ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1600.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1600/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. prosince 2005 o dovolání obviněného M. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2005, č. j. 5 To 589/2005-127, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov pod sp. zn. 103 T 157/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2005, č. j. 5 To 589/2005-127, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov ze dne 19. 7. 2005, č. j. 103 T 157/2004-106. Tímto rozsudkem byl obviněný M. T. uznán vinným jednak trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jednak trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., který spáchal v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněnému podle §221 odst. 1 tr. zák., ve spojení s §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v trvání pěti let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 19. 4. 2004, č. j. 101 T 72/2004-140, který nabyl právní moci dne 27. 5. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody.
Trestní řízení bylo proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému ve smyslu ustanovení §302 a násl. tr. ř. Podle §304 tr. ř. obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2005, č. j. 5 To 589/2005-127, podala obhájkyně obviněného do výroku o vině pod bodem 2) rozsudku, s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o zamítnutí odvolání, neboť jak soud prvního stupně, tak odvolací soud posoudily skutek, který se stal, z právního hlediska nesprávně jako trestné činy, přestože se jednalo o nutnou obranu. V tomto směru odkazuje na odvolání. Má za to, že obviněný nikoho nenapadl a pouze se bránil útokům jiných osob. Jednalo se o nutnou obranu podle §13 tr. zák. a z tohoto důvodu nemůže být jednání obviněného posuzováno jako trestný čin. Z průběhu skutkového děje nadto vyplývá, že jeho obrana proti útokům „údajně poškozených osob“ byla přiměřená. Za této situace navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, případně aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Uvedla, že v daném případě je třeba plně souhlasit s právním posouzením věci soudy obou stupňů. Tvrzení obviněného o nutné obraně bylo vyvráceno nejen výpovědí poškozeného, ale též dalších dvou svědků, kteří na místě byli přítomni a všichni zcela shodně vypovídali, že to byl právě obviněný, který je začal jako první fyzicky napadat. Tyto důkazy byly navíc podporovány objektivními lékařskými zprávami, které se týkají utrpěného zranění poškozeného R. B. Z těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí lze dle jejího názoru učinit v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z podaného dovolání vyplývá, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podkladem pro výrok o vině pod bodem 2) rozsudku se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 27. 3. 2004 kolem 16.00 hodin v H. – P., okres K., na ul. P. B. před domem č. p., po dopravní nehodě, kdy automobilem narazil do osobního automobilu řízeného R. B., tohoto po předchozích slovních urážkách několikrát udeřil pěstí do hlavy, čímž mu způsobil poranění v podobě zhmoždění hlavy v levé parietální krajině, zhmoždění druhého prstu pravé ruky a podvrtnutí krční páteře, které si vyžádalo léčení od 27. 3. 2004 nejméně do 29. 4. 2004 a jedenkrát udeřil do obličeje V. B., kterému nezpůsobil žádné poranění.“
Nejvyšší soud má za to, že obviněný námitkami uvedenými v dovolání dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. Zásadní pochybení totiž nespatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy. Podle jeho názoru nikoho nenapadl, pouze se bránil. Na základě toho dospěl k závěru, že jednal v nutné obraně, protože odvracel trvající útok na svou osobu. Tomuto tvrzení však odporují veškeré provedené důkazy, které soud prvního stupně pečlivě vyhodnotil. Jak rozsudek soudu prvního stupně, tak usnesení odvolacího soudu odpovídají všem hlediskům vymezeným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř. a Nejvyšší soud nemá důvod jim ničeho vytknout. Je zřejmé, že obviněný své přesvědčení o tom, že trestný čin nespáchal, primárně konstruuje na základě jiného skutkového zjištění, než bylo učiněno soudy v předcházejícím řízení. Průběhem skutkového děje ohledně výroku o vině pod bodem 2) rozsudku se podrobně zabýval soud prvního stupně na str. 4 rozsudku, k námitce obviněného v rámci odvolání též odvolací soud na str. 2 usnesení. Jak vyplývá z těchto rozhodnutí, byl to právě obviněný, kdo začal jako první fyzicky napadat poškozeného. Tato skutečnost byla objektivizována nejen výpovědí samotného poškozeného, ale také výpověďmi dalších dvou svědků a potvrzena lékařskými zprávami, které se týkají zranění poškozeného R. B. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že v tomto směru obhajoba obviněného nemůže ve světle provedených důkazů obstát. Zcela jednoznačně lze proto konstatovat, že jedinou námitkou uvedenou v dovolání je výhrada proti tomu, jak soudy hodnotily provedené důkazy. Jak už bylo uvedeno, takové námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze. V tomto směru Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann