ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1567.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1567/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. března 2006 o dovolání podaném obviněným S. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 13 To 373/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 3 T 49/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. 3 T 49/2004, byl obviněný S. P. v bodě 1) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se měl dopustit skutkem popsaným ve výrokové části rozsudku. Dále byl v bodě 2) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 9. 1. 2002 jako fyzická osoba vylákal od společnosti E., spol. s. r. o. se sídlem Č., P., finanční půjčku ve výši 1.000.000,-- Kč, kdy jako důvod půjčky uvedl, že peníze použije na zvýhodněný nákup osobních vozů od společnosti I., m. t., s. r. o.„v likvidaci“, se sídlem P., B. (původně se sídlem T.), půjčku se zavázal vrátit do 28. 2. 2002 a k zajištění tohoto závazku vystavil směnku na částku 1.250.000,-- Kč a dále se zavázal v případě nevrácení půjčky, že společnosti E., s. r. o., přenechá osobní motorové vozidlo zn. SUBARU Impresa WRX v hodnotě 1.080.000,-- Kč, o kterém věděl, že není jeho majetkem, a takto získané finanční prostředky použil dne 10. 1. 2002 k uhrazení dluhu, které měl u Mgr. P. Ž. a MUDr. M. H., tedy nepoužil je k dohodnutému účelu, do současné doby půjčku nevrátil, neposkytl plnění ze směnky, ani nepředal poškozené společnosti shora uvedené vozidlo, čímž způsobil společnosti E., s. r. o., P., škodu ve výši 1.000.000,-- Kč.“ Za tyto trestné činy a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2003, č. j. 3 T 91/2002-445, byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej soud podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2003, č. j. 3 T 91/2002-445, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené firmě C.C.B.F. s. r. o., se sídlem P., Š., způsobenou škodu ve výši 532.167,-- Kč, a poškozené firmě E. s. r. o., se sídlem P., Č., způsobenou škodu ve výši 1.000.000,-- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 13 To 373/2004 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1), ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené C.C.B.F., s. r. o., a podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl, že se obviněný S. P. uznává vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák, který po skutkové stránce formuloval tak, že obviněný „dne 26. 6. 2001 v P. v sídle firmy A., s. r. o., tř. M., uzavřel jejím prostřednictvím s leasingovou společností C.C.B.L., s. r. o., se sídlem Š., P., leasingovou smlouvu na motorové vozidlo zn. SUBARU IMPRESA WRX Sedan 2.0, výrobní číslo karoserie, č. motoru, ačkoli věděl, že společnost P+P P., s. r. o., kde byl jednatelem, není majitelem vozidla, neboť majitel vozidla společnost SUBARU ČR, s. r. o., P., P., vozidlo pouze firmě P+P P., s. r. o., zapůjčila k výstavním účelům, a přesto toto vozidlo nejprve společnosti C.C.B.L., s. r. o., prodal za částku 1.180.000,-- Kč a poté uzavřel shora uvedenou leasingovou smlouvu, přičemž společnost C.C.B.L., s. r. o., dne 9. 7. 2001 uhradila společnosti P+P P., s. r. o., částku ve výši 885.000,- Kč, ale vzhledem k tomu, že společnost P+P P., s. r. o., nedodržela podmínky uzavřené leasingové smlouvy, leasingová společnost dne 1. 7. 2002 odstoupila od leasingové smlouvy a následně zjistila, že vozidlo bylo již dne 19. 4. 2002 odvezeno ze sídla firmy P+P P., s. r. o., zástupcem firmy SUBARU ČR, s. r. o., P., a tímto jednáním způsobil leasingové společnosti C.C.B.L., s. r. o., Š., P., škodu ve výši 885.000,-- Kč.“ Za tento trestný čin a dále za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pod bodem 2) napadeného rozsudku, ohledně něhož zůstal výrok o vině nedotčen, a dále za sbíhající se trestné činy zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2003, č. j. 3 T 91/2002-445, byl obviněný podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. 4. 2003, č. j. 3 T 91/2002-445, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené firmě C.C.B.F., s. r. o., se sídlem P., Š., způsobenou škodu ve výši 532.167,-- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 8. 2. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). K témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž jej napadl ve výroku o vině, přičemž zároveň napadl výrok o vině pod bodem 2) z rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozhodnutím odvolacího soudu nedotčen, a dále napadl i výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel především poukázal na to, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nevypořádal dostatečně s jeho námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatel konstatoval, že nesprávnost rozsudku odvolacího soudu spatřuje zejména v tom, že nároky vyplývající z podnikatelské, obchodní a jiné činnosti byly posuzovány podle ustanovení trestního zákona, ačkoliv se ve skutečnosti žádné trestné činnosti nedopustil a poškození – jeho obchodní partneři – se měli svých nároků domáhat v řízení před obchodními soudy nebo občanskoprávní žalobou.
Pokud jde o skutek původně uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, dovolatel namítl, že v daném případě se jeho nakládání s inkriminovaným vozidlem Subaru Impreza neřídilo smluvními podmínkami, které byly upraveny Smlouvou o spolupráci, jež byla údajně uzavřena s dovozcem automobilu, nýbrž příslušnými ustanoveními Obchodního zákoníku. Dovolatel uvedl, že při sjednávání leasingové smlouvy nic nepředstíral a neuvedl též nikoho v omyl; především nepředkládal žádné doklady, které by svědčily o tom, že společnost P+P P., s. r. o., je vlastníkem předmětného automobilu. Z obsahu jeho žádosti o uzavření leasingové smlouvy je podle dovolatele zřejmé, že výše uvedenou firmu, jejímž byl jednatelem, nevydával za vlastníka vozidla. O tom konečně svědčí i skutečnost, že nebyl schopen doložit žádné listiny ke specifikaci vozidla, zejména tzv. velký technický průkaz. Tyto skutečnosti podle dovolatele potvrdili slyšení svědci L. B. a Ing. L. K., kteří v tu dobu zastupovali firmu A., s. r. o., a osobně s ním o uzavření leasingové smlouvy jednali. Dovolatel zdůraznil, že se nijak netajil tím, že vozidlo bude vystaveno v autosalonu jeho firmy a že velký technický průkaz zůstane uložen u dovozce automobilu S. v P. To znamená, že dovolatelem poskytnuté údaje, potřebné pro uzavření leasingové smlouvy, odpovídaly skutečnosti, a proto nikoho nemohl uvést v omyl a dopustit se tak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle názoru dovolatele se jednalo o obchodně právní vztah, do něhož vstoupil jako jednatel firmy P+P P., s. r. o., v jehož rámci nemohl nést trestní odpovědnost za to, že si leasingová společnost jeho údaje nesprávně vyhodnotila. Případné nehrazení leasingových splátek pak podle dovolatele mohlo být posuzováno toliko jako nárok z obchodně právního vztahu.
Ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně dovolatel uvedl, že pro právní posouzení skutku je třeba považovat za rozhodnou skutečnost, že půjčka mu byla poskytnuta jako fyzické osobě oproti vystavení směnky. Na této směnce je jako směnečný věřitel uveden Ing. Z. K. a dovolatel jako výstavce. Z toho vyplývá, že dovolatel nemohl nic dlužit společnosti E., s. r. o., ale výlučně Ing. K. Odvolací soud tedy nesprávně dospěl k závěru, že dovolatel jako fyzická osoba vylákal od shora uvedené společnosti finanční půjčku ve výši 1.000.000,-- Kč pod smyšleným důvodem půjčky (zvýhodněného nákupu osobních vozidel). V uvedené souvislosti poukázal dovolatel rovněž na to, že z provedených důkazů je zřejmé, že v rozporu se skutečností byla na směnce vlastní vyplněna jiná směnečná suma, než částka, která mu byla skutečně půjčena, tj. 1.250.000,-- Kč. Podle dovolatele firma E., s. r. o., pak do svého účetnictví zaúčtovala smyšlené a zkreslené účetní doklady na údajné zajištění půjčky, zejména byla vystavena fingovaná faktura na nákup automobilu Subaru Impreza WRX a fingovaný příjmový účetní doklad firmy P+P P., s. r. o., tedy účetní doklady, na které ve skutečnosti nebylo plněno. Účetnictví firmy E., s. r. o., se tudíž týkalo jiných skutečností, nikoliv inkriminované půjčky, kterou dovolatel již popsaným způsobem sjednal jako fyzická osoba. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že se nemohl dopustit podvodného jednání vůči společnosti E., s. r. o., a že této společnosti také nic nedluží. Má-li nějaký závazek, tak výlučně vůči fyzické osobě – Ing. Z. K. – který dovolateli půjčil 1.000.000,-- Kč a tato půjčka byla zajištěna směnkou. Jelikož Ing. K. znal dovolatelovu finanční situaci, nemohl jej za těchto okolností dovolatel uvést v omyl. Výrok o vině pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně je tak podle dovolatele v rozporu se skutečností, protože se jednání popsaného ve výroku rozsudku ve skutečnosti nedopustil. Pokud jde o samotné vystavení směnky vlastní a neplnění ze směnky, které bylo způsobeno objektivními okolnostmi, nikoliv subjektivním úmyslem neplnit (při jejím vystavení), nemůže být takové jednání trestným činem.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněný v závěru dovolání navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 8. 2. 2005, sp. zn. 13 To 373/2004, a to ve všech výrocích, a poté sám rozsudkem rozhodl tak, že se obviněný (dovolatel) v obou výrocích o vině zprošťuje obžaloby.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a konstatoval, že argumenty uplatněné dovolatelem směřují v převážné míře do oblasti hodnocení důkazů a skutkových zjištění, protože obviněný především zpochybňuje správnost skutkového stavu zjištěného soudy obou stupňů. Takové výhrady ovšem podle státního zástupce nespadají pod pojem „právní posouzení skutku“ ani „jiné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o výhrady proti procesnímu postupu soudu, jímž stabilizuje skutková zjištění, jako základu, který následně podléhá hmotně právnímu zkoumání a kvalifikaci. Dovolatel se rovněž pokouší přenést svou odpovědnost z oblasti trestně právní do oblasti vztahů občanskoprávních či obchodně právních a snaží se argumentovat tím, že trestní postih nemá místa tam, kde existují vztahy založené na normách obchodního či občanského práva. Tento názor je však podle státního zástupce zcela mylný, neboť naplňuje-li jednání účastníka občanskoprávního vztahu znaky skutkové podstaty trestného činu, jak je tomu v případě obviněného (dovolatele) S. P., potom podle státního zástupce nepochybně nastupuje trestní odpovědnost účastníka takového vztahu, bez ohledu na to, zda jeho úkony v rámci předmětného právního vztahu byly či nebyly v souladu s normami občanského či obchodního práva. Tím je podle státního zástupce současně zodpovězena jediná relevantní výhrada obviněného, že totiž jednání popsané ve skutkové větě nenaplňuje znaky trestného činu. Toto tvrzení je pak zjevně nedůvodné, neboť oba ve věci činné soudy dovolatelovo jednání správně popsaly a také definovaly jeho povahu z hlediska norem trestního práva hmotného. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, když současně z dostupného spisového materiálu vyplývá, že skutkové závěry soudu nejsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Obviněný S. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění ve vztahu k souvisejícím relevantním hmotně právním otázkám. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým (podle dovolatele nesprávným) skutkovým závěrům tímto postupem dospěly. Podle tvrzení dovolatele totiž existoval zcela jiný skutkový stav věci, než jaký zjistil soud prvního stupně a se kterým se následně bez větších výhrad ztotožnil odvolací soud. Dovolatel poukázal v podstatě na to, že v prvém případě při uzavírání inkriminované leasingové smlouvy ohledně osobního automobilu Subaru Impreza nezamlčel žádné rozhodné skutečnosti, nikomu nic nepředstíral a nikoho proto nemohl uvést v omyl; ve druhém případě si pak měl vypůjčit peníze nikoliv od společnosti E., s. r. o., nýbrž od Ing. K. jako fyzické osoby. Půjčka přitom byla zajištěna směnkou a směnečný věřitel znal jeho finanční situaci. S takto tvrzeným skutkovým základem pak dovolatel spojoval závěr o tom, že se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nedopustil ohledně žádného z obou skutků, a že tudíž došlo k nepřípustné kriminalizaci standardním způsobem vzniklých obchodně právních či občanskoprávních vztahů.
Z rozsudku soudu prvního stupně (výrok o vině pod bodem 2/ a str. 3 – 8) i z rozsudku odvolacího soudu (výrok a str. 6, 7) je přitom dostatečně zřejmé, na jakém podkladě a z jakých důvodů oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení obou skutků jako trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. není dovolání dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto toliko přehodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost tohoto soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, III. ÚS 688/05).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného S. P. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler