ECLI:CZ:NS:2005:8.TDO.916.2005.1
sp. zn. 8 Tdo 916/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 o dovolání podaném obviněným P. J. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 92/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. odmítá.
Odůvodnění:
Obviněný P. J. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 48 T 1/2003, uznán vinným, že
„od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti P. CR, s. r. o., se sídlem v P., v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení vedeného Celním úřadem pro P. – H., se sídlem P., předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti P., s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesilatele zboží firmu N., Ltd. G., ačkoli tato společnost s jeho firmou neobchodovala a faktury nevystavila, přičemž skutečnými odesilateli tohoto zboží byly zahraniční společnosti H. I. a. E. v Č. a firma S. KG. G. a. C. v H. – SRN, přičemž na fakturách skutečně těmito společnostmi vystavených byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných obžalovaným k celnímu řízení, a tímto svým jednáním zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919,- Kč, což je částka bez DPH“.
Takto zjištěné jednání obviněného soud prvního stupně právně kvalifikoval jako „trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, 3 tr. zákona č. 152/95 Sb.“ a uložil mu za to „podle §148 odst. 3 tr. zák. č. 152/95 Sb.“ trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání, které projednal Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003,a rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným skutkem, jenž popsal shodně jako soud prvního stupně, avšak právně ho posoudil jako „trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (zák. č. 265/2001 Sb.)“. Za to mu uložil „podle §148 odst. 4 tr. zák.“ trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na pět let.
K dovolání obviněného Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 574/2004, citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil. Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém odvolacím řízení Vrchní soud v Praze rozhodl k odvolání obviněného ve věci rozsudkem ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 92/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že
„od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti P. CR, s. r. o., se sídlem v P., v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení podle zákona č. 13/1993 Sb., vedeného Celním úřadem pro P. – H., se sídlem P., v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem, předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti P., s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesilatele zboží firmu N. Ltd. G., ačkoliv věděl, že tato společnost s jeho firmou neobchodovala a faktury nevystavila, přičemž skutečnými dodavateli tohoto zboží byly zahraniční společnosti H. I. a. E. v Č. a firma S. KG. G. a. C. v H. – SRN, přičemž na fakturách skutečně těmito společnostmi vystavených byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných obžalovaným k celnímu řízení, přičemž se jednalo o tyto faktury údajně vystavené společností N. Ltd. G.
1) fa. č. 50297001 ze dne 5. 2. 1997 na dovoz 24 tun kuřecího masa v ceně 7.200 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.270 USD za 1 tunu,
2) fa. č. AP 997 ze dne 9. 4. 1997 na dovoz 25,2 tuny kuřecího masa v ceně 7.560 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.070 USD za 1 tunu,
3) fa. č. MA 597 ze dne 5. 5. 1997 na dovoz 25,4 tuny kuřecího masa v ceně 7.620 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena od skutečného dodavatele byla stanovena pro množství 20,4 tuny 2.070 USD za 1 tunu a pro množství 5 tun 2.120 USD za 1 tunu,
4) fa. č. JU 0397 ze dne 3. 6. 1997 na dovoz 25,2 tuny kuřecího masa v ceně 7.560 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.020 USD za 1 tunu,
5) fa. č. JU 0997 ze dne 9. 6. 1997 na dovoz 25,008 tuny kuřecího masa v ceně 7.502,40 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla stanovena pro množství 10,008 tuny 2.020 USD za 1 tunu a pro množství 15 tun 2.070 USD za 1 tunu,
6) fa. č. JU 1597/2 ze dne 15. 6. 1997 na dovoz 25,2 tuny kuřecího masa v ceně 7.560 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.300 USD za 1 tunu,
7) fa. č. JU 1597/3 ze dne 15. 6. 1997 na dovoz 25,2 tuny kuřecího masa v ceně 7.560 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.300 USD za 1 tunu,
8) fa. č. JU 1597/4 ze dne 15. 6. 1997 na dovoz 25,2 tuny kuřecího masa v ceně 7.560 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.300 USD za 1 tunu,
9) fa. č. JU 1597/1 ze dne 15. 6. 1997 na dovoz 25,2 tuny kuřecího masa v ceně 7.560 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.300 USD za 1 tunu,
10) fa. č. JUN 2797 ze dne 27. 6. 1997 na dovoz 25 tun kuřecího masa v ceně 7.500 USD /300 USD za 1 tunu/, když nákupní cena zboží od skutečného dodavatele byla 2.070 USD za 1 tunu,
a tímto svým jednáním zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919 Kč, což je částka bez DPH“.
Takto zjištěné jednání soud druhého stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. v platném znění a odsoudil jej podle §148 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 3 tr. zák. jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s dozorem. Dále mu za podmínek §49 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let.
Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím svého obhájce JUDr. J. Č. dovoláním, jež v obecné rovině opřel o důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), e), g) a l) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný uplatnil v přesvědčení, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Vyslovil názor, že soud druhého stupně pochybil, jestliže mu před konáním veřejného zasedání nestanovil ve smyslu §38 odst. 1 tr. ř. lhůtu ke zvolení nového obhájce (oba obhájci, jež si obviněný na počátku trestního řízení zvolil, mu vypověděli smlouvu o právním zastoupení), a obhájkyní mu ustanovil Mgr. H. F. Tím měl porušit jednak právo na obhajobu zakotvené v článcích 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a jednak právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; z uvedených důvodů považoval za předčasné veřejné zasedání konané dne 18. 2. 2005.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný tvrdil, že proti němu bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Rozvedl, že trestní stíhání v uvedené věci nebylo nikdy zákonně zahájeno, což dovozoval z toho, že ve sdělení obvinění ze dne 9. 3. 2001, ČVS – ÚVP – 2094 – 272/2000, byla nedostatečně popsána subjektivní stránka jeho jednání, zejména zda bylo jeho úmyslem zkrátit clo. Na tomto místě odkázal na teoretické závěry některých soudních rozhodnutí, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 66/2003 a 3 Tdo 1260/2004 a na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, resp. ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/1996.
Naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shledal jednak v nesprávném právním posouzení skutku a jednak v údajném nesprávném posouzení hmotně právních předpisů, zejména zákonů č. 588/1992 Sb., č. 550/1992 Sb. a č. 13/1993 Sb. Domníval se, že jeho jednání spočívající v tom, že „dovezl ze zahraničí kuřecí maso“, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným; takové jednání prý mohlo „být nejvýše rámcem pro případnou jinou trestnou činnost“. Poukázal na předchozí schválení dovozu tohoto zboží včetně udělení příslušné licence ze strany Ministerstva průmyslu a obchodu. Vyjádřil nesouhlas s formulací obsaženou ve výroku o vině napadeného rozhodnutí, podle které „od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 … pro účely celního řízení … předkládal prostřednictvím svého deklaranta … zahraniční faktury …“, a vytkl, že takové skutkové zjištění nepopisuje, jakým jednáním, kde a v jakém okamžiku byl trestný čin spáchán, nýbrž pouze jeho důsledek. Dodal, že chybějící popis místa a způsobu spáchání trestného činu je o to naléhavější, že faktura provází zboží na celé jeho cestě až k českému deklarantovi.
Obdobně obviněný brojil i proti časovému vymezení předmětného skutku (tj. od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997), které považoval z hlediska zákonného požadavku na popis skutku ve smyslu ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. za nedostatečné. Dále dovozoval přímý rozpor mezi obsahem odůvodnění napadeného rozsudku a zjištěním obsaženým v jeho výroku o vině, vztahujícím se k závěru soudu, že měl uvedený čin spáchat osobně. Upozornil, že pouhá vědomost o celém mechanismu obchodu a jeho průběhu nezakládá skutkovou podstatu předmětného trestného činu, a poukázal na to, že soud nezjistil, že by se dopustil opomenutí takového jednání, k němuž byl povinen.
Za nedostatek obviněný dále označil, že dovoláním napadené rozhodnutí neobsahuje jakékoli tvrzení o tom, že by svým jednáním porušil fiskální, resp. daňové předpisy. Podle jeho přesvědčení ani případná fiktivnost faktury ještě neprokazuje zkrácení cla, neboť to může být vyměřeno také jiným způsobem či podle jiných ukazatelů, například váhy zboží. Uvedené pochybení tak prý rovněž naplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť uvedení porušeného fiskálního předpisu ve výrokové větě uvedeného rozsudku chybí (zde obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 470/2003). Domníval se, že soud jej z hlediska odpovědnosti za uvedené jednání zaměnil jakožto fyzickou osobu s právnickou osobou společnosti P. CR, spol. s r. o., jež dovoz kuřecího masa a předkládání faktur prostřednictvím deklaranta realizovala; zdůraznil ovšem, že jednání zmíněné společnosti v době činu nepodléhalo normám trestního práva. Podle názoru obviněného odvolací soud sice postupoval správně, posuzoval-li dané jednání ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. podle znění trestního zákona platného v době rozhodnutí, avšak pochybil, vycházel-li zároveň z příslušných mimotrestních norem, které ovšem byly účinné pouze v době stíhaného činu, ne již v době rozhodnutí, kdy již vstoupil v platnost celní sazebník EU. Obviněný měl za to, že od 1. 5. 2004 by jeho jednání, popsané ve výrokové větě rozsudku, k němuž došlo v roce 1997, nemělo žádný vliv na výměr cla a ve smyslu ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. by nemohlo být kvalifikováno jako trestný čin; současně by prý podle nové právní úpravy poklesla výše případné škody pod hranici 5.000.000,- Kč, což by též mělo zásadní význam pro rozhodnutí o výši trestu. Na podporu těchto svých závěrů obviněný podrobně citoval teoretické závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 200/2003 a nálezů Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 158/2000, resp. IV. ÚS 525/2001.
K výhradám vztahujícím se k nesprávnému posouzení norem hmotného práva dovolatel nejprve konstatoval, že odvolací soud v návaznosti na chybnou interpretaci zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, dospěl k vadným skutkovým zjištěním; uvedený soud totiž, vycházeje z předpokladu, že na fakturách musí být uveden podpis výstavce (ač taková podmínka není v citovaném zákoně v souvislosti s daňovými doklady stanovena), dovodil, že jsou-li podpisy na fakturách pouze počítačovou kopií, nejsou faktury znějící na odesílatele firmy N. Ltd. autentické. Obdobně obviněný v rámci námitek k nesprávnému posouzení hmotně právních předpisů zpochybnil výklad Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních, publikované pod č. 550/1992 Sb., ze strany soudu, zamítl-li provedení jím navrhovaných důkazů (zejména výslech svědka S. G.).
Za nesprávné a v rozporu se zákonem č. 13/1993 Sb., celním zákonem, obviněný dále označil zjištění soudu druhého stupně, že celní hodnota měla být stanovena na základě faktur společností H. v Číně a S. v SRN, prodávajících zboží do H. Uvedl, že za těchto okolností neexistuje pro stanovení výše způsobené škody, tak jak k ní dospěl soud, žádný zákonný podklad. Současně se v této souvislosti domáhal uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neboť se domníval, že „podle platného znění zákona, tedy i celního, nebyla poškozena Česká republika a případ nespadal do její jurisdikce, neboť se clo odvádí a vyměřuje v H., tedy v SRN“. V dalším nesouhlasil se závěrem soudu uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož „ať už by obchod byl prováděn uváděnou osobou jménem G. přímo za zmíněnou firmu, či v úloze podvodníka, případně i úplně odlišnou osobou, která by též obchod uskutečňovala v podvodném úmyslu, … nelze žádné logické vysvětlení pro takto uvedený obchod najít“.
V rámci argumentů uplatněných prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel vznesl námitku k označení trestního zákona ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, byl-li v ní jeho skutek právně kvalifikován jako trestný čin „podle §148 odst. 1, 3 zákona č. 152/95 Sb.“. V této souvislosti podotkl, že jelikož zákon č. 152/1995 Sb. trestním zákonem není a ustanovení §148 neobsahuje, nebylo jeho jednání posouzeno ani podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ani podle pozdějšího zákona ve smyslu ustanovení §16 tr. zák.; proto byl v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Třebaže odvolací soud uvedené pochybení napravil a jednání obviněného subsumoval pod trestný čin podle §148 odst. 1, 3 tr. zák. v platném znění, učinil tak prý v rozporu s podmínkami uvedenými v §259 odst. 4, 5 tr. ř., neboť posledně uvedená kvalifikace skutku je pro obviněného méně příznivá než ta, ke které dospěl soud prvního stupně; v rozporu s citovaným ustanovením odvolací soud prý postupoval i tehdy, zahrnul-li oproti soudu prvního stupně do svých skutkových zjištění i popis jednání obviněného obsahující znak jeho zavinění.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005, č. j. (správně sp. zn.) 3 To 92/2004, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, č. j. (správně sp. zn.) 48 T 1/2003, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám obviněného soustředěným pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. konstatoval, že příslušné argumentaci nelze přisvědčit. Ze spisového materiálu se podává, že obhájkyně Mgr. H. F. byla přítomna veřejnému zasedání konanému dne 18. 2. 2005 o odvolání obviněného a k tvrzenému porušení ustanovení o nutné obhajobě už proto v žádném případě nemohlo dojít.
Pokud jde o výhrady obviněného podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., státní zástupce rozebral, že tento důvod dovolání lze v souladu s ustálenou judikaturou uplatnit pouze tehdy, je-li dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání [např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení (dříve záznamu o sdělení obvinění), které neobsahují všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.] tento důvod dovolání nezakládají. Námitky obviněného proto deklarovaný důvod dovolání nenaplňují.
Obdobně státní zástupce nepřisvědčil ani tvrzením obviněného vztahujícím se k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na to, že soud vyšel v rámci svých úvah o vině ze svědeckých výpovědí T. K., M. Š., P. N., K. P., J. Č., Ing. J. R., P. Ž. a M. H., jakož i řady listinných důkazů, zejména pak ze závěrů znaleckého posudku z oboru účetnictví, dále z dokumentace vztahující se s k jednotlivým deklarovaným obchodům, jež byla získána v rámci šetření celních úřadů, a zprávy Celního úřadu J. v. G., z níž se podává, že obchody, jak je uvedl obviněný, nebyly ani s firmou N. Ltd. G., ani s jejími zákonnými nástupci nikdy realizovány. Státní zástupce dovodil, že provedeným dokazováním bylo bez jakýchkoli pochybností zjištěno, že obviněný se dopustil podvodného jednání v úmyslu zkrátit clo, jelikož věděl, že do ČR doveze maso od společnosti H., popř. S., přičemž od počátku byl srozuměn s tím, že obchod proběhne tak, že maso bude dodáno lodí do H. a poté přepraveno kamiony do ČR, když přepravu z H. do ČR sám zajišťoval a prostřednictvím vyhotovených faktur v celním řízení vytvořil dojem, že obchodoval s firmou N. Ltd. G., ač tomu tak nebylo a fakturace proběhla pouze za obviněným sledovaným účelem snížení původní ceny zboží, za kterou bylo nakoupeno, a dosažení nižšího základu pro výpočet cla. Teprve následnou kontrolou, při níž byly zajištěny doklady o skutečném obchodu, bylo clo doměřeno v celkové částce téměř 7.000.000,- Kč představující škodu způsobenou zkrácením cla. Státní zástupce tudíž uzavřel, že ani v tomto případě obviněný neuplatnil námitky právní, jelikož fakticky zpochybnil jednotlivé svědecké výpovědi a účetní doklady, ze kterých soud vycházel, a primárně se tak domáhal změny skutkových zjištění.
V této spojitosti státní zástupce upozornil, že obdobné námitky již obviněný uplatnil ve svém předchozím dovolání v této věci, na jehož základě Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 574/2004, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a přikázal tomuto soudu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. V daném případě bylo důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího soudu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., což bylo v následném řízení napraveno.
Konečně k námitkám obviněného uplatněným v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce shrnul, že s ohledem na charakter dovolacích výhrad subsumovaných pod důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. c), e) a g) tr. ř. je zřejmé, ani opodstatněnost tohoto důvodu dovolání není dána. Uzavřel tudíž, že napadené rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
S odkazem na shora rozvedené skutečnosti státní zástupce dovolání obviněného zhodnotil jako zjevně neopodstatněné a jako takové je navrhl Nejvyššímu soudu odmítnout postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby tak dovolací soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjišťoval, zda jsou v posuzované věci splněny zákonné podmínky přípustnosti dovolání formulované v §265a tr. ř. Podle odst. 1 citovaného ustanovení lze napadnout dovoláním pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, pokud soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští, přičemž v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až písm. h) tr. ř. zákonodárce taxativně vymezil, co se rozumí rozhodnutím ve věci samé.
Při posuzování těchto okolností Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obdobně shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž tak konstatoval, že obsah dovolání vyhovuje náležitostem vyžadovaným zákonem a formulovaným v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolateli spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Pokud jde o důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., spočívá jeho podstata v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Jde o porušení ustanovení o nutné obhajobě bez ohledu na to, z jakého důvodu uvedeného v §36 tr. ř. musel mít obviněný v řízení obhájce (v dané věci šlo o případ nutné obhajoby ve smyslu §36 odst. 3 tr. ř.).
Právo obviněného na obhajobu je ústavně zaručeným právem (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Tyto ústavní záruky se promítají i do trestního řádu (§33 odst. 1 tr. ř.), jenž je ve shodě s Ústavou vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§33 odst. 1, §37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný oprávněn uplatnit v kterémkoli stádiu neskončeného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III.ÚS 83/96).
Takové možnosti zvolit si (jiného) obhájce třeba až v průběhu odvolacího řízení obviněný postupem soudu druhého stupně v žádném případě zbaven nebyl. Uvedený soud sice nepostupoval zcela v souladu s ustanovením §38 odst. 1 tr. ř. a obviněnému neurčil lhůtu ke zvolení obhájce, nýbrž mu rovnou podle §39 odst. 1 tr. ř. a §40 tr. ř. z důvodu uvedeného v §36 odst. 3 tr. ř. ustanovil obhájkyní Mgr. H. F., avšak učinil tak až dne 7. 1. 2005, tedy teprve poté, co původně zvolení obhájci buď obviněnému vypověděli smlouvu o právní pomoci (JUDr. P. K. tak učinil dne 22. 9. 2004 a Mgr. P. Z. dne 20. 12. 2004) nebo sdělili, že plná moc udělená jim k obhajobě obviněného byla odvolána (JUDr. J. Č. tak učinil dopisem ze dne 17. 9. 2004 s tím, že k tomu došlo již 15. 7. 2004), a s dostatečným časovým odstupem od nařízeného veřejného zasedání. Dovolatel tak měl dostatek možností sám si obhájce zvolit, jak o tom byl v průběhu trestního řízení opakovaně poučován (znovu tak byl poučen i v opatření o ustanovení obhájce, které mu bylo doručeno 7. 2. 2005). Obviněný tak nejenže neučinil a jiného obhájce si nezvolil, ačkoliv mu v takovém postupu podle §37 odst. 2 tr. ř. nic nebránilo, ale ani v období před veřejným zasedáním konaném o jeho odvolání žádnou výhradu ve směru k ustanovené obhájkyni neuplatnil.
Jestliže veřejného zasedání před odvolacím soudem dne 18. 2. 2005 se na základě substituční plné moci, udělené ustanovenou obhájkyní Mgr. H. F., zúčastnil jiný obhájce (JUDr. E. B.) a obviněného při něm zastupoval, nemohl obviněný právně relevantním způsobem uplatnit námitku, že neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Právo obviněného na obhajobu zakotvené v článcích 37 odst. 2 a 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ani jeho právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru uvedené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod porušeno nebylo, obviněný pouze práva na volbu obhájce nevyužil. Dovolání obviněného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je proto třeba považovat za zjevně neopodstatněné.
Druhým důvodem, o nějž obviněný opřel podané dovolání, byl ten, který je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je upravena v §11 odst. 1 tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže existuje některý z důvodů taxativně uvedených v tomto ustanovení trestního řádu. S poukazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat jen tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, které jsou uvedeny v §11 odst. 1 písm. a) až j) tr. ř.
Obviněný spatřoval naplnění jmenovaného dovolacího důvodu v tom, že ve sdělení obvinění vypracovaném bývalou vyšetřovatelkou Ú. v. h. m. P. dne 9. 3. 2001, ČVS – ÚVP – 2094 – 272/2000, byla nedostatečně popsána subjektivní stránka jeho jednání, zejména zda bylo jeho úmyslem zkrátit clo.
K takto formulované námitce je třeba znovu zdůraznit, že §11 odst. 1 tr. ř. je jediným ustanovením, v němž trestní řád taxativním způsobem vypočítává důvody tzv. nepřípustnosti trestního stíhání. V uvedené zákonné dikci pod písmeny a) až j) však není uveden důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající ve vedení trestního stíhání, které bylo zahájeno, aniž ve sdělení obvinění byly uvedeny veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný následně uznán vinným, resp. pro absenci některé z obligatorních náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Obviněným namítanou údajnou vadu v záznamu o sdělení obvinění proto Nejvyšší soud nemohl akceptovat jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nad rámec uvedeného je však ve vztahu k citované dovolací námitce vhodné poznamenat, že v popisu skutku v záznamu o sdělení obvinění, který je co do základu téměř totožný se skutkovou větou výroku odsuzujícího rozsudku, je i subjektivní stránka jednání obviněného dostatečným způsobem popsána. Záměr obviněného zkrátit clo ke škodě českého státu totiž nemusí být vyjádřen slovem „úmyslně“, naopak vhodné a pro posouzení úmyslné formy jeho zavinění je postačující, pokud v popisu skutku je obsažena taková formulace, která o úmyslu obviněného způsobit zákonem předpokládaný následek nepochybně svědčí. Právě tak tomu bylo i ve zmiňovaném záznamu o sdělení obvinění, jehož jednotlivé fragmenty o úmyslném zavinění obviněného jednoznačně svědčí („… dovezl ze zahraničí drůbeží maso … a pro účely celního řízení … předkládal … zahraniční faktury znějící na …, ačkoliv tato zahraniční firma s jeho společností neobchodovala a faktury nevystavila, skutečnými vývozci zboží byly firmy … a na fakturách vystavených těmito zahraničními firmami byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží než na fiktivních fakturách předkládaných k celnímu projednání, navíc snížil celní hodnotu zboží tím, že …, čímž zkrátil clo … ke škodě českého státu“).
Konečně je třeba k argumentaci obviněného použité v rámci posuzovaného dovolacího důvodu uvést, že odkaz dovolatele na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 66/2003 a 3 Tdo 1260/2004 a na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. IV. ÚS 582/99, resp. ze dne 6. 6. 1996, sp. zn. I. ÚS 46/1996, není zcela případný s ohledem na naprosto odlišné procesní i skutkové okolnosti připomínaných případů.
Pokud jde o třetí obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zapotřebí nejprve v obecné rovině zdůraznit, že v jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V žádném případě nelze postupovat opačně, tedy že v dovolání jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což právě obviněný v části svého dovolání činí. V takovém případě nebyl ve skutečnosti (materiálně) uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by se týkal nesprávného hmotně právního posouzení, tj. jiného, než je právní kvalifikace skutku, jímž byl obviněný uznán vinným, ale důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění a hodnocení důkazů.
Námitky obviněného, které ostatně uplatnil již v odvolacím řízení, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy (např. zamítly návrh na výslech klíčového svědka S. G.), že nesprávně hodnotily provedené důkazy (např. že neuvěřily jeho výpovědím, že faktury znějící na odesilatele N. Ltd. G. jsou autentické, nebo že není třeba, aby na daňovém dokladu byl uveden podpis vystavovatele, či že případná fiktivnost faktury ještě neprokazuje zkrácení cla) a že v důsledku toho učinily nesprávná skutková zjištění (např. ohledně výše způsobené škody, která by při odlišné metodice výpočtu poklesla pod hranici pěti milionů korun), jsou v podstatě pouhou polemikou s tím, v jakém rozsahu bylo provedeno dokazování, jakým způsobem byly hodnoceny provedené důkazy a jaká skutková zjištění soudy učinily. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku. Okruh těchto výhrad obviněného proto stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud nemohl přihlížet ani k těm námitkám obviněného, jimiž vyslovil výhrady k odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně a zpochybňoval jeho rozsah, správnost a přesvědčivost. Podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. totiž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho mimořádný opravný prostředek odmítnout ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Obviněný však ve svém mimořádném opravném prostředku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil rovněž výhrady, které by deklarovaný důvod dovolání mohly založit. Namítl totiž, že ve výroku odsuzujícího rozsudku popsaný skutek (zejména v jeho uvozovací části, že „dovezl ze zahraničí kuřecí maso“) by mohl být nejvýše rámcem pro případnou jinou trestnou činnost, že v další jeho části (spočívající v tom, že „od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 … pro účely celního řízení … předkládal prostřednictvím svého deklaranta … zahraniční faktury …“) je popsán důsledek v rozsudku nepopsaného jednání obviněného či jeho firmy, ale ne trestné jednání, kterého by se měl dopustit, že ve výroku rozsudku není popsáno takové jednání pachatele, jímž by byl porušován některý fiskální předpis (odkaz na takovou normu rovněž chybí), že soud nesprávně zaměnil fyzickou osobu P. J. s právnickou osobou firmy P. CR, spol. s r. o., že odvolací soud při právním posouzení věci zohlednil trestní zákon platný v době rozhodnutí a celní normy platné v době skutkového jednání, čímž se dostalo trestní a mimotrestní právní posouzení skutku do vzájemného rozporu, že jmenovaný soud sice napravil pochybení, jehož se dopustil soud prvního stupně při právní kvalifikaci skutku, avšak učinil tak v rozporu s ustanovením §259 odst. 4 a 5 tr. ř. a současně porušil i ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., a že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení hmotných práv, zejména zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, a Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních publikované pod č. 550/1992 Sb.
Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady lze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, a proto se dále zabýval otázkou, zda dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné.
Jestliže pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, pak je třeba alespoň stručně připomenout, že podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění soudu prvního stupně, upřesněné v rozsudku odvolacího soudu, spočívající v tom, že obviněný „od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti P. CR, s. r. o., se sídlem v P., v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení podle zákona č. 13/1993 Sb., vedeného Celním úřadem pro P. – H., se sídlem P., v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem, předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti P., s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesílatele zboží firmu N. Ltd. G., ačkoliv věděl, že tato společnost s jeho firmou neobchodovala a faktury nevystavila, přičemž skutečnými dodavateli tohoto zboží byly zahraniční společnosti H. I. a. E. v Č. a firma S. KG. G. a. C. v H. – SRN, přičemž na fakturách skutečně těmito společnostmi vystavených byla uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných obžalovaným k celnímu řízení, přičemž se jednalo o tyto faktury údajně vystavené společností N. Ltd. G.,
(následoval přesný výčet deseti konkrétních faktur)
a tímto svým jednáním zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919 Kč, což je částka bez DPH“.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejenom zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy řečeno skutková věta výrokové části rozsudku musí mít takové náležitosti, aby slovním vyjádřením rozhodných okolností obsahovala všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu.
Těmto zákonným požadavkům výrok o vině v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu v zásadě vyhovuje. Lze samozřejmě připustit, že formulace skutkové věty mohla být ještě pregnantnější, to však nic nemůže změnit na závěru, že všechny podstatné skutkové okolnosti pro použitou základní i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. jsou v ní obsaženy. Ostatně případnou neúplnost v popisu skutku by bylo možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku (ve smyslu výše citovaného §120 odst. 3 tr. ř.), nikoliv za nesprávné právní posouzení skutku, protože příslušná skutková zjištění jsou detailněji specifikována v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a pokrývají všechny zákonné znaky použité právní kvalifikace.
Nejprve je však zapotřebí v obecné rovině uvést, že uvedeného trestného činu podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. účinného od 1. 1. 2002, se dopustí pachatel, který ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, a činem způsobí škodu velkého rozsahu (tj. podle §89 odst. 11 tr. zák. škodu dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč). Z této zákonné citace je zřejmé, že skutková podstata uvedeného trestného činu je koncipována jako zvláštní případ podvodu (skutkové podstaty trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. jsou přitom ve vztahu speciality a obecnosti, nikoliv subsidiarity).
Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. je trestným činem úmyslným (§4 tr. zák.) a jeho pachatelem může být nejen subjekt daně (poplatku, event. jiné povinné platby, tady i cla), ale kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň (poplatek, event. jiná povinná platba, tady i clo) nebyla jemu (případně jinému subjektu) vyměřena buď vůbec, anebo ne v zákonné míře a daň (poplatek, event. jiná povinná platba, tady i clo) tak byla zkrácena ve větším rozsahu (srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. trest.).
Zkrácením daně (poplatku, event. jiné povinné platby, tady i cla) je jakékoliv jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi vyměřena nižší daň (clo, pojistné na sociální zabezpečení, zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná povinná platba) nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Při zkrácení daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné povinné platby jde o zvláštní případ podvodu, jímž pachatel v rozporu se skutečností předstírá, že daňovou (poplatkovou, celní a další) povinnost buď vůbec nemá, nebo ji má v menším rozsahu.
Právě tak tomu bylo i v daném případě. Vždyť soudy obou stupňů zjistily, že obviněný ve shora uvedeném postavení nakoupil v Číně u firmy H. a částečně též u firmy S. kuřecí maso v cenách přesahujících 2000 USD/t a po následných přefakturacích při celním řízení prostřednictvím deklaranta předstíral, že do obchodu vstoupila firma N. Ltd. G., ač ve skutečnosti tomu tak nebylo a celá fakturační operace proběhla pouze za účelem snížení původní ceny zboží, za kterou bylo skutečně nakoupeno, a dosažení tak nižšího základu pro výpočet cla, což se mu také podařilo (srov. například str. 14 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).
Způsob a výše zkrácení daně (poplatku, event. jiné povinné platby, tady i cla) závisí především od toho, na jakou skutečnost je vznik daňové, celní, poplatkové a jiné povinnosti vázán. Jestliže by se jednalo o dovozní clo (clo vybírané při dovozu zboží), zkrácením by bylo např. zfalšování příslušných dokladů (např. faktur o hodnotě dováženého zboží a o společnostech, s nimiž mělo být obchodováno) a jejich předložení k celnímu řízení, jak tomu bylo i v daném případě. Clo představuje povinnou platbu stanovenou právními předpisy a vybíranou v přímé souvislosti s dovozem (příp. vývozem) zboží a právě ustanovení §148 tr. zák. chrání zájem státu na správném vyměření této povinné platby a na příjmech z ní.
V návaznosti na dovolací argumentaci obviněného je rovněž třeba uvést, že skutková podstata trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. není normou s tzv. blanketní či odkazovací dispozicí. To současně znamená, že v popisu skutku, v němž je uvedený trestný čin shledáván, nemusí být uveden odkaz na příslušná ustanovení (mimotrestních) zákonů, jejichž porušením došlo ke zkrácení cla. Podstatné je především to, co je obsaženo v popisu zjištěného skutku z hlediska místa a doby jeho spáchání, konkrétního způsobu jednání obviněného, výše způsobené škody apod. Případný odkaz na odpovídající zákonná ustanovení, z nichž vyplývá závěr o porušení příslušných ustanovení (mimotrestních) zákonů, pak postačí uvést v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z tohoto pohledu skutková věta výrokové části odsuzujícího rozsudku bezezbytku vyhovuje. Odvolací soud při novém rozhodnutí ve věci upřesnil původní výrok z rozsudku Městského soudu v Praze a dodal, že obviněný výše popsaným způsobem jednal „… pro účely celního řízení podle zákona č. 13/1993 Sb., … v úmyslu dosáhnout snížení poplatků spojených s dovozem …“.
S touto problematikou bezprostředně souvisí další argumentace obviněného uplatněná v jeho podání s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 200/2003, byť ani ta není zcela přiléhavá. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je totiž zřejmé, že pojednání o skutkové podstatě trestného činu s tzv. blanketní dispozicí se netýká trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., nýbrž trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák. Pro trestní věc obviněného P. J. však má význam ta část citovaného usnesení, v níž se uvádí, že trestnost činu ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. je třeba posoudit zásadně podle celého souhrnu zákonných norem trestních i mimotrestních, které jsou účinné ke stejnému momentu rozhodnému z hlediska časové působnosti zákona podle citovaného ustanovení; proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem). V tom je Nejvyšší soud zajedno s nálezem Ústavního soudu v dovolání obviněného rovněž citovaným.
Podle §16 odst. 1 tr. zák. platí, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější. Pro otázku, kterého souhrnu trestněprávních norem bude použito, je rozhodující porovnání, které z těchto různých posouzení jako celek (tzn. jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákona, tak i se zřetelem k ustanovení jeho obecné části) je pro pachatele příznivější (srov. například rozh. č. 19/1962, č. 35/1962 a č. 11/1991 Sb. rozh. trest.). Přitom se použije ve všech směrech buď jen práva platného a účinného v době činu, anebo jen práva pozdějšího. Použití nového práva bude pro obviněného příznivější jen tehdy, jestliže jeho ustanovení (posuzovaná jako celek) skýtají obviněnému výsledek příznivější než právo předchozí.
Bude-li na tuto problematiku nahlíženo zatím jen z pohledu trestního zákona, je třeba přisvědčit správnosti úvah Vrchního soudu v Praze, že pro obviněného byla příznivější právní kvalifikace účinná v době jeho rozhodování. V mezidobí (od spáchání skutku do rozhodnutí soudu) byl sice trestní zákon opakovaně novelizován, v dané věci však mají větší význam jen dvě novely. První z nich – zákon č. 253/1997 Sb. – zavedla samostatnou skutkovou podstatu podle §148 odst. 2 tr. zák. a v důsledku toho byly dosavadní odstavce 2 a 3 označeny jako odstavce 3 a 4; ke změně v právním vymezení těchto kvalifikovaných skutkových podstat nedošlo. Druhá z nich – zákon č. 265/2001 Sb. – byla daleko zásadnější. S účinností od 1. 1. 2002 došlo v ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. k novému vymezení výší hraničních škod a od té doby škodou velkého rozsahu se rozumí škoda dosahující nejméně částky 5 000 000,- Kč (předtím to byla částka nejméně 1 000 000,- Kč). Už z tohoto vymezení je evidentní, že pro obviněného byla (i při současném hodnocení všech dalších okolností činu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák.) příznivější právní kvalifikace účinná v době rozhodování odvolacího soudu.
Je tomu tak ovšem i při souběžném posouzení této trestní normy s mimotrestní normou, která v daném případě jako jediná přichází v úvahu – zákonem č. 13/1993 Sb., celním zákonem. Ten sice byl v uvedeném mezidobí rovněž novelizován (zásadnější význam měla především novela provedená zákonem č. 187/2004 Sb., jímž byla s účinností od 1. 5. 2004 zrušena celá řada jeho ustanovení), avšak ani poté nelze činit závěr, že by jednání obviněného nemělo být trestně postižitelné. Skutek zjištěný soudy prvního a druhého stupně nepochybně byl v rozporu s celním zákonem účinným v době jeho spáchání (od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997), a v souladu s ním nebyl ani podle téhož zákona účinného v době rozhodování Vrchního soudu v Praze.
Poukazoval-li obviněný v této souvislosti na to, že v mezidobí vstoupil v platnost celní sazebník EU, a tvrdil-li, že podle nové zákonné úpravy jeho jednání nemělo žádný vliv na výměr cla, pak nevzal (resp. nechtěl vzít) v úvahu zjištění soudů, že do České republiky dovážel kuřecí maso převážně z Číny, avšak při celním řízení předstíral, že jde o zboží nakoupené u společnosti N. Ltd. G., ačkoliv s ní neobchodoval a společnost mu předkládané faktury, které soudy označily jako „fiktivní“, nevystavila. Právě tímto podvodným jednáním obviněný způsobil státu zkrácením cla škodu ve výši nejméně 6.881.919,- Kč.
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani argumentaci obviněného, že soud nesprávně zaměnil fyzickou osobu P. J. s právnickou osobou firmy P. CR, spol. s r. o. Podle §90 odst. 2 tr. zák. totiž platí, že jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Pojem právnické osoby přitom naše právní úprava výslovně nedefinuje, ale vychází ze skutečnosti, že právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty práva odlišné od fyzických osob, které jsou způsobilé k právům a povinnostem a jsou nadány odpovědností v právních vztazích. Právnická osoba proto může činit právní úkony jen svými orgány nebo je za ni mohou činit zástupci (srov. §20 odst. 1 občanského zákoníku a §13 odst. 1 věta druhá obchodního zákoníku). Právní úkony za právnickou osobu však mohou činit i fyzické osoby, které za právnickou osobu jednají na základě smluvního zastoupení.
Z tohoto pohledu přicházel a přichází v úvahu trestní postih statutárního orgánu právnické osoby, jímž bylo (a také je) třeba rozumět fyzickou osobu, která byla statutárním orgánem. Tak tomu bylo i v tomto případě, neboť provedeným dokazováním soudy zjistily, že obviněný se činu dopustil „jako jednatel a společník obchodní společnosti P. CR, s. r. o., se sídlem v P.“. Trestní právo je totiž založeno na individuální trestní odpovědnosti fyzických osob, a proto trestněprávní důsledky konkrétně zjištěného jednání musí snášet přímo fyzická osoba, která svým jednáním – třeba i v zastupování právnické osoby – naplnila všechny znaky skutkové podstaty toho kterého trestného činu.
Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v části, kde tvrdil, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném posouzení hmotných práv) namítal i porušení zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních publikované pod č. 550/1992 Sb., či ustanovení §259 odst. 4 a 5 tr. ř., pak je třeba dodat, že ani soud prvního stupně a posléze ani soud odvolací neučinil závěr, že by obviněný způsobil státu škodu i porušením zákona o dani z přidané hodnoty; naopak v závěru výroku odsuzujícího rozsudku je výslovně uvedeno, že zjištěným jednáním „… zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919 Kč, což je částka bez DPH“. Proto ani není zapotřebí touto námitkou se blíže zabývat.
Další dvě obviněným uplatněné námitky nemohou být podřazeny pod uvedený dovolací důvod už proto, že jsou ryze procesního charakteru (ustanovení §259 odst. 4 a 5 tr. ř. upravuje problematiku tzv. zákazu reformace in peius a citovaná Evropská úmluva vzájemnou pomoc ve věcech trestních).
V pořadí čtvrtým dovolacím důvodem, který obviněný ve svém podání uplatnil, byl důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Ten je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Obviněný ve svém podání spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé alternativě, neboť tvrdil, že v řízení předcházejícím rozhodnutí Vrchního soudu v Praze byl dán důvod dovolání uvedený pod písmenem g). Městský soud v Praze totiž jednání obviněného posoudil jako trestný čin „podle §148 odst. 1, 3 tr. zákona č. 152/95 Sb.“, který však trestním zákonem není a citované ustanovení neobsahuje. Odvolací soud toto pochybení sice napravil, avšak učinil tak v rozporu s ustanovením §259 odst. 4, 5 tr. ř., když jednání (obviněného) podřadil pod „§148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. v platném znění“. Obdobně prý vrchní soud pochybil, když v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. napravil pochybení soudu prvního stupně spočívající v tom, že v jeho rozsudku popsané jednání nevykazovalo skutkový znak zavinění.
Ani tomuto dovolacímu důvodu nelze přiznat opodstatnění. Už z předchozího textu odůvodnění tohoto usnesení (srov. shora) se podává, že obviněným namítaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl shledán buď jako uplatněný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., nebo jako zjevně neopodstatněný.
Pro úplnost je třeba poznamenat, že obviněný v úvodu svého podání sice výslovně deklaroval pouze shora zmíněné čtyři dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), e), g) a l) tr. ř., avšak v dalším textu dovodil další dva důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) a k) tr. ř., když měl za to, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud (ve věci prý nebyla poškozena Česká republika a případ nespadal do její jurisdikce, neboť clo se odvádí v H., tedy v SRN), a že uvedení porušeného fiskálního předpisu ve výrokové větě rozsudku chybí.
Zatímco druhým z těchto dovolacích důvodů se Nejvyšší soud již výše zabýval [v rámci úvah o namítaném důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a proto postačuje na příslušnou pasáž tohoto usnesení odkázat, je zapotřebí k prvému z nich uvést, že přichází v úvahu tehdy, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.
Z hlediska obsahu a konkrétní formulace námitek obviněným uplatněných v rámci tohoto dovolacího důvodu přichází v úvahu pouze varianta, že „ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud“. Za takový soud by bylo možno považovat ten, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími věcnou příslušnost soudů (srov. §16 a §17 tr. ř.). Reálně by se mohlo jednat o případ, kdy ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud (nebo jemu na roveň postavený soud – srov. §12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o němž měl ve smyslu §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (resp. Městský soud v Praze – srov. §12 odst. 4 tr. ř.). Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. však není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (srov. §18 tr. ř.).
Shora popsanou argumentací se však obviněný zcela evidentně dopustil záměny problematiky věcné příslušnosti soudu s otázkou místní příslušnosti soudu (neměl-li vůbec na mysli otázku pravomoci českých soudů, kterou by rovněž nebylo možné pod jmenovaný či jiný dovolací důvod podřadit). Za takové situace Nejvyšší nemohl tuto námitku obviněného považovat za relevantně uplatněnou.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného P. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud mohl o podaném dovolání rozhodnout v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že dovolací soud nerozhodoval o „podnětu a žádosti“ obviněného „k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř.“, kterýžto návrh obviněný učinil elektronickou poštou dne 25. 10. 2005, tedy jeden den před rozhodnutím o jeho dovolání.
Podle citovaného ustanovení sice může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, avšak v dané věci vůbec nepřicházelo v úvahu jej aplikovat. Obviněný totiž pětiletý trest odnětí svobody ve věznici s dozorem, uložený mu v této trestní věci, vykonávat nebude, neboť ten byl zrušen pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, a ve vztahu k němu mu byl uložen za podmínek §35 odst. 2. tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody na šest let se zařazením do věznice s dozorem (spolu s trestem zákazu činnosti spočívajícím v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let). Je-li obviněný dosud na svobodě, pak je evidentní, že v budoucnu mu hrozí výkon právě uvedeného souhrnného trestu uloženého v jiné jeho trestní věci.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a