ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.545.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 545/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. května 2005 o dovolání obviněných T. S . a J. H . , t. č. ve V. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 7 To 123/2004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 2/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 7 To 123/2004, byl z podnětu odvolání obviněných J. H. a T. S. podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2004, č. j. 42 T 2/2004 – 630, a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo odvolacím soudem znovu rozhodnuto tak, že obvinění J. H. a T. S. byli uznáni vinnými přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. a každému z nich byl podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §40 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Obvinění byli podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon trestu zařazeni do věznice s dozorem. Po skutkové stránce jednání obviněných spočívalo v tom, že „obviněná T. S. v přesněji nezjištěné době, nejpozději v polovině června 2003, nejpravděpodobněji v místě svého bydliště v P., pověřila obviněného J. H., aby objednal vraždu P. S., proto obviněný J. H. v přesněji nezjištěný den v průběhu měsíce června 2003, před domem, kde toho času bydlel v bytě obviněné T. S. v P., ve svém osobním automobilu zn. M. požádal o tuto službu V. P., slíbil mu finanční odměnu, na následně realizovaných schůzkách v průběhu měsíce srpna a září 2003 u benzinového čerpadla A. v P., M. mu upřesnil další údaje o poškozeném, domluvil likvidační způsob poškozeného zastřelením, na poslední schůzce 11. 9. 2003 kolem 20.00 až 24. 00 hod. mu předal zálohu ve výši 3 000 Kč ve výši hotových výdajů za fotografickou dokumentaci vztahující se k osobě poškozeného, přičemž k pokusu ani k dokonání trestného činu vraždy na poškozeném P. S. nedošlo, neboť V. P. od požadovaného jednání upustil a vše oznámil policejním orgánům“.
Proti shora uvedenému rozsudku podali oba obvinění dovolání. Obviněný J. H. podal dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel se domnívá, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn soudem I. stupně, byl nesprávně právně posouzen, a to jak soudem I. stupně, tak i odvolacím soudem. Podle mínění obviněného zjištěný skutkový stav v daném případě nedopovídal právní kvalifikaci, kterou byl uznán vinným, neboť se obžalobě ani v řízení před soudem nepodařilo jednoznačně, bez důvodných pochybností prokázat jeho úmysl k vraždě poškozeného. V další části svého dovolání rozvádí teoretické pasáže k subjektivní a objektivní stránce trestného činu, zmiňuje nezbytnost řetězce nepřímých důkazů k prokázání případné viny a v případě chybějícího článku tohoto řetězce a pochybností o vině obviněného, nezbytnost aplikace zásady in dubio pro reo. Dále konstatuje, že soudy při svém rozhodování vzaly v úvahu pouze důkazy, které svědčily v jeho neprospěch, aniž by se zabývaly a v odůvodnění svých rozsudků rozvedly své úvahy také k důkazům, které svědčily v jeho prospěch. Dále zpochybňuje výpověď svědka P. a skutečnost, že přepisy odposlechů ve spise se mu jeví jako zmanipulované, se záměrem vyčíst z nich pouze verzi obžaloby. Podle obviněného porušily soudy při svém rozhodování zásady plynoucí z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a konstatuje, že z provedených důkazů je možné dovodit také jinou verzi skutkového děje, přičemž v další části dovolání rozvádí jaké skutečnosti podle jeho názoru vyplývají z výpovědí jednotlivých svědků a obviněných. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněná T. S. v obsáhlém dovolání odkazuje na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obratem již v samotném úvodu konstatuje, že řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo závažnými procesními vadami, jimž bylo porušeno právo obviněné na spravedlivý proces apod., což uzavírá sdělením, že je také podáván podnět ke stížnosti pro porušení zákona. V uvedené souvislosti zmiňuje postup soudu podle §230 odst. 2 tr. ř., aniž by blíže ve smyslu §265f tr. ř. poukázala námitkami na případné naplnění dovolacího důvodu zmíněným postupem (podle §230 odst. 2 tr. ř.). Dále namítá, že „skutek, pro který byla odsouzena, nespáchala a v řízení, které rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo a samotným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, byl porušen zákon a to tím, že nebyly vyhledány a provedeny všechny důkazy nezbytné pro objasnění skutkového stavu věci o němž není důvodných pochybností. Odkazuje na porušení zásady presumpce neviny, zásady oficiality, vyhledávací, volného hodnocení důkazů a zásady legality. Rovněž obviněná poukazuje na nutnost uceleného řetězce nepřímých důkazů, který však v dané trestní věci chybí, a proto mělo být postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo. Dále uvádí možnost několika variant průběhu údajné trestné činnosti, z nichž pouze jedna směřuje k obviněné, přičemž poukazuje na nevěrohodnost výpovědi svědka P. a nepoužitelnost odposlechů záznamu telekomunikačního provozu. V dalších částech svého dovolání (od str. 4) prolíná toto rozhodnutími Ústavního soudu, přičemž podotýká, že nebyl prokázán motiv ke spáchání přisouzeného trestného činu, že došlo k selekci důkazů, poukazuje na pasáže z judikatury a „dostupných komentářů“. Soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s rozpory ve výpovědích P. S. a svědka P., že záznamy telefonních odposlechů nebyly důsledně vyhodnoceny (k uvedeným námitkám cituje celou řadu rozhodnutí Ústavního soudu a pasáže z těchto rozhodnutí), aby závěrem konstatovala, že obviněná stejně jako spoluobviněný H. nikdy neměli v úmyslu fyzickou likvidaci S. Dále zpochybňuje práci Policie ČR, a konstatuje, že z provedeného dokazování, zejména z odposlechů telefonických hovorů je zřejmé, že jediným, kdo někoho nabádal a urgoval k provedení a dokončení již započatého plánu údajné vraždy, byl svědek V. P., a to navzdory údajným pokynům ze strany policie, aby údajně sám žádnou iniciativu nevyvíjel. Závěrem podaného dovolání zmiňuje rovněž kritiku, kterou věnoval Ústavní soud dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, zavedenou v dovolacím řízení. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí a ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněných vyjádřil, zhodnotil podaná dovolání tak, že v převážné části směřují proti hodnocení důkazů, které neodpovídá jejich představám a dále, že namítají neúplnost dokazování a různé procesní vady v dosavadním trestním řízení. Za jedinou právně relevantní námitku považuje státní zástupce námitku, že nelze dovodit úmyslnou formu zavinění ve vztahu k trestnému činu, jímž byli oba dovolatelé uznáni vinným, avšak s ohledem na soudem zjištěný skutkový stav, kdy z dikce výroku a v souladu s logikou věci je zřejmé, že oba obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., navrhl, aby dovolání obviněných byla jako zjevně neopodstatněná podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že obě dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, u každého z nich učiněna prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, resp. důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
Pokud jde o dovolání obviněného J. H. jeho podstatou s ohledem na charakter uplatněných námitek je, že „skutkový stav v daném případě neodpovídá použité právní kvalifikaci, neboť se obžalobě ani před soudem I. stupně ani před odvolacím soudem nepodařilo jednoznačně, bez důvodných pochybností prokázat úmysl obviněného k vraždě poškozeného“. Uvedenou pasáží obviněný tedy vyjadřuje svoje přesvědčení, že mu nebyl přímými důkazy prokázán úmysl k usmrcení P. S. a tento úmysl mu nebyl prokázán ani uceleným řetězcem nepřímých důkazů, a proto měl být obžaloby zproštěn. Jinými slovy se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, neboť ve své podstatě tvrdí, že mu nebylo prokázáno úmyslné jednání ve smyslu ustanovení trestního zákona, kterým byl uznán vinným, přestože soud odvolací dospívá ke skutkovému zjištění, že „obviněná T. S. v přesně nezjištěné době, nejpozději v polovině června 2003, nejpravděpodobněji v místě svého bydliště v P., pověřila obviněného J. H., aby objednal vraždu P. S., proto obviněný J. H. v přesně nezjištěný den v průběhu měsíce června 2003, před domem, kde toho času bydlel v bytě obviněné T. S. v P., ve svém osobním automobilu zn. M. požádal o tuto službu V. P., slíbil mu finanční odměnu, na následně realizovaných schůzkách v průběhu měsíce srpna a září 2003 u benzinového čerpadla A. v P., M. mu upřesnil další údaje o poškozeném, domluvil likvidační způsob poškozeného zastřelením, na poslední schůzce 11. 9. 2003 kolem 20.00 až 24. 00 hod. mu předal zálohu ve výši 3 000 Kč ve výši hotových výdajů za fotografickou dokumentaci vztahující se k osobě poškozeného, přičemž k pokusu ani k dokonání trestného činu vraždy na poškozeném P. S. nedošlo, neboť V. P. od požadovaného jednání upustil a vše oznámil policejním orgánům“.
K uvedenému skutkovému zjištění dospěl soud na základě hodnocení provedených důkazů, přičemž Nejvyšší soud uvádí, že z §125 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují, přičemž z rozhodnutí musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
Ve vztahu k uvedenému lze podotknout, že soud prvního stupně ve svém rozsudku rekapituloval jednotlivé výpovědi, znalecké posudky a listinné důkazy, aby tyto následně hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a tyto své závěry (ve smyslu již uvedeného ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.) vyjádřil byť stručněji na str. 8 svého rozsudku.
Odvolací soud rovněž podrobně ve svém rozhodnutí rozvádí námitky dovolatelů k motivům jednání. Je nezbytné zmínit, že námitky uplatněné obviněným jsou opakováním námitek, které byly vzneseny mj. již v řízení před odvolacím soudem, který se s nimi vypořádal a je zmiňuje např. na str. 12 svého rozsudku (motivaci) či na str. 13 (zákonnost pořízených záznamů telekomunikačního provozu, či regulérnost postupu policie). K podanému dovolání obviněného lze dále uvést, že rovněž státní zástupce, který se k němu vyjádřil, dospěl k závěru, že námitky obviněného napadají soudem učiněná skutková zjištění a vady procesního charakteru, které však pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Za právně relevantní považuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, pouze námitku, „že nelze dovodit úmyslnou formu zavinění ve vztahu k trestnému činu, jímž byli oba dovolatelé uznáni vinnými“, a proto navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř./, obdobně postupovat i v případě dovolání podaném obviněnou T. S. S vyjádřením státního zástupce lze souhlasit v tom směru, že učiněná skutková zjištění a vady procesního charakteru nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod. Zavinění je sice institutem práva hmotného, tudíž by mohla být zmínka o „dovození úmyslné formy zavinění“ otázkou právní, a tím by se jednalo o relevantní právní námitku, pokud by však nebyla spojována s odlišným průběhem skutkového děje, zcela odlišným od skutkového děje zjištěného soudu. V posuzovaném případě však i státního zástupce ve svém vyjádření zcela pomíjí jaký je obsah podaného dovolání a co je jeho podstatou. Nelze v tomto směru vytrhnou pouhý jeden pojem (byť naplňující dovolací důvod) z kontextu dovolání a přiřazovat mu jiný význam.
Z podaného dovolání vyplývá, že podle mínění obviněného se nepodařilo jednoznačně a bez důvodných pochybností prokázat jeho úmysl k vraždě poškozeného a pokud jde o důkazy, které svědčily v jeho prospěch, tyto nebyly vzaty soudy v úvahu a ani nebylo zdůvodněno, proč tak bylo postupováno, přitom zpochybňuje výpověď svědka P. a nabízí jinou verzi průběhu skutkového děje.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný sice formálně odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ve své podstatě se jednalo o iracionální námitky nezpůsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto musel Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Také v případě obviněné T. S. je nezbytné uvést, že její argumentace v podaném dovolání je především polemikou se zjištěným skutkovým stavem, tj. neztotožněním se s provedenými důkazy, jejich hodnocením, což vyústilo v závěr o vině vyjádřený ve skutkovém zjištění (skutkové větě), byť převážnou část dovolání tvoří zmínky a odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu, ve snaze poukázat na porušení ustanovení trestního řádu z pohledu jiných rozhodnutí. Ve vztahu k uvedenému lze pouze odkázat na znění §314h a násl. tr. ř. Pokud obviněná závěrem podaného dovolání cituje z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 s tím, že „neobstojí ani námitka nedostatku kompetence dovolacího soudu zabývat se dovoláními podanými z jiných důvodů, než jsou důvody vyplývající z Nejvyšším soudem ČR aplikovaného výkladu tr. řádu“ ve světle návrhu na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze, musí Nejvyšší soud opětovně odkázat, pokud jde o otázku skutkových námitek, na již shora zmíněná rozhodnutí Ústavního soudu a v neposlední řadě zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. ÚS 138/05.
Obviněná v podaném dovolání (str. 3) uvedla, že na svém tvrzení, že skutek, pro který byla odsouzena, nespáchala. Od počátku zahájení trestního stíhání popírá, že by se trestné činnosti, pro kterou byla odsouzena dopustila. Důkazy, svědčící v její neprospěch byly dle ní soudy hodnoceny účelově a byly získány nezákonně. V tomto směru se uvedenými námitkami zabýval již odvolací soud, který dospěl k závěru, který vyjádřil ve svém skutkovém zjištění. Plně v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. rozvádí vrchní soud na str. 10 a násl. svého rozsudku své úvahy k opatřeným jednotlivým důkazům a tyto pak hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Rozvádí, které skutečnosti bral za podstatné při posuzování věrohodnosti svědka P. a jaké skutečnosti vyplynuly z výpovědí obviněných, přičemž bylo poukázáno i na odposlechy rozhovoru obviněné se spoluobviněným H. Soudy se zabývaly také otázkou motivace jednání obviněné, k čemuž použily nejen závěry znalce psychologa. Za irelevantní byly rovněž označeny námitky směřující k objektivitě policistů, ke způsobu zachycení oznámení o trestném činu a pod.
Dovolatelka dále namítá, že nebyly předloženy konkrétní důkazy o její skutečné činnosti, přičemž je možných několik variant průběhu „údajné trestné činnosti“. V uvedené souvislosti zmiňuje subjektivní stránku trestného činu (hmotně právní aspekt), avšak pouze v souvislosti s výpovědí svědka P. a odposlechem záznamů telekomunikačního provozu, přičemž zpochybňuje důvěryhodnost svědka, což je opětovně v porovnání s problematikou hodnocení důkazů a následně popsaného skutkového děje otázka skutková, nezpůsobilá naplnit dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Argumentuje-li dovolatelka tím, že samotným soudem zjištěný skutkový stav je ve zřejmém rozporu s právní kvalifikací, neboť z něj nevyplývá zavinění obviněné ve formě úmyslu, tak je nezbytné uvést, že soud druhého stupně ve svém skutkovém zjištění uvádí, že obviněná „pověřila obviněného J. H., aby objednal vraždu P. S.,“ přičemž z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně mj. vyplývá, že „obviněný H. kontaktoval P. a požadoval po něm vraždu S. za úplatu na přání obviněné S., která měla vše financovat“. Uvedené skutečnosti dle názoru Nejvyššího soudu vyjadřují dostatečným způsobem subjektivní stránku trestného činu, kterým byla obviněná uznána vinnou. V souvislosti s uvedenou skutečností odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, kdy tento mj. uvádí, že „pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 1 Ústavy. Dalším z principů představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 90 Ústavy a s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“. V dané trestní věci však již shora Nejvyšší soud uvedl, jakými úvahami se soudy nižších stupňů řídily při hodnocení jednotlivých důkazů, přičemž zejména odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je v uvedeném směru velmi podrobné, plně v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. Právní závěry jsou v souladu s vykonanými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. května 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann