ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2764.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 2764/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc. a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátem, proti žalované D. S., zastoupené advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 37/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.5.2005, č.j. 62 Co 118/2005-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.5.2005, č.j. 62 Co 118/2005-31, potvrdil ve věci samé rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13.10.2004, č.j. 7 C 37/2004-17, kterým tento soud uložil žalované povinnost vyklidit byt č. 9 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím ve 3. podlaží domu čp. 1643 v P., a vyklizený předat žalobkyni do pěti měsíců od právní moci rozsudku. Zároveň změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že výši nákladů řízení, které je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni zvýšil z původních 5.100,- Kč na 5.175,- Kč a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni částku ve výši 3.950,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí, k rukám jejího advokáta.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zejména uvedl, že přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ust. §212 a §212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná předmětný byt užívá bez právního důvodu, neboť na ni nepřešlo ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák. nájemní právo po předchozí nájemkyni, která zemřela. Dle odvolacího soudu bylo v řízení postaveno na jisto, že žalované ke dni smrti V. E. svědčilo spoluvlastnické právo k nemovitosti, a to k domu v k.ú. Jeseník, a že tedy žalovaná měla „vlastní byt“ ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák., neboť disponovala právním titulem, který zakládal její právo na bydlení, jež podle své povahy sloužilo k trvalému uspokojování její potřeby bydlet. Odvolací soud považoval za irelevantní, že žalovaná předmětný dům do smrti jmenované používala pouze k rekreaci. Za rozhodující považoval, že měla právní možnost tuto nemovitost užívat, tedy že zde existovaly objektivní znaky tohoto právního titulu, nikoli subjektivní vůle žalované využívat ji pouze k rekreaci. S ohledem na výše uvedené odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou dány podmínky k tomu, aby žalobě na vyklizení bylo ve smyslu ust. §126 obč. zák. vyhověno. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že vyklizení bytu není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť žalovaná má možnost bydlet v rodinném domě svého manžela. Podle ustálené judikatury má právo bydlet v rodinném domě, vlastnicky náležejícím jejímu manželovi, a z tohoto titulu odvozovat své právo v tomto domě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů. K tomuto právu patří totiž mimo jiné povinnost manželů žít spolu (§91 zákona o rodině), na tomto základě má manžel – nevlastník, právo bydlet spolu se svým manželem – vlastníkem a manžel je povinen mu užívání umožnit. Tvrzení žalované, že spolu s manželem nevedou společnou domácnost a že o jejím vedení ani v souvislosti se sňatkem neuvažovali, považoval odvolací soud za ryze účelová, když dle jeho názoru nelze hovořit o rozvratu jejich manželství, jak to má na mysli zákon o rodině (§24 zákona o rodině). Dle odvolacího soudu bylo třeba rovněž přihlédnout i k okolnostem na straně žalobkyně, zejména k tomu, zda by bylo spravedlivé po ní žádat, aby žalovaná byla upřednostněna na úkor zájmu žalobkyně jako vlastníka na realizaci jejího vlastnického práva. Dle odvolacího soudu by bylo v rozporu s dobrými mravy, kdyby žalobkyně měla za situace, kdy žalovaná bydlí v bytě bez právního důvodu a je schopna uspokojit svoji bytovou potřebu vlastními prostředky, strpět její další bydlení v bytě. Odvolací soud dále neshledal důvodnou námitku žalované, že v rozhodnutí soudu prvního stupně je nesprávně uvedeno, že má povinnost vyklidit byt č. 9, a nikoli byt č. 13, který fakticky obývá, neboť žalovanou uváděné číslo bytu nevyplývá ze žádného důkazu provedeného v řízení a žalovaná tuto námitku vznesla až v odvolacím řízení, ač byla soudem prvního stupně poučena ve smyslu ust. §119a o.s.ř., a proto se jí odvolací soud nemohl zabývat.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný potvrdil.
Dovoláním ze dne 30.6.2005, podaným na poště dne 1.7.2005, doručeným soudu prvního stupně dne 4.7.2005, žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
V dovolání žalovaná zejména uvedla, že otázku zásadního právního významu spatřuje kromě dalšího v tom, že je třeba, aby dovolací soud postavil na jisto výklad a aplikaci ust. §706 odst. 1 obč. zák., a to zejména pokud se jedná o splnění jedné ze dvou základních zákonných podmínek pro přechod práva nájmu na právního nástupce původního nájemce, v daném případě dceru, tj. podmínky existence či neexistence vlastního bytu. Dovolatelka je toho názoru, že pokud soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 349/99, pak je toto použito účelově formou citace pouze jeho určitých částí, bez objektivních souvislostí. Existuje celá řada rozhodnutí soudů nižších stupňů, které neposuzují danou záležitost jednotně a tak, jak jí vyložil soud prvního stupně. Odvolací soud uvedený judikát do odůvodnění svého rozhodnutí výslovně nepřevzal, když svou argumentaci zaměřil zejména směrem k tvrzené možnosti žalované uspokojit bytovou potřebu v nemovitosti jejího manžela. Dle dovolatelky soudy obou stupňů pochybily pokud dospěly k závěru, že existence vlastního bytu žalované by měla být odvozována od jejího spoluvlastnického práva k domu čp. 259 v k.ú. a obci J. a pokud v tomto případě neaplikovaly ust. §139 odst. 2 obč. zák. a ustanovení související, která upravují institut spoluvlastnictví a vzájemné vztahy mezi spoluvlastníky. Jelikož v době smrti své matky byla spoluvlastnicí ideální 1/3 uvedené nemovitosti, bylo ve smyslu ust. §139 odst. 2 obč. zák. výhradním právem většinové spoluvlastnice rozhodnout o způsobu užívání předmětné nemovitosti. Dovolatelka dále uvedla, že neměla souhlas většinové spoluvlastnice k trvalému užívání předmětné nemovitosti, z jejího rozhodnutí byla nemovitost vybavena toliko k rekreačnímu způsobu užívání. Jestliže se stala výhradní vlastnicí nemovitosti až následně vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí na základě příslušného dědického rozhodnutí, nelze jí sankcionovat tím, že by byla nucena vyklidit byt, který prokazatelně se svojí matkou užívala od roku 1986. Dále uvedla, že po smrti matky, aby zabránila rychlému chátrání nemovitosti, dala tuto od 1.10.2003 do 31.10.2004 panu J. G. k užívání s tím, že tento měl povinnost o nemovitost pečovat a udržovat ji v dobrém technickém stavu. I nadále pak činí kroky k tomu, aby obstarala osobu, která by za možnost bydlení v předmětné nemovitosti tuto spravovala a opečovávala. Dovolatelka dále nepovažuje za odpovídající aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. na daný případ. V P. žije již od roku 1974 a v předmětném bytě od roku 1986. Od roku 1995 byly veškeré platby spojené s hrazením předmětného bytu prováděny výhradně z jejich finančních prostředků. Dále uvedla, že v P. má jak ona, tak její dcera veškeré sociální a další zázemí, rovněž zde pracuje. Pokud i za této situace soudy obou stupňů vykazují žalovanou spolu s dcerou do obce Jeseník, pak lze toto sotva považovat v souladu s dobrými mravy. Dle dovolatelky soudy obou stupňů vyložily pojem „vlastní byt“ příliš extenzivním způsobem, když lze vyjít z analogického použití ust. §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., u kterého judikatura nepřipouští přivolení k výpovědi z nájmu bytu právě např. z důvodu nutnosti dojíždění do zaměstnání. Druhou otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatelka v rozsahu vzájemných práv a povinností mezi manžely plynoucích pro ně ze zákona o rodině, a to ve spojení s právem vlastnickým. Dle dovolatelky je její manželství od začátku svazkem čistě formálním, když důvodem sňatku byla její gravidita. Proto žila s nezletilou dcerou v předmětném bytě, manžel pak přispíval na dceru finančně a materiálně. Trvalý pobyt v P. umožňuje osobní styk otce s dcerou, spolužití pod jednou střechou je ovšem dle dovolatelky nemožné, resp. zcela vyloučené. Manžel je sice výlučným vlastníkem nemovitosti čp. 983 v P., ovšem nepřeje si, aby spolu s dcerou v jeho domě žila. Bylo by to navíc fakticky nemožné, neboť dům je z větší části používán pro podnikatelské účely. Dovolatelka je toho názoru, že ze zákona o rodině ani z jiného právního předpisu nevyplývá povinnost manžela umožnit své manželce užívat nemovitost, která je jeho výlučným vlastnictvím. Za neudržitelný pak považuje dvojí přístup k institutu vlastnictví, když zatímco žalobkyni se soudy snaží chránit její vlastnické právo, tak na druhé straně se snaží žalovanou vnutit do domu jejího manžela. Dovolatelka navíc rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nevykonatelné, neboť zcela neurčitým způsobem specifikuje byt, který má opustit. Rovněž nesouhlasí s procesním postupem odvolacího soudu v části týkající se nákladů řízení, když přestože žalobce nepodal do prvostupňového rozhodnutí opravný prostředek, odvolací soud navýšil sám o své vůli náklady řízení před soudem prvního stupně. Na závěr svého dovolání pak dovolatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o.s.ř.
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. Vady podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle ust. §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nemůže být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzením věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka napadla, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnila.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda má vlastní byt ve smyslu §706 odst. 1, věty první obč. zák.). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
V projednávané věci dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v tom, že je třeba, aby dovolací soud postavil na jisto výklad a aplikaci ust. §706 odst. 1 obč. zák., a to zejména pokud se jedná o splnění jedné ze zákonných podmínek pro přechod práva nájmu, tj. podmínky existence či neexistence vlastního bytu; dále je třeba vyřešit stanovení rozsahu vzájemných práv a povinností mezi manžely plynoucích pro ně ze zákona o rodině, a to ve spojení s právem vlastnickým. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že na žalovanou nemohlo přejít právo nájmu předmětného bytu po její matce, neboť ke dni její smrti jí svědčilo spoluvlastnické právo k nemovitosti v k.ú a obci J., v němž se nachází bytová jednotka o velikosti 4 + 1, a dále na závěru, že žalovaná má navíc právo bydlet v rodinném domě, jehož vlastníkem je její manžel a není proto ani v rozporu s dobrými mravy požadovat, aby předmětný byt vyklidila.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že slovy „mít vlastní byt“ zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí také právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoli přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v citovaném ustanovení má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud ČR dovodil v rozsudku ze dne 27.4.2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaném rozsudku také dovodil, že spoluvlastník domu má vlastní byt (ve smyslu ust. §706 odst. 1 věty první obč. zák.) tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě, a v odůvodnění pokračoval, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně disponovala právním titulem, který ji zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt“ (§706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 17.12.1998, sp.zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29.10.1998, sp.zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) se Nejvyšší soud stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu „mít vlastní byt“ ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ke dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později), a že podmínku „vlastního bytu“ splňuje i ten, komu svědčí právo bydlení z titulu spoluvlastnictví. O „vlastní byt“ ve smyslu ust. §706 odst. 1 věty první obč. zák. jde i tehdy, disponuje-li osoba, jejíž vyklizení z bytu je požadováno, právním titulem odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví (spoluvlastnictví) druhého manžela, a manžel – vlastník (spoluvlastník), má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.8.2000, sp.zn. 26 Cdo 813/99, z 11.10.2000, sp.zn. 26 Cdo 2471/99 - citovaný rozsudek byl uveřejněn pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, z 19.11.2003, sp.zn. 26 Cdo 1772/2002 – ústavní stížnost proti citovanému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ČR ze dne 18.8.2004, sp.zn. I. ÚS 81/04, a z 1.2.2005, sp.zn. 26 Cdo 909/2004). V rozsudku ze dne 16.5.2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu ust. §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Nelze tudíž zásadně považovat za rozhodné, zda nájemce je ochoten možnost bydlení v domě svého manžela využít, ani zda s tím manžel nájemce souhlasí (manželé mají podle §18 zákona o rodině povinnost žít spolu, což právě odůvodňuje závěr, že rodinněprávní vztah mezi manžely, z nichž jeden je nositelem právní možnosti užívání určitého bytu, zakládá tuto možnost i druhému z nich).
Při posuzování otázky naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu žalované vyšel odvolací soud mimo jiné ze zjištění, že žalované ke dni smrti předchozí nájemkyně předmětného bytu, svědčilo spoluvlastnické právo k nemovitosti v k.ú. J., v němž se nachází jedna bytová jednotka o velikosti 4 + 1, že tuto používala pouze k rekreaci a že žalovaná má rovněž možnost bydlet v domě svého manžela, který je výlučným vlastníkem nemovitosti v P., v němž je mimo jiné jedna bytová jednotka o velikosti 4 + 1. Jestliže za takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že není na straně žalované naplněna podmínka „neexistence vlastního bytu“, a uzavřel, že na žalovanou smrtí nájemce právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Lze jen doplnit, že již samotná skutečnost, kterou odvolací soud ne zcela přesně podřadil pod posouzení věci z hlediska ust. §3 odst. 1 obč. zák., že žalovaná má „vlastní byt“ na základě rodinněprávního vztahu s manželem, který je výlučným vlastníkem výše uvedené nemovitosti v P. určené k bydlení, je dostačující pro závěr, že zákonné podmínky ust. §706 odst. 1 obč. zák. nebyly naplněny.
Ani námitka vady řízení, kterou dovolatelka spatřuje v tom, že odvolací soud procesně pochybil, když přestože žalobce nepodal do prvostupňového rozhodnutí opravný prostředek a ani při odvolacím řízení ničeho nenamítal, navýšil o své vůli náklady řízení před soudem prvního stupně, nemůže být pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle ust. §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže námitka vady řízení založit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a Nejvyšší soud k ní nemohl proto přihlédnout, i kdyby touto vadou bylo řízení skutečně postiženo. Za námitku vady řízení lze rovněž považovat nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že se nemohl zabývat chybným označením předmětného bytu a s tím související nevykonatelností předmětného rozhodnutí, neboť se jednalo o tzv. novotu v řízení. Proto ani tato námitka, nemohla z výše uvedeného důvodu založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto s ohledem na to, že dovolání není přípustné, rozhodl podle ust. §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. tak, že je odmítl.
O odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí nebylo rozhodováno.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., tak, že dovolatelka, která po procesní stránce zavinila, že dovolání bylo odmítnuto, by byla povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení, jelikož však žalobkyni žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.
předseda senátu