ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.109.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 109/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. února 2006 o dovolání obviněného D. F., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, č. j. 6 To 405/2005-149, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 77/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2005, č. j. 6 T 77/2005-117, byl obviněný D. F. uznán vinným jednak trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců s tím, že podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému J. P., bytem P., ul. U., částku 13.500,- Kč, jako náhradu škody, kterou svým trestným činem způsobil.
Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že „okolo půlnoci ze dne 16. 10. 2004 na 17. 10. 2004 v P., ul. U. nejprve rozbil okno domu, včetně ochranné sítě, následně přelezl uzamčenou branku oplocení domu v P., ul. U J. rodiny P. a začal klepat na dveře domu a na jejich skleněnou výplň takovou silou, že sklo výplně dveří rozbil a poté, co mu byly dveře domu otevřeny, vnikl do domu a zde fyzicky napadl poškozeného J. P., tak, že jej chytil rukou za krk a tlačil mu hlavu směrem k zemi, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozenému zranění – podvrtnutí krční páteře – jež si vyžádalo lékařské ošetření, poškozený byl následně po dobu 14-ti dnů nucen v důsledku poranění nosit fixační límec a byl rovněž v pracovní neschopnosti od 17. 10. 2004 do 14. 11. 2004“.
Z podnětu odvolání obviněného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 10. 2005, č. j. 6 To 405/2005-149, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu odvolací soud podle §238 odst. 2 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák., §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Současně bylo obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. uloženo přiměřené omezení spočívající v povinnosti podle svých sil nahradit škodu, kterou svým trestným činem způsobil. Dále byla podle 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému J. P., bytem P., ul. U., částku 13.500,- Kč, jako náhradu škody, kterou svým trestným činem způsobil.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. se měl obviněný podle skutkového zjištění odvolacího soudu dopustit tím, že „okolo půlnoci ze dne 16. 10. 2004 na 17. 10. 2004 v P., ul. U., nejprve rozbil okno u rodinného domku, včetně ochranné sítě, následně přelezl uzamčenou branku oplocení domku rodiny P. a začal klepat na vstupní dveře a posléze vykopl jejich skleněnou výplň a poté, co mu byly dveře domu otevřeny, vnikl do domu a zde fyzicky napadl poškozeného J. P., tak, že jej chytil rukou za krk a tlačil mu hlavu směrem k zemi, přičemž tímto svým jednáním způsobil poškozenému zranění – podvrtnutí krční páteře – jež si vyžádalo lékařské ošetření, poškozený byl následně po dobu 14-ti dnů nucen v důsledku poranění nosit fixační límec a byl v pracovní neschopnosti od 17. 10. 2004 do 14. 11. 2004, a to vzhledem k charakteru jeho zaměstnání, aniž by byl více omezen v obvyklém způsobu života“.
V dovolání obviněný uplatnil tři dovolací důvody: podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že trestní stíhání je nepřípustné. Namítl, že usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje povinné náležitosti §160 odst. 1 tr. ř., není řádně odůvodněno, chybí v něm vylíčení zjištěných skutečností a důkazů, z nichž byly konkrétní skutečnosti zjištěny. Dovozuje z toho, že popis skutku není nezaměnitelný s jiným skutkem, zaměnit by jej totiž bylo možno s netrestným jednáním či přestupkem, a to vzhledem k tomu, že v něm chybí výslovná zmínka o úmyslu obviněného či o společenské nebezpečnosti jednání. Dospěl k závěru, že trestní stíhání bylo vedeno v rozporu s trestním řádem, tj. v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 tr. ř., přičemž každé takto vedené trestní stíhání je nepřípustné (srov. nález sp. zn. I. ÚS 46/96). Z tohoto důvodu navrhl trestní stíhání vedené proti němu zastavit. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin, když se nezabývaly otázkou míry společenské nebezpečnosti. Má za to, že s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem případu, nebyla potřebná míra společenské nebezpečnosti dána. Vytkl odvolacímu soudu, že nedocenil, že se děj odehrál za značně zhoršených a konfliktních vztahů mezi rodinami obviněného a poškozeného. Motiv svého jednání vysvětluje tím, že jednal pod tlakem těchto rodinných konfliktů. Vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně po právní stránce posoudil otázku trestu a otázku náhrady škody. Při rozhodování o výměře trestu nedostatečně přihlédl k dosavadnímu způsobu jeho života a nesprávně využil možnosti aplikovat ustanovení o upuštění od potrestání. I když odvolací soud neuznal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jak uvádí, kvalitativně tomu nepřizpůsobil výši trestu, čímž podle obviněného porušil „zákaz reformationis in peius“. Nesprávně odvolací soud postupoval také v otázce náhrady škody. Obviněnému uložil povinnost nahradit škodu v souvislosti s újmou na zdraví (ušlou mzdu a léčebné výlohy), přestože toto jednání nebylo shledáno trestným činem. Je toho názoru, že škoda na zdraví nebyla způsobena trestným činem porušování domovní svobody, avšak mohla být způsobena až dalším jednáním, které však nebylo kvalifikováno jako trestný čin. Vzhledem k tomu, že v trestním řízení lze uložit pouze povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a nikoli jiným jednáním, měl odvolací soud správně poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních. Obviněný má za to, že uložení trestu v rozporu se zásadou zákazu reformace v neprospěch obviněného a zásadami ukládání trestů, jakož i ukládání dalších povinností v rámci výroku o trestu (povinnost k náhradě škody) k tíži obviněného v rozporu se zákonem, je důvodem pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 8. 2005, sp. zn. 6 T 77/2005, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 6 To 405/2005, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 4, k novému projednání a rozhodnutí, event. aby zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2005, sp. zn. 6 To 405/2005, a věc tomuto soudu vrátil k novému projednání věci.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Aby podle ustálené soudní praxe Nejvyššího soudu byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je třeba, aby byl dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 10, T 739, str. 18). Z tohoto důvodu nemohou námitky obviněného uvedené v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. obstát, protože tento dovolací důvod nenaplňují. Nad rámec těchto námitek však považuje Nejvyšší soud se k této problematice (byť ve stručnosti) vyjádřit. Je sice pravdou, že popis skutku uvedený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 4. 2005 (čl. 2) a odůvodnění jsou strohé, a mohlo by vznikat domnění zabývat se otázkou, zda byly splněny obsahové náležitosti usnesení o zahájení trestního stíhání předpokládané v ustanovení §160 odst. 1 tr. ř. Nicméně právě z jeho odůvodnění se podává, že skutečnosti, které odůvodnily závěr o důvodnosti trestního stíhání (a jsou uvedeny ve výroku usnesení, tj. v popisu skutku) vyplývají z trestního oznámení poškozeného J. P. a ze šetření MOP L., SKPV P. Nejvyšší soud je toho názoru, že skutek tak, jak je popsán v usnesení o zahájení trestního stíhání, obsahuje všechny zákonné znaky trestného činu podle §238 odst. 1 tr. zák., včetně subjektivní stránky trestného činu. Obviněný rozbil skleněnou výplň okna domu, přelezl branku plotu, kterou tímto poškodil a rozbil skleněnou výplň vchodových dveří. Z toho je zřejmé, že obviněný spáchal trestný čin úmyslně /§4 písm. a) tr. zák./, neboť si musel být vědom toho, že ohrožuje zájem chráněný tímto zákonem, tj. zájem na ochraně domovní svobody a svým jednáním chtěl tento zájem porušit. U trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. v popisu skutku není vyjádřen mechanismus vzniku zranění. Tento byl zjištěn až v průběhu trestního řízení. I z toho, že v popisu skutku je uvedeno, že obviněný „napadl fyzicky majitele domu J. P.“ je zřejmé, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., tedy není pochyb, že trestný čin byl spáchán úmyslným jednáním obviněného ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. Pokud jde o materiální stránku trestného činu, je třeba uvést, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, je nutno vycházet z toho, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty ( k tomu viz rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud je toho názoru, že o takový případ v dané věci nejde. Kromě toho je třeba zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je počátkem trestního stíhání, kterým je podle §12 odst. 10 tr. ř. úsek trestního řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného ve věci samé. Podle §160 odst. 1 tr. ř. lze trestní stíhání zahájit nasvědčují-li prověřováním podle §158 tr. ř. zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba. Jde o vyšší stupeň pravděpodobnosti (srov. arg. „…nasvědčují-li…“), který má nasvědčovat tomu, že byl spáchán trestný čin a že jej spáchala určitá osoba. Je nezbytné, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byly uvedeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, avšak není nutné, aby trestná činnost byla spolehlivě prokázána v míře, jak je tomu u obžaloby. Nejvyšší soud je toho názoru, že popis skutku, ze kterého byl obviněný obviněn, nemohl být zaměněn s jiným skutkem. Žádné skutečnosti nenasvědčovaly ani tomu, že by se v případě jednání obviněného nemohlo jednat o trestný čin, když svou závažností došlo k naplnění typových znaků skutkové podstaty jak trestného činu podle §238 odst. 1 tr. zák., tak trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud v usnesení o zahájení trestního stíhání v popisu skutku neshledal vytýkané pochybení stran subjektivní stránky nebo nebezpečnosti činu pro společnost, tzv. materiálního znaku trestného činu. Námitky obviněného tudíž nemohou ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. přivodit jiné rozhodnutí Nejvyššího soudu, než podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Namítá-li obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soudy nesprávně posoudily jeho jednání jako trestný čin, neboť nedosahuje potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost, lze konstatovat, že jde o námitku právně relevantní povahy. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Obvodní soud pro Prahu 4 se zabýval jak otázkou formálních znaků trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., tak otázkou nebezpečnosti činu pro společnost, tj. materiální stránkou trestného činu. Na str. 5 odůvodnění rozsudku přesvědčivě zdůvodnil, proč stupeň nebezpečnosti trestného činu spáchaného obviněným je vyšší než nepatrný. Je zřejmé, že neopomněl zohlednit kritéria spoluurčující závěr o konkrétním stupni nebezpečnosti činu pro společnost. Vzal v úvahu, že obviněný poté, co překonal oplocení, rozbil skleněnou výplň dveří a neoprávněně vnikl do domu jiného, zasáhl do objektu trestného činu, totiž porušil zájem chráněný trestním zákonem, jímž je u trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák., zájem na ochraně domovní svobody. Vše se odehrálo v době nočního klidu, přesněji řečeno okolo půlnoci, tj. v době, kdy většina lidí spí. Motivem jeho jednání bylo fyzicky napadnout poškozeného J. P. Nelze přehlédnout, že do domu poškozeného se obviněný dobýval tak intenzivně, že praskla skleněná výplň dveří. Z prováděného dokazování sice vyplývá, že vztahy mezi sousedy jsou napjaté a že se neustále přiostřují. Nicméně ani případná existence okolností snižujících stupeň nebezpečnosti činu ještě neznamená, že by stupeň nebezpečnosti činu obviněného byl pouze nepatrný. Domnívá-li se tedy obviněný, že by právě okolnost neurovnaných vztahů mezi sousedy mohla jeho jednání ospravedlnit, tak nelze tomuto jeho závěru v žádném případě přisvědčit. V daném případě jde jednoznačně o čin, jehož stupeň nebezpečnosti je vyšší než nepatrný. V této souvislosti lze proto konstatovat, že trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. byl jednáním obviněného bezezbytku naplněn.
Jde-li o vyslovený výrok o náhradě škody, Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:
Především Nejvyšší soud pokládá za nezbytné uvést, že se neztotožnil s názorem odvolacího soudu ohledně právní kvalifikace skutku podle §221 odst. 1 tr. zák. Pro závěr o existenci ublížení na zdraví jako následku trestného činu podle §221 odst. 1 tr. zák. nestačí jen subjektivní pocit poškozeného, ale změny zdravotního stavu musí být odpovídajícím způsobem objektivizovány. Správné závěry o tom, jakou povahu má újma na zdraví, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku, přičemž však závěr o charakteru a závažnosti újmy na zdraví, tedy o tom, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví jako trestnému činu, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a to po zhodnocení všech rozhodných kritérií, včetně jednoznačného objasnění doby léčení či pracovní neschopnosti u poškozeného. Přitom se zásadně nelze mechanicky omezit jen na kritérium délky pracovní neschopnosti nebo doby trvání poruchy zdraví, neboť posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální. Ublížení na zdraví bude zpravidla ovlivňovat nepříznivě pracovní neschopnost, a to v tom smyslu, že vyřadí postiženého na určitou dobu z pracovního procesu. Pracovní neschopnost sama o sobě však nemusí vždy správně odrážet povahu, intenzitu a závažnost způsobené poruchy zdraví. Pracovní neschopnost a délka léčení jsou důležitými kritérii při posuzování pojmu ublížení na zdraví, nelze je však považovat za kritéria jediná. Při posuzování uvedeného pojmu mají význam i další skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, dále okolnost, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje a zejména, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, sešit č. 22, T 511, str. 190).
Nejvyšší soud se domnívá, že odvolací soud nedocenil význam omezení poškozeného J. P. v obvyklém způsobu života. Poškozený je zaměstnán jako řidič tramvaje a utrpěné zranění – podvrtnutí krční páteře – si vyžádalo nejen lékařské ošetření, ale také čtrnáctidenní nošení fixačního límce a pracovní neschopnost od 17. 10. 2004 do 14. 11. 2004. Jak vyplývá ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. A. P., CSc., mechanismus uvedený v lékařské zprávě o ošetření poškozeného (čl. 12 spisu) odpovídá způsobenému zranění. Podvrtnutí páteře bylo diagnostikováno objektivně na základě rentgenologického vyšetření. Znalec vyloučil, že by uvedené zranění mohlo vzniknout chorobnými změnami na páteři zjištěnými a popsanými v bodě 2.4 znaleckého posudku. Dodal, že zranění bylo čerstvé, což koresponduje i s obsahem lékařské zprávy MUDr. K. na čl. 12 spisu. Tím, že obviněný byl zaměstnán jako řidič tramvaje a po dobu více jak tří týdnů byl v pracovní neschopnosti, nelze dovodit, že nebyl omezen v obvyklém způsobu života. Naopak, obvyklý způsob života zahrnuje i vykonávání práce. Jestliže poškozený nemohl po uvedenou dobu práci vykonávat, jednoznačně byl v obvyklém způsobu života omezen. Nejvyšší soud pokládá za nepřesvědčivé zdůvodnění srovnávat kancelářskou práci s prací řidiče tramvaje, když poškozený kancelářskou práci obvykle nevykonává a v rámci trestního řízení nebyly provedeny důkazy svědčící o tom, že by ho zaměstnavatel po dobu pracovní neschopnosti přeřadil na jiný druh práce, či mu toto nabídl. Třebaže již na právní kvalifikaci jednání obviněného nelze nic změnit, protože tomu brání zásada zákazu reformace in peius, Nejvyšší soud považoval za nutné se o ní alespoň okrajově zmínit.
I přestože odvolací soud neshledal obviněného vinným trestným ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., výrok o náhradě škody Nejvyšší soud shledal správným.
Za majetkovou škodu způsobenou trestným činem ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř. je třeba považovat takovou majetkovou škodu, která vznikla v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v žalobním návrhu. Na právním posouzení tohoto skutku nezáleží. Nezáleží proto ani na tom, zda každá položka skutku, pro který je pachatel stíhán, se projeví v jeho právním posouzení (srov. č. 34/1974 Sb. rozh. tr.). Nezáleží totiž na tom, zda každá složka skutku, pro který byl pachatel stíhán, se projeví v právním posouzení (např. zda pachatel byl uznán vinným za všechny sbíhající se trestné činy, jejichž znaky byly skutkem naplněné, či se v právním posouzení projevila tzv. faktická konzumpce, tj. že méně závažné činy byly konzumované v úvahu přicházejícím nejpřísnějším trestným činem).
Není sporu o tom, že vznik škody i v části, která vznikla v souvislosti s újmou na zdraví (náhrada mzdy a bolestné) je v příčinné souvislosti se skutkem, za který byl obviněný stíhán. Nutno poznamenat, že jen vzhledem k rozhodnutí odvolacího soudu nebyl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. V důsledku ublížení na zdraví poškozenému jednáním obviněného, což vyplývá z rozsudků soudů obou stupňů, vznikla majetková škoda ve výši 11.976,50 Kč (z toho 11.396,- Kč představuje náhradu mzdy a 580,50 Kč bolestné). Protože jde o škodu, která obviněnému vznikla v příčinné souvislosti se skutkem uvedeným v žalobním návrhu, je třeba poškozenému přiznat náhradu škody i v části související s ublížením na zdraví, lhostejno, že obviněný nebyl trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. uznán vinným. Za této situace je námitka obviněného zcela neopodstatněná. V případě poškození na zdraví poškozeného jednáním obviněného, které nepředstavovalo takové ublížení na zdraví, jaké předpokládá skutková podstata §221 odst. 1 tr. zák. (závěr odvolacího soudu), nebrání tato skutečnost tomu, aby bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené zraněním této osoby, neboť k jejímu vzniku došlo zaviněným protiprávním jednáním obviněného, pro které je stíhán (rozh. č. 41-I/2002 Sb. rozh. trest).
Pokud však obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. brojí proti výši trestu, který mu byl uložen, je nutno zdůraznit, že jde o otázku, která nespadá do kategorie námitek, které by bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť primárně nesouvisí s právním posouzením skutku nebo s jiným hmotně právním posouzením, nýbrž s otázkou přiměřenosti uloženého trestu. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl ovšem uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, tudíž v rozpětí zákonné sazby až na dvě léta. Zákonné znaky dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy obviněný nenaplnil. Podle Nejvyššího soudu není porušením zásady reformationis in peius, jestliže soud při mírnější právní kvalifikaci skutku ponechá výrok o trestu nezměněn. Třebaže odvolací soud neshledal obviněného vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., uloženým trestem vyjádřil skutečnost, že již uložený trest odpovídá všem hlediskům soudní individualizace trestu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného ohledně dovolacího důvodu podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tak i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Dovolání uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann