ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.939.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 939/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. srpna 2006 o dovolání podaném obviněnou R. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 To 95/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 5/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) z podnětu dovolání obviněné R. M. svým usnesením ze dne 8. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 884/2005, zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 3. 2005, sp. zn. 4 To 149/2004, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání obviněné proti odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 9 T 5/2004, jímž byla uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., spáchaného tím, že „dne 27. 2. 2002 v S., pod nepravdivými sliby o vyplacení podílu z budoucího zisku z prodeje levně nakoupené obuvi a dalšího zboží, vylákala od K. H., finanční hotovost ve výši 1.500.000,-- Kč, kterou sice zčásti použila na nákup obuvi, ale z peněz získaných jejím prodejem dlužnou částku přes výzvy k vrácení a urgence nevrátila a ponechala si je pro svou potřebu“. Vrchnímu soudu v Praze bylo zároveň přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud s odkazem na zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. poukázal v předmětném usnesení na vady rozhodnutí soudů obou stupňů, kterým vytkl zejména to, že mimo pozornost soudu prvního stupně zůstala nejen otázka, jakým způsobem byl poškozený uveden v omyl (v důsledku něhož měl inkriminovanou půjčku poskytnout), ale též otázka, zda obviněná (dovolatelka) od počátku skutečně jednala v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit buď vůbec, anebo přinejmenším nevrátit je za dohodnutých podmínek. Tyto skutečnosti přitom měly být vyloženy jednak v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a měla jim především odpovídat formulace skutku ve výrokové části rozsudku (tzv. skutkové větě výroku). Nejvyšší soud poukázal dále na to, že odvolací soud v řízení konaném na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání obviněné) přehlédl, že skutková zjištění soudu prvního stupně, k nimž dospěl po vyhodnocení provedených důkazů, se podstatně liší od popisu skutku v odsuzujícím výroku. V důsledku toho byla obě rozhodnutí zatížena vadami odpovídajícími uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když nebylo možno učinit spolehlivý hmotně právní závěr o tom, zda dovolatelka svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byla uznána vinnou. Protože odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti výše uvedené vady nezjistil a nenapravil, ačkoliv jejich odstranění v odvolacím řízení přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. a §263 odst. 6 tr. ř., rozhodl Nejvyšší soud tak, že usnesení odvolacího soudu o zamítnutí řádného opravného prostředku (odvolání) zrušil a věc přikázal tomuto soudu, tj. Vrchnímu soudu v Praze k novému rozhodnutí (o odvolání) s tím, aby v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo řízení o odvolání obviněné nejprve v potřebném rozsahu doplněno.
O odvolání obviněné R. M. proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové pak Vrchní soud v Praze znovu rozhodl, a to rozsudkem ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 4 To 95/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně celé odsuzující části týkající se obviněné. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. současně sám nově uznal obviněnou vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když předmětný skutek ve svém rozsudku částečně modifikoval tak, že obviněná „dne 27. 2. 2002 v S., pod nepravdivými sliby, že celou částku použije na obchod s levnou obuví a na požádání ji po jeho realizaci poškozenému vrátí, vylákala od K. H. finanční hotovost ve výši 1.500.000,- Kč; půjčenou finanční částku však použila na nákup obuvi pouze z části, její zbytek v nezjištěné výši pak použila k jiným účelům a následně ani ze zisku z prodeje bot, ani z jiných zdrojů, přes výzvy k vrácení a urgence poškozeného nic nevrátila, ač v době půjčky věděla, že její podmínky nesplní, s penězi nenaloží tak, jak slíbila a vzhledem k tomu, že realizaci půjčených peněz provede s manželem J. M., který se v důsledku opakovaných předchozích půjček získaných pod záminkami uskutečnění různých jiných nereálných obchodů, k nimž nedošlo, ocitl v obtížné finanční situaci, že nebude v jejich finančních možnostech ani ve finančních možnostech její rodiny vypůjčenou částku vrátit tak, jak přislíbila, a že ji nevrátí vůbec, k čemuž také došlo“ (č. l. 1469) . Podle §250 odst. 3 tr. zák. byl obviněné uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému K. H. částku 1.500.000,- Kč. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 12. 1. 2006 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, jímž napadla výrok o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatelka znovu poukázala na to, že v průběhu trestního řízení předkládala řadu důkazů, které zpochybňovaly hodnověrnost a důvěryhodnost svědka K. H., kterými zároveň dokládala, že jde o osobu se sklony k daňovým podvodům a schopnou lhát před soudy v majetkových věcech (při majetkovém vypořádání se svou bývalou manželkou). Pokud by se soudy obou stupňů těmito skutečnostmi odpovědně zabývaly a řádně by hodnotily důkazy postupem podle §2 odst. 6 tr. ř., musely by podle dovolatelky dospět k závěru o nutnosti postupu podle zásady in dubio pro reo a zprostit ji obžaloby. Pokud odvolací soud podle pokynů Nejvyššího soudu doplnil odvolací řízení výslechem poškozeného K. H. a další důkazy již neprováděl, pak podle dovolatelky založil své rozhodnutí v podstatě toliko na výpovědi poškozeného, aniž by dostatečně vzal v úvahu protichůdná tvrzení obviněné (dovolatelky) a poškozeného, popř. i to, že některá tvrzení poškozeného K. H. svědčí v její prospěch. Podle přesvědčení dovolatelky je výrok odsuzujícího rozsudku dílem nesrozumitelný a dílem založen na spekulativních úvahách soudu, které nemají oporu v provedených důkazech. Výrok o vině je tudíž i nepřezkoumatelný. Dovolatelka zdůraznila, že z provedených důkazů v žádném směru nevyplývá, že by vůči poškozenému jednala jakýmkoliv (konkrétním) podvodným způsobem a takto si počínala již od samého počátku. K naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je přitom nezbytné, že kromě podvodného jednání musí od počátku existovat úmysl pachatele obohatit tímto způsobem sebe nebo jiného. V posuzovaném případě však provedené důkazy podle názoru dovolatelky nedovolovaly dovodit její trestní odpovědnost za výše uvedený trestný čin. Proto je podle ní i nové rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když zároveň trpí i vadami předpokládanými v dovolacím důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., protože odsuzující výrok je neúplný v tom, že je nesrozumitelný, nepřezkoumatelný a nemůže vést k přesvědčivému závěru o naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Dovolatelka zároveň připomněla, že trestní právo je svou povahou právem ultima ratio, jehož prostředky mohou být užívány jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům dovolatelka v závěru dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud ad 1) odložil výkon rozhodnutí z rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 95/2005 ze dne 12. 1. 2006 ve výroku o povinnosti nahradit škodu v částce 1.500.000,- Kč, ad 2) aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 95/2005 ze dne 12. 1. 2006 zrušil ve výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a ve výrocích, které mají v tomto výroku svůj podklad, a dále ad 3) sám ve věci podle §265m tr. ř. rozhodl tak, že se dovolatelka podle §226 písm. a), b) tr. ř. zprošťuje obžaloby. Pro případ postupu podle §265l tr. ř. dovolatelka navrhla přikázání věci senátu v jiném složení.
K dovolání obviněné se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a k namítané nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti výroku rozsudku uvedla, že soud v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vyjádřil, že dovolatelka jednala s vědomím, že celou půjčku neužije slíbeným způsobem. Zároveň věděla, že ze zisku z proklamovaného obchodu půjčku nevrátí a s ohledem na svou finanční situaci nebude schopna ji zaplatit ani z jiných zdrojů. Jednala tudíž s úmyslem půjčené peníze nevrátit, čímž uvedla poškozeného v omyl a způsobila mu škodu v soudem zjištěné výši. Polemiku dovolatelky s tím, že zjištění soudu o souvislosti mezi majetkovou dispozicí (půjčkou peněz) a mylnou vírou poškozeného, že mu peníze budou vráceny, jsou založeny na vadném hodnocení provedených důkazů, je podle státní zástupkyně třeba považovat za námitku skutkové povahy. Ačkoliv je v úvodu dovolání avizována námitka hmotně právního charakteru, dospěla státní zástupkyně k závěru, že tato námitka je opřena o argumentaci výhradně skutkovou a tím se zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. či některého z dalších zákonných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně zároveň vyložila, že v posuzovaném případě nebyl naplněn ani další dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, a to podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť namítané neuvedení některých - podle dovolatelky relevantních - skutkových okolností do skutkové věty výroku, nelze považovat za chybějící nebo neúplný výrok, tzn. takový výrok, jenž by postrádal některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř., a aby toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila státní zástupkyně souhlas i pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout mimo rámec specifikovaný v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř.
Obviněná R. M. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Dále je třeba upozornit na to, že na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci je dovolací soud oprávněn přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání (viz rozhodnutí publikované pod č. 29/2004 SbRt.)
Jak již Nejvyšší soud konstatoval ve svém předcházejícím rozhodnutí, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok jako celek, ačkoliv jej soud měl do výrokové části pojmout, a činí proto jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný, tzn. že postrádá některou z obligatorních náležitostí předpokládaných zákonem (srov. ustanovení §120 odst. 1, odst. 3, §121 - §124 tr. ř.). Pokud v posuzovaném případě dovolatelka namítla, že v popisu skutku (v tzv. skutkové větě výroku rozsudku) absentují znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jímž byla uznána vinnou, nejde o skutečnost, jež by sama o sobě činila odsuzující část rozsudku neúplnou, neboť trestný čin je zde označen nejen jeho zákonným pojmenováním, ale i uvedením místa, času a způsobu spáchání, včetně konkrétního následku. To znamená, že námitky dovolatelky shora uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V daném případě však dovolatelka založila výše citovaný dovolací důvod na polemice se způsobem, jakým byly v projednávané věci hodnoceny provedené důkazy (zejména výpověď poškozeného), vzhledem ke správnosti (resp. nesprávnosti) na to navazujících skutkových závěrů. Dovolatelka soudům vytkla, že v rozporu se zásadou in dubio pro reo posuzovaly provedené důkazy nikoliv v její prospěch, nýbrž k její tíži, když se dostatečně nevypořádaly s její obhajobou ve vztahu ke zjištění, zda vůbec naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., ačkoliv opakovaně namítala absenci zákonných znaků objektivní a především subjektivní stránky (zavinění) předmětného trestného činu. To podle dovolatelky mělo mít za následek, že byla uznána vinou neprávem, přestože se ve skutečnosti trestné činnosti nedopustila.
Z dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu (viz výrok a str. 4 – 7 odůvodnění), který dílem navazoval na skutková zjištění soudu prvního stupně a zčásti vycházel též z vlastních skutkových zjištění, neboť před svým novým rozhodnutím doplnil dokazování podle pokynů Nejvyššího soudu (obsáhlým výslechem poškozeného K. H.), je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě dospěl ke skutkovému a právnímu závěru o vině dovolatelky trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Tyto závěry jsou v jeho rozhodnutí v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu vyloženy a odůvodněny.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky proto hmotně právnímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nepřípadná rovněž dovolatelčina námitka, že se soudy nezabývaly povahou trestního práva jako ultima ratio a aplikovaly na daný případ nesprávné normy. Dovolatelka ji předně opírá o odlišné skutkové okolnosti, než z jakých vycházely soudy obou stupňů. Soudy totiž posuzovaly konkrétní situaci (zjištěný skutkový stav), kdy s ohledem na její povahu mohly právem dovodit, že tam, kde je občanské právo zneužito tak, že pomíjí jeho základní účel (§1 odst. 1 OZ), pak vzniká prostor pro trestní právo coby prostředek ultima ratio (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 117/06).
Obecně je dále nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy právní závěry obecného soudu by byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde (viz důvody konstatované shora) a konečně ani sama dovolatelka, která se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch, nenamítla žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné R. M. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Pokud jde o podnět dovolatelky k odkladu výkonu rozhodnutí (pokud jde o povinnost nahradit způsobenou škodu), nebylo zapotřebí rozhodnout příslušným samostatným výrokem, neboť předseda senátu soudu prvního stupně (jenž je k tomu výlučně oprávněn) návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle §265h odst. 3 tr. ř. nepodal. Nejvyšší soud současně neshledal důvod k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler