ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1049.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 1049/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2006 o dovolání obviněné L. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 11 To 201/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 213/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 1. 2006, sp. zn. 4 T 213/2005, byla obviněná L. Z. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že obviněná „v přesně nezjištěné době od 2. prosince 2004 do 14. září 2005 jako oblastní koordinátor společnosti W. A. M. C. s. r. o. od společnosti za účelem prodeje převzala kosmetické a drogistické zboží v hodnotě 33.920,- Kč, které použila pro svoji potřebu a uvedené společnosti způsobila škodu ve výši 30.894,- Kč.“ Za tento trestný čin byla podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Zároveň bylo podle §59 odst. 2 tr. zák. vysloveno, že obviněná je ve zkušební lhůtě podmíněného odsouzení povinna uhradit podle svých sil způsobenou škodu. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená A. K. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 5. 2006, sp. zn. 11 To 201/2006, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 22. 5. 2006 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, kterým zároveň napadla ve výroku o vině a ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že pokud by orgány činné v trestním řízení postupovaly důsledně podle zásad vyplývajících z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a řádně hodnotily provedené důkazy jednotlivě i v jejich souhrnu, nemohly by dospět k jednoznačnému závěru v otázce způsobilosti objektu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. především proto, že nebylo spolehlivě zjištěno, zda měla možnost disponovat se zbožím, které měla zpronevěřit. V uvedené souvislosti provedla dovolatelka rozbor důkazů provedených ve věci a na tomto základě dovodila, že jí nebyl prokázán úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc. Podle přesvědčení dovolatelky jí především nebylo prokázáno předání zboží svědkem P., a nebylo rovněž vyvráceno její tvrzení, že po 10. 1. 2005 již žádné zboží neodebrala, takže je nemohla ani zpronevěřit. K řádnému objasnění věci bylo podle jejího názoru nutno provést důkaz znaleckým posudkem z oboru účetnictví, jímž by mohlo být nepochybně zjištěno, zda si přisvojila cizí věci, které jí byly svěřeny a způsobila tím škodu. Pokud tak soud v jejím případě neučinil, pak podle dovolatelky nezjistil skutkový stav věci bez důvodných pochybností, v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Pochybení odvolacího soudu v nesprávném hmotně právním posouzení existence předmětu skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spatřovala dovolatelka v tom, že se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o její vině, když konstatoval, že důkazy byly tímto soudem vyhodnoceny zcela správně a přesvědčivě. Nesprávné hmotně právní posouzení pak podle ní spočívá rovněž ve skutečnosti, že skutkový stav nebyl zjištěn v rozsahu předpokládaném ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. Za těchto okolností je podle dovolatelky zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu trpí vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud „podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové čj. 11 To 201/2006, ze dne 22. 5. 2006 a podle §256l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem rozhodl.
Předsedkyně senátu soudu prvního stupně v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. doručila opis dovolání obviněné Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání, kterým by nejvyšší státní zástupkyně případně uplatnila své právo se k podanému dovolání písemně vyjádřit, popř. vyjádřit souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná L. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) musel současně posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se uplatní tehdy, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. To znamená, že v rozporu se zákonem bylo konáno buď hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného (obžalovaného), přestože měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V důsledku toho by bylo zkráceno právo obviněného, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit k provedeným důkazům (srov. čl 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu (jak byly formulovány především v popisu skutku ve výrokové části odsuzujícího rozsudku) a použitou právní kvalifikací skutku. Nenamítla ani nesprávnost posouzení věci z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak s odkazem na procesní ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. opřela výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů soudem, vůči neúplnosti provedeného dokazování, a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) skutkového stavu věci, z něhož soudy obou stupňů vycházely. S tím pak spojovala závěr o tom, že byla neprávem uznána vinou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ačkoliv se tohoto trestného činu ve skutečnosti nedopustila.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (výrok o vině na str. 3, 4) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. a §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích současně vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Zároveň neodpovídají ani dalšímu použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., jenž je sice v dovolání formálně deklarován, ale není jakkoliv odůvodněn.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sama dovolatelka (jež se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítla žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho následným právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné L. Z. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler