ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.1310.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1310/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. listopadu 2006 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze, ze dne 18. července 2006, sp. zn. 61 To 267/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7, pod sp. zn. 39 T 76/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 7. března 2006, sp. zn. 39 T 76/2005, byl obviněný P. M. uznán vinným pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen peněžitý trest ve výměře 30 000,- Kč a pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v délce jednoho měsíce. Obviněnému byla dále uložena povinnost nahradit způsobenou škodu firmě C., s.r.o., a to ve výši 110 000,- Kč.
Stalo se tak na podkladě zjištění, že jako zaměstnanec firmy C., s.r.o.
1.) ve dnech 15. 4. 2003 a 8. 8. 2003 v rámci výkonu tehdejší funkce převzal od podnikatelky I. Š., dvakrát částku á 50 000,- Kč, celkem 100 000,- Kč, jako úhradu dluhu za zboží, z této částky složil na účet firmy zaměstnavatele dne 20. 8. 2003 částku 30 000,- Kč a se zbylou částkou 70 000,- Kč naložil nezjištěným způsobem, ke škodě firmy C., s.r.o.,
2.) dne 16. 9. 2003 z peněžního ústavu z účtu firmy C., s.r.o. k němuž měl dispoziční právo, vybral částku 10 000,- Kč, s níž naložil nezjištěným způsobem, ke škodě firmy C., s.r.o.,
3.) dne 19. 9. 2003 při předání pokladny v souvislosti s následným ukončením pracovního poměru, v pokladně zaměstnavatele, jejímž vedením byl pověřen, bylo zjištěno manko v částce 30 000,- Kč, které nevyúčtoval, s částkou naložil nezjištěným způsobem, ke škodě firmy C., s.r.o.
K odvolání obviněného rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. července 2006, sp. zn. 61 To 267/2006, podle §256 tr. ř. tak, že odvolání zamítl.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda jeho jednání je vůbec trestným činem. Podle názoru dovolatele soudy nesprávně pokládaly zadržení cizí věci za účelem zajištění vlastní pohledávky za „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu zákonných znaků trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Mezi ním a poškozeným existoval majetkový vztah, jemuž v souladu s principem subsidiarity trestní represe má být poskytována ochrana především prostředky práva občanského a obchodního, a to v souladu s principem „ultima ratio“. V této souvislosti též poukázal na to, že jeho jednání nevykazuje požadovaný stupeň společenské nebezpečnosti činu.
Dovolatel dále zopakoval námitky, které uplatnil již v podaném odvolání, tj. že soudy nepostupovaly v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť dostatečně nezjistily skutkový stav věci, prováděly pouze důkazy svědčící o jeho vině a nevypořádaly se s rozpory ve výpovědích svědků. V této souvislosti obviněný vyložil také ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a zdůraznil, že ačkoliv soudy měly aplikovat zásadu „in dubio pro reo“, neučinily tak, protože jej vyhodnotily jako nevěrohodnou osobu. Stejně jako v odvolání znovu zrekapituloval výpovědi svědků Z. Š., M. V. a R. K., a poukázal na jejich vzájemné rozpory; zdůraznil ty části výpovědí posledně dvou jmenovaných svědků, které potvrzují jeho obhajobu. Obviněný zopakoval tvrzení, že nechával na vlastní náklady provádět opravy aut poškozeného s tím, že si vynaložené finanční prostředky pak kompenzoval výběrem peněz z tržeb poškozené společnosti. Pokud nebyly na tyto opravy aut vystaveny doklady, bylo tomu tak pouze proto, že si to nepřál opravář. O tom, že není dovoleno vybírat finanční prostředky z účtu za účelem úhrady oprav vozidel obviněný nevěděl a ani vědět nemohl, neboť neměl podepsanou směrnici k vedení pokladny, ani dohodu o hmotné odpovědnosti. I v další části svého dovolání obviněný zopakoval námitky uplatněné v odvolání, když poukázal na nesrovnalosti ohledně dne ukončení jeho pracovního poměru u poškozené společnosti a okolnosti předání pokladny.
Závěrem shrnul, že soudy neprokázaly, že by svým jednáním naplnil po objektivní i subjektivní stránce skutkovou podstatu posuzovaného trestného činu, a to zejména pokud jde o úmysl ponechat si finanční prostředky poškozené společnosti pro sebe a nakládat s nimi jako s vlastními. Odpovídajícím způsobem nebyla stanovena ani výše způsobené škody, když skutková zjištění soudů nebyla v souladu s ustanovením „§89 odst. 15 tr. zák., ve znění platném do 31. 12. 1997“. V závěru podaného dovolání obviněný pak navrhl, aby „Nejvyšší soud podle §265b odst. 1 písm. k), písm. l) tr. ř. rozhodnutí odvolacího soudu i soudu I. stupně zrušil“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k podanému dovolání obviněného vyjádřil tak, že námitkám dovolatele nelze přisvědčit. Námitka obviněného, že svým jednáním pouze realizoval zadržovací právo nemůže obstát. Obviněný měl k dispozici legální cesty k dosažení uspokojení svých případných finančních nároků vůči svému zaměstnavateli, avšak namísto toho jednal zcela svévolně. Pokud tvrdil, že nejednal v úmyslu přisvojit si cizí věc, jsou tato jeho tvrzení v příkrém rozporu se skutkovými zjištěními soudů, kterým odpovídá i právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný měl z titulu vykonávané práce oprávnění disponovat s účtem společnosti a s pokladní hotovostí, logicky však neměl souhlas kompenzovat své případné vlastní náklady vložené do opravy vozidel z finančních prostředků společnosti. K dovolací námitce obviněného stran nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti jeho jednání poukázal na právní názor obsažený v rozhodnutí publikovaném pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky tak jak byly výše rozvedeny, směřují zčásti i vůči skutkovým závěrům obou soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že soudy neučinily skutková zjištění v souladu s ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. ř., prováděly pouze důkazy svědčící o vině obviněného, dostatečně se nevypořádaly se vzniklými pochybnostmi o zjištěném skutkovém stavu, jakož i s rozpory ve výpovědích svědků (Z. Š., M. V., R. K.) nebo v předložených listinných důkazech, a na podkladě toho potom nesprávně dospěly k závěru, že se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Rovněž tvrzením, že „…skutková zjištění soudu nebyla učiněna v souladu s ustanovením §89 odst. 15 tr. zák., ve znění platném do 31. 12. 1997, pokud se týká stanovení výše škody…“, které však blíže již neodůvodnil, dovolatel zřejmě brojil proti skutkovým závěrům ohledně zjištěné výše způsobené škody. Soudy přitom učinily ve vztahu k naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., tj.způsobení škody na cizím majetku ve výši nikoli malé /§89 odst. 11 tr. zák./, zcela dostatečná skutková zjištění, když vycházely zejména ze svědeckých výpovědí a jim korespondujících listinných důkazů a způsobená škoda přesahuje mnohonásobně zákonnou hranici škody nikoli malé. S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu však dovolatel naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání bylo s ohledem na princip subsidiarity trestní represe a z něj vyplývající pojetí trestního práva jako ultima ratio nesprávně kvalifikováno jako trestný čin, neboť pouze vykonával své právo (tj. zadržovací právo podle občanského zákoníku) a svým jednáním tak realizoval vlastní pohledávky vůči poškozené společnosti. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
K tomu je třeba uvést, že v právním státě je nepochybně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady pro vznik trestní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku („ultima ratio“), nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (k tomu srov. také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01). Ze zmiňovaného principu tedy vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být uplatňována především prostředky práva občanského a obchodního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Právě o takový případ se však v posuzované věci jedná, neboť obviněný všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. naplnil.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo disponuje s cizí svěřenou věcí tak, jako by byla jeho vlastní, a přisvojí si ji a způsobí-li škodu nikoliv malou (tj. nejméně 25.000,- Kč - §89 odst. 11 tr. zák.)
Z provedeného dokazování nalézacího soudu, opírajícího se o svědecké výpovědi (Z. Š., M. V. a R. K.) a provedené listinné důkazy (k tomu blíže str. 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), vyplynulo, že obviněný P. M. v postavení zaměstnance poškozené společnosti, kterému bylo svěřeno určité omezené nakládání s jejími finančními prostředky (s hotovostní pokladnou a bankovním účtem poškozené společnosti), postupně, bez souhlasu a bez vědomí společnosti, odčerpal z jejích finančních prostředků celkovou částku ve výši 110 000 Kč a naložil s ní blíže nezjištěným způsobem.
Obhajoba obviněného, že svým jednáním pouze kompenzoval své pohledávky za společností, tedy že si finanční prostředky společnosti nepřisvojil, nýbrž je pouze za podmínek občanského zákoníku k zajištění svých pohledávek zadržel, nemůže obstát. Smyslem uplatnění zadržovacího práva /§175 a násl. obč. zák./ je zajištění zadržitelovy splatné pohledávky až do doby, kdy bude uspokojena, za předpokladu, že jde o věc movitou, a že ji má ten, kdo je povinen ji vydat u sebe. Smyslem je tedy vytvoření určitého tlaku na dlužníka, který se ocitl v prodlení, aby alespoň dodatečně svůj závazek splnil. V tomto ohledu je významné zjištění, že obviněný po celou dobu, kdy tzv. kompenzoval své náklady za společností čerpáním jejích finančních prostředků, ke kterým měl z titulu svého postavení přístup, vůči poškozené společnosti žádnou svou konkrétní pohledávku vymezenou důvodem, výší a termínem splatnosti nedeklaroval a neuplatnil (k tomu též rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tdo 153/2006 ze dne 15. února 2006). Uplatnění zadržovacího práva tedy v tomto posuzovaném případě nepřichází v úvahu. Už vůbec potom nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že „…zadržení cizí věci za účelem zajištění své pohledávky nelze pokládat za přisvojení si cizí věci ve smyslu ustanovení §248 tr. zák., a to ani v případě, že by nebyly splněny všechny podmínky zadržovacího práva podle občanského zákoníku…“. Pouze za splnění zákonných podmínek ustanovení §175 a násl. obč. zák. bude zadržení cizí věci výkonem práva /§177 obč. zák./, v ostatních případech půjde pouze o svévolné a protiprávní jednání.
Obstát nemůže ani dovolací námitka obviněného, že nevěděl o zákazu výběru finančních prostředků z pokladny a z bankovních účtů pro účely úhrad oprav vozidel, neboť nepodepsal příslušnou směrnici o vedení pokladny a navíc s poškozenou společností neuzavřel dohodu o hmotné odpovědnosti. Ta okolnost, zda obviněný podepsal dohodu o hmotné odpovědnosti (§176 zákoníku práce), popřípadě zda podepsal interní směrnici o toku finančních prostředků v poškozené společnosti, není sama o sobě rozhodující z hlediska předpokladů nutných pro naplnění zákonných znaku skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 4 Tz 134/2001). Ze skutkových zjištění nalézacího soudu přitom vyplývá, že obviněný byl se způsobem ukládání finanční hotovosti obeznámen, a to podle směrnice č. 2 k předávání hotovosti a že mu byl rovněž znám způsob nakládání s finančními prostředky, neboť před spácháním posuzovaného činu podle interních předpisů společnosti vždy postupoval.
Subjektivní stránka trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. je naplněna tehdy, je-li dán úmysl ve vztahu ke všem zákonným znakům této skutkové podstaty /§4 tr. zák./. Obecným předpokladem je, aby úmysl pachatele přisvojit si cizí svěřenou věc vznikl až poté, co mu byla taková věc svěřena. Vyloučeno však není, aby existoval již při svěření věci, jestliže svěření nebylo dosaženo vyvoláním nebo využitím omylu.
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (k tomu srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V tomto směru ze skutkových zjištění obou nižších soudů jednoznačně vyplývá, že obviněný z titulu svého postavení v zaměstnání u poškozené společnosti při nakládání s jejími finančními prostředky (tj. když pro ni přijímal tržby od odběratelů, disponoval s jejími hotovými penězi v pokladně a realizoval své oprávnění vybírat peněžní částky z jejího účtu) neoprávněně odčerpal z jejího majetku celkem částku 110 000 Kč a s ní pak disponoval jako s vlastní. Obviněný popsaným způsobem jednal bez vědomí a souhlasu svého zaměstnavatele, kterému vůbec neoznámil zadržení peněz z důvodů údajné kompenzace svých pohledávek vůči němu, a poté, co byl obviněný bývalým zaměstnavatelem (poškozenou společností) vyzýván k podání vysvětlení, k uhrazení odčerpaných finančních prostředků, případně doložení potřebných dokladů k provedení dodatečného vyúčtování, tak nic z toho neučinil, a jeho jedinou reakcí bylo ukončení jakékoliv komunikace s poškozenou společností. Na základě těchto zjištění pak soudy opodstatnily závěr o existenci úmyslné formy zavinění obviněného, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého /§4 písm. b) tr. zák./.
Nelze tedy mít pochyb, že jednání obviněného, tak jak je uvedeno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i odvolací soud, formální požadavky trestního zákona uvedené v §248 odst. 1, 2 tr. zák. naplnilo. Pokud jde o materiální podmínku trestného činu, tj. zda v uvedeném případě čin obviněného dosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.); to však není případ posuzované věci obviněného.
Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík