ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.1202.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 1202/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce V. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované A. R., zastoupené advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 15/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 9. prosince 2004, č. j. 15 Co 316/2004-160, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře jako soud odvolací rozsudkem z 20. 1. 2000, č. j. 15 Co 649/99-27, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále „soud prvního stupně“) z 2. června 1999, č. j. 11 C 38/99-12, kterým byla zamítnuta žaloba, aby bylo určeno, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí parcelní číslo 171 o výměře 244 m2 zastavěná plocha s obytným domem čp. 70 a zahradou parcelní číslo 172 o výměře 319 m2, které jsou nyní zapsány v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v T. na LV č. 2908 pro obec T., katastrální území H. ve vlastnictví žalované“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení a návrh na připuštění dovolání zamítl.
Odvolací soud převzal skutkové zjištění soudu prvního stupně, že žalobce nabyl vlastnictví k předmětným nemovitostem dědictvím po matce A. V., zemř. 12. 9. 1946. Vyhláškou ministryně výživy z 3. 7. 1948, uveřejněnou pod č. 1476 Úředního listu, bylo rozhodnuto o znárodnění firmy „A. V. a spol. T.“. Výměrem Ministerstva výživy z 10. 10. 1950 byl vymezen rozsah tohoto znárodnění a dalším výměrem Ministerstva potravinářského průmyslu z 18. 12. 1952 byly do majetkové podstaty znárodněného majetku začleněny i předmětné nemovitosti. Kupní smlouvou a dohodou z 3. 11. 1966 (zástupcem státu podepsanou 4. 11. 1966) od prodávajícího státu nabyli dům čp. 70 jako kupující do spoluvlastnictví manželé V. a A. K. v rozsahu ideální ½ a druhou ideální ½ nabyla žalovaná. Dne 15. 1istopadu 1971 V. K. zemřel a žalovaná se stala vlastnicí i druhé ideální ½ poloviny domu čp. 70, která byla předmětem dědictví na základě vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů V. a A. K. (právo osobního užívání pozemků přecházelo na dědice ze zákona). Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře z 2. 7. 1997, č. j. 15 Co 235/97-182, byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ze 7. 2. 1997, č. j. 6 C 108/92-147, kterým byla zamítnuta žaloba, aby A. R. (žalované v tomto řízení) a A. K. bylo uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání nemovitostí - domu čp. 70 a pozemků parc. č. 171 a č. 172 - podle §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Soudy obou stupňů dospěly v restitučním řízení sp. zn. 6 C 108/92 k závěru, že předmětné nemovitosti nesloužily provozu znárodněného podniku, tj. ubytování jeho zaměstnanců a o jejich znárodnění tak bylo rozhodnuto v rozporu s §4 odst. 2 dekretu č. 101/1945 Sb., který stanovil, že znárodnění se týká veškerých nemovitostí, budov a zařízení sloužících provozu znárodněného podniku. Odvolací soud ještě dodal, že rozpor se zákonem je dán i tím, že výměr z 18. 12. 1952 byl vydán nikoli ministrem, ale jen jeho náměstkyní. Žaloba byla zamítnuta vůči žalované A. K. proto, že ke dni účinnosti restitučního zákona nemovitosti nebyly v jejím držení a vůči A. R. z toho důvodu, že nemovitosti nenabyla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění (§4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.). V tomto dalším řízení o určení vlastnictví soudy obou stupňů poukázaly na to, že byť při znárodnění nemovitostí byly porušeny právní předpisy, neznamená to, že nedošlo k přechodu vlastnického práva na stát. Také správní akty vydané v rozporu s obecně závaznými předpisy, nejde-li o nicotné správní akty, přivodí zamýšlené důsledky, nedojde-li k jejich zrušení či změně v zákonem předepsaným způsobem. Předmětné výměry nicotnými správními akty (paakty) nejsou. Skutečnost, že proces znárodnění byl dovršen v rozporu s tehdy platnými předpisy, mohla znamenat pouze důvod ke změně či zrušení výměru nebo restituční titul, nikoliv způsobovat nicotnost aktu. Žalobce pozbyl vlastnictví k nemovitostem znárodněním a jeho vlastnického právo k nim nebylo obnoveno ani podle restitučního zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud České republiky usnesením z 24. 4. 2002, č. j. 22 Cdo 1183/2000-47, jako nepřípustné odmítl. Nepovažoval otázku, zda výměry z 10. 10. 1950 a z 18. 12. 1952 jsou nicotným právním aktem, za otázku zásadního právního významu, když závěr odvolacího soudu, že nejde o nicotné právní akty, ale jen správní akty vadné, které nebyly zrušeny a mají proto právní účinky, odpovídají judikatuře Nejvyššího soudu.
Proti shora uvedeným rozsudkům podal žalobce ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze 31. 1. 2003, sp. zn. IV. ÚS 208/2000, rozsudek Okresního soudu v Táboře z 2. června 1999, č. j. 11 C 38/99-12, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 20. ledna 2000, č. j. 15 Co 649/99-27, zrušil. Dospěl k závěru, že vlastnictví k nemovitostem na stát výměrem, který nebyl podepsán ministrem, nepřešlo a proto bude třeba zabývat se námitkou žalované, že vlastnictví k nemovitostem nabyla vydržením.
Odvolací soud dalším rozsudkem z 9. 12. 2004, č. j. 15 Co 316/2004-160, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z 23. 3. 2004, č. j. 9 C 15/2003-111, kterým byla žaloba znovu zamítnuta.
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žalovaná i její rodiče byli na základě kupní smlouvy z 3. 11. 1966 v dobré víře, že nabyli spoluvlastnické podíly k domu čp. 70. Šlo o smlouvu registrovanou 4. 11. 1966 státním notářstvím, ke které udělil souhlas ONV T. rozhodnutím z 13. 9. 1966 a dodatkem 10. 10. 1966. Soudy vyšly i ze zjištění, že žalovaná v době uzavření smlouvy nebyla uživatelkou bytu v domě čp. 70, ale v domě s rodiči bydlela a připouštěla svou vědomost o tom (jak vypovídali i někteří svědkové), že rodina V. se i po znárodnění cítí být vlastníky sporných nemovitostí a jednou je bude chtít zpět. To však neznamenalo, že žalovaná i její rodiče nemohli být v dobré víře o nabytí domu od státu, se kterým stát nakládal a sám žalobce se o koupi domu od státu ucházel. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná, případně její právní předchůdci, získali nemovitosti lstí nebo podvodem, že by zasahovali do ocenění nemovitostí, určení kupní ceny ve výši 59 858 Kč, včetně poskytnuté slevy, že by se dopustili v procesu převodu nemovitosti jednání, jež by mohlo představovat nějaký úskok či nekalé praktiky. Odvolací soud považoval za nesprávný pouze skutkový závěr soudu prvního stupně, že souhlas s prodejem domu, který byl původně vydán jen manželům K., a teprve dodatečně žalované, je opatřen razítkem MNV, nikoliv vydávajícího orgánu. Ve spise Státního notářství v Táboře sp. zn. N 254/66, NZ 224/66 je totiž založen pouze opis rozhodnutí ONV T. z 13. 9. 1966, na kterém je i sporný dodatek z 10. 10. 1966. Vzhledem k tomu, že se jedná o opis, nemůže být na listině žádný podpis a razítko rozhodujícího orgánu, pouze opis těchto údajů ve slovním vyjádření, ale je zde podpis a razítko toho orgánu, který opis provedl. Tím je MNV H., takže soud prvního stupně patrně mylně vycházel z toho, že právě tento orgán udělil žalované souhlas. Z obsahu listiny však jasně plyne, že stejně jako rozhodnutí z 13. 9. 1966, tak i dodatek z 10. 10. 1966 vydal ONV T., odbor průmyslový. Opis listiny je uvedeným způsobem ověřený, je součástí registračního spisu a není důvodu pochybovat o jeho autentičnosti. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že došlo k vydržení vlastnického práva ke sporným nemovitostem ze strany žalované, a to domu čp. 70 k 1. 4. 1984 a pozemků k 1. 1. 1992, neboť žalovaná po zákonem stanovenou dobu nemovitosti držela. Poukázaly na to, že kupní smlouva z 3. 11. 1966 byla dvoustranným úkonem, v rámci něhož přišla ze strany prodávajícího (státu) konkrétní nabídka kupní ceny, a to na základě jeho vlastního ocenění, jež se přitom muselo řídit tehdy platnou vyhláškou o oceňování nemovitostí, stejně jako sám prodávající rozhodl o výši slevy, a tedy autoritativně stanovil kupní cenu. Jako logický se jeví argument žalované, že právě stát jako prodávající byl pro ní garantem toho, že proces převodu je v pořádku. Dobrá víra žalované vyplývá i z dodatku rozhodnutí ONV T. z 10. 10. 1966 a především pak následného převodu, který se uskutečnil formou v té době obvyklou, když smlouvy sepsané formou notářského zápisu byly řádně registrovány. Není na místě požadovat, aby kupující zjišťovali právní stav ohledně oceňování nemovitostí, když z jejich pohledu nebyla známa žádná okolnost, která by je měla vést k takové opatrnosti. Soudy tak shledaly, že u žalované i manželů K. byla dobrá víra nepochybně dána. Pokud jde o vydržení domu, vyšly z toho, že přešel do držby žalované a jejích rodičů v roce 1966 za účinnosti občanského zákoníku zákona č. 40/1964 Sb. (dále „ObčZ“), který vydržení jako nabytí vlastnického práva vůbec neobsahoval. Vydržení bylo znovu zakotveno do ObčZ novelou provedenou zákonem č. 131/1982 Sb. Podle tohoto zákona subjektem vydržení mohl být pouze občan, způsobilým objektem pak věci, jež mohly být předmětem tzv. osobního vlastnictví. Podle §135a odst. 1 tohoto zákona, vlastníkem věci, která může být předmětem osobního vlastnictví se stane občan, který má nepřetržitě v držbě movitou věc po dobu 3 let a nemovitou věc po dobu 10 let. Podle §507a odst. 3 tohoto zákona se do doby držby započítává i doba, po kterou občan nebo jeho právní předchůdce měl věc nepřetržitě v držbě před 1. 4. 1983; tato doba však neskončí dříve než uplynutí jednoho roku od tohoto dne. Pokud tedy žalovaná nemovitosti řádně držela před 1. 4. 1983 po dobu alespoň 9 let, započítává se jí tato doba pro vydržení, tak že skončí 1. 4. 1984. U žalované je možné započítat v její prospěch i dobu, po kterou polovinu domu čp. 70 drželi její právní předchůdci, tedy v době od registrace smlouvy do právní moci dědického rozhodnutí z 25. 2. 1972 (§507a odst. 3 ObčZ ve znění zákona č. 131/1982 Sb., §872 odst. 6 ve znění zákona č. 509/1991 Sb.). K pozemkům soud prvního stupně uvedl, že byly podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění platném do l. ledna 1992 vyloučeny z vydržení, avšak byly oprávněným předmětem držby. Ke dni nabytí účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. uvedené omezení odpadlo a uplatnily se právní důsledky oprávněné držby, které dříve zákon vylučoval. Žalovaná nabyla vlastnictví ke sporným pozemkům vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který stanoví, že oprávněný držitel se stane vlastníkem věci, jestliže ji má v držbě nepřetržitě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, když podle §872 odst. 6 ObčZ ve znění účinném k 1. 1. 1992 se oprávněný držitel stává vlastníkem nemovitosti má-li ji k 1. 1. 1992 nepřetržitě v držbě po dobu deseti let. Do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba započíst i držbu vykonávanou před 1. 1. 1992. Dobrá víra žalované a oprávněná držba sporných pozemků žalovanou jako předpoklady vydržení trvaly od roku 1966 do 1. 1. 1992, a žalovaná vydržením k tomuto datu sporné pozemky nabyla do vlastnictví. Významná není ani ta skutečnost, že pozemky byl přiděleny do osobního užívání jen manželům K., neboť žalovaná sama od roku 1972 po dobu delší než zákonem stanovených 10 let držela všechny nemovitosti v dobré víře, když ani po celé toto období nebyla seznámena se žádnou skutečností, která by v ní objektivně mohla vyvolat pochybnost o tom, že jí tyto věci nepatří.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud projednával věc v nesprávně obsazeném senátu, neboť žalobce uplatnil proti člence tohoto senátu JUDr. V. námitku podjatosti, o níž nebylo rozhodnuto. Odvolací soud nepřipustil doplnění dokazování navržené žalobcem, přestože námitku žalobce, že soud prvního stupně nepoučil účastníky ve smyslu §119a OSŘ shledal oprávněnou. Odvolací soud také neumožnil žalobci seznámit se s písemným vyjádřením žalované k odvolání, které mu nebylo doručeno. Rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku dobré víry a vydržení v rozporu s hmotným právem a rozdílně od dovolacího soudu, a jde proto o rozhodnutí zásadního významu. Soudy obou stupňů sice dospěly ke správnému skutkovému zjištění, že při prodeji nemovitostí mezi MNV H., žalovanou a jejími rodiči byl porušen zákon a bylo postupováno v rozporu se směrnicí o prodeji rodinných domků z národního majetku občanům, ale nepřihlédly k nim při posouzení dobré víry. Pokud odvolací soud činil zjištění ohledně dodatku rozhodnutí ONV z 13. 9. 1966, pak spis státního notářství, v němž se rozhodnutí nachází nebyl k důkazu čten, a proto uvedená zjištění nemají oporu v provedeném dokazování. Navíc byl dodatek nesprávně vyhodnocen, neboť podle žalobce byl vydán MNV H. a je tak důkazem o neexistence dobré víry na straně žalované. O tom svědčí i její závěrečné vyjádření před soudem prvního stupně, v němž uvedla, že nemovitosti mohly být žalobci v roce 1966 ztěží prodány, když byl majitelem, kterému byly znárodněny. Žalovaná i její rodiče také věděli, že žalobce se nemovitostí nikdy nezřekne. Žalovaná neoznačila žádný důkaz, kterým by prokázala, že od počátku byla v dobré víře. Neunesla důkazní břemeno, neboť její vyjádření, hodnocené soudy obou stupňů, nejsou důkazem podle §131 OSŘ. Rozhodnutí o zřízení osobního práva užívání pozemku nebylo ve vztahu k žalované nikdy vydáno, stejně jako neexistuje rozhodnutí o prodeji domu žalované. Z dodatku z 10. 10. 1966 vyplývá, že se MNV v H. se žalovanou a K. dohodl o jejím přistoupení k prodeji s tím, že by prodej jinak nemohl proběhnout, neboť K. neměli na zakoupení žádné finanční prostředky. Podle žalobce byl obsah znaleckého posudku, kterým byla stanovena cena domu, žalované a jejím rodičům znám, a od počátku také věděla, že nebylo oceněno vše, jak žalobce uvedl již v odvolání. MNV H. přizval účelově do procesu koupě žalovanou, která nesplňovala podmínky pro koupi domu, když nebyla nájemnicí ani neměla finanční prostředky na zaplacení kupní ceny. Dobrá víra žalované i K. je zpochybněna i tím, že byli opakovaně informování, že se žalobce i v době nesvobody cítí vlastníkem a svého vlastnictví se nevzdává. Objektivně tedy žalovaná ani manželé K. nejsou v dobré víře od samého počátku a nedostatek dobré víry nemohl zhojit ani převod kupní smlouvou sepsanou státním notářstvím. Soudy se nesprávně vypořádaly i s otázkou vydržení vlastnického práva k pozemkům. Právo osobního užívání pozemku není právo vlastnické, neboť se jednalo stále o majetek státu, navíc za situace, kdy právo osobního užívání pozemku se měnilo na právo vlastnické až k 1. 1. 1992. Není splněna ani vydržecí lhůta k pozemkům, protože žalovaná k uvedenému datu již věděla, že žalobce se domáhá vrácení svého majetku právní cestou. Z restitučního spisu, kterým byl proveden důkaz, vyplývá, že žalobce požádal žalovanou o vydání nemovitostí už dopisem z 26. 9. 1991. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, uveřejněné pod C 1164 ve Svazku 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck - dále „Soubor rozhodnutí“). Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet. V dovolacím řízení nelze také přihlížet k novým skutečnostem (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 535/2000, publikovaný pod C 9, svazek 1, v Souboru rozhodnutí a dále i usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 121/99, publikované pod C 333, svazek 4, v Souboru rozhodnutí.) Teprve v dovolání přichází totiž žalobce s námitkou, že žalovaná nemohla být v dobré víře, že jí náleží právo osobního užívání předmětných pozemků i k 1. 1. 1992, když ji dopisem z 27. 9. 1991 vyzval k jejich vydání. Ani v připojeném restitučním spise zn. 6 C 108/92 se dopis nenachází.
Dovolací soud neshledává, že by rozsudek odvolacího soudu byl rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolací soud přezkoumává otázku existence dobré víry držitele, že mu věc patří jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. publikované pod 22 Cdo 1689/2000, uveřejněné pod C 1068 sv. 15, Souboru rozhodnutí). Tak tomu v daném případě nebylo. Nejvyšší soud přihlíží také k tomu, že poté, kdy v dané věci rozhodoval usnesením z 24. 2. 2002, č. j. 22 Cdo 1183/2000-47, byla sjednocena judikatura dovolacího soudu v otázce vztahu ochrany podle obecného a restitučního předpisu. Podle rozsudku velkého senátu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 (C 2187/sešit 27 Souboru civilních rozhodnutí), nemůže se žalobce se domáhat ochrany podle obecného předpisu, pokud by mu příslušela ochrana vlastnického práva k pozemku podle předpisu speciálního, kterým byl v uvedené věci zákon o půdě č. 221/1992 Sb. Jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2245/2003, uvedený závěr platí i pro další restituční předpisy, kromě jiného i pro zákon č. 87/1991 Sb., podle kterého domáhal se žalobce ochrany vůči žalované ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 108/92. To vyplývá i ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. 21/05 z 1. 11. 2005, publikovaného na internetových stránkách Ústavního soudu, v němž je uvedeno, že „žalobou na určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství.“ Dále velký senát Nejvyššího soudu dospěl v rozsudku ze 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, k závěru, že „oprávněný držitel práva osobního užívání pozemku se stal k 1. 1. 1992 vlastníkem pozemku, ke kterému bylo právo osobního užívání zřízeno.“
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je v souladu s již sjednocenou judikaturou dovolacího soudu. Proto není dovolání proti tomuto rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné. Dovolací soud, aniž se zabýval namítanými vadami řízení (§242 odst. 3 věta druhá), dovolání pro nepřípustnost odmítl /§243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/. Jen pro úplnost dovolací soud uvádí, že usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II ÚS 3/05, byla zamítnuta ústavní stížnost, kterou žalobce podal proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze 4. 10. 2004, č. j. Nco 111/2004-140, kterým bylo rozhodnuto o tom, že soudci odvolacího soudu JUDr. R. O., JUDr. M. P., JUDr. I. K. a Mgr. P. P. nejsou vyloučeni z projednání a rozhodování ve věci sp. zn. 9 C 15/2003. Ústavní soud mimo jiné uvedl, že žalobce nevznesl námitku podjatosti těchto soudců a ani soudkyně JUD. L. V. při jednání odvolacího soudu 2. 12. 2004. To bylo odročeno za účelem vyhlášení rozsudku na 7. 12. 2004.
Žalovaná byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. ledna 2006
JUDr. Marie Rezková, v.r.
předsedkyně senátu