ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1553.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1553/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2005 o dovolání obviněného P. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. B., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 2005, č. j. 31 To 116/2004 – 604, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 1230/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 2005, č. j. 31 To 116/2004 – 604, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 25. 2. 2004, č. j. 4 T 1230/2003-487. Tímto rozsudkem byl obviněný (společně s obviněnými S. P. a Z. K.) v bodech 2. – 8. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a byl mu podle §247 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, popsaný ve zprošťujícím výroku, který byl kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obviněný. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Shora citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci obviněný napadl dovoláním.
V dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedl, že ač byl uznán vinným za sedm dílčích útoků, sám se doznal pouze ke spáchání skutků uvedených pod bodem 3 a 6 výroku o vině. V tomto směru je výrok o vině podle jeho názoru nesprávný. Spáchání ostatních skutků popírá a nesouhlasí s tím, jak okresní a krajský soud postupovaly při hodnocení důkazů zejména pokud jde o věrohodnost výpovědi spoluobviněného S. P. Ten kromě jiného vypověděl, že společně spáchali i další skutek, který je v rozhodnutí soudu uveden pod bodem 1 výroku o vině. Obviněný tvrdí, že tento skutek nemohl spáchat, protože byl ještě ve výkonu trestu odnětí svobody. Stejně tak se nemohl dopustit skutků pod bodem 7 a 8, což potvrdily svědkyně R. a H. V této souvislosti se domnívá, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako trestný čin podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., nýbrž toliko podle odst. 2 tr. zák. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 2005, č. j. 31 To 116/2004-604, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle 265i odst. 1 písm. c) tr. ř. odmítl s odůvodněním, že bylo podáno opožděně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda dovolání obviněného bylo podáno včas. Z doručenky na čl. 623 spisu Okresního soudu v České Lípě se podává, že usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 20. 4. 2005, č. j. 31 To 116/2004 – 604, bylo obviněnému doručováno poštou do vlastních rukou na adresu trvalého bydliště: R., J. Adresát nebyl v místě doručení zastižen, proto byla zásilka dne 10. 6. 2005 na poště uložena a obviněnému zanecháno oznámení s tím, aby si zásilku vyzvedl. Okresnímu soudu v České Lípě byla zásilka vrácena dne 29. 6. 2005. Obhájkyně obviněného rozhodnutí odvolacího soudu převzala dne 10. 6. 2005. V souvislosti s nástupem výkonu trestu odnětí svobody k faktickému převzetí zásilky s citovaným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci došlo až dne 11. 9. 2005. Podle údajů na poštovní doručence měla být zásilka na poště uložena do 27. 6. 2005 (pondělí), současně však v místě, kde pošta uvádí, že zásilka se vrací z toho důvodu, že nebyla adresátem vyzvednuta, je razítko pošty s datem 26. 6. 2005 (neděle). Na rubu obálky se potom nachází podpis poštovního doručovatele ze dne 28. 6. 2005 (úterý) s oznámením doručujícího orgánu, že obálka s písemností (zásilka) nebyla vyzvednuta do 15 dnů od uložení, proto se vrací soudu. Vzhledem k tomu, že posledním dnem odběrní lhůty bylo pondělí 27. 6. 2005, nelze s jistotou tvrdit, zda skutečně v tento den byla zásilka ještě na poště uložena. Nejvyšší soud proto při posuzování včasnosti podaného dovolání vycházel z faktického doručení, tj. z doručení učiněného dne 11. 9. 2005.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání vyplývá, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný námitkami uvedenými v dovolání dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Zásadní pochybení totiž obviněný nespatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Podle jeho názoru není výpověď spoluobviněného S. P. věrohodná, protože jej usvědčoval též ze spáchání skutku pod bodem 1. výroku o vině, ačkoliv objektivně v té době byl ve výkonu trestu odnětí svobody. Zdůrazňuje přitom, že se nemohl dopustit ani skutků pod bodem 7. a 8., což mohou potvrdit svědkyně M. R. a L. H. Je tedy zjevné, že na podporu svého tvrzení uvádí toliko skutečnosti, které se zakládají na jiném skutkovém zjištění. Ostatně naprosto shodné námitky obviněný uplatnil v odvolacím řízení. Nejvyšší soud má za to, že jak rozsudek soudu prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu odpovídají všem hlediskům vymezeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř. a Nejvyšší soud nemá důvod jim ničeho vytknout. K věrohodnosti spoluobviněného S. P. se soud prvního stupně podrobně vyjádřil a na str. 8 odůvodnění svého rozhodnutí, totiž že byť tento spoluobviněný označil za spolupachatele obviněného P. K., nelze mít o pravdivosti jeho výpovědi pochybnosti, neboť v ostatních částech jeho výpověď koresponduje s dalšími provedenými důkazy a pokud jde o skutek pod bodem 1., mohlo jít ze strany spoluobviněného o prostý omyl. K výpovědím svědkyň M. R. a L. H. soudy nepřihlédly vzhledem k tomu, že obě svědkyně mají k obviněnému P. K. poměrně blízký vztah obdobný rodinnému a tímto faktem byly jejich výpovědi ovlivněny. Zcela jednoznačně lze proto konstatovat, že jedinou námitkou uvedenou v dovolání je výhrada proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Jak už bylo uvedeno, takové námitky však pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. V tomto směru Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann