ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1028.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1028/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. září 2006 o dovolání obviněného L. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 To 45/2006, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 To 45/2006, byl k odvolání obviněného a státního zástupce podaném v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. c), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, č. j. 48 T 1/2006-959, a to ve výroku o vině pod písm. A/, v celém výroku o trestu a výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu a.s. K. P., Centrum pojištění odpovědnosti za pracovní úrazy se sídlem v B., a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a odsouzen byl za tento trestný čin a za trestné činy ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal výrok o vině pod písm. B/ nedotčen, podle §222 odst. 1 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O nároku poškozeného bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho naplnění spočívá podle obviněného v tom, že nebyl naplněn formální požadavek ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť trest z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 1 T 126/2002, v trvání dvou let „zcela vykonal započtením vazby od 2. 9. 2002“. Podle jeho mínění nebyla dána ani materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, neboť „soudem nebylo dostatečně přihlédnuto k jeho nízkému věku, jakož i charakteru a způsobu páchání jeho dosavadní trestné činnosti“. Zranění poškozeného nevykazuje podle obviněného znaky potřebné pro posouzení újmy na zdraví jako těžké újmy na zdraví. Poukazuje na to, že nebyl prokázán jeho úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, poukazuje na nástroj, který byl k útoku na tělo poškozeného použit a dospívá k závěru, že subjektivní stránka trestného činu podle §222 odst. 1 tr. zák. není dána. Dále tvrdí, že závěry znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství a výpověď znalce vyvracejí závěr soudu o možnosti kvalifikovat poškození zdraví poškozeného jako těžkou újmu na zdraví, kdy mj. nebylo dostatečně přihlédnuto k vyjádření znalce, že kritériem pro hodnocení závažnosti poranění není délka pracovní neschopnosti. Tvrzení soudu, že poškozený byl citelně omezen v běžném životě po dobu devíti týdnů, nemá oporu v provedeném dokazování a stejně nepřesvědčivý je také závěr soudu o poškození důležitého orgánu, přičemž důkazy jsou soudy do jisté míry dezinterpretovány. Podle obviněného nebyl poškozený na životě ohrožen, neboť k incidentu došlo v supermarketu, za přítomnosti dalších osob, které mohly a také zajistily poškozenému potřebnou pomoc. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 8 To 45/2006, ve výroku pod bodem II zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplňovat námitky, kterými obvinění (v předmětné trestní věci obviněný L. V.) soudům vytýkají nesprávnost hodnocení provedených důkazů, neúplnost provedeného dokazování apod., což jsou námitky skutkové, kterými se obvinění snaží pod pojem právního hodnocení podsouvat jimi vytvořený skutkový stav, od kterého je až následně právní hodnocení odvozeno. V souvislosti s těmito námitkami lze zmínit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. V souvislosti s formálně uplatněným dovolacím důvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Do okruhu skutkových námitek, kterými obviněný brojí proti zjištěnému skutkovému stavu na základě hodnocení důkazů soudy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., lze zařadit např. námitky, kdy obviněný poukazuje na to, že soudy některé důkazy nedostatečně hodnotily (ve smyslu vlastních hodnotících úvah obviněného), např. otázku jeho nízkého věku, či se určitou okolností dle jeho mínění nezabývaly (např. odvolací soud otázkou zavinění), případně vytýká soudu, že jím tvrzené skutkové závěry nemají oporu v provedeném dokazování (citelné omezení poškozeného po dobu devíti týdnů konstatované odvolacím soudem). Ve vztahu k těmto námitkám považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tento zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku – pokud soud rozhoduje touto formou rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud pak jde o usnesení, v tom je třeba uvést podle povahy věci, zejména skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
Pokud by námitky obviněného byly pouze charakteru výše uvedeného, tj. směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu, bylo by nutno jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání však obsahuje také námitky, které lze považovat za právně relevantní.
Do oblasti právně relevantních námitek lze zařadit námitku, že formální požadavek vyjádřený k aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. „potrestán“ není naplněn v případě, že vazbou byl odpykán celý uložený trest odnětí svobody či námitka nenaplnění materiálního znaku trestného činu, kterým byl uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista (byť tyto námitky se prolínají s otázkou zjišťování skutkových okolností). Ve vztahu k argumentaci obviněného, že tento v případě odsouzení rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 1 T 126/2002, který se stal podkladem pro kvalifikaci jeho nynější trestné činnosti jako jednání spáchaného zvlášť nebezpečným recidivistou, kdy „uložený trest z citovaného rozsudku ve výměře dvou let vykonal započtením vazby od 2. 9. 2002“ a tudíž není naplněn znak „potrestán“ vyžadovaný pro aplikaci §41 odst. 1 tr. zák., musí Nejvyšší soud uvést, že tvrzení obviněného není pravdivé. Již z rozsudku soudu prvního stupně a následně soudu odvolacího jednoznačně vyplývá, že zmíněný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 1 T 126/2002, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody s trvání dvou let, nabyl právní moci dne 27. 11. 2002 a obviněný tento trest vykonal dne 2. 9. 2004. Nejvyšší soud ze spisového materiálu mj. dále zjistil, že ve shora uvedené věci byl obviněný ve vazbě od 2. 9. 2002 (20.20 hod.) do 29. 11. 2002 a od uvedeného data vykonával trest odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 1 T 126/2002 do 23. 12. 2002 ve Věznici P.-R., odkud byl převezen do Věznice K. a z výkonu tohoto trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 2. 9. 2004, aby byl dodán do výkonu trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 3 T 133/98, ze kterého byl na svobodu propuštěn dne 26. 10. 2004. Tolik tedy ke shora uvedené námitce obviněného, která ve světle zmíněných skutečností je námitkou účelovou.
Pokud jde o otázku zvlášť nebezpečné recidivy, zde musí Nejvyšší soud uvést, že podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v §41 tr. zák. tak, že:
1) Pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za osobu zvlášť nebezpečného recidivisty, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
2) Zvlášť nebezpečnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Jak vyplývá ze zákonné dikce, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán vinným toliko za splnění dvou podmínek, a to formálních a materiálních. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně zákon v této souvislosti odkazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Shora uvedenými podmínkami (pro aplikaci §41 tr. zák.) se odvolací soud zabýval a tyto jak již bylo výše uvedeno rozvedl ve svém rozsudku. Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 1 T 126/2002, vyplývá za jakých okolností se obviněný dopustil trestného činu loupeže (fyzicky pěstí do obličeje napadl poškozeného, poté jej udeřil ještě dvakrát a pod pohrůžkou použití nože ho donutil k vydání peněz a mobilního telefonu). Z uvedeného je nepochybné (a toto dokreslují další odsouzení a znalecký posudek), že v první řadě v hierarchii hodnot stojí zájmy obviněného, který je uspokojuje za každou cenu. Míra jeho agresivity ani vykonaným trestem odnětí svobody, ze kterého byl propuštěn krátce před předmětnou trestnou činností (26. 10. 2004) se nesnížila, spíše naopak, obviněný za použití zbraně opětovně zaútočil na poškozeného, kterému způsobil mj. tepenné krvácení, které pokud by nebylo včas zastaveno, mohlo vést až ke smrti poškozeného. Ze shora uvedeného vyplývá, že míra agresivity u obviněného (projevující se charakterem útoku, použitého nástroje a následku) má stupňující se charakter. Z výše uvedeného je patrno, že k této problematice obviněným vznesené námitky jsou zjevně neopodstatněné.
Za zjevně neopodstatněné je třeba označit také námitky směřující do oblasti subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a hodnocení poškození na zdraví jako těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že poškození tepny mělo za následek značnou krevní ztrátu, jež v poměrně krátké době (v několika minutách) vede ke vzniku prekolapsového šoku (blíže také rozvedeno ve skutkovém zjištění soudu) a pokud by obviněnému nebyla poskytnuta včas pomoc, mohlo obviněným způsobené zranění vést až ke smrti poškozeného. Argumentace obviněného, že se tak stalo na místě, kde byl větší pohyb osob, které poškozenému mohly pomoc poskytnout, je v tomto směru zcela bezpředmětná a spíše svědčí o neúctě obviněného k prioritám jako je život a zdraví jiného. Ze strany obviněného se jednalo o úmyslný útok proti poškozenému, což vyplývá mj. také z počtu útoků vedených na tělesnou integritu poškozeného a místa, kde byl poškozený bez varování hrotnatým nástrojem zasažen. Vzhledem na místa, kam vedl obviněný svůj útok vůči poškozenému byl obviněný přinejmenším srozuměn s možným následkem – těžkou újmou na zdraví. Otázkou těžké újmy na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. se podrobně odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 7 zabýval a s jeho závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Nutno podotknout, že námitky obviněného v rámci podaného dovolání nesměřovaly proti výroku jímž byl uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud se zabýval tedy rozsudkem odvolacího soudu v intencích právně relevantních námitek, které byly obviněným v jeho dovolání vzneseny a na základě skutečností shora rozvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann