiňovala pouze porušení svého práva na příznivé životní prostředí
spočívajícího v nepřípustném zatížení k. ú. Hrdlořezy v rozporu s ustanovením §11 a §13 zákona
č. 17/1992 Sb., o životním prostředí, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o životním prostředí“).
Dle ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Námitku překročení regulativu 60 % podílu jednotlivé funkce využití k. ú. Hrdlořezy
stěžovatelka poprvé vznesla až v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Žalovaný se tak
k této námitce stěžovatelky nemohl ve svém rozhodnutí jakkoliv vyjádřit. Městský soud si tedy
počínal správně, neshledal-li tuto námitku stěžovatelky důvodnou. Pokud by městský soud
postupoval odlišně a rozhodl, v rozporu s uvedeným zákonným ustanovením podle skutkového
stavu existujícího v době vydání svého rozsudku, jednalo by se o vadu řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 Afs 32/2008 – 59).
Stěžejní kasační námitku představuje stěžovatelkou tvrzené porušení regulativu jednotné
výškové regulace. Stěžovatelka je přesvědčena, že jednotlivé budovy obytného souboru mají tři
nadzemní podlaží, přičemž vyhláška OTPP povoluje maximálně 2 nadzemní podlaží a podkroví.
Ve vztahu k této námitce dále považuje stěžovatelka budovy za příliš vysoké a mohutné, umožňující
volný výhled do nemovitostí stěžovatelky a narušující tak její soukromí a pohodu bydlení.
Vyhláška OTPP obsahuje ve svém ustanovení čl. 3 vymezení pojmů použitých v tomto
předpisu. Legální definici podkroví poskytuje čl. 3 odst. 1 písm. i) vyhlášky OTPP, který jej
vymezuje jako přístupný prostor nad nadzemním podlažím, vymezený konstrukcí krovu a dalšími stavebními
konstrukcemi, určený k účelovému využití.
Nejvyšší správní soud nesdílí názor vyslovený městským soudem, dle něhož vyhláška OTPP
dále neurčuje podmínky pro výstavbu podkroví, neboť např. ustanovení čl. 22 odst. 4 písm. b)
stanoví minimální světlou výšku podkroví alespoň na 2 300 mm. Tím výčet podmínek daný
vyhláškou OTPP pro budování podkroví končí a zdejší soud naopak souhlasí se závěrem
městského soudu, že legální definici podkroví v tomto případě bude odpovídat každý prostor
splňující vyhláškou stanovené podmínky. Podkroví se tedy musí nalézat nad nadzemním podlažím,
být alespoň částečně vymezeno konstrukcí krovu a dalšími stavebními konstrukcemi.
Nejvyšší správní soud z projektové dokumentace ověřil, že podkroví, jak je navrženo
a zakresleno ve výkresové dokumentaci k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby, splňuje
vyhláškou OTPP stanovené parametry pro to, aby bylo za podkroví skutečně považováno. Nelze
se tedy ztotožnit se závěrem stěžovatelky, že se jedná o třetí nadzemní podlaží a tato námitka není
důvodná.
Vymezení urbanistické koncepce zahrnující i výškovou regulaci ve vztahu k počtu
nadzemních podlaží a možnosti využití podkroví obsahuje pro dané území územní plán.
V projednávané věci se má stavba obytného souboru nacházet v historickém jádru Hrdlořez, pro
nějž platí územní plán hl. m. Prahy účinný od 12. 11. 2009 (změna Z1000). Podle uvedeného
územního plánu jsou v historických jádrech obce povoleny stavby s maximálně dvěma nadzemními
podlažími a podkrovím. V posuzované věci je tedy stavba v souladu s vyhláškou OTPP
i s příslušným územním plánem. Výškovou regulaci týkající se počtu nadzemních podlaží
a možnosti vybudování podkroví lze ovlivnit pouze v řízení o územním plánu. Vlastníci pozemků
a staveb dotčených návrhem řešení územního plánu, oprávněný investor a zástupce veřejnosti
mohou k návrhu územního plánu dle ustanovení §52 odst. 3 stavebního zákona podat námitky
v rámci jeho veřejného projednání. Každý přitom může k územnímu plánu uplatnit své připomínky.
Rozporuje-li stěžovatelka možnost postavit na předmětném území stavbu o dvou nadzemních
podlažích s podkrovím, pak to nelze úspěšně provést v rámci územního řízení o umístění stavby.
Z hlediska stěžovatelkou namítané neúměrné výšky a mohutnosti staveb, v důsledku čehož
dle stěžovatelky dojde k bránění proudění vzduchu a narušování soukromí stěžovatelky pohledem
z jednotlivých budov stavby obytného souboru, je třeba konstatovat, že se jedná o parametry
neupravené žádným předpisem a jsou proto předmětem správního uvážení stavebního úřadu.
Dle ustanovení §78 odst. 1 s. ř. s. věty druhé pro nezákonnost zruší soud napadené rozhodnutí
i tehdy, zjistí-li, že správní orgán překročil zákonem stanovené meze správního uvážení nebo jej zneužil.
„Úkolem soudu ve správním soudnictví je přezkoumat zákonnost napadeného rozhodnutí, tedy posoudit
soulad napadeného rozhodnutí se zákonem. Úkolem soudu není nahradit správní orgán v jeho odborné kompetenci
ani nahradit správní uvážení uvážením soudním. Úkolem soudu je posoudit, zda se správní orgán v napadeném
rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav a zda
tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí hledisek stanovených zákonem“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 – 46). Správní
orgán není při svém rozhodování často vázán přesnými kritérii stanovenými zákonem a musí tak
rozhodovat v mezích správního uvážení. Jeho rozhodnutí však musí být přezkoumatelné a musí být
zřejmé, že nevybočil z mezí a hledisek správního uvážení (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 11. 2004, č. j. 3 As 24/2004 – 79). Na základě výše uvedeného tedy správní soud
může přezkoumat pouze to, zda správní orgány vybočily z mezí správního uvážení či nikoli, nebo
zda jej nezneužily. V tomto duchu postupoval v právě posuzovaném případě i městský soud.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal, zda je úvaha městského soudu o tom, zda správní orgány
postupovaly v mezích správního uvážení, správná. K náležitému posouzení bylo třeba zkoumat
soulad rozhodnutí se skutkovými zjištěními a důkazy obsaženými ve správním spisu.
Jak již bylo výše uvedeno navrhovaná stavba je v souladu s územním plánem platným pro
dané katastrální území Hrdlořezy i v souladu s platnými právními předpisy včetně vyhlášky OTPP.
Z územního rozhodnutí vyplývá, že stavební úřad posoudil stavbu obytného souboru v kontextu
se současnou zástavbou v lokalitě, přičemž dovodil, že stavba nemá negativní vliv na okolní
zástavbu a výrazněji ani nevybočuje z její struktury. Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že stavební úřad měl k posouzení záměru stavebníka všechna potřebná stanoviska a vyjádření
dotčených orgánů. Rozhodnuto tedy bylo na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Konstatovaly-li správní orgány, že je stavba obytného souboru co do své výšky a mohutnosti
přijatelná, nelze jim tomuto závěru nic vytknout. Správní orgány v posuzované věci nevybočily
z mezí správního uvážení ani jej nezneužily, jejich závěry vycházejí z dostatečně zjištěného
skutkového stavu a jsou řádně odůvodněny. Nelze v nich spatřovat ani prvky libovůle. Žalovaný
nepochybil, pokud vyhodnotil odvolací námitku tohoto obsahu jako nedůvodnou a stejně tak
Nejvyšší správní soud neshledal pochybení městského soudu v napadeném rozsudku.
Stěžovatelka je přesvědčena, že v důsledku výšky a mohutnosti jednotlivých budov stavby
obytného souboru dojde k narušení její pohody bydlení bráněním proudění vzduchu, narušením
jejího soukromí pohledem do jejích nemovitostí z budov obytného souboru a nepřípustným
zhoršením světelných podmínek.
K termínu pohoda bydlení se Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku ze dne 2. 2. 2006,
čj. 2 As 44/2005 -116, v němž poskytl výklad legálního pojmu pohoda bydlení. Pohodu bydlení dle
citovaného rozhodnutí lze považovat za souhrn činitelů a vlivů, které přispívají k tomu, aby bydlení bylo
zdravé a vhodné pro všechny kategorie uživatelů, resp. aby byla vytvořena vhodná atmosféra klidného bydlení; pohoda
bydlení je v tomto pojetí dána zejména kvalitou jednotlivých složek životního prostředí, např. nízkou hladinou hluku
(z dopravy, výroby, zábavních podniků, ze stavebních prací aj.), čistotou ovzduší, přiměřeným množstvím zeleně,
nízkými emisemi pachů a prachu, osluněním apod.; pro zabezpečení pohody bydlení se pak zkoumá intenzita
narušení jednotlivých činitelů a jeho důsledky, tedy objektivně existující souhrn činitelů a vlivů, které se posuzují
každý jednotlivě a všechny ve vzájemných souvislostech. Citovaná definice však neobsahuje taxativní výčet
faktorů ovlivňujících pohodu bydlení. Dalšími činiteli výrazně se podílejícími na pohodě bydlení
mohou být také podstatné snížení odstupové vzdálenosti mezi budovami, úbytek oblohové složky,
omezení výhledu, míry oslunění a osvětlení bytu, narušení soukromí atd. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 11. 2012, č. j. 8 As 27/2012 – 113).
Stěžovatelkou namítané bránění proudění vzduchu, narušení soukromí i zhoršení světelných
podmínek lze tedy bezpochyby klasifikovat jako faktory ovlivňující pohodu bydlení. Nejprve je však
zapotřebí zdůraznit, že „požadavky na pohodu bydlení nelze absolutizovat a že určité zatížení okolí způsobuje
každá stavba, přičemž po vlastnících okolních staveb je spravedlivé požadovat, aby takovéto zatížení snášeli, je-li
přiměřené poměrům. Ostatně i normy soukromoprávní operují v právu imisí s pojmem zatížení, nad míru přiměřenou
poměrům‘ (§5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů)“ (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2006, č. j. 2 As 44/2005 – 116). V kontextu uvedeného
je tedy potřeba zkoumat, zda se v posuzovaném případě jedná o zhoršení předmětných faktorů
ovlivňujících pohodu bydlení stěžovatelky nad míru přiměřenou poměrům. To ostatně v rámci
správního uvážení musel provést i stavební úřad.
Námitka, že realizací stavby obytného souboru dojde k bránění proudění vzduchu,
se vztahuje k institutu správního uvážení stavebního úřadu. Ve světle již výše nastíněných podmínek
přezkumu správního uvážení zdejší soud posoudil, zda správní orgány vybočily z mezí správního
uvážení nebo jej zneužily. Žalovaný se k této problematice v druhostupňovém rozhodnutí vyjádřil
tak, že připustil možnost snížení proudění vzduchu navrhovanou stavbou obytného souboru.
Nicméně dovodil, že proudění vzduchu nebude bráněno a že příslušný dotčený orgán na úseku
ochrany prostředí s posuzovaným řešením vyslovil souhlas. Lze dozajista souhlasit se stěžovatelkou,
že správní orgán mohl svou úvahu více rozvést, nicméně na několika místech územního rozhodnutí
a rozhodnutí žalovaného správní orgány posoudily navrhovanou stavbu jako souladnou se všemi
právními předpisy. Ze spisového materiálu zdejší soud ověřil, že správní orgány rozhodovaly
na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu. Na základě uvedených skutečností lze
konstatovat, že správní orgány nevybočily z mezí správního uvážení, ani jej nezneužily. Úkolem
soudu přitom není nahrazovat správní orgán v jeho odborné kompetenci. Dovodil-li žalovaný
na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, že stavba obytného souboru nebude mít
negativní vliv na proudění vzduchu nad míru přípustnou poměrům a závaznými právními předpisy,
je třeba mu přisvědčit. Každá realizovaná stavba na předmětném území by měla vliv na proudění
vzduchu. Pokud však nebrání prodění vzduchu nepřiměřeným způsobem, lze takovou stavbu
považovat za souladnou s právními předpisy.
Kasační stížností bylo dále namítáno, že vzhledem k odstupovým vzdálenostem a výšce
jednotlivých budov dojde ke zhoršení pohody bydlení stěžovatelky výhledem do jejích nemovitostí.
Záměr stavebníka byl žalovaným posouzen tak, že stavba splňuje povinné odstupové vzdálenosti
dané ustanovením čl. 8 vyhlášky OTPP. Dle odst. 1 uvedeného ustanovení musí vzájemné odstupy
splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické,
veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany,
bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení a oslunění a na zachování pohody
bydlení. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro
technická či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím území (například sítě
technického vybavení, dětská hřiště).
Je tedy namístě zdůraznit, že posuzuje-li stavební úřad vzájemné odstupy staveb, hodnotí
je právě v kontextu pohody bydlení, tzn. i potenciálního narušení soukromí výhledem z navržené
stavby. Zdejší soud souhlasí se stěžovatelkou, že navržená stavba obytného souboru může
poskytovat výhled na nemovitosti stěžovatelky a tím do jisté míry narušovat její soukromí. Nicméně
v posuzovaném případě byly odstupové vzdálenosti posouzeny i ve vztahu k tomuto faktoru, ačkoli
to výslovně není v rozhodnutích správních orgánů konstatování. Účelem stanovení odstupových
vzdáleností ve vyhlášce OTPP je právě ochrana vlastníků sousedních nemovitostí před narušováním
jejich pohody bydlení včetně soukromí pohledem z navrhovaných staveb. Stavba obytného souboru
splňuje i výškový regulativ stanovený územním plánem platným a účinným pro dané katastrální
území. Stavebníkem navrhovaný záměr tedy splňoval limity stanovené pro vzájemné odstupy staveb
i pro výškovou regulaci staveb na daném území. Za těchto okolností lze v obecné rovině
konstatovat, že stavba obytného souboru, která je v souladu se závaznými právními předpisy,
nebude zasahovat do práva stěžovatelky na zachování pohody bydlení. Každý případ je nicméně
zapotřebí posuzovat podle jeho specifických okolností. V souladu s již výše uvedeným tedy zbývalo
zhodnotit, zda stavba nenarušuje pohodu bydlení stěžovatelky narušováním jejího soukromí nad
rámec přiměřený poměrům. Každá stavba způsobuje určitě narušení okolí a zásah do pohody
bydlení vlastníků sousedních nemovitostí. Stěžovatelka však netvrdila, v čem by pro
ni v posuzované věci stavba obytného souboru znamenala zásah nepřiměřený a ani Nejvyšší správní
soud z předloženého spisového materiálu správních orgánů nezjistil, v čem by zásah v nepřiměřené
míře spočíval. Stěžovatelku přitom v kasačním řízení stíhá povinnost tvrzení konkrétních
skutečností, z nichž dovozuje zásah do svých veřejně subjektivních práv. V posuzovaném případě
bylo její povinností tvrdit, jakým způsobem navrhovaná stavba obytného souboru narušuje její
pohodu bydlení nad míru přiměřenou poměrům, což neučinila. Tato kasační námitka tedy není
důvodná.
Obdobně je nutno se vypořádat i s poslední kasační námitkou spočívající v tvrzeném
nepřípustném zhoršení světelných podmínek realizací stavby obytného souboru. Ze správního spisu
Nejvyšší správní soud ověřil, že k navrhovanému stavebnímu záměru byla vypracována studie
osvětlení, která byla připojena k žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Z této studie
vyplývá, že realizací stavby obytného souboru dojde ke zhoršení podmínek osvětlení a oslunění
v dané oblasti. Míra osvětlení a oslunění však ani po realizaci stavby nebude dosahovat ani
se významně přibližovat limitům připuštěným právními předpisy. Stěžovatelka stejně jako ve výše
popsaném případě netvrdí, v čem zhoršení světelných podmínek přestavuje nepřípustný zásah
do jejího práva na pohodu bydlení nad míru přiměřenou daným poměrům. Nejvyšší správní soud
se proto ztotožnil se závěrem městského soudu, který i tuto námitku shledal nedůvodnou.
VI. Závěr a náklady řízení
Kasační námitky uplatněné stěžovatelkou nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §103 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku městského soudu.
Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí práva
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mi vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu