ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1123.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1123/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. října 2005 o dovolání obviněného F. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2005, č. j. 23 To 121/2005-384, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 3 T 19/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2004, č. j. 3 T 19/2004-284, byl obviněný F. V. ve výroku pod bodem 1) výroku o vině uznán vinným společně s E. K. (nyní E. Š.) trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. (pod bodem 3 – 5 výroku rozsudku), pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 11. 2001 (správně 5. 12. 2001), sp. zn. 7 T 26/2001, mu byl uložen podle §235 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný F. V. pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. okresní soud současně zrušil výrok o trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 11. 2001 (správně 5. 12. 2001), sp. zn. 7 T 26/2001, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na tento výrok navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo oběma obviněným uloženo, aby společně a nerozdílně uhradili škodu V. J., ve výši 20.700,- Kč.
K odvolání obviněného E. K., nyní Š., a F. V. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. 3. 2005, č. j. 23 To 121/2005-384, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v bodě 1) výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v celém výroku o trestu a náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného E. K. pro skutek popsaný pod bodem 1) výroku rozsudku obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Obviněný F. V. byl v bodě 1) výroku o vině uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2001, č. j. 7 T 26/2001-298, byl obviněnému podle §235 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. odvolací soud zrušil výrok o trestu v trvání 8 měsíců z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2001, č. j. 7 T 26/2001-298, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. odvolací soud obviněnému F. V. uložil, aby poškozenému V. J., , bytem v M., na náhradě škody zaplatil částku ve výši 20.000,- Kč s tím, že se zbytkem nároku na náhradu škody poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbývajících částech zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání státního zástupce odvolací soud podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Dovoláním obviněný napadl shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Domnívá se, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, dovolání tedy opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že byl nespravedlivě odsouzen a měl být zproštěn obžaloby stejně jako spoluobviněný K. Tvrdí, že žalované trestné činnosti se nedopustil, od poškozeného žádné peníze nepožadoval, nepodepsal s ním ani smlouvu o půjčce. V další části dovolání obviněný napadá výpověď poškozeného V. J. a jeho manželky. Soudu vytkl, že neprovedl písmoznaleckou expertizu k identifikaci podpisu na dokladu o půjčce. Namítl dále, že nebyly dodrženy zákonné podmínky při provádění rekognice. Obviněný vyjádřil nesouhlas rovněž s tím, v čem soud spatřoval znak trestného činu „pohrůžka jiné těžké újmy“. Podle jeho názoru poškozený V. J. nebyl schopen u hlavního líčení popsat, co „bylo těžkou újmou“. Obviněný dovoláním brojí v rámci téhož dovolacího důvodu také proti výroku o trestu. Je přesvědčen, že mu měl být za vícečinný souběh trestných činů uložen jediný souhrnný trest, a to za současného zrušení výroků o trestu z rozsudků Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 7 T 26/2001, jímž mu byl uložen trest odnětí svobody na 18 měsíců, Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. 2 T 132/2002, kterýmžto mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, dále z rozsudku Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 1 T 45/2002, když tímto rozsudkem byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, a Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 2 T 344/99, kterým mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců. Navrhl, aby Nejvyšší soud s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 3. 2005, č. j. 23 To 121/2005-384, ve výroku o vině a ve výroku o trestu a Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Namítá-li obviněný, že se nedopustil vyděračského jednání a polemizuje-li se skutkovými zjištěními soudu, že poškozeného J. nezná, proto od něj nemohl požadovat peníze, že nikdy na zmíněném místě nebyl, se spoluobviněným K., ani S. se na ničem nedomlouval, vyslovila státní zástupkyně názor, že v této části dovolání neobsahuje žádnou odpovídající hmotně právní námitku a je zřejmé, že takový způsob odůvodnění dovolání nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze obsahem těch námitek obviněného, jimiž vytýká nesprávné posouzení hmotně právní otázky, zda mezi dvěma trestnými činy, resp. skutky je dán vztah souběhu nebo recidivy. V předmětné věci byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání, kterého se měl dopustit ve dnech 5. – 8. 10. 2000, tedy před vyhlášením rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 7 T 26/2001, na který dovolatel poukazuje. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kterého se dopustil třemi útoky v časovém rozmezí od 27. 11. do 29. 12. 2000, jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., spáchaným ve dnech 1. a 2. 2. 1999. Tento poslední skutek obviněný spáchal před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 T 344/99, v souběhu s pokračujícím trestným činem krádeže páchaným od 17. 3. do 24. 6. 1999 a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí od 18. 3. do 23. 6. 1999. Proto, ačkoliv bylo konáno Okresním soudem Plzeň – město ve věci sp. zn. 7 T 26/2001 společné řízení, byl za trestnou činnost spáchanou před vyhlášením odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře uložen trest za použití §35 odst. 2 tr. zák., za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku sp. zn. 2 T 344/99, čímž byl navozen právní stav odsouzení za trestnou činnost spáchanou k datu do 15. 9. 1999. Každý trestný čin spáchaný po tomto okamžiku je vůči uvedeným sbíhajícím se trestným činům v poměru zpětnosti (tzv. nepravé či pravé recidivy) a soud za něj proto uloží samostatný trest, jak tomu bylo v případě rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne „4. 12. 2001“, sp. zn. 7 T 26/2001 (pozn. rozsudek Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 7 T 26/2001, byl vydán dne 5. 12. 2001). Následně vyšlo najevo, že obviněný byl odsouzen v napadené věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 T 19/2004 (správně se jedná o rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích), za trestný čin vydírání, který spáchal ve dnech 5. – 8. 10. 2000, tedy po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 2 T 344/99, a před vyhlášením rozsudku Okresního soudu Plzeň – město, sp. zn. 7 T 26/2001. Správně mu proto byl uložen souhrnný trest za současného zrušení výroku o samostatném trestu v trvání osmi měsíců odnětí svobody z tohoto rozsudku za veškerou sbíhající se trestnou činnost spáchanou od 15. 9. 1999 do 5. 12. 2001. Další odsouzení dovolatele z rozsudku Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 45/2002 a Okresního soudu Plzeň – jih pod sp. zn. 2 T 132/2002, za které byl sice odsouzen před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 3 T 19/2004 dne 1. 9. 2004, se týkala skutků, které dovolatel spáchal po datu 5. 12. 2001, tedy nebyla se skutkem z přezkoumávané věci v souběhu, ale ve vztahu recidivy. Uložení souhrnného trestu za skutky, za něž byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu a rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih napadeným rozhodnutím odvolacího soudu nepřichází v úvahu, protože při ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. je soud povinen vyjít z právního stavu, který byl založen rozsudkem, před jehož vyhlášením se pachatel dopustil trestné činnosti. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění se obviněný měl trestného činu podle §235 odst. 1 tr. zák. dopustit tím, že „dne 5. a 8. 10. 2000 v místě trvalého bydliště poškozeného V. J., v M., pod nepravým příjmením K. a pohrůžkou nepravdivého obvinění z trestného činu, přinutil poškozeného V. J. k vydání finanční částky ve výši 20.000,- Kč (dvacettisíckorunčeských).“
Z podaného dovolání je zřejmé, že těžiště svých námitek obviněný spatřuje především v tom, k jakému skutkovému zjištění soudy dospěly na základě provedeného dokazování a jak jednotlivé důkazy zhodnotily. Je třeba dodat, že otázkou zákonnosti provedené rekognice se podrobně zabýval odvolací soud. Za tím účelem dokonce vyslechl poškozeného ve veřejném zasedání. Protože bylo prokázáno, že svědek neměl příležitost před poznávacím řízení se s obviněným setkat, učinil tento soud závěr, že rekognice se uskutečnila v souladu se zákonem. Domáhá-li se obviněný písmoznalecké expertizy, je z této skutečnosti zcela zjevné, že s učiněným skutkovým zjištěním není spokojen a ačkoliv poškozený věrohodně popsal okolnosti podpisu dokladu o půjčce, obviněný v tomto směru pokládá dokazování za neúplné. Jak už však bylo shora řečeno, takové námitky mají ryze skutkový charakter, a nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Jde-li o zákonný znak trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. „pohrůžka jiné těžké újmy“, v tomto případě se již jedná o námitku právně relevantní povahy.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině vyplývá, že obviněný pod pohrůžkou nepravdivého obvinění z trestného činu přinutil poškozeného V. J. k vydání finanční částky ve výši 20.000,- Kč. Obviněný nesouhlasí s tím, že na podkladě tohoto skutkového zjištění odvolací soud učinil závěr, že naplnil zákonný znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. „pohrůžky jiné těžké újmy“. Nutno dodat, že oba soudy shodně vycházely při právní kvalifikaci trestného činu z ustálené soudní judikatury (srov. č. 27/1982 Sb. rozh. tr.). Vycházeje ze soudní praxe, za pohrůžku jiné těžké újmy nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká újma jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje. Musí jít přitom o jednání neoprávněné. Jinou těžkou újmou ve smyslu znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se rozumí i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Přitom je nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámení se hrozí, dopustil, či nikoliv. Je zřejmé, že poškozený V. J. finanční částku obviněnému vydal z obavy, že by mohl být vnímán jako spolupachatel obviněných K. a S. Obviněný F. V. poškozenému nadto zdůraznil, že pokud mu peníze neposkytne, zařídí, aby tito obvinění vypověděli, že krádeží se dopouštěli na objednávku poškozeného. V případě, že finanční částku poškozený obviněnému vydá, bude použita jako kauce na propuštění z vazby obviněných K. a S. Z uvedeného plyne, že obviněný F. V. hrozil poškozenému trestním oznámením, docílil tak toho, že mu poškozený požadovaný obnos vydal. Jednání obviněného lze tudíž označit za neoprávněné. Za této situace Nejvyšší soud dospěl k závěru, že znak skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. „pohrůžka jiné těžké újmy“ byl jednáním obviněného naplněn; právní kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. je tedy správná. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou.
K posouzení, zda u trestných činů z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 2 T 344/99, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 12. 2001, sp. zn. 7 T 26/2001, rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 1 T 45/2002, rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 2 T 132/2002, ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 3 T 19/2004, jde o souběh trestných činů, u nichž by připadalo v úvahu uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., si Nejvyšší soud připojil všechny spisy těchto soudů a z nich zjistil následující:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 9. 1999, č. j. 2 T 344/99-63, byl obviněný F. V. uznán vinným jednak trojnásobným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. /bod I/1) - 3) výroku o vině/, jednak trojnásobným trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. /bod II/1) –3) výroku o vině/. Trestných činů krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. se obviněný dopustil ve dnech 17. 3. 1999, 21. 4. 1999 a 24. 6. 1999; trestné činy maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchal v době od 21. 12. 1998 do 17. 3. 1999, od 18. 3. do 12. 6. 1999 a v době od 13. 6. 1999 do 23. 6. 1999. Za uvedenou trestnou činnost byl obviněnému podle §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Tento rozsudek ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 3. 11. 1999, č. j. 14 To 325/99-75, nabyl právní moci dne 3. 11. 1999.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 12. 2001, č. j. 7 T 26/2001-298, byl obviněný F. V. v bodech 1. a 2. výroku o vině uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodech 3. – 5. výroku o vině pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák. Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se obviněný dopustil ve dnech 1. 2. 1999 a 2. 2. 1999; trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák. ve dnech 27. 11. 2000, 1. 12. 2000 a 29. 12. 2000. Za jednání pod body 1. a 2. výroku rozsudku byl obviněnému uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců; za jednání pod body 3. – 5. výroku rozsudku mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, přičemž pro výkon těchto trestů byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 15. 9. 1999, č. j. 2 T 344/99-63, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek obsahoval i výrok o náhradě škody. Ve výroku o vině a ve výroku o trestu rozsudek nabyl právní moci dne 5. 12. 2001, ve výroku o náhradě škody dne 28. 12. 2001.
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 23. 7. 2002, č. j. 1 T 45/2002-67, byl obviněný F. V. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák., kterého se dopustil dne 2. 5. 2002. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 5 T 41/2002, doručeným obviněnému téhož dne, za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen podle §247 odst. 1 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 13. 5. 2002, sp. zn. 5 T 41/2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tento rozsudek ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 1. 2004, č. j. 8 To 588/2003-112, nabyl právní moci dne 14. 1. 2004.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 18. 2. 2004, č. j. 2 T 132/2002-132, byl obviněný F. V. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., jehož se dopustil jednáním ze dne 30. 7. 2002. Podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 14. 8. 2002, sp. zn. 6 T 127/2002, který obviněný převzal dne 20. 8. 2002, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě poškozeného na náhradu škody. Rozsudek nabyl právní moci dne 11. 3. 2004.
Z uvedeného je zřejmé, že posuzujeme-li v dané věci souběh trestných činů, jediným trestným činem, který byl obviněným F. V. spáchán dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za trestný čin podle §235 odst. 1 tr. zák., byl trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), písm. e) tr. zák. z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 12. 2001, č. j. 7 T 26/2001-298, a pouze tento trestný čin je ve vztahu souběhu k trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Soud proto správně postupoval podle zásad uvedených v ustanovení §35 odst. 2 tr. zák., jestliže současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 5. 12. 2001, č. j. 7 T 26/2001-298, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a za tyto dva trestné činy mu uložil souhrnný trest. Vzhledem k době spáchání ostatních trestných činů a k vyhlášení jednotlivých rozhodnutí u jiných zde uvedených trestných činů nepřichází uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. v úvahu. Z toho důvodu Nejvyšší soud i v této části pokládá dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann