ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.217.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 217/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2006 o dovolání podaném obviněnou V. M., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 414/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 3 T 155/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 3 T 155/2003, byla obviněná V. M. uznána vinnou trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., trestným činem poškozováním cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., které podle výroku rozsudku spáchala skutkem spočívajícím v tom, že „společně s dosud neustanoveným pachatelem dne 7. 5. 2000 v přesně nezjištěných ranních hodinách od 00.00 do 04.00 hodin v podnapilém stavu neoprávněně vnikla v R. na oplocený pozemek rodinného domu, který byl v té době obýván nájemníky – M. G., a V. G., kde na tomto domě úmyslně za použití cihel, kamenů a klacku rozbili skla 8 třídílných oken, skla 4 dvoudílných oken, poškodili omítku, jedno pole oplocení a vstupní branku a poškodili skleněné stropní světlo nad vchodem do domu, čímž způsobili Městu R. škodu v částce 2 210 Kč,- a dále úmyslně poškodili na osobním vozidle tov. zn. Peugot 205 GRD, stojícího na pozemku u domu, majitele M. J., pravý přední světlomet a pravé zpětné zrcátko, čímž tomuto poškozenému způsobili škodu v částce 2 939,- Kč.“ Za tyto trestné činy byla obviněná podle §238 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzena k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 10 000,- Kč. Podle §53 odst. 4 tr. zák. byly stanoveny k zaplacení peněžitého trestu měsíční splátky ve výši 1 000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli A. P. a V. P. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 8. 2005, sp. zn. 6 To 414/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 8. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, kterým napadla výrok o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání). Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. ř. Mimo to řízení před soudy obou stupňů mělo být zatíženo procesními vadami, jimiž byl porušen zákon v ustanoveních §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. a porušeno právo obviněné na spravedlivý proces v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo zakotvené v čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a právo, aby věc byla projednána bez zbytečných průtahů.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatelka poukázala na to, že předsedou senátu Krajského soudu v Plzni, který rozhodoval o řádném opravném prostředku obviněné v nynější trestní věci, byl JUDr. P. F. Přitom způsob rozhodování odvolacího soudu, jenž podle ní uvěřil výpovědím nevěrohodných svědků (zatímco výpovědím věrohodných svědků neuvěřil) a navíc nevyhověl jejím důkazním návrhům, vzbudil v dovolatelce podezření, že ani odvolací soud nemá zájem na řádném objasnění věci. V uvedené souvislosti dovolatelka uvedla, že již v době po doručení napadeného rozhodnutí zjistila, že JUDr. P. F. ji v minulosti jako samosoudce Okresního soudu v Rokycanech odsoudil rozsudkem ze dne 17. 3. 1986, v trestní věci vedené pod sp. zn. 1 T 13/86, za trestný čin opuštění republiky k nepodmíněnému trestu odnětí svobody a k trestu propadnutí majetku. Nynější trestní věc, v níž byl JUDr. F. činný jako předseda senátu odvolacího soudu, má podle dovolatelky přímou vazbu na jeho tehdejší rozhodnutí a „fakticky zde existuje jeho vztah k projednávané věci.“ Z projednání odvolání měl být za těchto okolností vyloučen, přičemž jeho podjatost by dovolatelka nepochybně namítla, jestliže by jí uvedené skutečnosti byly známy v době rozhodování odvolacího soudu. Na tomto základě pak dovodila, že ve smyslu shora uvedeného dovolacího důvodu ve věci rozhodoval vyloučený orgán. Podle dovolatelky došlo k porušení zákona i usnesením Krajského soudu v Plni ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 7 Nt 525/2003, jestliže předmětná trestní věc byla přikázána k rozhodnutí Okresnímu soudu v Karlových Varech. Dovolatelka poukázala na to, že u Okresního soudu v Rokycanech byla po dobu téměř jednoho roku věc přidělena soudci Mgr. F., který podjatý nebyl, a přesto až do ukončení své činnosti u Okresního soudu v Rokycanech dnem 30. 6. 2003 (z důvodu svého přechodu k jinému okresnímu soudu) ve věci nic neučinil, ačkoliv podle dovolatelky měl tento zákonný soudce dost času nařídit jednání a ve věci rozhodnout.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka zdůraznila, že kategoricky popírá, že by se inkriminovaného jednání vůbec dopustila a vyslovila přesvědčení, že celé řízení bylo proti ní vedeno účelově. K tomuto tvrzení současně učinila vlastní rozbor důkazů provedených ve věci a na podkladě vlastní interpretace obsahu jednotlivých důkazů dospěla k závěru, že vzhledem k vadnému hodnocení důkazů soudy a zároveň i k neúplnosti provedeného dokazování došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Tím mělo být současně porušeno i její základní právo na spravedlivý proces.
Dovolatelka zároveň poukázala i na skutečnost, že i kdyby – při teoretické úvaze – se dopustila inkriminovaného skutku, nemohla se dopustit trestného činu poškozování cizí věci ani trestného činu porušování domovní svobody ve vztahu k vlastnímu domu a vlastnímu majetku, neboť by nepochybně jednala v právním omylu majícím zásadní význam pro posouzení věci. Podle dovolatelky je totiž podstatné to, že usnesením Okresního soudu v Rokycanech z 31. 1. 1991, sp. zn. Rt 11/91, které nabylo právní moci dne 20. 3. 1991, byl podle §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 1 T 13/86, jímž byla uznána vinnou trestným činem opuštění republiky (§109 odst. 2 tr. zák.), a kterým byl dovolatelce uložen rovněž trest propadnutí majetku. Podle §2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb. bylo nutno výroky rozsudku považovat za zrušené k datu, kdy bylo rozhodnutí vydáno. Trestní stíhání proti dovolatelce bylo následně zastaveno. To podle dovolatelky dále znamená, že přímo z výroku rehabilitačního rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutí o „propadnutí věci“ bylo zrušeno ke dni jeho vydání, čímž se dům v R. stal znovu majetkem dovolatelky. Tomu podle ní nasvědčuje i skutečnost, že v dalším řízení před civilními soudy se musela domáhat faktického vrácení domu nikoliv žalobou na určení vlastnictví, ale žalobou na vydání. Nešlo tedy o zjištění, kdo je vlastníkem; tím dovolatelka jednoznačně byla i v době poškození domu, ale o stanovení povinnosti vydat věc neoprávněným držitelem a uživatelem právoplatnému vlastníku.
S ohledem na výše uvedené důvody obviněná v závěru svého dovolání navrhla, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 6 To 414/2004 z 29. 8. 2005 a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Opis dovolání obviněné byl za podmínek ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. předsedkyní senátu (resp. samosoudkyní) dne 1. 2. 2006 doručen Nejvyššímu státnímu zastupitelství (viz č.l. 688 spisu). Dovolací soud k dnešnímu dni neobdržel písemné podání nejvyšší státní zástupkyně, jímž by využila svá práva vyplývající z ustanovení §265h odst. 2 tr. ř., zejména právo se k podanému dovolání vyjádřit. K případnému uplatnění těchto práv zákon nestanoví žádnou lhůtu.
Obviněná V. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak musel posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod jednotlivé použité dovolací důvody a zda jde o námitky opodstatněné. Toto zjištění má pak základní význam jako podmínka přezkumu napadeného rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. spočívá tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním dovolání známa a nebyla jím před původním rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Ve smyslu citovaného dovolacího důvodu by ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. ř. Musí jít o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tj. vyloučený soud (soudce) vydal rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním opřeným o důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Proto k uplatnění dovolacího důvodu zde nestačí, že byla kterákoli z osob podílejících se na řízení vyloučena, třebaže učinila jiná než meritorní rozhodnutí. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. však nelze použít, jestliže okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Zákon tedy neumožňuje, aby dovolatel – věděl-li o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval – namítal tuto skutečnost až v dovolání. Jestliže se o ní však dozvěděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, tj. nemohl ji namítat předtím, lze v ní spatřovat dovolací důvod podle tohoto ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V souvislosti s výkladem uvedeného dovolacího důvodu je současně třeba vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 73/03, III. ÚS 688/05). Z hlediska Ústavy České republiky a základních práv garantovaných Listinou, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. To znamená, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je tedy zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obsahově odpovídá toliko námitka, že předseda senátu Krajského soudu v Plzni JUDr. P. F. byl v nyní projednávaném případě z rozhodování vyloučen pro vztah k projednávané věci. Tento vztah měl být podle dovolatelky založen tím, že jmenovaný jako bývalý soudce (předseda senátu) Okresního soudu v Rokycanech spolurozhodl rozsudkem ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 1 T 13/86, mj. též o vině dovolatelky trestným činem opuštění republiky podle §109 tr. zák., za který jí byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest propadnutí majetku. Přitom se mělo jednalo o týž majetek (pozemek a dům v R.), který byl předmětem útoku v nynější trestní věci, kde JUDr. F. byl činný jako předseda senátu odvolacího soudu.
Nejvyšší soud připouští, že je akceptovatelné tvrzení dovolatelky, že v době rozhodování odvolacího soudu (s ohledem na velký časový odstup) si dovolatelka neuvědomila, že ji JUDr. F. v minulosti soudil v trestní věci, u níž dovodila jistou spojitost s nyní projednávaným případem, a že z tohoto důvodu nevznesla vůči osobě JUDr. F. námitku podjatosti již v řízení před odvolacím soudem a nedomáhala se jeho vyloučení. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. proto Nejvyšší soud považoval (v dané části) za uplatněný právně relevantně.
Z hlediska opodstatněnosti dovolatelčiných námitek je v obecné rovině nejprve nutno uvést, že podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce, který mj. pro poměr k projednávané věci nemůže nestranně rozhodovat. Projednávanou věcí se rozumí skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít vždy zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkající objektivně a nestranně (v judikatuře srov. např. rozhodnutí publikované pod č. 13/2002 - T 339 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). O takový poměr půjde především v případech, kdy soudce sám nebo osoba mu blízká byli poškozeni projednávanou trestnou činností, případně mohou-li mít na výsledku řízení osobní zájem apod. Naproti tomu sem – bez dalšího – nepatří poměr abstraktního rázu, spočívající v hodnocení důkazů soudcem a z něj vycházejícího právního názoru soudce, jako přístupu k projednávané věci, protože zde nejde o osobní poměr k věci samé.
V daném případě spatřuje dovolatelka poměr soudce JUDr. P. F. k projednávané věci ve skutečnosti, že v roce 1986 rozhodoval v její jiné trestní věci, jež podle ní – vzhledem k tehdy uloženému trestu propadnutí majetku – souvisí s další (nyní posuzovanou) trestní věcí, kde inkriminovaný majetek měl být předmětem útoku. V této další věci byl JUDr. F. předsedou senátu odvolacího soudu, jenž dovoláním napadeným usnesením rozhodl o zamítnutí jejího řádného opravného prostředku (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně. Protože odvolacímu soudu zároveň vytkla nedostatek snahy věc řádně objasnit, vyslovila názor, že postup soudu mohl být ovlivněn podjatostí soudce JUDr. F., založené na jeho vztahu k oběma trestním věcem.
S názorem dovolatelky se Nejvyšší soud neztotožnil. V obou trestních věcech totiž soudy (tj. soudní senáty, jejichž předsedou byl JUDr. F.) aplikovaly platné normy procesního a hmotného trestního práva a dospěly v každé z těchto věcí k určitým relevantním závěrům. Námitka týkající se údajně podjatého přístupu soudce JUDr. F. k věci, má v daném případě toliko abstraktní ráz (viz výše), neboť byla uplatněna výlučně v rovině hypotetických souvislostí vztahujících se ke způsobu rozhodování JUDr. F. Ke zjištění poměru předpokládanému v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. by ovšem byla nezbytná existence dalších (konkrétních) skutečností, jež by dokládaly, že vztah soudce JUDr. F. k předmětné věci měl (nad rámec jeho činnosti jako soudce) též osobní charakter, přičemž by šlo o okolnost do té míry významnou, že by vzbuzovala důvodné pochybnosti o soudcově objektivitě a jeho nestrannosti při rozhodování věci. Žádné takové konkrétní skutečnosti však dovolatelka neuvedla. To znamená, že dovolatelčiny námitky nemají z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. žádné opodstatnění.
Pokud jde o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze s ohledem na shora podaný obsahový výklad tohoto dovolacího důvodu konstatovat, že pod něj nelze podřadit ty námitky dovolatelky, v jejichž rámci poukazuje na neúměrnou délku řízení a polemizuje se správností zjištěného skutkového stavu věci, popř. domáhá-li se doplnění dokazování a přehodnocení již provedených důkazů (tedy revize skutkových zjištění soudů) ve svůj prospěch. Jde totiž o námitky procesní a nikoliv hmotně právní povahy. Naproti tomu byl výše citovaný dovolací důvod uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž dovolatelka namítla, že se nemohla dopustit trestného činu poškozování cizí věci ani trestného činu porušování domovní svobody ve vztahu k vlastnímu domu a vlastnímu majetku, přičemž i za teoretického předpokladu, že by se inkriminovaného činu dopustila, jednala by nepochybně v právním omylu majícím zásadní význam pro hmotně právní posouzení věci.
Právní názor, že se nemohla dopustit trestného činu poškozování cizí věci podle §257 tr. zák. ani trestného činu porušování domovní svobody podle §238 tr. zák., opřela dovolatelka především o to, že předmětem útoku měl být dům a pozemek, který byl v jejím vlastnictví, resp. spoluvlastnictví. Nemohlo tedy jít o cizí věc ani dům jiného ve smyslu výše citovaných ustanovení zákona. V uvedeném směru poukázala především na ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, na jehož základě byl k datu jeho vydání zrušen pravomocný rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 17. 3. 1986, sp. zn. 1 T 13/86, kterým jí byl uložen trest propadnutí majetku – inkriminované nemovitosti (pozemku a rodinného domu) v R. Tato skutečnost je podle dovolatelky pro posouzení celého případu zásadní, neboť po zrušení výše uvedeného rozsudku se stala opět vlastníkem, resp. spoluvlastníkem předmětné nemovitosti a v následujícím občanskoprávním řízení šlo již pouze o stanovení povinnosti vydat věc neoprávněným držitelem právoplatnému vlastníku.
Dovolatelce lze nepochybně přisvědčit v tom, že na základě ustanovení §2 odst. 1 písm. d) zák. č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, byl ze zákona zrušen k datu jeho vydání pravomocný rozsudek, jímž byla uznána vinnou trestným činem opuštění republiky podle ustanovení §109 tr. zák. v tehdy platném znění, jímž jí byl vedle trestu odnětí svobody uložen rovněž trest propadnutí majetku. Z hlediska právního účinku tohoto zrušení, je zároveň nezbytné zabývat se otázkou, zda se ve vztahu ke zrušenému trestu propadnutí majetku automaticky obnovil právní stav existující v době před vydáním předmětného rozsudku či nikoliv. Především jde totiž o to, že podle ustanovení §52 odst. 3 tr. zák. se vlastníkem propadlého majetku stal stát. V posuzovaném případě pak inkriminovanou nemovitost na základě kupní smlouvy získaly další osoby (v daném případě A. a V. P.). Již z toho je zřejmé, že vlastnické právo, tj. právo předmět vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním (srov. §123 ObčZ), nemohlo po zrušení odsuzujícího rozsudku bez dalšího ihned přejít zpět na dovolatelku (resp. též jejího manžela V. M.), jak ve svém dovolání mylně namítá. Následky majetkové křivdy, kterou dovolatelka v důsledku svého odsouzení pro trestný čin opuštění republiky utrpěla, však mohly být zmírněny na základě zák. č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, neboť dovolatelka jako oprávněná osoba podle §3 odst. 1 cit. zák. měla právo domáhat se vůči povinným osobám (srov. zejm. §4 a §6 cit. zák.) vydání věci. Jak bylo soudy obou stupňů zjištěno, dovolatelka jako žalobkyně v občanskoprávním soudím řízení uvedená práva vůči žalovaným A. P. a V. P. uplatnila žalobou o uložení povinnosti k uzavření dohody o vydaní nemovitosti. Z hlediska nyní posuzované trestné činnosti dovolatelky je proto významný stav občanskoprávního řízení v době činu, tedy ke dni 7. 5. 2000.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 1999, sp. zn. 13 Co 1015/98, vyplývá, že k odvolání žalovaných byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba žalobců byla zamítnuta. Toto pravomocné rozhodnutí (a současně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) bylo později zrušeno, a to rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1930/99, přičemž bylo dále rozhodnuto, že se věc vrací Okresnímu soudu v Rokycanech k dalšímu řízení.
Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelka nemohla dne 7. 5. 2000 jednat v právním omylu, neboť jako procesní strana v občanskoprávním řízení, která navíc proti již pravomocnému rozhodnutí podala mimořádný opravný prostředek, musela znát všechny rozhodné skutečnosti, tj. především to, že v občanskoprávním sporu se žalovanými A. a V. P. byla neúspěšná. Přitom i v případě, že by jí v inkriminovanou dobu bylo již známo zrušující rozhodnutí Nejvyššího soudu, by si musela být vědoma, že řízení není dosud definitivně ukončeno, a že bude pokračovat. S uvedenými skutečnostmi se soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích v podstatě správně vypořádaly a správně vycházely též z toho, že k pravomocnému ukončení sporu ve prospěch dovolatelky došlo až dne 9. 12. 2004, a to na základě rozsudku Okresního soudu v Rokycanech ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 4 C 257/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004, kdy bylo rozhodnuto o tom, že A. P. a V. P. jsou povinni předmětný rodinný dům vydat do 15 dnů od právní moci rozsudku (k tomu srov. též str. 5, 6 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6, 7 usnesení odvolacího soudu).
Pokud se skutek dne 7. 5. 2000 odehrál tak, jak zjistily soudy obou stupňů, tj. že obviněná (dovolatelka) spolu s další osobou v podnapilém stavu vnikla na oplocený pozemek rodinného domu, který byl v té době obýván nájemníky M. G. a V. G., přičemž za pomoci cihel, kamenů a klacků společně rozbíjeli okna a poškodili též další části objektu a zároveň i na pozemku se nacházející cizí motorové vozidlo, pak takové jednání dovolatelky (blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně) rozhodně nesvědčí o tom, že by dovolatelka inkriminovaným (destrukčním) činem sledovala ochranu svého vlastnictví či jinak realizovala svá vlastnická práva. Naopak, s ohledem na skutečnosti uvedené v předcházejícím odstavci je zřejmé, že její jednání vědomě směřovalo vůči majetku cizímu (resp. cizí věci ve smyslu ustanovení §257 tr. zák.) a bylo vedeno úmyslem na něm způsobit škodu. Současně směřovalo i proti domovní svobodě jiných osob (nájemníků bydlících v domě). Zákon přitom v ustanovení §238 tr. zák. chrání domovní svobodu jakéhokoliv oprávněného uživatele domu či bytu, tedy nejen vlastníka, a to proti komukoliv (srov. např. R 1/1980 SbRt.). Jestliže za konstatovaného stavu věci soudy obou stupňů jednání dovolatelky po právní stránce kvalifikovaly mj. též jako trestný čin poškozování cizí věcí podle §257 odst. 1 tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., nelze jim v intencích námitek uplatněných dovolatelkou vytknout, že by zjištěný skutek nesprávně právně kvalifikovaly, ani že své rozhodnutí založily na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud proto neshledal podané dovolání ani v té části, ve které jinak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo dovolatelkou z formálního hlediska uplatněno právně relevantně, jakkoliv opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. V souladu s citovaným ustanovením zákona bylo dovolání obviněné V. M. odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler