ECLI:CZ:NSS:2020:NAO.114.2020:20
sp. zn. Nao 114/2020 - 20
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Sylvy Šiškeové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobkyně: Lockhart, a.s., se sídlem
Vladislavova 1390/17, Praha 1, zastoupené JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D., advokátkou
se sídlem Chodská 1366/9, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem
Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 6. 2020, č. j. 6 Af 37/2018 – 75, vedeném u Nejvyššího správního
soudu pod sp. zn. 6 Afs 229/2020, o vyloučení soudkyně Nejvyššího správního soudu
Mgr. Ing. Veroniky Baroňové z projednávání a rozhodování v této věci,
takto:
Soudkyně Nejvyššího správního soudu Mgr. Ing. Veronika Baroňová ne ní v yl o u čen a
z projednávání a rozhodování v řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn.
6 Afs 229/2020.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Kasační stížností ze dne 21. 7. 2020 se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 9. 2018, č. j. 39302/18/5200-11435-711918, ve věci daně
z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2012.
[2] V souladu s rozvrhem práce byla věc přidělena soudkyni Mgr. Ing. Veronice Baroňové.
Jmenovaná soudkyně dne 27. 7. 2020 oznámila předsedovi soudu podle §8 zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), že se zástupkyní stěžovatelky
JUDr. Mgr. Petrou Novákovou, Ph.D. ji pojí dlouhodobý nejen profesní, ale též osobní přátelský
vztah, potkávají se na společných akcích (oslavách), tráví společně některé prodloužené víkendy
a v předchozích letech též zahraniční dovolenou. Podle jejího přesvědčení se jedná o vztah
soudce a zástupkyně účastníka řízení takové povahy a intenzity, která zakládá legitimní důvod
obávat se o nestranné a nezaujaté rozhodování, a která navenek (z objektivního hlediska) může
u veřejnosti zakládat důvod pochybovat o její nepodjatosti.
[3] Předseda soudu neshledal důvod pro postup podle §8 odst. 3 s. ř. s. , a proto neurčil
jiného soudce Nejvyššího správního soudu podle rozvrhu práce. Věc byla zapsána pod sp. zn.
Nao 114/2020 a podle pořadí přidělovaných věcí přidělena druhému senátu (soudkyně
zpravodajka Mgr. Sylva Šiškeová, předseda senátu JUDr. Karel Šimka). Dne 4. 8. 2020 podal
soudce JUDr. Karel Šimka předsedovi soudu oznámení o skutečnostech, jež by mohly vzbuzovat
důvody o pochybnostech o nepodjatosti ve vztahu k rozhodování o (ne)podjatosti soudkyně
Mgr. Ing. Veroniky Baroňové. Uvedl, že k věci sp. zn. 6 Afs 229/2020 nemá žádný vztah,
nicméně po seznámení se s uváděnými důvody soudkyně zpravodajky ve věci
sp. zn. 6 Afs 229/2020 dospěl k závěru, že zde z jeho strany existuje obdobný vztah k zástupkyni
stěžovatelky JUDr. Mgr. Petře Novákové.
[4] Usnesením ze dne 15. 9. 2020, č. j. Nao 127/2020 – 13, rozhodl pátý senát Nejvyššího
správního soudu o tom, že soudce JUDr. Karel Šimka není vyloučen z rozhodování o námitce
podjatosti ve věci Nao 114/2020.
[5] Stěžovatelka ani žalovaný se k důvodům podjatosti, které Mgr. Ing. Veronika Baroňová
ve svém oznámení vymezila, nevyjádřili.
II. Posouzení věci
[6] Námitka podjatosti není důvodná.
[7] Podle §8 odst. 1 s. ř. s. „soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na
jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu nebo
v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.“
[8] Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §8 odst. 1 s. ř. s. představuje
zjednodušeně řečeno výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod). Tak, jak zákon tuto příslušnost stanovil, je tato zásadně dána
a postup, kterým je věc odnímána příslušnému soudci a přikázána soudci jinému, je nutno chápat
jako postup výjimečný. Podjatost soudce také zasahuje do principu nezávislosti soudce. Soudce
lze z projednávání a rozhodnutí přidělené věci vyloučit pouze výjimečně a z opravdu závažných
důvodů, které mu reálně brání rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě
(srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. Nao 19/2003).
[9] Jak uvedl Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 22. 1. 2014, č. j. Nao 9/2014 - 31,
„z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu vyplývá, že nestrannost soudce je především
subjektivní psychickou kategorií, jež vyjadřuje vnitřní vztah soudce k projednávané věci. Při posuzování námitky
podjatosti je však třeba nestrannost vnímat i z hlediska objektivního, tzn. zkoumat, zda skutečně existují
objektivní okolnosti, jež vyvolávají oprávněné pochybnosti soudce o jeho nezaujatosti v konkrétním případě. Jak se
k této otázce vyjádřil Ústavní soud, vyloučení soudce z projednávání a rozhodování ve věci má být založeno nikoliv
jen na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnosti o nepodjatosti konkrétního soudce;
při posuzování této otázky je tedy třeba učinit úvahu, zda – s ohledem na okolnosti případu – lze mít za to, že by
soudce podjatý mohl být (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. I. ÚS 167/94, N 127/6
SbNU 429). Otázka podjatosti nemůže být ve všech případech postavena zcela najisto, nicméně rozhodovat o této
otázce je nutno vždy na základě existujících objektivních skutečností, které k subjektivním pochybnostem soudce
vedou. Platí však, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může v zásadě dojít teprve tehdy, když je
evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity,
že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci, nebo schopen, nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. II. ÚS 105/01, N 98/23 SbNU 11). Podjatost soudce totiž zcela
nepochybně zasahuje do ústavního principu zákonného soudce.“
[10] Nejvyšší správní soud se tak zaměřil na posouzení toho, zda jsou objektivní důvody
pochybovat o nepodjatosti soudkyně Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v dotčené věci. V tomto
ohledu soud vycházel především z vlastní judikatury, z níž vyplývá, že vztah, který výrazně
nepřekračuje standardní profesionální, resp. kolegiální známost, není shledáván jako objektivní
důvod pochybovat o nepodjatosti rozhodujícího soudce (viz např. usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 8. 2013, č. j. Nao 41/2013 – 56).
[11] V projednávané věci je proto nutno posoudit vztah soudkyně k zástupkyni účastníka
řízení současně ze dvou vzájemně se prolínajících hledisek, přičemž hlediskem prvním je povaha
tohoto vztahu, hlediskem druhým pak jeho intenzita (zda se jedná o zjevně intenzivní, určitým
způsobem individualizovaný vztah).
[12] Podle usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2014, č. j. Nao 9/2014 – 31,
vztah skutečného přátelství lze označit za velmi silnou (jednu z nejsilnějších) motivaci určitého
apriorně zaměřeného jednání, avšak teprve při určité intenzitě přátelského vztahu lze zvažovat
jeho možný psychologický dopad i z hlediska zachování přirozené schopnosti nezaujatého řešení
případu. Je tudíž třeba přihlédnout právě také k intenzitě tohoto přátelství.
[13] Z vyjádření Mgr. Ing. Veroniky Baroňové vyplývá, že se zástupkyní stěžovatelky ji pojí
dlouholetý profesní i přátelský vztah, který trvá od dob společného působení na Nejvyšším
správním soudu na pozici asistentky soudce. Nad rámec běžného profesního setkávání se spolu
potkávají na společenských událostech, někdy spolu tráví prodloužené víkendy nebo dovolené.
[14] Skutečnost, že mezi soudcem a jinou osobou, zejména jiným právním profesionálem
(např. advokátem), jenž ve věci, o nichž rozhoduje daný soudce, vystupuje jako procesní aktér,
existuje profesní přátelství, nelze považovat samu o sobě za důvod podjatosti. Nestačí
tedy bez dalšího, že lze vysledovat určitou vztahovou linku mezi soudcem a jeho věcí
či účastníkem. Aby byla určitá vztahová linka důvodem podjatosti, musí být její význam
pro soudce dostatečně intenzivní. Soudci opakovaně přicházejí v souvislosti s výkonem své
profese do styku s lidmi, které znají a k nimž je nezřídka pojí i profesní přátelství. Po soudci
proto nelze spravedlivě požadovat, aby se jen z titulu funkce soudce takových vztahů,
které vznikly v minulosti, vzdal, či je vůbec nenavazoval. Soudci přes omezení daná jejich ústavní
funkcí jsou a zůstávají především lidmi, a i soudce má proto právo na podobnou míru svobody
v přátelských vztazích jako běžný občan. Skutečnost, že bývalí asistenti soudu se sami stanou
časem soudci, či začnou po ukončení svého působení u Nejvyššího správního soudu vykonávat
jinou právnickou profesi, při níž se ocitnou na straně některého z účastníků soudního řízení, není
nikterak výjimečná. Je zcela běžné a lidsky pochopitelné, že řada soudců je zejména se svými
dlouholetými bývalými asistenty a kolegy i nadále v kontaktu, stýká se s nimi, ať již v rovině
profesní či soukromé. To však samo o sobě bez přistoupení dalších „závadných“ skutečností není
důvodem pochyb zakládajících podjatost soudce.
[15] V rozhodnutí ze dne 13. 3. 2014, č. j. Nao 86/2014 – 15, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že „soudce je právní profesionál, jehož ústavní jakožto i mravní povinností je dbát o nezávislé
a nestranné rozhodování. S výkonem funkce soudce je proto nerozlučně spjat požadavek na to, aby se soudce byl
schopen oprostit od nepatřičných vnějších vlivů na jeho rozhodovací činnost. Méně intenzivní vlivy na svou
rozhodovací činnost tak musí být soudce být schopen odfiltrovat s ohledem na nároky své profese. Pokud tedy
intenzita rušivých vlivů nedosáhne určité kritické úrovně, nemohou vzniknout legitimní pochybnosti o tom,
že soudce není schopen dostát požadavkům na nezávislé a nestranné rozhodnutí, které jsou na něj kladeny
a kterých si musí být vědom.“
[16] Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že popsaný vztah
se zástupkyní stěžovatelky bez dalšího nepředstavuje objektivní důvod pochybovat o nepodjatosti
soudkyně. Intenzita kontaktů se zástupkyní stěžovatelky v současné době nedosáhla zmíněné
kritické úrovně a nezakládá tak sama o sobě objektivní obavu z možného ovlivnění soudkyně
Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v projednání a rozhodování ve věci sp. zn. 6 Afs 229/2020. Jak již
bylo shora řečeno, soudce jakožto právní profesionál musí být při rozhodování schopen
odhlédnout od vnějších vlivů, které nedosahují kritické úrovně vedoucí k vyvolání legitimních
pochybností. Profesní a přátelský vztah s bývalou kolegyní, bez přistoupení dalších okolností
(např. dřívější porady a konzultace v rozhodované věci), spadá podle Nejvyššího správního soudu
do kategorie méně intenzivních vlivů, s nimiž by se soudce měl být schopen vypořádat. Nelze
odhlédnout ani od faktu, že v nyní projednávaném případě se nejedná přímo o vztah k účastníku
řízení, ale k jeho zástupci, u něhož je zpravidla míra osobní zainteresovanosti na výsledném
rozhodnutí soudu nižší. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává,
že ke shodnému závěru dospěl i stran vztahu soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Tomáše Foltase
k JUDr. Mgr. Petře Novákové (srov. již citované usnesení č. j. Nao 127/2020 – 13 a usnesení
ze dne 10. 12. 2018, č. j. Nao 275/2018 – 40); jmenované soudce se zástupkyní stěžovatelky
rovněž pojí dlouholeté profesní i přátelské vazby.
[17] Druhý senát Nejvyššího správního soudu neshledal, že by vyvstaly takové objektivní
okolnosti, které by zavdávaly důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně, a proto rozhodl,
že Mgr. Ing. Veronika Baroňová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 6 Afs 229/2020.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. října 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu