ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2086.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2086/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně V. S., procesní nástupkyně žalobce A. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému B. d. S., zastoupenému advokátem, o určení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 9 C 185/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2003, č.j. 15 Co 153/2003-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce A. K. (dále jen „žalobce“) se domáhal určení, že „v sedmém nadzemním podlaží domu čp. 1578, P., katastrální území Ž., obec P., okres hlavní město P., se nachází byt č. 88, tvořený jednou obytnou místností o výměře 19,12 m2, komorou o výměře 1,41 m2 a příslušenstvím – koupelnou a WC situovaným na chodbě sedmého nadzemního podlaží tohoto domu – k němuž svědčí žalobci právo nájmu bytu“.
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 2. 2003, č.j. 9 C 185/2002-26, žalobu zamítl žalobu a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 6. 2003, č.j. 15 Co 153/2003-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem domu č.p. 1578, (dále „předmětný dům“ nebo „dům“), že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 3. 1995, č.j. 3 D 1204/94-11, bylo žalobci potvrzeno nabytí dědictví po E. O., zemřelé dne 25. 8. 1994, že dle potvrzení téhož soudu ze dne 24. 5. 1995 nabyl žalobce děděním po jmenované členský podíl k družstevnímu bytu u LBD P., že dne 23. 10. 1995 byla mezi žalobcem a právním předchůdcem žalovaného LBD P. uzavřena smlouva o nájmu bytu (dále „smlouva ze dne 23. 10. 1995“) označeného jako byt č. 88, sestávající z 1 pokoje s příslušenstvím (dále „předmětné prostory“), který žalobce jako byt užívá, že žalobce je členem žalovaného družstva a nájemcem bytu č. 60 v předmětném domě, že žalovaný činí v současné době kroky směřující k vymezení jednotek v domě dle zákona č. 72/1994 Sb. a odmítá uznat nárok žalobce na převedení předmětných prostor do jeho vlastnictví s odůvodněním, že se nejedná o byt ale o nebytový prostor, který má být v podílovém spoluvlastnictví vlastníků jednotek (bytů) v domě, jak to vyplývá i z návrhu smlouvy o výstavbě uzavřené mezi žalovaným a Ing. T. K., v níž je předmětný prostor označen jako jednotka č. 1578/88 – nebytový prostor. Dále vzaly za prokázáno z rozhodnutí Magistrátu h. m. P. ze dne 7. 4. 1926, že jím bylo schváleno užívání všech místností v podkroví (nyní označeného jako 7. nadzemní podlaží) předmětného domu jen jako atelierů a kanceláří, a ze sdělení odboru výstavby městské části P. ze dne 20. 1. 2003, že ke změně kolaudačního stavu předmětných prostor nedošlo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, že však žalobě nelze vyhovět, neboť předmětné prostory nejsou bytem. Podle názoru odvolacího soudu může být předmětem nájemní smlouvy ve smyslu ustanovení §685 odst. 1 obč.zák. pouze byt, přičemž při vymezení pojmu „byt“ je nutno (při nedostatku občanskoprávní definice) vycházet ze stavebněprávních předpisů; rozhodující je přitom kolaudační stav, nikoliv faktický způsob užívání. Protože v dané věci dosud platí stav z roku 1926, kdy prostory v podkroví mohou být užívány pouze jako ateliery a kanceláře a ke změně užívání (rekolaudaci) předmětných prostor nedošlo, nemohla být ohledně nich platně uzavřena smlouva o nájmu bytu; smlouva ze dne 23. 10. 1995 je proto podle §39 obč.zák. absolutně neplatná. Změnu výroku rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud tím, že jím formulovaný výrok neodpovídá znění ustanovení §150 o.s.ř., které bylo (správně) aplikováno.
Proti rozsudku odvolacího soudu, který byl právnímu zástupci žalobce doručen dne 17. 7. 2003, podala dovolání PhDr. V. S., v němž uvedla, že je dědičkou žalobce A. K., jenž zemřel dne 23. 8. 2003.
Obvodní soud pro Prahu usnesením ze dne 11. 8. 2004, č.j. 9 C 185/2002-66, rozhodl, že procesním nástupcem žalobce v řízení je PhDr. V. S. (dále jen „žalobkyně“), která dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3, č.j. 13 D 912/2003-34, zdědila veškerý jeho majetek a vstoupila tak podle §107 o.s.ř. do řízení.
Přípustnost dovolání žalobkyně odůvodnila podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod označila odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Podle názoru dovolatelky „rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení činí tento rozsudek ve spojení s rozsudkem I. stupně zmatečný, když výrok o nákladech řízení I. stupně vydaný odvolacím soudem je ve své podstatě totožný s výrokem soudu I. stupně, avšak tento soud konstatuje, že rozsudek soudu I. stupně se mění právě v této věci“ a že „tak není zřejmé, který výrok mínil odvolací soud změnit a který potvrdit“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že v „meritu věci“ spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení. Namítá, že žalobce byl podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 20. 3. 1995 řádným členem žalovaného družstva a podle nájemní smlouvy ze dne 23. 10. 1995 řádným nájemcem bytu č. 88, že ve „veškeré korespondenci a všech dostupných materiálech“ není tvrzeno ani prokazováno, že by její byt nebyl bytem, a vyjadřuje nesouhlas se závěrem, že předmětné prostory nejsou bytem a že nájemní smlouva ze dne 23. 10. 1995 je neplatná. Dovolatelka má za to, že neexistuje-li v současné době občanskoprávní definice bytu, je nutno vycházet z toho, k jakým účelům předmětné prostory sloužily a k jakému užívání jsou fakticky uzpůsobeny, a že závěr, opírající se o stavebně právní definici bytu, je v rozporu s dobrými mravy, neboť podle §59 odst. 4 zákona č. 50/1976 Sb. nejsou nájemci bytů a nebytových prostor účastníky stavebního řízení a nemohou je ovlivnit; nepřijatelná je i „argumentace Nejvyššího soudu“ používající definici bytu obsaženou v zákoně č. 72/1994 Sb., neboť nezohledňuje skutečnost, že nájemní vztah je vztahem soukromoprávním. Podle názoru dovolatelky je třeba „odlišit soukromoprávní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem a vztah v rovině veřejného práva“; není-li zde platné právní úpravy, „nabízí se analogia legis, přičemž příslušným zákonem by měl být dnes zrušený zákon o hospodaření s byty a občanský zákoník v podobě před novelou z roku 1991“. Poukazuje na to, že pokud jde o kolaudační rozhodnutí z roku 1926, z něhož vycházel odvolací soud, není zřejmé, zda je platné a zda nabylo právní moci, když není opatřeno podpisem oprávněné osoby ani razítkem a dovozuje, že soud měl proto postupovat podle §104 zákona č. 50/1976 Sb. a vyjít z účelu, k němuž jsou předmětné prostory bez závad užívány, tj. k bydlení. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno 12. června 2003, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., o něž ji opírá dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a obsahu dovolání lze tuto otázku spatřovat ve vymezení pojmu „byt“ pro účely právního vztahu nájmu bytu ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč.zák. Uvedená otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť jde o otázku, jejíž výklad se v judikatuře dovolacího soudu ustálil.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích ze dne 30. 6. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1848/97, a ze dne 22. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1010/97, zaujal právní názor, podle kterého vymezení bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč.zák. zásadně předpokládá pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o tom, že soubor místností (popřípadě jednotlivá místnost) jsou způsobilé k trvalému užívání a jsou určeny k trvalému bydlení. Obdobný názor zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí ze dne 29. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2152/2000 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 7. 1. 2002, sp. zn. IV. ÚS 611/01), v němž uvádí, že pojmovým znakem bytu jako předmětu občanskoprávních vztahů ve smyslu §118 odst. 2 obč.zák. je účelové určení místností, které byt tvoří, k trvalému bydlení, dané pravomocným kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu. V rozsudku ze dne 29. 1. 2002, sp.zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněném pod C 973 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 13 a posléze pod č. 90 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že za byt ve smyslu ustanovení §685 a násl. obč.zák. se pokládá soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení. Z uvedeného názoru vychází i další rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 14. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 882/2000, usnesení ze dne 17. 7. 2003, sp.zn. 26 Cdo 2317/2002 a rozsudek ze dne 6. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 2212/2003), z nichž vyplývá, že „bytem“ se (za právního stavu, kdy byl zrušen zákon o hospodaření s byty zákonem č. 509/1991 Sb., s účinností k 1. 1. 1992, a kdy občanský zákoník daný pojem nevymezuje) rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení; rozhodující je přitom právní stav založený pravomocným rozhodnutím stavebního úřadu, nikoli faktický stav užívání.
Pokud jde o poukaz žalované na §104 zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba uvést, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového (a v případě dovolání, jehož přípustnost je dovozována z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. nezpochybnitelného) závěru, že podle dochované dokumentace byly předmětné prostory kolaudovány jako nebytové a nebylo prokázáno, že by došlo k rekolaudaci, nikoli z toho, že se nezachovala stavební dokumentace, jak to předpokládá ustanovení, na něž dovolatelka poukazuje.
Dovolatelka dále výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. Dovolatelka tu však přehlíží, že k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1 §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezakládají. Pro úplnost lze však konstatovat, že z výroku napadaného rozsudku ve spojení s jeho odůvodněním se podává, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o věci samé a jako věcně správný jej potvrdil, a že rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výroku o nákladech řízení a tuto změnu též odůvodnil.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči žalobkyni.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu