ECLI:CZ:NSS:2019:9.AZS.167.2018:72
sp. zn. 9 Azs 167/2018 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Barbary Pořízkové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Pavla Molka v právní věci žalobců: a) S. K., a b) nezl. F.
K., oba zast. Mgr. Gabrielou Kopuletou, advokátkou se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se
sídlem Nádražní 2437/2, Plzeň, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 2. 2018, č. j. KRPP-28180-
3/ČJ-2018-030022, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 27. 3. 2018, č. j. 17 A 45/2018 - 33,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 3. 2018, č. j. 17 A 45/2018 - 33,
a rozhodnutí Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje ze dne
18. 2. 2018, č. j. KRPP-28180-3/ČJ-2018-030022, se zrušují .
II. Žalobcům se nepřiznává náhrada nákladů řízení o žalobě ani o kasační stížnosti.
III. Žalovaná n emá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni žalobců, Mgr. Gabriele Kopuleté, advokátce se sídlem
Havlíčkova 1043/11, Praha 1, se p ři zn áv á odměna za zastupování a náhrada
hotových výdajů ve výši 5 260 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podanou kasační stížností se žalobci (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví
označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla podle §78
odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zamítnuta jejich žaloba proti shora označenému rozhodnutí žalované.
[2] Rozhodnutím žalované byl dle §129 odst. 1 v návaznosti na §129 odst. 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn stěžovatel
a) za účelem předání do Rumunska podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU)
č. 604/2013 ze dne 26. 6. 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země
nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
Doba zajištění byla stanovena dle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců na 86 dní od okamžiku
omezení osobní svobody.
[3] Z obsahu spisového materiálu krajský soud ověřil, že stěžovatel a) cestoval spolu
s bratrem [tj. stěžovatelem b)] v úkrytu mezi převáženým materiálem na ložné ploše návěsu
tahače TIR s rumunskou registrační značkou. Směřoval z Rumunska do Německa. Pro převoz
přes ČR do Německa využil služeb mezinárodní organizované skupiny.
[4] Podle záznamu ze systému Eurodac podal stěžovatel a) dne 21. 8. 2017 žádost
o mezinárodní ochranu v Rumunsku. Do protokolu o podání vysvětlení ze dne 18. 2. 2018 uvedl,
že se do Rumunska dostal přes Turecko, Řecko, Bulharsko a Srbsko. Podepsal sice v Rumunsku
nějaké dokumenty, ale o mezinárodní ochranu chtěl požádat až v Německu. V zařízení
pro zajištění cizinců pobyl cca 15 dní. Následně jej převezli do jiného zařízení, kde dostali
s bratrem vycházky, odešli ze zařízení a už se nevrátili. Do EU odjeli, neboť utíkali před válkou.
Dobrovolně chtěl stěžovatel a) vycestovat pouze do Německa, které bylo cílem cesty. V ČR nemá
zajištěné žádné ubytování a žádá, aby jeho bratr byl ubytován v zařízení pro zajištění cizinců
spolu s ním.
[5] Krajský soud se neztotožnil s námitkou stěžovatelů, že žalovaná neměla přistupovat
k zajištění rodiny s nezletilými dětmi s ohledem na věk nezletilého stěžovatele b), jeho
zranitelnost a nejlepší zájem dítěte. Odkázal na znění §130 odst. 1 zákona o pobytu cizinců,
znění důvodové zprávy k tomuto ustanovení a rozsudek NSS ze dne 24. 7. 2014,
č. j. 4 Azs 115/2014 - 37.
[6] Stěžovatel a) neuvedl v řízení před správním orgánem, že by mohl svému bratrovi zajistit
potřebnou péči mimo zařízení pro zajištění cizinců. Naopak požádal, aby byl ubytován společně
s ním v zařízení pro zajištění cizinců. Proto žalovaná postupovala dle §140 zákona o pobytu
cizinců a umístila nezletilého stěžovatele b) společně s jeho bratrem do zařízení pro zajištění
cizinců. Žalovaná se v rozhodnutí zabývala také nejlepším zájmem dítěte a možností aplikace
mírnějších opatření dle §123b či §123c zákona o pobytu cizinců, vše řádně a přezkoumatelným
způsobem odůvodnila.
[7] Omezení osobní svobody osoby pečující o nezletilé dítě nebude zpravidla odpovídat
nejlepšímu zájmu dítěte, ale bude-li splňovat kritéria čl. 8 odst. 2 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy
o právech dítěte, bude možné k němu přistoupit. Ubytováním stěžovatele b) v zařízení
pro zajištění cizinců nedošlo ke zbavení jeho osobní svobody ani k porušení práva na rodinný
život dle čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. Žalovaná tedy v souladu s nejlepším zájmem dítěte
umístila oba stěžovatele do Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová, které umožňuje pobyt
rodin s dětmi.
[8] Krajský soud označil všechnu judikaturu NSS a Evropského soudu pro lidská práva (dále
jen „ESLP“) zmíněnou stěžovateli v žalobě za nepřiléhavou kvůli odlišným skutkovým
okolnostem jednotlivých případů (odlišné podmínky pro pobyt dětí v popisovaných zařízeních).
Zařízení Bělá-Jezová je způsobilé k pobytu stěžovatelů (tj. i rodin s menšími dětmi), kteří tam
mají možnost využít zdravotní pomoc i služeb sociálních pracovníků, režim je poměrně volný,
nabízeno je množství různých aktivit.
[9] Faktory stanovené ESLP [nízký věk, délka zajištění dětí a (ne)způsobilost místa pro pobyt
dětí] pro posouzení přípustnosti zajištění a jeho délky je třeba hodnotit společně. Vzhledem
k individuálním skutečnostem případu nic nebránilo aplikaci §125 zákona o pobytu cizinců, který
stanovuje maximální možnou délku zajištění rodiny s nezletilými dětmi na 90 dnů.
[10] Soud neshledal, že by v daném případě nebylo možné zajistit stěžovatele a), přičemž
žalovaná vzala v potaz věk nezletilého stěžovatele b) a jeho zranitelnost. Společné ubytování
ani délka zajištění nebyla v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. S přihlédnutím k okolnostem
případu také nebyla k dispozici alternativní opatření.
[11] Ohledně délky zajištění stěžovatelů odkázal soud na rozsudky NSS ze dne 25. 1. 2017,
č. j. 3 Azs 198/2016 - 19 a ze dne 19. 2. 2015, č. j. 7 Azs 11/2015 - 32. Ze stanovení délky
zajištění stěžovatele a) na 86 dnů vyplývá, že žalovaná naplnila základní požadavek,
tj. nepřekročení 90 dnů zajištění rodiny s nezletilými dětmi jako maximální hranice doby trvání
zajištění dle §125 odst. 1 věty druhé zákona o pobytu cizinců. Na lhůty stanovené v čl. 28
odst. 3 nařízení Dublin III. soud pohlíží jako na lhůty administrativní, které mají napomáhat
hladkému průběhu celého procesu přemístění. Z dikce čtvrtého pododstavce čl. 28
odst. 3 nařízení Dublin III nelze vyvodit, že se jedná o maximální dobu zajištění v tom smyslu,
že je třeba ji takto v rozhodnutí o zajištění stanovit vždy. Naopak, jedná se o dobu, po jejímž
uplynutí musí být cizinec (automaticky) propuštěn ze zajištění pro nesplnění procedurálních
podmínek, tedy o určitou motivaci správního orgánu sloužící tomu, aby správní orgán usiloval
o co nejefektivnější průběh tzv. dublinského řízení. V nyní projednávané věci byla doba zajištění
stanovena v rámci lhůt dle nařízení Dublin III a s ohledem na obdobné případy a zkušenosti
žalované. Z postupu žalované navíc není zřejmé, že by docházelo ke zbytečnému prodlení.
[12] Otázkou pravidelnosti soudního přezkumu se v minulosti již zabývaly jak NSS,
tak Ústavní soud. Citoval z rozsudku NSS ze dne 4. 9. 2012, č. j. 7 As 97/2012 - 26 a z usnesení
Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, č. j. IV. ÚS 1020/15. Stěžovatelé byli v napadeném
rozhodnutí náležitě poučeni o možnostech obrany proti rozhodnutí o zajištění soudní cestou
včetně možnosti podat žádost o propuštění ze zařízení. Krajský soud rozhoduje o žalobách proti
rozhodnutím o zajištění v zákonných lhůtách, v kterých vypracovává písemná vyhotovení
rozsudků.
[13] Soud neshledal dobu zajištění stěžovatele a) za nepřiměřenou ani rozpornou s právními
předpisy, byť je si vědom značného zásahu rozhodnutí do osobní svobody stěžovatele a).
Tvrzení, že doba nutná k realizaci předání je zpravidla kratší, než jakou určila žalovaná, nebylo
stěžovateli dostatečně argumentačně ani důkazně podloženo. Obdobně nebyla podložená
ani domněnka, že by stěžovatelé nemuseli být propuštěni ze zajištění v případě uplynutí některé
z dílčích lhůt dle nařízení Dublin III.
[14] Soud nepřisvědčil námitce absence posouzení realizovatelnosti předání s ohledem na stát
přemístění a existenci systémových nedostatků azylového řízení v tomto státě. Citoval z usnesení
rozšířeného senátu ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150 a usnesení NSS ze dne
17. 4. 2018, č. j. 4 Azs 73/2017 - 17. Poukázal na skutečnost, že rozšířený senát o otázce
položené čtvrtým senátem, týkající se povinností správního orgánu zabývat se v každém
jednotlivém případě již v řízení o zajištění cizince za účelem předání možností přemístění cizince
z hlediska důvodů dle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III, dosud nerozhodl. Ač nemůže předvídat
vývoj judikatury a nezastírá, že by přísnější požadavky na posouzení „hříšníků dublinského
azylového systému“ byly namístě, o takový případ se v případě Rumunska nejedná. Přestože
v napadených rozhodnutích skutečně chybělo explicitní posouzení existence systémových
nedostatků, bylo možné se spokojit s omezeným implicitním vyhodnocením daného problému.
[15] Stěžovatelé byli v napadených rozhodnutích dostatečně individualizováni svými osobními
údaji a také skutečnosti předcházející jejich zajištění byly v rozhodnutích dostatečně popsány.
Soud nezjistil, že by individuální okolnosti případu vylučovali zajištění stěžovatele a) za účelem
předání do Rumunska.
[16] Rovněž neshledal důvodnou ani námitku, že stěžovatelé mají na území Německa bratra.
Z tvrzení stěžovatelů v žalobě ani ze správního spisu nevyplynulo naplnění požadavků
čl. 9 a 10 nařízení Dublin III, a proto se žalovaná ve svém rozhodnutí nezabývala úvahou,
zda není příslušným k posouzení žádosti stěžovatelů o mezinárodní ochranu jiný členský stát.
[17] Navíc tvrzením stěžovatelů, že mají na území Německa bratra, se musí zabývat až správní
orgán rozhodující přímo o předání stěžovatelů do jiného členského státu. Žalovaná v nyní
probíhajícím řízení byla pouze povinna předběžně posoudit, zda jsou dány důvody pro zajištění
a zda neexistují překážky, pro které by nemohl být realizován účel zajištění spolu s podmínkami,
aby mohl být nezletilý stěžovatel b) ubytován se stěžovatelem a) v zařízení pro zajištění cizinců,
čemuž dostála.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření ke kasační stížnosti
[18] Stěžovatelé napadli v záhlaví označený rozsudek kasační stížností, kterou opírají o důvody
uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[19] Domnívají se, že krajský soud nesprávně posoudil otázku stanovení délky zajištění
za účelem jejich předání do Rumunska dle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců, a to z hlediska
dopadu délky zajištění na nezletilého stěžovatele b), součtu lhůt uvedených v nařízení Dublin III
a existence systémových nedostatků rumunského azylového systému.
[20] Povinností zabývat se reálným předpokladem pro navrácení či přemístění do příslušného
státu EU se správní orgán vypořádal pouze stručně v jediném odstavci, což nelze vyhodnotit jako
dostatečnou úvahu k posouzení neexistence systémových nedostatků v rumunském azylovém
systému. Odkazují na rozsudek německého soudu v Düsseldorfu ve věci 8L5135/17.A týkající
se syrské ženy a jejích tří malých dětí, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správních orgánů o jejich
přemístění do Rumunska, kde požádali o azyl.
[21] Krajský soud v rámci přezkumu zdůraznil zásadu vzájemné důvěry členských států.
Stěžovatelé však upozorňují na nezbytnost individuálního posouzení možnosti předání osoby
na základě nařízení Dublin III s ohledem na závazky plynoucí z čl. 3 Úmluvy v případě zvláště
zranitelných skupin žadatelů i nad rámec otázky existence systémových nedostatků. Proto nestačí
vyjít z domněnky, že Rumunsko je právním státem respektujícím mezinárodněprávní závazky
plynoucí mj. z členství v EU.
[22] Žalovaná stanovila dobu zajištění na 86 dnů tak, že sečetla lhůty uvedené v nařízení
Dublin III (30 + 14 + 42 dní). S tím souvisí také právo na pravidelný soudní přezkum důvodů
pro trvání důvodů zajištění dle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, který může být prováděn soudy automaticky
či musí být cizinci umožněno jej iniciovat v rozumných intervalech. Z rozhodovací činnosti
ESLP, NSS i ÚS plyne, že doba pravidelného soudního přezkumu by měla být přibližně 30 dnů.
[23] Krajský soud konstatoval, že se možností soudního přezkumu žalovaná zabývala
a poukázala na možnost podání žaloby proti rozhodnutí o zajištění a žádosti o propuštění
ze zajištění. Dle stěžovatelů se jím však žalovaná dostatečně nezabývala vůbec a zajistila
stěžovatele na nejdelší možnou dobu, která nerespektuje imperativ co nejmenšího zásahu
do osobní svobody zajišťovaných osob. Požadavek na zajištění na co nejkratší dobu je vyjádřen
v čl. 28 nařízení Dublin III. Vyplývá rovněž z čl. 5 Úmluvy.
[24] V rámci soudního přezkumu soud nezvážil nejlepší zájem nezletilého dítěte v návaznosti
na délku zajištění, ale pouze poukázal na rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 11/2015 a s jeho závěry
polemizoval. Jsou přesvědčení, že žalovaná při stanovení délky zajištění přihlížela pouze
k zohlednění zákona o pobytu cizinců, nikoli však k věku a zranitelnosti stěžovatele b), přičemž
dle ustálené judikatury ESLP je právě tento požadavek brán na zřetel na prvním místě.
Zdůrazňují, že pouhá skutečnost, že nezletilý stěžovatel nebyl oddělen od svého bratra, nezbavuje
správní orgán povinnosti chránit nezletilé. Délka zajištění stěžovatelů je dvanáctinásobná oproti
akceptované délce v rozsudcích ESLP, představuje jednoznačné porušení práv chráněných
čl. 3 Úmluvy a je z toho důvodu nezákonná.
[25] Nedostatečně byla posouzena také možnost uložení zvláštních opatření vzhledem
k zranitelnému postavení stěžovatelů. Odkazují na rozsudky Městského soudu v Praze
č. j. 1 A 29/2018 - 30 a sp. zn. 4 A 27/2018, oba ze dne 27. 4. 2018.
[26] K možnosti umisťování zajišťovaných cizinců spolu s dětmi do zařízení pro zajištění
cizinců se několikrát vyjádřil i ESLP (viz rozsudek ze dne 19. 1. 2010 ve věci Muskhadzhiyeva
a další proti Belgii, stížnost č. 41442/07 či ze dne 19. 1. 2012 ve věci Popov proti Francii, stížnost
č. 39472/07 a č. 39474/07). Zákonnost umístění a priori nevyloučil, avšak přípustnost takového
opatření odvozoval mimo jiné od vhodnosti podmínek panujících v zařízení. Pozornost věnoval
celkové atmosféře v zařízení, a zda v něm probíhají aktivity pro děti (viz rozsudek NSS ze dne
17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015-56).
[27] V nejnovějších rozsudcích ESLP posuzuje soud současně tři rozhodující faktory: věk dětí,
způsobilost místa pro pobyt dětí a délku zajištění. Rozhodujícím faktorem pro závěry o porušení
čl. 3 Úmluvy byla délka zajištění. V projednávaných případech (rozsudky ze dne 12. 7. 2016
ve věci A. B. a ostatní proti Francii, stížnost č. 11593/12; ze dne 12. 7. 2016, ve věci A. M. a ostatní
proti Francii, stížnost č. 24587/12; ze dne 12. 7. 2016, ve věci R. C. a V. C. proti Francii, stížnost
č. 76491/14; ze dne 12. 7. 2016, ve věci R. K. a ostatní proti Francii, stížnost č. 68264/14; ze dne
12. 7. 2017, ve věci R. M. a ostatní proti Francii, stížnost č. 33201/14) s výjimkou jednoho
nepřesáhla doba zajištění deset dnů. Z rozsudku R. M. a ostatní proti Francii lze navíc dovodit,
že „krátká doba“, která by mohla ve světlu čl. 3 Úmluvy obstát, by byla 5 dnů.
[28] K těmto rozsudkům, které stěžovatelé uvedli již v žalobě, však krajský soud pouze uvedl,
že skutkové okolnosti jsou výrazně odlišné a bylo potřeba se řídit §125 zákona o pobytu cizinců.
[29] Tvrzení žalované, že postupovala v souladu s §140 zákona o pobytu cizinců, neboť
stěžovatele b) pouze umístila společně s jeho bratrem do zařízení pro zajištění cizinců, rozporují
stěžovatelé poukazem na rozsudek ESLP ve věci R. K. a ostatní proti Francii. V uvedeném případě
byli zajištění pouze rodiče a nezletilá dcera je jen „doprovázela“. Dle ESLP je nicméně situace
dětí niterně spjata se situací rodičů. Jsou-li rodiče zajištění v zařízení pro zajištění cizinců,
jsou jejich děti de facto zbaveny svobody. Soulad s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy však nastane jen
tehdy, pokud orgány prokáží, že k tomuto krajnímu řešení přistoupily až poté, kdy nebylo možné
přijmout opatření méně zasahující do osobní svobody. Na podporu své argumentace stěžovatelé
odkazují na Stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 8. 6. 2017 a rozsudek NSS ze dne
17. 6. 2015, č. j. 1 Azs 39/2015 - 56.
[30] Správní orgány i krajský soud vzaly nezletilé dítě v potaz pouze ve vztahu k délce zajištění
dle zákona o pobytu cizinců. Ostatní podmínky a okolnosti zajištění nebyly dostatečně
posuzovány, a proto je rozhodnutí nepřezkoumatelné.
[31] Navrhují napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení.
[32] Žalovaná pouze odkázala na vyjádření k žalobě.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[33] Nejvyšší správní soud posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační
stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[34] Z výpisu z evidenční karty žadatele o mezinárodní ochranu č. X soud zjistil, že stěžovatel
a), resp. oba stěžovatelé byli dne 19. 4. 2018 ze zařízení pro zajištění cizinců propuštěni. Podle §
172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců v případě, že je zajištění cizince ukončeno před vydáním rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, o žalobě proti rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění
cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, soud řízení o žalobě zastaví.
[35] Výklad §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců nebyl ve vztahu ke kasačnímu přezkumu
jasný. Usnesením ze dne 23. 11. 2017, č. j. 10 Azs 252/2017 - 43, byla Soudnímu dvoru Evropské
unie Nejvyšším správním soudem předložena předběžná otázka, zda výklad čl. 9 směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013 ve spojení s čl. 6 a 47
Listiny základních práv Evropské unie brání takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje
Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté,
co je cizinec ze zajištění propuštěn.
[36] Dne 7. 12. 2017 byl skupinou senátorů podán návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy
České republiky na zrušení §169r odst. 1 písm. i) a §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců a §46a
odst. 9 a §73 odst. 8 zákona o azylu.
[37] Z tohoto důvodu předsedkyně senátu rozhodla podle §48 odst. 3 písm. d) s. ř. s.
o přerušení řízení v projednávané věci do doby vydání rozhodnutí Soudního dvora Evropské
unie o předložené předběžné otázce či vydání rozhodnutí Ústavního soudu o návrhu na zrušení
daných ustanovení včetně §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců (viz usnesení ze dne 5. 6. 2018,
č. j. 9 Azs 167/2018 - 46).
[38] Ústavní soud nálezem ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17, rozhodl, že se §172
odst. 6 zákona o pobytu cizinců ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. Usnesením
ze dne 11. 12. 2018, č. j. 9 Azs 167/2018 - 58, proto předsedkyně senátu rozhodla o pokračování
v řízení.
[39] NSS přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, ověřil, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost
je důvodná.
[40] Nejvyšší správní soud k uplatněné námitce nepřezkoumatelnosti konstatuje, že napadený
rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Vlastní přezkum rozhodnutí je možný pouze
za předpokladu, že napadené rozhodnutí splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč krajský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Namítané nedostatečné
posouzení podmínek zajištění nezletilého stěžovatele b) a možnost uložení zvláštních opatření
byly vypořádány krajským soudem na str. 10 – 12 napadeného rozsudku.
[41] Následně se soud zabýval otázkou správnosti závěrů krajského soudu.
[42] Stěžovatelé namítali existenci systémových nedostatků rumunského azylového systému.
[43] V souladu se závěrem uvedeným v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 17. 4. 2018,
č. j. 4 Azs 73/2017 - 29, č. 3773/2018 Sb. NSS, má správní orgán povinnost otázku systémových
nedostatků výslovně v rozhodnutí o zajištění vypořádat i bez námitky pouze tehdy, dospěje-li sám
k závěru, že takové nedostatky ve státě, kam má být cizinec následně předán, existují, případně
jsou-li o jejich existenci důvodné pochybnosti.
[44] Rozšířený senát také zdůraznil, že společný evropský azylový systém byl koncipován
na předpokladu, že všechny státy, které se na něm podílejí, dodržují základní práva, a že si členské
státy mohou v tomto ohledu vzájemně důvěřovat. Je tedy vystavěn na zásadě vzájemné důvěry
a vyvratitelné domněnce, že každý členský stát je bezpečnou zemí. Možnost vyvrácení domněnky
nicméně neznamená, že jakékoli porušení základního práva určitým členským státem
se automaticky dotýká povinnosti členských států dodržovat pravidla pro určení příslušnosti
k posouzení žádosti a že do tohoto určitého státu nelze žadatele přemístit.
[45] Pouze závažná porušení ze strany příslušného státu mohou vést k tomu, že členskému
státu, ve kterém byla podána žádost o azyl, by bylo zabráněno v přemístění žadatele
do prvně uvedeného státu (blíže viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2011, ve spojených
věcech C-411/10 a C-493/1, N. S. a další). Tak tomu může být při závažných excesech,
nárazových či naopak dlouhotrvajících nedostatcích v azylovém systému nebo v případě,
že s ohledem na konkrétní okolnosti hrozí riziko nelidského či ponižujícího zacházení
již samotným přemístěním žadatele.
[46] Rozšířený senát dále uvedl, že bude-li otázka systémových nedostatků v azylovém řízení
namítnuta poprvé až v žalobě proti rozhodnutí o zajištění, bude obecně platit, že krajský soud
si v takovémto případě nejprve musí učinit úsudek o důvodnosti této námitky. Dospěje-li
k závěru, že o existenci systémových nedostatků panují ve vztahu ke konkrétnímu případu
důvodné pochybnosti, bude namístě rozhodnutí správního orgánu zrušit pro nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů. Dospěje-li soud k závěru, že systémové nedostatky jsou v konkrétním
případě skutečně naplněny, rozhodnutí správního orgánu zruší pro nezákonnost.
[47] Z obsahu spisového materiálu NSS ověřil, že stěžovatelé ve správním řízení žádné
námitky ohledně systémových nedostatků azylového řízení v Rumunsku (případné jiného
členského státu) nenamítali, a proto se jimi žalovaná výslovně v rozhodnutí nezabývala.
[48] Ani v žalobě stěžovatelé žádné netvrdili, jen obecně namítali, že žalovaná opominula
systémové nedostatky v Rumunsku zkoumat. Žádné pochybnosti či dokonce existence takových
systémových nedostatků v azylovém řízení v Rumunsku, které by bránily přemístění stěžovatelů
do této země, nebyly krajským soudem v řízení zjištěny. Odůvodnění krajského soudu
je přezkoumatelné a zcela dostatečné.
[49] Pro úplnost soud dodává, že stěžovatelé v kasační stížnosti nově odkázali na rozsudek
soudu v Düsseldorfu. Znění tohoto německého rozsudku však nebylo NSS doloženo, proto z něj
nemohl vycházet.
[50] V projednávané věci je dále mezi stranami sporné, zda stanovení doby zajištění
stěžovatelů na dobu 86 dnů způsobuje nezákonnost žalobou napadeného rozhodnutí.
[51] Předně je nutno poznamenat, že NSS již dříve judikoval (viz rozsudek ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 7 Azs 11/2015 - 32), že samotné stanovení doby zajištění nad maximální zákonný limit
způsobuje nezákonnost správního rozhodnutí.
[52] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59.
[53] „Otázka, zda byl stěžovatel v jeho důsledku fakticky zajištěn déle, než zákon připouští, případně
po jakou dobu toto nedovolené zajištění trvalo, není rozhodující. Je-li předmětem soudního přezkumu posouzení
zákonnosti správního rozhodnutí, pak, i kdyby nežádoucí následek ve formě reálného překročení limitní doby
zajištění v individuálním případě nenastal, nezákonnost rozhodnutí o prodloužení zajištění zakládá již jen fakt,
že toto rozhodnutí pro takový nezákonný postup otevíralo prostor.“ Nemusí jít pouze o limit stanovený
zákonem o pobytu cizinců. Není proto rozhodné, že stanovení doby zajištění na 86 dní v daném
případě neodporuje zákonu o pobytu cizinců. Nařízení Dublin III má v souladu s čl. 288
Smlouvy o fungování Evropské unie obecnou působnost a je závazné v celém rozsahu a přímo
použitelné ve všech členských státech. V projednávané věci je nesporné, že stěžovatelé byli
zajištěni za účelem jejich předání podle nařízení Dublin III. Stanoví-li tedy toto nařízení
maximální délku zajištění, musí ji správní orgán ve svém rozhodnutí respektovat.
[54] Zbývá posoudit, zda nařízení Dublin III ve svém čl. 28 stanoví limity doby zajištění
cizince, a zda doba zajištění v délce 86 dnů tyto limity překračuje.
[55] Podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření za účelem
vycestování, policie zajistí na dobu nezbytně nutnou cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území,
za účelem jeho předání podle mezinárodní smlouvy sjednané s jiným členským státem Evropské unie přede dnem
13. ledna 2009 nebo přímo použitelného právního předpisu Evropské unie; policie na dobu nezbytně nutnou
zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit bez nutné přestávky.
[56] Podle §129 odst. 6 zákona o pobytu cizinců policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání
zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy předání nebo průvozu cizince. Je-li to nezbytné
k pokračování přípravy předání nebo průvozu, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit,
a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem předání nebo průvozu je vydání
rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné.
[57] Podle čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III zajištění musí být co nejkratší a nesmí trvat déle
než po dobu, která je nezbytná k náležitému provedení požadovaných správních řízení do doby
provedení přemístění podle tohoto nařízení. Pokud je osoba zajištěna podle tohoto článku,
lhůta pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět nesmí překročit jeden měsíc
od okamžiku podání žádosti o mezinárodní ochranu. Členský stát, který vede řízení v souladu
s tímto nařízením, požádá v těchto případech o urychlenou odpověď. Tato odpověď musí být
poskytnuta do dvou týdnů od okamžiku obdržení žádosti. Není-li odpověď poskytnuta v této
dvoutýdenní lhůtě, má se za to, že bylo žádosti vyhověno, což má za následek vznik povinnosti
převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět, včetně povinnosti zajistit její řádný příjezd. Pokud
je osoba zajištěna podle tohoto článku, přemístění této osoby z dožadujícího členského státu
do příslušného členského státu se provede, jakmile je to z praktického hlediska možné,
a nejpozději do šesti týdnů od implicitního nebo explicitního vyhovění žádosti o převzetí či přijetí
dotčené osoby zpět ze strany jiného členského státu nebo od okamžiku, kdy skončí odkladný
účinek odvolání nebo žádosti o přezkum podle čl. 27 odst. 3. V případě, že dožadující členský
stát nedodrží lhůty pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, nebo pokud se přemístění
neuskuteční ve lhůtě šesti týdnů uvedené v třetím pododstavci, nesmí být osoba dále zajištěna.
Články 21, 23, 24 a 29 se použijí obdobně (srov. rozsudek NSS ze dne 19. 2. 2015,
č. j. 7 Azs 11/2015 - 32).
[58] Citované ustanovení nestanoví maximální dobu trvání zajištění cizince. Ve svém prvním
pododstavci stanoví obecně, že zajištění musí být co nejkratší. Kromě toho však ve svém
pododstavci čtvrtém uvádí, že cizinec nesmí být zadržován po marném uplynutí lhůty
pro předložení žádosti o převzetí nebo přijetí zpět, respektive po marném uplynutí lhůty
pro realizaci přemístění. Z těchto dvou lhůt tak nařízení implicitně činí zároveň maximální doby
trvání zajištění. Ve světle judikatury NSS je pak nutno tyto maximální doby respektovat
již v rámci stanovení doby zajištění cizince v rozhodnutí o jeho zajištění. Nepostačuje spoléhání
se na to, že správní orgán v případě uplynutí lhůt dostojí své povinnosti podle čl. 28 odstavce
třetího, pododstavce čtvrtého nařízení Dublin III a cizince okamžitě propustí. Jeho pravomocné
a vykonatelné rozhodnutí o zajištění by totiž i v takovém případě mohlo sloužit jako titul
k dalšímu omezování osobní svobody cizince. Již samotná potencialita takového stavu,
který by byl zjevně v rozporu s čl. 28 nařízení Dublin III, by způsobovala nezákonnost
rozhodnutí o zajištění.
[59] Jinými slovy, z čl. 28 odst. 3 nařízení Dublin III plyne, že správní orgán
při rozhodování o zajištění cizince za účelem jeho přemístění a při prodlužování doby trvání
zajištění musí stanovit dobu trvání zajištění tak, aby v žádném případě nemohl nastat rozpor
s pododstavcem čtvrtým uvedeného ustanovení.
[60] NSS souhlasí se stěžovateli, že nelze paušálně říci, že by čl. 28 nařízení Dublin III stanovil
maximální dobu trvání zajištění určenou jako součet tří lhůt zde uvedených – jednoho měsíce,
dvou týdnů a šesti týdnů. Z uvedeného ustanovení je totiž patrné, že přichází v úvahu řada
variant, při nichž se celková maximální doba zajištění může značně lišit. Závisí totiž na tom,
kdy dožadující členský stát požádá o převzetí nebo přijetí zpět, kdy příslušný členský stát žádosti
vyhoví, popř. zda cizinec proti rozhodnutí o přemístění podá opravný prostředek s odkladným
účinkem. Kupříkladu, požádal-li by správní orgán o převzetí cizince již po dvou týdnech (nikoliv
po měsíci), mohla by šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění uplynout daleko dříve, než činí
součet lhůt jednoho měsíce, dvou týdnů a šesti týdnů. Stanovení doby trvání zajištění na dobu
odpovídající součtu těchto lhůt by tak umožňovalo omezení osobní svobody cizince přes marné
uplynutí lhůty pro realizaci přemístění. Ještě závažnější situací, která by byla zjevně v rozporu
s čl. 28 odst. 3 pododstavcem. 4 nařízení Dublin III, by bylo stanovení doby trvání zajištění
na dobu odpovídající součtu uvedených tří lhůt a následné nepodání žádosti o převzetí cizince
v jednoměsíční lhůtě. Limity doby trvání zajištění se proto musí podle názoru Nejvyššího
správního soudu uplatnit samostatně v různých fázích procesu přemístění (srov. rozsudek NSS
sp. zn. 7 Azs 11/2015).
[61] Promítne-li se výše uvedené do modelové situace, při rozhodování o zajištění cizince
v první fázi procesu přemístění (do podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět) může správní
orgán stanovit dobu trvání zajištění maximálně na jeden měsíc od okamžiku podání žádosti
o mezinárodní ochranu. Po podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět pak může rozhodnout
o prodloužení doby trvání zajištění tak, aby v případě okamžité odpovědi příslušného státu
nemohla být překročena šestitýdenní lhůta pro realizaci přemístění (tedy na maximálně šest týdnů
od podání žádosti o převzetí nebo přijetí zpět). V případě, že by příslušný stát neopověděl
obratem (popř. by nastala domněnka souhlasu) a správní orgán by reálně nemohl realizovat
přemístění v době, na kterou bylo stanoveno (resp. prodlouženo) zajištění, mohl by následně opět
rozhodnout o prodloužení doby trvání zajištění do uplynutí lhůty pro realizaci přemístění
(šest týdnů od sdělení souhlasu příslušného státu či nastoupení domněnky takového souhlasu)
[srov. rozsudek NSS sp. zn. 7 Azs 11/2015].
[62] Výše provedený výklad zdánlivě klade na správní orgán větší nároky, co se týče frekvence
rozhodování o prodlužování doby trvání zajištění. Nejedná se však o nároky nikterak
nepřiměřené. Nebude-li proti rozhodnutí o přemístění podán opravný prostředek s odkladným
účinkem, lze reálně předpokládat, že správní orgán rozhodne o prodloužení doby trvání zajištění
pouze jednou. Není totiž nijak nucen odkládat svou žádost o převzetí nebo přijetí zpět
až na konec stanovené jednoměsíční lhůty. Stejně tak ani pro realizaci přemístění není nutné
využít celou šestitýdenní lhůtu. Požadavek, aby správní orgán při samotném stanovení doby
trvání zajištění respektoval maximální doby stanovené v čl. 28 nařízení Dublin III, tak spíše
přispívá k urychlení administrativních kroků směřujících k realizaci přemístění a tím i k naplnění
základního požadavku, aby omezení osobní svobody cizince trvalo co nejkratší dobu.
Tento požadavek je vyjádřen nejen v samotném čl. 28 nařízení Dublin III, ale vyplývá také
například z čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod
č. 209/1992 Sb.; k tomu srov. např. rozsudek ESLP ze dne 27. 11. 2008 ve věci Rashed proti České
republice, stížnost č. 298/07 či rozsudek NSS ze dne 22. 12. 2015, č. j. 4 Azs 234/2015 - 36 ).
[63] NSS považuje i nadále výše uvedené závěry za správné a nevidí důvod, proč by se od nich
měl v posuzovaném případě odchýlit. Z obsahu správního spisu vyplývá, že stěžovatelé požádali
o udělení mezinárodní ochrany v Rumunsku a následně byli zadrženi v ČR. Poté bylo
rozhodnuto o zajištění stěžovatelů na 86 dní od okamžiku omezení osobní svobody. O zajištění
bylo rozhodnuto ve fázi, kdy ještě nebylo požádáno o jejich přijetí zpět do Rumunska. V této fázi
však žalovaná mohla stanovit dobu trvání zajištění v souladu s čl. 28 nařízení Dublin III nejvýše
na jeden měsíc, neboť ještě nebyla podána žádost Rumunsku o převzetí nebo přijetí stěžovatelů
zpět. Žalovaná tudíž v této fázi nemohla předjímat, kdy bude toto rozhodnutí vydáno ani kdy,
popř. zda jí bude doručen souhlas Rumunska s přijetím stěžovatelů zpět. Jelikož byla maximální
zákonná doba žalovanou překročena, je nutné přezkoumávané rozhodnutí považovat
za nezákonné (srov. závěry rozsudku NSS ze dne 10. 4. 2014, č. j. 2 As 115/2013 - 59).
[64] Výše uvedený postup je opřen o ustálenou judikaturu NSS (viz rozsudky ze dne
30. 8. 2017, č. j. 2 Azs 156/2017 - 29; sp. zn. 2 As 115/2013; sp. zn. 4 Azs 234/2015), výklad
předestřený krajským soudem a žalovanou proto nelze přijmout.
[65] Dále se soud zabýval námitkou porušení čl. 3 Úmluvy u nezletilého stěžovatele b).
[66] Je vhodné poznamenat, že napadeným rozhodnutím žalovaného bylo rozhodnuto
o zajištění stěžovatele a); nezletilého stěžovatele b) se formálně netýkalo. Oba stěžovatelé však
byli účastníky řízení před správními soudy a tak byli i správně označeni v záhlaví napadeného
rozsudku. Jak však již dříve v obdobné věci vyslovil Ústavní soud (nález ze dne 10. 5. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3289/14), ačkoli napadeným rozhodnutím správního orgánu byl výslovně zajištěn
pouze stěžovatel a), stejné účinky mělo toto rozhodnutí i na nezletilého stěžovatele b), neboť
v jeho důsledku došlo k jejich umístění do Zařízení Bělá-Jezová. Jestliže k zajištění nezletilého
nebyla ze strany správního orgánu shledána žádná alternativa ve vztahu k pobytovému režimu,
neměl zletilý stěžovatel právo volby a nezletilý byl nucen sdílet stejný režim jako jeho zletilý bratr.
Došlo tím tedy de facto ke zbavení osobní svobody i stěžovatele b). Ke stejnému závěru dospěl
i ESLP k rozsudcích ve věci A. B. a ostatní proti Francii ze dne 12. 7 . 2016, stížnost
č. 11593/12, §122; rozsudek ve věci R. K. a ostatní proti Francii ze dne 12. 7. 2016, stížnost
č. 68264/14, §84, a rozsudek ve věci R. M. a ostatní proti Francii ze dne 12. 7. 2017, stížnost
č. 33201/14, §85.
[67] Na zajištění dětí v imigračním kontextu jsou kladeny ještě přísnější požadavky
než u zletilých osob s ohledem na vůdčí princip nejlepšího zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy
o právech dítěte. Ta nad rámec výše řečeného požaduje, aby ke zbavení osobní svobody bylo
přistoupeno jako ke krajnímu opatření na nejkratší nutnou dobu. Přítomnost dětí v zařízení
pro zajištění cizinců bude v souladu s čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy jen tehdy, pokud vnitrostátní
orgány prokáží, že k tomuto krajnímu řešení přistoupily až poté, co s ohledem na konkrétní
individuální okolnosti případu ověřily, že jiné opatření, které méně zasahuje do osobní svobody,
není možné přijmout (rozsudek ve věci A. B. a ostatní proti Francii, §123; rozsudek ve věci
R. K. a ostatní proti Francii, §85, a rozsudek ve věci R. M. a ostatní proti Francii, §86). Tento
požadavek je obsažen i v čl. 11 přijímací směrnice, na který odkazuje čl. 28 odst. 4 nařízení
Dublin III. Podle přijímací směrnice musí dále zajištění nezletilých osob trvat co nejkratší dobu
a musí být vyvinuto veškeré úsilí o jejich propuštění a umístění do ubytovacího zařízení
vhodného pro nezletilé osoby (viz nález ÚS sp. zn. III. ÚS 3289/14).
[68] Má-li být zásah do práva na rodinný život přípustný, musí mít zákonný podklad, sledovat
legitimní účel a být ve vztahu přiměřenosti k danému účelu [nález ze dne 15. 12. 2015
sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 Sb.NU 443); A. B. a ostatní proti Francii, citováno výše]. Úmluva
o právech dítěte zapovídá svévolný zásah do soukromého života či rodiny.
[69] Není sporu o tom, že vztah mezi stěžovateli lze považovat za rodinný život. Stejně
tak nelze mít pochyb o tom, že do rodinného života stěžovatelů bylo v důsledku jejich zajištění
zasaženo, přinejmenším se stěžovatelé museli podrobit režimu ZZC Bělá-Jezová. Při hodnocení
nezbytnosti a přiměřenosti zásahu, je nutné zkoumat vyčerpání jiných alternativ k zajištění.
[70] Správní orgán vyloučil v případě stěžovatelů aplikaci alternativy zajištění nabízené §123b
odst. 4 zákona o pobytu cizinců. Shodný závěr aproboval též krajský soud s tím, že oba detailně
v rozhodnutích zhodnotily, proč je Zařízení Bělá-Jezová vhodné pro nezletilého stěžovatele b).
Žalovaná na str. 5 a 6 napadeného rozhodnutí rozepsala podmínky, které v zařízení panují
a následně shrnula, že jsou shodné s podmínkami ve střediscích pro žadatele o mezinárodní
ochranu. Stěžovatelé neuvádějí, že by se podmínky měly lišit.
[71] Judikatura NSS, na niž stěžovatelé upozornili, se týkala skutkově odlišných situací, totiž
rodin s velmi malými dětmi, pro které bylo třeba vytvořit zvláštní podmínky. Nadto umístění
malých dětí do zařízení pro zajištění cizinců před několika lety, v době vrcholící migrační krize,
zjevně naráželo na tehdejší limity těchto zařízení. Žalovaná i krajský soud podrobně vysvětlily,
proč Zařízení pro zajištění cizinců Bělá-Jezová bylo pro stěžovatele b) vhodné z hlediska ochrany
nejlepšího zájmu dítěte (srov. viz rozsudek NSS ze dne 21. 3. 2019, č. j. 10 Azs 316/2018 - 60).
[72] Ani prostý odkaz na staré stanovisko veřejné ochránkyně práv nemůže nahradit skutková
tvrzení stěžovatelů, kteří by vysvětlili, co v daném zařízení vskutku porušilo jejich práva. Ostatně
ne všechna pochybení rozvedená ve stanovisku veřejné ochránkyně práv by nutně měla
za důsledek protiprávnost zajištění desetiletého stěžovatele b) [jinak by tomu mohlo být u detence
rodin s malými dětmi]. V každém případě není úkolem správních soudů, aby v situaci,
kdy stěžovatelé neuplatní žádná konkrétní skutková tvrzení, za stěžovatele vyhledávaly údajná
negativa těchto zařízení.
[73] Zařízení Bělá-Jezová je zařízením, jež primárně slouží k zajištění cizinců pro účely
správního vyhoštění. S přítomností dětí, resp. rodin s dětmi, v tomto zařízení se nicméně počítá
v zákoně o pobytu cizinců, což se odráží v povinnostech brát ohled na různé věkové kategorie
při nabídce kulturního, sportovního a dalšího vyžití či při odděleném umísťování nezletilých.
Z informací o konkrétních podmínkách v tomto zařízení (popsány např. v nálezu ÚS sp. zn. III.
ÚS 3289/14) lze vypozorovat snahu o reflexi potřeb dětí (vnitřní dětské centrum, venkovní
hřiště, výlet dětí mimo zařízení). Dle názoru NSS i ÚS nelze usuzovat na to, že jsou bez dalšího
natolik nevyhovující, že bude pobyt dětí v tomto zařízení vždy představovat špatné zacházení.
Je však zřejmé, že celková atmosféra v zajišťovacím zařízení bude zejména s ohledem na nutná
bezpečnostní opatření, bez ohledu na snahu přizpůsobit prostředí dětem, nutně velmi odlišná
od zařízení, které primárně není určeno ke zbavení osobní svobody.
[74] NSS si je vědom aktuální judikatury ESLP rozebírající podmínky zajištění nezletilých
osob. Skutkové okolnosti, za něž byla francouzská vláda kritizována, zejména nadměrná hlučnost
ve venkovních i vnitřních prostorách, se však značně liší od prostředí lesů poblíž
CHKO Kokořínsko, obklopujících Zařízení Bělá-Jezová.
[75] NSS proto nemohl přisvědčit tvrzením stěžovatelů, která měla prokazovat naplnění
skutkové podstaty mučení nebo podobnému nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu
jak je formulováno v čl. 3 Úmluvy. Přestože NSS neshledává délku zajištění stěžovatelů
v Zařízení Bělá-Jezová optimálním řešením, za daných konkrétních okolností případu se nemohl
ztotožnit s návrhem, aby jejich zajištění a zacházení s nimi v tomto zařízení a v tomto časovém
období bylo hodnoceno jako porušení čl. 3 Úmluvy.
IV. Závěr a náklady řízení
[76] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a že napadený
rozsudek krajského soudu i přezkoumávané rozhodnutí žalované jsou nezákonné. Dle §110
odst. 2 písm. a) s. ř. s. proto spolu s napadeným rozsudkem zrušil rovněž přezkoumávané
rozhodnutí s tím, že pro tento postup byly dány důvody již v řízení před krajským soudem.
[77] Nejvyšší správní soud však současně nevyslovil, že žalované se vrací věc k dalšímu řízení.
Lze totiž v této souvislosti odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2012,
č. j. 9 As 111/2012 - 34, publ. pod č. 2757/2013 Sb. NSS, v němž soud vyslovil, že „po zrušení
rozhodnutí žalovaného o zajištění stěžovatele je nutno na toto rozhodnutí nahlížet, jako kdyby vůbec nebylo
vydáno. Neexistuje tak řízení, v němž by mělo být pokračováno, protože podle §124 odst. 2 zákona o pobytu
cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění cizince za účelem správního vyhoštění prvním úkonem v řízení. Je-li tedy
tento úkon ve formě rozhodnutí zrušen, neznamená to současně, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení,
jak je ve správním soudnictví obvyklé (§78 odst. 4 s. ř. s.). Naopak to z povahy věci, která je značně specifická
a vyžaduje urychlené vyřízení, znamená ukončení řízení před správním orgánem, aniž by se tím jakkoli
zasahovalo do jeho pravomoci, která byla vyčerpána vydáním původního rozhodnutí. Ukončení řízení tímto
způsobem koresponduje s požadavkem na okamžité propuštění cizince poté, co bylo rozhodnutí o jeho zajištění
za účelem správního vyhoštění zrušeno.“ Výše uvedené závěry lze zcela nepochybně přiměřeně použít
také na posuzovaný případ. Podle §129 odst. 1 v návaznosti na §129 odst. 3 zákona o pobytu
cizinců je v řízení o zajištění cizince prvním úkonem právě vydání rozhodnutí. Po zrušení
přezkoumávaného rozhodnutí tudíž neexistuje řízení, v němž by mělo a mohlo být pokračováno.
[78] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že v nyní projednávané věci je namístě
stěžovatele ze zajištění propustit na základě §127 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
jež stanoví, že zajištění musí být bez zbytečného odkladu ukončeno, rozhodne-li soud ve správním soudnictví
o zrušení rozhodnutí o zajištění cizince, o zrušení rozhodnutí o prodloužení doby trvání zajištění nebo o zrušení
rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení. Takto však již bylo učiněno, neboť dle sdělení žalované
i Ministerstva vnitra byli oba stěžovatelé dne 20. 4. 2018 ze zajištění propuštěni.
[79] Dle §110 odst. 3 věty druhé s. ř. s. platí, že pokud NSS zruší rozhodnutí žalované dle
§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., rozhodne o nákladech řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení
před krajským soudem.
[80] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterých, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch,
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Žalovaná v řízení úspěch neměla, proto nemá právo na náhradu
nákladů řízení.
[81] Stěžovatelé měli ve věci úspěch a přísluší jim právo na náhradu nákladů řízení. Jak v řízení
o žalobě, tak i v řízení o kasační stížnosti byli osvobozeni od soudních poplatků. V řízení
o žalobě byli zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, která v souladu s §137
odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, nemá
právo na odměnu za zastupování.
[82] V řízení před Nejvyšším správním soudem jim byla usnesením ze dne 5. 6. 2018,
č. j. 9 Azs 167/2018 - 46, ustanovena zástupkyní Mgr. Gabriela Kopuletá, advokátka se sídlem
Havlíčkova 1043/11, Praha 1. Dle §35 odst. 9 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu
za zastupování stát.
[83] Ustanovená zástupkyně učinila v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon
právní služby, kterým je písemné podání soudu ve věci samé [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění účinném pro posuzovanou věc (dále jen „advokátní tarif“)] spočívající
v sepsání kasační stížnosti. Soudní praxe při výkladu ustanovení náhrady nákladů za převzetí
a přípravu zastoupení, je-li klientům zástupce ustanoven [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]
vychází z toho, že k přiznání odměny za úkon právní služby spočívající v převzetí věci dojde
pouze tehdy, jestliže se uskuteční první porada mezi zástupcem a zastoupeným. Zástupkyně však
potvrzení o první poradě nedoložila, proto jí náhrada nákladů řízení za tento úkon nebyla
přiznána. Za jeden úkon právní služby zástupkyni stěžovatelů náleží mimosmluvní odměna
ve výši 3 100 Kč [§9 odst. 4 písm. d) ve spojení s §7 bodem 5. advokátního tarifu]. Jelikož
advokátka zastupuje oba stěžovatele, náleží ji podle §12 odst. 4 advokátního tarifu za každou
takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20 %, tedy v částce 2 x 2 480 Kč. Náhrada nákladů
řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Zástupkyně nepředložila osvědčení o registraci plátkyně DPH, proto jí nemohlo být DPH
přiznáno. Zástupkyni stěžovatelů se tedy přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových
výdajů v celkové výši 5 260 Kč. Tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu
do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2019
JUDr. Barbara Pořízková
předsedkyně senátu