ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.788.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 788/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2005 o dovolání obviněného T. K., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2004, č. j. 4 Tmo 112/2004-268, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě - soudu pro mládež pod sp. zn. 2 Tm 13/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2004, č. j. 4 Tmo 112/2004-268, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto (výrok pod bodem II.) odvolání obviněného T. K. proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě – soudu pro mládež ze dne 29. 9. 2004, č. j. 2 Tm 13/2004-246. Tímto rozsudkem byl obviněný T. K. (společně s J. U.) pod bodem II. výroku o vině uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §234 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Dovolání obviněný podává z dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a na nesprávném hmotně právním posouzení. Je přesvědčen, že soudy nevzaly v úvahu veškeré důkazy svědčící v jeho prospěch, čímž porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tvrdí, že svědek K., svědkyně Č. a V. vypovídali v jeho prospěch, ale soudy tyto výpovědi vyhodnotily v jeho neprospěch. V této souvislosti má za to, že hodnocení důkazů učiněné soudem prvního stupně je v rozporu se zásadami formální logiky, protože závěry soudu se opírají o neexistující či zkreslené výpovědi svědků. Namítl, že jeho jednání v žádném případě nenaplňovalo znaky trestného činu loupeže, když vůči poškozenému K. se nedopustil násilí ani bezprostřední pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci. Odvolacímu soudu vytkl, že se jeho námitkami uvedenými v odvolání dostatečně nezabýval. Pokud by vzal v úvahu jeho argumenty, zjistil by, že se trestného činu loupeže nedopustil a že tento trestný čin nespáchal. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a v případě, že by Nejvyšší soud sám podle §265m tr. ř. obviněného obžaloby nezprostil, domáhá se podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušení a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřila. Konstatovala, že z podaného dovolání je zřejmé, že jeho prostřednictvím obviněný napadá způsob hodnocení provedeného dokazování a dochází k přesvědčení, že se přisouzeného trestného činu loupeže nedopustil, neboť nespáchal skutek, který byl takto právně kvalifikován. Z uvedeného důvodu označil závěr o vině za vadný, když poukazuje na svůj nesouhlas s opatřenými skutkovými zjištěními, na jejichž podkladě byl uznán vinným. Obviněný tak v podaném dovolání uplatnil výhrady výlučně skutkové povahy, které po obsahové stránce nenaplňují nejen zvolený, ale žádný jiný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Na vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně obviněný reagoval s tím, že učiněná skutková zjištění nemohou vést k závěru o jeho vině trestným činem loupeže, což má za následek nesprávné právní posouzení věci. Domnívá se, že „nejde o uplatňování výhrad skutkové podstaty, které by snad mohly svědčit pro procesní úkon odvolání“. Konstatování státní zástupkyně, že opatřená skutková zjištění jsou v souladu s přijatými právními závěry označil za absurdní. Takové závěry podle jeho názoru nenaplňují princip spravedlivého procesu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že mladistvý J. U. a obviněný T. K. společně „v T., okres J. dne 7. 1. 2004 v době kolem 17.00 hodin v objektu internátu na ulici K V. slovně a fyzicky napadli D. K., trvale bytem J., V., s tím, že od něho požadovali okamžité vydání finanční hotovosti ve výši 1.500,-- Kč, kterou později zvyšovali, jako údajného dluhu s pohrůžkou násilí v případě nevyhovění (že by mohl zůstat někde venku, že by se mohl vrátit nahý apod.), mladistvý U. ho narazil na zeď a strčil ho tak, až spadl ze schodu dolů a K. ho udeřil pěstí do obličeje, kdy dalšímu napadání zabránila kolemjdoucí vychovatelka, a D. K. způsobili drobné poranění v obličeji bez pracovní neschopnosti.“
Podle ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu lze v rámci dovolacího řízení připustit zásah do skutkového zjištění jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a současně, učiní-li dovolatel tento „nesoulad“, resp. nesprávnost předmětem dovolání (tedy právně relevantně jej namítne). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
V dovolání obviněný nenamítl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, nýbrž nedostatky mající primárně původ v samotném skutkovém zjištění. Jak obviněný sám uvedl, zásadní pochybení spatřuje v tom, že soudy postupovaly v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., když pro objasnění věci přihlížely pouze k důkazům, které svědčily v jeho neprospěch. Nesouhlasí rovněž s tím, jak soudy aplikovaly zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Takovéto námitky však pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají. Právo na spravedlivý proces, jehož se obviněný dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nejvyšší soud zjistil, že v dovolání obviněný brojí toliko proti skutkovým zjištěním. Uplatněnými námitkami obviněný vyjadřuje skutečnost, že průběh skutkového děje byl jiný, než je uveden tzv. skutkové větě výroku o vině, a že se trestného činu nedopustil. Je zjevné, že s tím, jak je skutek popsán ve výroku o vině, se obviněný nemůže ztotožnit. Takto koncipované námitky však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Nutno dodat, že tak, jak je skutek popsán, odpovídá právní kvalifikaci trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann