ECLI:CZ:NSS:2013:VOL.121.2013:33
sp. zn. Vol 121/2013 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Josefa Baxy, JUDr. Zdeňka Kühna, JUDr. Tomáše Langáška, JUDr. Barbary
Pořízkové, JUDr. Jana Passera a Mgr. Daniely Zemanové ve věci navrhovatele: P. P., proti
odpůrcům: 1) Státní volební komise, se sídlem nám. Hrdinů 3, Praha 4, 2) Mgr. Bc. Radim
Holeček, bytem Balbínova 233/3, Ústí nad Labem; 3) David Kádner, bytem Nová Ves v
Horách 225, Nová Ves v Horách; 4) Ing. Michal Kučera, bytem V Domcích 2722, Louny, ve
věci návrhu na neplatnost volby všech kandidátů zvolených za strany ODS, TOP 09 a Úsvit
přímé demokracie v Ústeckém kraji do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, o
návrhu na neplatnost voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, které proběhly
25. a 26. října 2013, a o návrzích souvisejících,
takto:
I. Návrh na neplatnost volby kandidátů Mgr. Bc. Radima Holečka, Davida Kádnera
a Ing. Michala Kučery zvolených v Ústeckém volebním kraji ve volbách do Poslanecké
sněmovny Parlamentu České republiky se zamítá.
II. Ve zbytku se návrh odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Shrnutí navrhovatelových argumentů
[1] Podáním, došlým soudu dne 4. 11. 2013, se navrhovatel primárně dožaduje vyslovení
neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky konaných ve dnech
25. a 26. října 2013 (§87 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České
republiky). V petitu navrhovatel také poukazuje na „neplatnosti kandidátů tedy stran ODS, TOP 09,
Úsvitu přímé demokracie resp. VV-Věcí veřejných tedy ve 14 krajích.“
[2] Svůj návrh zakládá na těchto argumentech: ve volbách do Poslanecké sněmovny
nemohou kandidovat nezávislí kandidáti, čímž jsou oproti zástupcům sdruženým v politických
stranách diskriminovaní; neústavnost pětiprocentní uzavírací klauzule, diskriminující malé strany
a hnutí; protiústavní povinnost hradit za předložené kandidátní listiny příspěvek na volební
náklady (§31 odst. 4 zákona o volbách do Parlamentu České republiky); veřejnoprávní média
neinformovala o politice objektivním způsobem, nedávala rovný prostor pro prezentaci
volebních programů všem stranám a hnutím; v rozporu se zásadou svobodného přístupu občanů
k voleným funkcím některé politické strany (zejména TOP 09 a ODS) prodávaly volitelná místa
na kandidátních listinách, načež v nich byly zapsáni tzv. kmotři a lobbyisti. Navrhovatel dále
obsáhle vyčítá nejrůznější pochybení bývalým vládním stranám, zejména ODS a TOP 09.
Navrhovatel požaduje, aby podle čl. 95 odst. 2 Ústavy soud předložil Ústavnímu soudu
k posouzení ústavnosti některá ustanovení zákona o volbách do Parlamentu.
[3] Odpůrci se k návrhu nevyjádřili.
II.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[4] Soud předně uvádí, že dle §90 odst. 1 s. ř. s. se za podmínek stanovených zvláštními
zákony může občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých
kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů návrhem
domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb nebo neplatnosti hlasování anebo neplatnosti
volby kandidáta.
[5] Zvláštním zákonem je zákon č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky.
Ten v §87 odst. 1 stanoví, že podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta se může domáhat
ochrany u soudu mimo jiné každý občan zapsaný do stálého seznamu ve volebním okrsku, kde
byl poslanec volen. Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní
volební komisí. Odstavec 2 téhož ustanovení sice hovoří o neplatnosti voleb, ten se však vztahuje
jen na volby do Senátu Parlamentu České republiky. Soudní přezkum voleb do Poslanecké
sněmovny je tedy možný pouze podle §87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu
(srov. usnesení NSS ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol 34/2006 - 2).
[6] První navrhovatelův petit požaduje vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR. Z formálního hlediska se navrhovatel dožaduje vydání zákonem neupraveného
rozhodnutí. Domáhá se něčeho, co zákonná úprava vůbec neumožňuje. Jde tedy o návrh
nepřípustný. Z jeho návrhu však taktéž vyplývá, že žádá o vyslovení neplatnosti volby všech
kandidátů zvolených za strany ODS, TOP 09 a Úsvit přímé demokracie do Poslanecké sněmovny
v každém ze 14 volebních krajů a jmenovitě též v Ú steckém kraji. Právě jen platností volby
kandidátů ODS, TOP 09 a Úsvitu přímé demokracie v Ústeckém kraji se proto mohl soud
zabývat věcně (viz shora cit. §87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu), v jiných volebních
krajích totiž nebyl navrhovatel k návrhu podle §87 odst. 1 oprávněn.
[7] K nesouhlasu s kandidaturou „některých“ kandidátů ČSSD v Ústeckém a Středočeském
kraji lze, vedle zjevné nekonkrétnosti návrhu, jen konstatovat, že tento návrh je nepřípustný.
Nespadá totiž do přezkumné pravomoci zdejšího volebního soudu (některé aspekty takového
návrhu zahrnuje řízení dle §86 zákona o volbách do Parlamentu, k němuž je dle §88 odst. 1
věcně příslušný krajský soud).
[8] Pro přezkum voleb používá soud třístupňový algoritmus: v prvém kroku zjišťuje,
zda došlo k porušení zákona o volbách do Parlamentu, v druhém kroku analyzuje,
zda toto porušení mělo vztah k celkovým výsledkům voleb v napadeném obvodu. V závěrečném
kroku soud posuzuje, zda je dána zásadní intenzita této zjištěné nezákonnosti, která musí
Pokračování Vol 121/2013 - 34
v konkrétním případě dosahovat takového stupně, že je možno se důvodně domnívat,
že pokud by k takovému jednání nedošlo, nebyl by kandidát zřejmě vůbec zvolen
(více viz usnesení ze dne 2. 7. 2004, čj. Vol 6/2004 - 12, č. 354/2004 Sb. NSS). Tři popsané kroky
tohoto algoritmu musí být splněny kumulativně.
[9] S ohledem na výše uvedené se soud nejprve zabýval otázkou protizákonnosti,
tj. porušením zákona o volbách do Parlamentu. Navrhovatel svůj návrh opírá o řadu obecných
výtek, které již byly v minulosti soudy opakovaně řešeny. Soud proto dále odkáže na judikaturu,
která tyto otázky řeší.
II.1.
K nemožnosti kandidovat mimo kandidátní listiny politické strany
[10] Navrhovatel tvrdí, že možnost kandidovat ve volbách do Poslanecké sněmovny
je protiústavně podmíněná kandidováním v rámci kandidátní listiny politické strany.
Dle navrhovatele to představuje zjevnou diskriminaci. Je prý v rozporu s čl. 21 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, pokud v těchto volbách nemohou být zvoleni nezávislí kandidáti.
[11] K tomu lze především uvést, že zákon nevylučuje kandidaturu nezávislých kandidátů
v rámci kandidátní listiny politické strany [§32 odst. 1 písm. c) zákona o volbách do Parlamentu].
Soud k tomu připomíná základní stavební prvek českého parlamentarismu,
podle něhož je politický systém založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži
politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí
jako prostředek k prosazování svých zájmů (čl. 5 Ústavy).
[12] Z usnesení NSS ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol 5/2006 – 46 (č. 944/2006 Sb. NSS) plyne,
že „[v]olební systém pro volby do Poslanecké sněmovny je založen na monopolu kandidování politických stran
a jejich koalic.“ Nebylo by vhodné ani účelné, pokud by se Poslanecká sněmovna skládala
z nijak vzájemně nepropojených a skupinově neukotvených politických solitérů,
kteří by kandidovali bez zapsání na kandidátní listinu určité politické strany nebo hnutí. Zapsání
kandidáta na kandidátní listinu politické strany je proto nutným systémovým požadavkem
současného volebního systému poměrného zastoupení ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Soud neshledal potenciální protiústavnost takto nastavených zákonných požadavek pro výkon
aktivního volebního práva; Ústavnímu soudu tudíž návrh na zrušení části ustanovení §32 odst. 1
písm. c) zákona o volbách do Parlamentu nepředložil.
II.2.
K ústavnosti uzavírající volební klauzule a příspěvku na volební náklady
[13] Navrhovatel dále namítá, že pětiprocentní uzavírací volební klauzule a příspěvek
na volební náklady diskriminují malé strany a hnutí, narušují volnou soutěž politických stran
a omezují přístup občanů k voleným funkcím za rovných podmínek.
[14] Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zásadním způsobem vyslovil k ústavním
kautelám demokratického utváření Parlamentu. Za významný nutno považovat právní názor
uvedený v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/96, v němž byla posuzována ústavnost tzv. uzavírací klauzule
pro volby do Poslanecké sněmovny: „Pokud jde o rovnost v nároku na to, být přiměřeným
(proporcionálním) způsobem vzat na zřetel při přidělování mandátů, je jisté omezení diferenciace při rozdělování
mandátů nevyhnutelné a proto přípustné. Smyslem hlasování je bezesporu diferenciace voličského sboru. Cílem
voleb však není pouze vyjádření politické vůle jednotlivých voličů a pořízení jen diferencovaného zrcadlového obrazu
politických postojů voličů. V té fázi volebního procesu, v níž dochází k rozdělování mandátů, se střetává
s principem diferenciace princip integrace, má-li z voleb vzejít taková Sněmovna, která svým složením umožňuje
vznik politické většiny schopné jak vytvořit vládu, tak i vykonávat zákonodárnou činnost, jež jí dle Ústavy
přísluší. Proto je z hlediska principu reprezentativní demokracie přípustné zabudovat do volebního mechanizmu
samého určité integrační stimuly tam, kde pro to existují závažné důvody, zejména pak za předpokladu,
že neomezenou proporcionální soustavou dojde k roztříštění hlasů mezi velký počet politických stran,
k bezbřehému "přemnožení" politických stran a tím k ohrožení funkčnosti a akceschopnosti, jakož i kontinuity
parlamentního systému. Zvyšování hranice omezovací klauzule nesmí však ohrozit demokratickou substanci voleb.
Vždy je také třeba poměřovat, zda toto omezení rovnosti volebního práva je minimálním opatřením nutným
k tomu, aby se ve Sněmovně mohla zformovat většina, potřebná pro přijímání rozhodnutí a pro vznik vlády.
I pro omezovací klauzuli platí tedy zásada minimalizace státního zásahu v poměru ke stanovenému cíli“
[viz původní argumentace v nálezu ze dne 2. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 25/96 (N 37/7 SbNU 251,
č. 88/1997 Sb.); srov. též nález ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 (N 16/21 SbNU 113,
č. 64/2001 Sb.); nebo např. usnesení ÚS ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 59/03].
[15] Z uvedeného vyplývá, že pětiprocentní uzavírací klauzule, tj. umělý práh pro vstup získání
mandátů ve volbách do Poslanecké sněmovny, je ústavně přípustná. Brojí-li tedy navrhovatel
proti pětiprocentní uzavírací klauzuli, není jeho argumentace s ohledem na závěry Ústavního
soudu v předešlých věcech důvodná.
[16] Co se týká námitky nesouladu příspěvku na volební náklady podle §31 odst. 4 zákona
o volbách do Parlamentu s ústavním pořádkem, zdejší soud ve své judikatuře již poznamenal,
„že tento příspěvek již nemá povahu volební kauce, neboť na rozdíl od ní je absolutně nevratný, tj. nemůže být
vrácen jakékoliv kandidující politické straně za žádných podmínek. Příspěvek na volební náklady nemá
diskriminační povahu, neboť povinnost je všem aktérům volebního klání uložena stejnou měrou: každá
kandidující politická strana, ať malá či velká, tradiční či nová, parlamentní nebo neparlamentní, je bez rozdílu
povinna zaplatit příspěvek na volební náklady podle počtu volebních krajů, v nichž kandiduje. Výše tohoto
příspěvku je přitom dosažitelná pro jakoukoliv politickou stranu; to platí nejen pro případ, kdy kandiduje
v jediném volebním kraji (a výše příspěvku činí 15.000 Kč), tak pro případ, kdy bude kandidovat ve všech
volebních krajích (a bude povinna zaplatit příspěvek v souhrnné výši 210.000 Kč). Smyslem tohoto příspěvku
na volební náklady není omezení volnosti volební soutěže, ale zajištění její vážnosti. Příspěvek v právě uvedené výši
pak podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu slouží jako důkaz vážnosti přístupu kandidujících subjektů,
aniž by zároveň omezoval svobodnou soutěž politických stran“ (viz usnesení NSS ze dne 4. 7. 2006,
č. j. Vol 53/2006-280).
[17] Soud tudíž neshledal ani jednu z těchto výtek jako důvod, proč by měl podle čl. 95 odst. 2
Ústavy předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení zákona o volbách do Parlamentu.
II.3.
Výtka co do nevyváženosti a neobjektivity předvolebního mediálního vysílání
[18] Ačkoliv navrhovatel brojil proti postupu médií obecně, jeho argumentace se věnuje spíše
médiím veřejnoprávním. S ohledem na okruh (byť v obecné rovině navrhovaných) důkazních
prostředků a s přihlédnutím k jejich úloze v rámci volební kampaně je zřejmé, že námitky
navrhovatele míří především k vysílání České televize a Českého rozhlasu. Ve vztahu k otázce,
zda se jiní provozovatelé vysílání dopustili porušení zákona o vysílání, navrhovatel zůstal u zcela
obecných tvrzení, které nijak neupřesnil a k nimž nenavrhl prakticky žádné důkazy.
[19] Za takové situace se soud mohl pouze omezit na obecný přezkum, zda veřejnoprávní
média v souvislosti s předvolebním vysíláním, resp. vysíláním v rámci volební kampaně, porušila
povinnosti jim uložené v §31 odst. 2 zákona o vysílání (srov. usnesení NSS ze dne 22. 6. 2010,
č. j. Vol 12/2010 – 34). Ze skutečností tvrzených navrhovatelem nelze dovodit žádné konkrétní
porušení zákona.
Pokračování Vol 121/2013 - 35
[20] Jak již soud v usnesení ze dne 4. 7. 2006, čj. Vol 65/2006 – 52, uvedl, „koncept odstupňované
rovnosti (abgestufte Chancengleichheit) precizně zformulovala německá odborná literatura a judikatura,
na níž je případné pro stručnost v tomto směru odkázat. Podle této koncepce ze zásady rovnosti šancí politických
stran připuštěných k volbám plyne, že nemohou být vyloučeny z přístupu k rozhlasovému a televiznímu vysílání
s odkazem na to, že jsou nevýznamné nebo politicky škodlivé. Tato zařízení totiž musí dát prostor všem
tendencím. Na straně druhé však zásada rovnosti soutěžních šancí stran neznamená, že všechny tyto strany musí
mít vymezen stejný vysílací čas pro volební agitaci. „Je ústavněprávně přípustné vyměřit vysílací časy diferencovaně
podle významu stran (odstupňovaná rovnost šancí), pokud malým a novým stranám je dán k dispozici rovněž
přiměřený vysílací čas (diferenciace na základě nezbytného minima – „Grundsockel“)“ (W. Schreiber, Handbuch
des Wahlrechts zum Deutschen Bundestag – Kommentar zum Bundeswahlgesetz, 7. vyd., Carl Heymanns
Verlag, 2002, str. 120-121). Za kritéria pro diferenciaci významu politických stran slouží např. délka existence
stran, jejich předchozí volební výsledky, počet členů, organizační struktura apod. (blíže viz např. BVerfGE 7,
99 – Sendezeit I, BVerfGE 13, 204 – Sendezeit II). „Je úkolem vysílání v předvolebním období informovat
občany objektivně o rozdělení mezi nejvýznamnější politická, světonázorová a společenská uskupení.
Tato povinnost obsahové vyváženosti s sebou přináší rovněž to, že o politickém uskupení, které se poprvé účastní
nadregionálních voleb, je v rámci redakčního vysílání podle všech pravidel zpravováno podstatně méně
než o stranách, které sehrávají na základě délky svého trvání, pevné organizace, parlamentního zastoupení
nebo účasti ve vládách Spolku nebo zemí větší roli v politické realitě; přesto mu musí být poskytnuta přiměřená
příležitost k vlastní sebeprezentaci“ (W. Schreiber, c. d., str. 122).“
[21] V dalších detailech lze navrhovatele co do námitky manipulování veřejným míněním
a voličskými preferencemi prostřednictvím předvolebních průzkumů odkázat na body 20 až 23
již cit. usnesení ze dne 22. 6. 2010, čj. Vol 12/2010 – 34. Co se týče objektivity a vyváženosti
vysílání, lze navrhovatele odkázat na právní závěry zdejšího soudu v usneseních ze dne
29. 6. 2006, čj. Vol 15/2006 – 20, č. 946/2006 Sb. NSS; ze dne 4. 7. 2006, čj. Vol 65/2006 – 52;
nebo zejména usnesení ze dne 4. 7. 2006, čj. Vol 66/2006-105, č. 948/2006 Sb. NSS.
[22] Soud proto uzavírá, že pochybení médií zakládající protizákonnost neshledal.
II.4.
Zpoplatnění míst na kandidátních listinách
[23] Navrhovatelova námitka ohledně údajného „prodávání“ volitelných míst na kandidátních
listinách stran TOP 09 a ODS (z obsahu podání plyne spíše to, že strany požadují určitý finanční
příspěvek od každého kandidáta) směřuje do problematiky vnitrostranické demokracie.
K problému se již vyjádřil Ústavní soud, přičemž akcentoval soukromoprávní povahu politických
stran, která je založena na svobodě a dobrovolnosti jejich vzniku a zániku (čl. 5 Ústavy a čl. 20
odst. 2 Listiny), dobrovolnosti členství (§3 zákona o politických stranách) a ústavního požadavku
jejich oddělenosti od státu (čl. 5 Ústavy ve spojení s čl. 20 odst. 4 a čl. 22 Listiny). V nálezu
ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. II. ÚS 1969/10 (N 219/63 SbNU 515) Ústavní soud identifikoval
podstatu „subjektivněprávního aspektu ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie, která spočívá
právě v ochraně základních práv jednotlivců, zejména práva sdružovat se v politických stranách, a to zejména
v prostředí vnitřního života (autonomie) politických stran, kde je vymezen především vztahem "člena k vlastní
politické straně". Nahlíženo prizmatem ústavního požadavku respektu vnitrostranické demokracie, v prostředí
vnitřního života (autonomie) politických stran je ochrana základního práva občanů sdružovat se v politických
stranách konkretizována a poskytována v podobě ochrany jeho dílčích aspektů (práv) vyplývajících z institutu
členství v politické straně. Mezi taková dílčí práva spojená s členstvím v politické straně, jejichž ochraně musí
politické strany v souladu s ústavním požadavkem respektu principů a pravidel vnitrostranické demokracie
přizpůsobit své stanovy, vnitrostranické struktury i procesy, lze zařadit zejména právo participace (hlasování,
iniciace návrhů) na vnitrostranických rozhodovacích procesech, právo kandidovat (za podmínek rovných šancí),
právo opozice, právo na informace o dění v politické straně a v neposlední řadě i právo domáhat se ochrany
či nápravy u vnitrostranických orgánů.“
[24] Ústavní soud přitom konstatoval, že stát musí nakládat s pravomocí zasahovat do činností
politických stran obezřetně. V řádně fungující demokracii mají politické strany nezastupitelnou
funkci a výjimky umožňující zásah státu do autonomie politických stran musí být
vykládány restriktivně. Příkladem, kdy je nutno politické straně v zásadě přiznat autonomii,
jsou i finanční vztahy mezi stranou a jejími kandidáty. Výjimkou by byly jen extrémní případy,
které by ve své podstatě zaváděly protiústavní majetkové cenzy a tím narušily právo občanů
na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod). V každém případě se soudu nejeví jako a priori protiprávní,
pokud politická strana požadovala od kandidátů určitý příspěvek na náklady, které sama strana
s volbami má. Z důkazu, který navrhovatel předložil (článek ze serveru ihned.cz), žádné extrémní
skutečnosti neplynou. Podle článku totiž „TOP 09 už letos na jaře zveřejnila seznam nominačních
poplatků, který všem kandidátům určuje jasné sazby. Za pozici krajského lídra – s výjimkou Karlovarského
kraje – je cena padesát tisíc, u nižších pozic 30 tisíc a 5 tisíc korun. Částka se mění podle kraje, volebních
preferencí i počtu kandidátů. Platí i ti, kteří jsou na chvostu kandidátky“ (viz článek z 22. 8. 2013,
Kdo chce za TOP 09 do sněmovny, musí zaplatit. Cena za první místo je 50 tisíc,
http://zpravy.ihned.cz/c1-60469490-kdo-chce-za-top-09-do-snemovny-musi-zaplatit-cena-za-
prvni-misto-je-50-tisic).
II.5.
Další námitky
[25] Navrhovatel dále obsáhle kritizuje počínání bývalých vládních stran v době koaliční vlády
2010 až 2013. Nic z toho nicméně nemůže být důvodem pro zásah volebního soudu.
Je na voličích, nikoliv na volebním soudu, aby politiky posoudili zejména se zřetelem na to,
co činili v minulosti.
III.
Shrnutí a náklady řízení
[26] Primárním předpokladem pro vyslovení neplatnosti volby kandidátů je porušení zákona
o volbách do Parlamentu. V projednávané věci však, ve vztahu k platnosti volby namítaných
kandidátů, k takovému porušení nedošlo.
[27] Soud při rozhodnutí o návrhu musel dále vycházet ze skutečnosti, že podaný návrh
svým obsahem směřoval proti navrhovatelem vymezenému okruhu zvolených kandidátů.
Z §87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu však plyne, že občan zapsaný do stálého seznamu
voličů v určitém volebním okrsku je oprávněn domáhat se neplatnosti volby kandidátů zvolených
v kraji, v němž je oprávněn vykonávat svoje aktivní volební právo (srov. např. usnesení NSS
ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol 5/2006 – 46, č. 944/2006 Sb. NSS). Ve vztahu ke kandidátům
zvoleným v jiných krajích než v kraji Ústeckém, se tak jedná o návrh podaný osobou zjevně
k tomu neoprávněnou. Proto byl návrh v této části podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnut.
Návrh byl pak jako nepřípustný odmítnut co ve vztahu k navrženému zrušení voleb jako celku
(srov. bod [6] shora)
[28] Navrhovatel je aktivně legitimován pouze k podání předmětného návrhu ve vztahu
ke kandidátům v Ústeckém volebním kraji. Ovšem vzhledem k tomu, že ani jedna
z navrhovatelových výtek platnosti volby těchto kandidátů zvolených do Poslanecké sněmovny
ve volbách konaných ve dnech 25. a 26. října 2013 není ve smyslu §87 odst. 5 zákona o volbách
do Parlamentu České republiky důvodná, návrh byl v této části podle §90 s. ř. s. zamítnut.
Pokračování Vol 121/2013 - 36
[29] Ve shodě s §90 odst. 3 in fine s. ř. s. rozhodl soud bez nařízení jednání.
[30] O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §93 odst. 4 s. ř. s., podle něhož ve věcech
volebních žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. listopadu 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu