ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.2688.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 2688/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce J. ú. a š. p. t. p. h. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) E. D., 2) A. D., a 3) T. M., zastoupeným advokátem, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 184/2000, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. června 2004, č.j. 59 Co 2/2004-143, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 23. června 2004, č.j. 59 Co 2/2004-143, se ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými E. D. a A. D. (s výjimkou výroků, jimiž byly potvrzeny výroky II. a IV. rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 12. března 2004, č.j. 5 C 184/2000-117) zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 3. 2004, č.j. 5 C 184/2000-117, (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudky ze dne 26. 3. 2001, č.j. 5 C 184/2000-27, a ze dne 16. 4. 2003, č.j. 5 C 184/2000-73, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 11. 2003, č.j. 5 C 184/2000-102, byly zrušeny usneseními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 11. 2002, č.j. 47 Co 256/2001-58, a ze dne 24. 9. 2003, č.j. 59 Co 2/2004-101), ve výroku I. uložil žalovaným povinnost vyklidit dům č.p. 165 na stavební parcele č. 194, stavební parcelu č. 194 a pozemek p.č. 254/6 – zahrada, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního pracoviště H. Katastrálního úřadu pro Z. k., pro obec a katastrální území K. u H. na LV č. 201 (dále jen „nemovitosti“), a to do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; ve výroku II. jim uložil vyklidit pozemek p.č. 255/2 – zahrada, zapsaný v katastru nemovitostí u Katastrálního pracoviště H. Katastrálního úřadu pro Z. k., pro obec a katastrální území K. u H. na LV č. 201, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí; současně rozhodl III. výrokem o nákladech řízení účastníků a IV. výrokem přiznal ustanovenému zástupci žalovaných odměnu a hotové výdaje. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce nabyl vlastnické právo k nemovitostem na základě závěti zůstavitele – bývalého zetě 3. žalované a otce prvních dvou žalovaných, kteří jako neopominutelní dědicové mohli v dědickém řízení namítat relativní neplatnost závěti, neboť měli právo na jednu polovinu zákonného podílu, což však neučinili. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaní se nacházejí ve špatné sociální situaci, pro niž by si nebyli schopni sami zajistit náhradní bydlení. Proto (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 614/2001, a ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99) přistoupil k analogickému použití §712 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a vázal vyklizení nemovitostí na zajištění bytové náhrady, neboť žalovaní dříve užívali nemovitosti na základě rodinného vztahu k zůstaviteli – předchozímu vlastníku nemovitostí. Soud prvního stupně se zabýval i tím, zda není v rozporu s dobrými mravy vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady, a dospěl k závěru, že nikoli. Opět vyšel z toho, že žalobce nabyl nemovitosti ze závěti, zohlednil nízkou úroveň vzdělanosti žalovaných, kteří z tohoto důvodu v dědickém řízení jako neopominutelní dědicové nenamítli neplatnost závěti, ani si s ohledem na skutečnost, že v předmětné nemovitosti žijí od narození, neuvědomují svoji povinnost hradit nájemné, vzal v úvahu nízký příjem 1. žalované, nezaměstnanost 2. žalovaného i vysoký věk a špatný zdravotní stav 3. žalované, jakož i to, že žalobce je právnickou osobou, která nemovitosti nepotřebuje k uspokojování vlastní bytové potřeby. Z těchto důvodů žalovaným přiznal náhradní byt. Důvod vázat vyklizení zahrady p.č. 255/2 na zajištění bytové náhrady neshledal, protože zahrada je samostatně přístupná z ulice.
K odvolání účastníků Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 23. 6. 2004, č.j. 59 Co 2/2004-143, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a IV. Ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaným 1. a 2. uložil povinnost nemovitosti vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku a ve vztahu k 3. žalované žalobu na vyklizení zamítl. Dále rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud odkázal ohledně skutkových závěrů na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a „z podstatné části“ i na závěr právní. Odvolací soud konstatoval, že jakékoli námitky ohledně obsahu závěti měly být uplatněny v dědickém řízení, z něhož vyplynulo, že zůstavitel žalobci odkázal závětí veškerý svůj majetek, tedy i ten, který je předmětem probíhajícího řízení. Podle odvolacího soudu však vysoký věk, zdravotní stav a vázanost na místo bydliště odůvodňují ve smyslu §3 obč. zák. zamítnutí žaloby ve vztahu k 3. žalované. Pokud jde o ostatní žalované, tak podle odvolacího soudu ani okolnosti zjištěné soudem prvního stupně nejsou dostatečné pro závěr, že by jejich vyklizení mělo být vázáno na jakoukoli bytovou náhradu, neboť „je zkrátka jejich věcí, aby se, byť za pomoci státu či jiných institucí, o své vlastní bydlení postarali.“ Proto jim odvolací soud poskytl lhůtu dvou měsíců k zajištění takového bydlení.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní 1) a 2) ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že povinnost k jejich vyklizení nebyla vázána na zajištění bytové náhrady, dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) a v němž uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatelé napadenému rozhodnutí vytýkají nesprávné právní posouzení věci, pokud vyklizení nemovitostí nebylo vázáno na zajištění náhradního bytu. Takové rozhodnutí podle jejich názoru odporuje ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. i judikatuře Nejvyššího soudu (poukazují na rozsudky ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 22 Cdo 614/2001, a ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1351/99, a na rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25 z roku 1994 a pod č. 14 z roku 2002). Dále dovolatelé vytýkají odvolacímu soudu, že opomenul výrok, kterým se přiznává jejich ustanovenému zástupci JUDr. J. B. odměna a hotové výdaje. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, poté jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolaní bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Návrh na odklad vykonatelnosti neshledal dovolací soud opodstatněným a v souladu se svou ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.
Dovolání je přípustné podle §227 odst. 1 písm. a) o.s.ř., pokud směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalovaným 1) a 2) uložena povinnost vyklidit nemovitosti do dvou měsíců od právní moci rozsudku.
Námitky, jimiž je odvolacímu soudu vytýkáno, že nerozhodl o odměně a náhradě hotových výdajů zástupce ustanoveného žalovaným, přípustnost dovolání podle žádného z ustanovení přicházejících v úvahu (§237 - §239 o.s.ř.) nezakládají.
Podle ustanovení §242 odst. 1 a odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden, a to jen z důvodů uplatněných v přípustném dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Podle názoru dovolacího soudu je řízení před odvolacím soudem posléze uvedenou vadou postiženo.
Dovolací soud tedy přezkoumal napadený rozsudek v mezích dovolacího návrhu z hlediska dovoláním uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení otázky bytové náhrady pro žalované.
Stanoví-li zákon výslovně, že právo na bytovou náhradu přísluší, nelze ji vyklizovanému nepřiznat, ledaže by podmínění jeho povinnosti byt vyklidit zajištěním bytové náhrady znamenalo výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Pro jiné situace zániku nájmu bytu, jakož i tam, kde k vyklizení bytu dochází odpadnutím důvodu bydlení, jenž nemá vazbu na nájem bytu, a logicky i v případech, kdy zde od počátku nebyl žádný právní důvod bydlení, však platné právo otázku bytové náhrady výslovně neřeší.
Soudní praxe se ustálila na právním názoru, že vyklizení bytu po zajištění bytové náhrady nemusí být dáno pouze výslovnou právní úpravou, popřípadě prostřednictvím analogické aplikace této pozitivní úpravy, ale může vyplynout i ze situací, kdy žalovanému sice bytová náhrada přímo ani analogicky nesvědčí, ale žalobě o vyklizení bytu (nemovitosti) lze přesto vyhovět výjimečně jen za předpokladu přiznání bytové náhrady ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
K závěru, že cestou analogie ve smyslu §853 obč. zák. lze založit právo na bytovou náhradu, došla soudní praxe zejména v situacích, kdy ten, kdo dosud v bytě bydlel, jej má vyklidit proto, že odpadl jiný než nájemní titul bydlení. Podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod pořadovým číslem 35, při pozbytí práva užívat byt v domě z důvodu zániku vlastnického (spoluvlastnického) vztahu k tomuto domu se použijí jako ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem jim nejbližší (§853 obč. zák.) ta ustanovení občanského zákoníku, jež upravují náhrady za vyklizovaný byt (§712 obč. zák.) při zániku práva nájmu bytu. Analogické použití ustanovení §713 obč. zák. (ve spojení s analogií §712 odst. 3 obč. zák. ohledně druhu náhrady) shledala soudní praxe přípustným i v případě, kdy důvodem bydlení, který odpadl, byl manželský vztah k vlastníkovi domu, v němž se vyklizovaný byt nachází (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 813/99 ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1801/2000 ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2962/99 ze dne 17. 1. 2001, a sp. zn. 26 Cdo 25/2001 ze dne 6. 2. 2001).
Meze konstrukcí o možném přiznání bytové náhrady prostřednictvím analogie zákona naznačil Nejvyšší soud České republiky v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 131/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 23, pod pořadovým číslem 170), v němž dovodil, že rozvedený manžel, který užíval byt v rodinném domku na základě souhlasu vlastníků - rodičů druhého manžela, je povinen byt po odvolání tohoto souhlasu vyklidit zásadně bez toho, aby vyklizení bylo vázáno na zajištění náhradního bytu; ustanovení §712 a §713 obč. zák. zde ani analogicky - ve smyslu §853 obč. zák. - použít nelze. V tomtéž rozhodnutí však Nejvyšší soud vyslovil názor, že nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení nemovitosti, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením /omezením/ výkonu práva argumentem rozporu s dobrými mravy. Uvedený právní názor shledal Ústavní soud ústavně konformní (srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV.ÚS 114/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, pod č. 110).
Užívá-li někdo byt bez právního důvodu, nelze zásadně jeho povinnost byt vyklidit vázat na zajištění bytové náhrady; ustanovení §712 obč. zák. tu ani analogicky (§853 obč. zák.) použít nelze. To platí i v případech, kdy vyklizovaná osoba odvozovala své právo v bytě bydlet od souhlasu vlastníka. Nepřiměřenou tvrdost, jež by v obdobných situacích mohla vzniknout bezprostřední realizací práva na vyklizení bytu, lze zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák., tedy odepřením (omezením) výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 2588/99, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, C 323).
Ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 2084). V rozsudku ze dne 30. 9. 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněném pod č. 5 v sešitě č. 1 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 24 v sešitě č. 3 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že při úvaze o tom, zda vyklizení bytu má být výjimečně vázáno na zajištění bytové náhrady (§3 odst. 1 obč. zák.), nelze pominout okolnost, že vyklizovaný, který v bytě dlouhodobě bydlí v přesvědčení, že mu svědčí platný titul bydlení, nedostatky tohoto titulu nezpůsobil. K uvedeným právním závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia ze dne 14. 11. 2002, sp. zn. 31 Cdo 1096/2000, uveřejněném pod č. 59 v sešitě č. 7-8 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že má-li být pro rozpor s dobrými mravy (ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.) odepřen výkon práva na bezprostřední vyklizení bytu tak, že vyklizení bude podmíněno zajištěním bytové náhrady, musí být přesvědčivě doloženo, že skutková zjištění dovolují závěr, že výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy skutečně je. Takový závěr musí být odůvodněn jak závažnými důvody na straně toho, kdo má byt vyklidit (např. jeho rodinnými a sociálními poměry, délkou užívání bytu apod.), tak na straně toho, kdo se vyklizení bytu domáhá, (tedy doložením, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby se ochrana jeho práva takto podmínila a odložila). Významná je i okolnost, zda osoby, užívající nemovitost (její část) platí vlastníku za užívání úhradu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2003, sp.zn. 26 Cdo 948/2001).
V projednávané věci odvolací soud odůvodnil svůj měnící výrok ohledně bytové náhrady ve vztahu k prvním dvěma žalovaným tak, že ani okolnosti zjištěné soudem prvního stupně nejsou dle jeho názoru dostatečné pro závěr, že by jejich vyklizení mělo být vázáno na jakoukoli bytovou náhradu, neboť je již jejich záležitostí, aby se o vlastní bydlení postarali sami nebo s pomocí státu či jiných institucí, a k tomuto účelu jim poskytl lhůtu dvou měsíců od právní moci rozhodnutí. Z takto formulovaného odůvodnění (s přihlédnutím k tomu, že odvolací soud odkázal „z podstatné části“ na právní závěr soudu prvního stupně) jednoznačně nevyplývá, zda odvolací soud (v souladu se shora citovanými závěry judikatury) rozlišil situaci, kdy lze vázat vyklizení na zajištění bytové náhrady podle analogického použití ustanovení občanského zákoníku o bytových náhradách a kdy bytová náhrada zásadně náleží a jen výjimečně ji lze s poukazem na rozpor s dobrými mravy odepřít, od situace, kdy zásadně právo na bytovou náhradu z pozitivní právní úpravy či její analogické aplikace nepřísluší, ale výjimečně lze s poukazem na §3 odst. 1 obč. zák. povinnost vyklizení vázat na zajištění náhrady. Paušální závěr odvolacího soudu, že zjištěné okolnosti případu neodůvodňují, aby vyklizení žalovaných bylo podmíněno zajištěním bytové náhrady, učiněný bez odkazu na jakékoli ustanovení právních předpisů, pak neumožňuje dovolacímu soudu posoudit, které konkrétní okolnosti vzal odvolací soud v úvahu, jak se s nimi vypořádal, tj. jaký význam pro právní posouzení věci jim přikládal. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je tedy pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, rozhodnutí tak trpí vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k níž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání namítána.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. napadené rozhodnutí ve vztahu mezi žalobcem a oběma dovolateli (s výjimkou samostatných a dovoláním nenapadených výroků, jimiž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a IV.) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci odvolací soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 část věty za středníkem, věta druhá o.s.ř.). Nerozhodne-li o odměně a náhradě hotových výdajů ustanoveného zástupce dle §140 odst. 2 o.s.ř. soud odvolací, rozhodne o tomto nároku soud prvního stupně. O náhradě nákladů spojených s činností ustanoveného zástupce státu, by odvolací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.), byl povinen rozhodnout pouze za předpokladu, že by ustanovený zástupce zastupoval účastníka, jemuž byla přisouzena náhrada nákladů řízení (§149 odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu