ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.346.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 346/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2006 o dovolání obviněného L. L., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2005, č. j. 3 To 112/2005-1969, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 19/99, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2005, č. j. 3 To 112/2005-1969, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 8. 2004, č. j. 34 T 19/99-1923. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl mu podle §148 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 písm. a), §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 50.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že řízení před nalézacím a odvolacím soudem trpí vážnými procesními vadami. Konstatoval extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím a odvolacím soudem a právním závěrem soudu o jeho vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Namítl, že odsuzující rozsudek nalézacího soudu i usnesení odvolacího soudu je postaveno na výpovědi svědka G. Tento svědek, občan P. r., se opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, ačkoliv byl o termínu hlavního líčení soudem vyrozuměn, přičemž nalézací soud rozhodl na základě čtení výpovědi tohoto svědka, která však podle jeho názoru nebyla provedena zákonným způsobem, protože nebyly splněny podmínky pro čtení této výpovědi. Uvedl, že svědek G. je korunním svědkem obžaloby. Na jeho výpovědi je založeno tvrzení, že obviněný tomuto svědkovi nevyplatil částku 2.619.329,40 Kč jako provizi na základě faktury za zprostředkování a od tohoto tvrzení se pak odvíjí právní závěr, že přesto tento nevynaložený náklad zahrnul do přiznání k dani z příjmu fyzických osob a poškodil tak český stát na dani z příjmu fyzických osob ve výši 1.029.099,- Kč. Svědek byl vyslechnut u Obvodního soudu v O. v P., ovšem za takových podmínek, že obviněnému fakticky bylo znemožněno se tohoto výslechu zúčastnit a klást mu otázky. Tvrdí, že o termínu výslechu jmenovaného svědka nebyl náležitě vyrozuměn, jeho obhájce byl vyrozuměn toliko neformálně, navíc s časovým odstupem jen dvou dnů. Má za to, že za této situace bylo prakticky vyloučeno, aby mohl svou účast u výslechu tohoto svědka zajistit. Je přesvědčen, že tímto postupem byl zkrácen na ústavně zaručeném právu na obhajobu, neboť nebyly splněny zákonné podmínky pro čtení výpovědi tohoto svědka u hlavního líčení. Přitom jde o tzv. klíčového svědka, jehož výpověď je rozhodujícím důkazem pro výrok o vině. V další části dovolání obviněný předkládá argumenty, které mají znevěrohodnit výpověď svědka G. Jak uvedl, proti tvrzení svědka stojí výpověď svědkyně ing. N. S. Dospěl k závěru, že peněžní prostředky na provizi byly skutečně vyplaceny a oprávněně zahrnuty do daňového přiznání jako náklady vynaložené na zajištění a udržení příjmů, z čehož usoudil že se nemohl dopustit trestného činu podle §148 tr. zák. Protože je podle obviněného vadné zjištění skutkového stavu, z pohledu hmotného práva jde o nesprávné právní posouzení, neboť tyto dvě roviny procesní činnosti nelze vždy striktně oddělit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02). Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedl, že neobsahuje žádnou námitku, která by se týkala nesouladu mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkové větě a zákonnými znaky souzeného trestného činu nebo nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Dodal, že obviněný svoje námitky výslovně směřuje především do oblasti skutkových zjištění a brojí proti hodnocení důkazů soudy. Je zřejmé, že zpochybňuje hodnověrnost výpovědi svědka G., který vyloučil, že by firmě G. byla vyplacena provize ve výši 2.619.329,40 Kč, a nadále prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které byla tato částka svědkovi G. nebo jiné osobě vystupující pod jeho jménem skutečně vyplacena. Tyto námitky podle státního zástupce formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Obviněný se navíc domáhá pouze toho, aby důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem, a nevznáší námitky, ze kterých by bylo možno dovodit existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. S uplatněným dovolacím důvodem se obsahově nekryjí ani námitky týkající se procesní použitelnosti výpovědi svědka G. a možnosti provedení důkazu přečtením protokolu o výpovědi tohoto svědka v hlavním líčení. Tyto námitky totiž nesměřují do oblasti práva hmotného, ale dovolatel jimi v podstatě namítá porušení procesního ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Takovouto vadu nelze vytýkat ani v rámci jiného dovolacího důvodu, neboť porušení procesních předpisů lze dovoláním napadat pouze v případech taxativně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – f), k), l) tr. ř. Státní zástupce se domnívá, že soudy pečlivě hodnotily protichůdné výpovědi obviněného a svědka G. ve světle dalších provedených důkazů a hodnotící úvahy rozvedené na str. 21 – 23 rozsudku nalézacího soudu a na str. 7 – 8 usnesení soudu odvolacího nijak nevybočují z mezí ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. ani z pravidel formální logiky. V této souvislosti příkladmo poukázal na rozpor a nelogičnost tvrzení obviněného, který naznačil možnost, že peníze mohla převzít jiná osoba vystupující pod totožností G., ačkoliv „pravého“ G. z minulosti osobně znal. Zdůraznil, že dovolací námitky ani z části neodpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí státní zástupce udělil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas k projednání dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „jako podnikatel podnikající jako fyzická osoba pod obchodním jménem L. L. – L. se sídlem H. –M., K. č., a jako poplatník daně z příjmu fyzických osob, dne 1. 7. 1996 v H., okres K., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, podal F. ú. v H. nepravdivé přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období (kalendářní rok) 1995 vystavené s datem 30. 6. 1996, kde se záměrem snížit základ daně zahrnul mezi vynaložené výdaje i údajnou částku 2.619.329,40 Kč vyplacenou jako provizi na základě faktury č. ze dne 26. 1. 1996 za zprostředkování obchodní společnosti G. S. C. se sídlem O., A., P. r., čímž došlo k porušení ustanovení §§23, 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů ve znění novelizujících předpisů, a způsobil tak českému státu škodu představující daň z příjmů fyzických osob ve výši 1.029.099,- Kč“.
Jak je patrno z obsahu dovolání, výhrady, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, lze rozdělit do dvou skupin. Jednak má za to, že výpověď svědka nebyla provedena zákonným způsobem, nebyl řádně a včas o konání výslechu svědka v zahraničí vyrozuměn, tudíž nemohl svědkovi klást otázky, čímž došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu. Druhý okruh námitek zaměřil na skutečnosti, které vyplynuly ze svědecké výpovědi svědka G. S těmito kategoricky nesouhlasí, neboť zásadně odmítá jeho tvrzení, že tomuto svědkovi nevyplatil částku 2.619.329,40 Kč jako provizi za zprostředkování prodeje těžkých topných olejů. Žádná z těchto námitek však s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Pokud obviněný brojí proti tomu, jak soudy hodnotily svědeckou výpověď A. G., je zřejmé, že s jejím obsahem se nemůže ztotožnit a pokládá ji za nepravdivou. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že jestliže obviněný má zásadní výhrady proti hodnocení důkazů, není ani Nejvyšší soud oprávněn provádět vlastní, tudíž nové hodnocení důkazů. Jak už bylo shora uvedeno, hodnocení důkazů je především výhradním právem nalézacího soudu a není-li zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a učiněným právním závěrem, je Nejvyšší soud zjištěným skutkovým stavem vázán. Tak je tomu i v daném případě. Považuje však za vhodné dodat, že argumentace obviněného nemůže obstát ve světle dalších provedených důkazů. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, při hodnocení výpovědi svědka A. G. dostál soud své povinnosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., když provedené důkazy pečlivě hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, tj. při vzájemném uvážení všech okolností případu. V tomto směru je potřeba doplnit, že výpověď svědka A. G. nebyla jediným usvědčujícím důkazem. Jak se podává z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 21 rozsudku, obhajoba obviněného je vyvrácena nejen výpověďmi svědků ing. O. H., Z. D., ing. O. Z., nýbrž také znaleckým posudkem z oboru kriminalistické techniky a expertizy ručního písma. Rovněž odvolací soud na str. 7 – 8 svého rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil, proč námitkám obviněného nelze přisvědčit. Pokud tedy obviněný na podporu svého tvrzení uvádí svědeckou výpověď ing. S., lze jen zopakovat to, co již bylo uvedeno v předchozích odůvodněních soudů nižších stupňů, totiž, že byť tato uvádí, že peníze na provizi připravila na žádost obviněného v českých korunách a předala je člověku, který měl být představitelem firmy G., faktem zůstává, že tohoto člověka by nedokázala popsat a nepoznala by jej. I když by se mohla domnívat, že peníze předává člověku jménem G., ve skutečnosti tomu tak být nemohlo, neboť jak z tvrzení A. G., stejně jako z vyjádření celního úřadu v P. T., tak i z výpovědi J. T., je zřejmé, že uvedený svědek v dané době nepřekročil státní hranice s Č. r. Svědek J. T. navíc vypověděl, že firma G. obchodovala s obviněným jen s celulózou a protože A. G. neměl cestovní pas, čekal za hranicemi v Z., zatímco pro peníze do H. jel sám svědek T. Z uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou ryze skutkového charakteru, jejichž prostřednictvím však nelze zvrátit výrok o vině, neboť tento není v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud pokládá v této souvislosti za vhodné dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). Je totiž zjevné, že vznesenými námitkami se obviněný snaží docílit změny ve skutkovém zjištění a teprve následně změny v právní kvalifikaci. Za této situace je však nutno konstatovat, že touto argumentací obviněný vybočil z rámce vymezeným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K procesní použitelnosti svědecké výpovědi A. G. ze dne 9. 7. 2004, která byla poskytnuta v rámci právní pomoci polskými orgány činnými v trestním řízení, Nejvyšší soud nesdílí názor obviněného, že jde o důkaz, který byl proveden nezákonným způsobem.
Ze spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 34 T 19/99 vyplývá, že výslech svědka A. G. byl uskutečněn v rámci právní pomoci k žádosti Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2004 (čl. 1881). Krajský soud v Ostravě dožádaný orgán v zahraničí požádal, aby svědkovi bylo doručeno předvolání svědka k hlavnímu líčení ke Krajskému soudu v Ostravě dne 19. 8. 2004 mezi 8.30 h – 11.30 h, na č. dv. 250/II. patro, jelikož jeho osobní účast pokládá za zvlášť důležitou (čl. 10 Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních ze dne 20. 4. 1959, podepsané ve Štrasburku) a aby dožadujícímu soudu zároveň sdělil datum, místo a čas konání výslechu svědka, aby mohl být o termínu konání vyrozuměn také obhájce obviněného, který má zájem se výslechu zúčastnit. Zdůraznil, že úkon právní pomoci již provedla dne 1. 5. 1999 Prokuratura O., ul. D., O. Tento úkon je nezbytné opakovat, neboť tehdy nebyl o konání výslechu vyrozuměn obhájce obviněného Mgr. V. E., advokát se sídlem kanceláře v O., S. Předvolání k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Ostravě na den 19. 8. 2004 bylo svědkovi doručeno Obvodní prokuraturou v O., svědek jej převzal dne 2. 6. 2004. U výslechu svědek však u tamního soudu prohlásil, že se odmítá k tomuto hlavnímu líčení dostavit s tím, že učiní výpověď u Obvodního soudu v O. Dne 7. 7. 2005 Obvodní soud v O. Krajskému soudu v Ostravě faxovou zprávou přijatou v 7.35 h oznámil, že výslech svědka A. G. uskuteční dne 9. 7. 2004 v 9.00 hodin. Tentýž den v 8.00 hodin Krajský soud v Ostravě tuto zprávu přeposlal faxem do advokátní kanceláře JUDr. E., obhájci obviněného. Svědecká výpověď svědka A. G. ze dne 9. 7. 2004 na čl. 1908 byla u hlavního líčení dne 19. 8. 2004 čtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. Na dotaz předsedy senátu podle §214 tr. ř. se obviněný u hlavního líčení ke čtené výpovědi vyjádřil. Uvedl, že trvá na svých dřívějších výpovědích a že svědek opakuje stále to stejné, co řekl v roce 1999. Má za to, že svědek lže. Obviněný dále vypověděl, že v K. nebyl a že se se svědkem seznámil v P. prostřednictvím tří obchodů s kůžemi. Vyslovil domněnku, že se potvrzuje, že svědek se dopustil nějakých podvodů s doklady nebo s razítky své firmy. To obviněného utvrdilo v tom, že nehraje čistou hru a že podváděl s cílem neodvádět daně v P. O tom, že bude proveden výslech se dozvěděl ve čtvrtek, když výslech měl být proveden v pátek v 9.00 hodin v O. Podotkl, že v tu dobu byl mimo území České republiky. Ke čtené výpovědi svědka obhájce neměl žádné dotazy. Poté, co byly čteny podle §213 odst. 1 tr. ř. další důkazy: oznámení F. ú. H. o podezření z trestné činnosti na čl. 35 - 38, vyjádření A. G. pro F. ú. v H. na čl. 109 a zpráva I. na čl. 123, na dotaz předsedy senátu další návrhy na doplnění dokazování obviněný ani obhájce nevznesli.
Podle čl. 8 odst. 2 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, ve znění vyhl. č. 206/1989, předvolání svědka nesmí obsahovat pohrůžku donucení pro případ nedostavení se. Jde o projev ochrany svědka, což vyplývá i z čl. 8 odst. 3 citované mezinárodní smlouvy, podle níž svědek, který se dostaví na předvolání orgánu druhé smluvní strany, nesmí být na území této smluvní strany bez ohledu na své státní občanství stíhán podle trestních ani správních předpisů, ani vzat do vazby, nesmí se na něm vykonat trest uložený soudem za soudně trestný čin, který je předmětem řízení, v němž byl předvolán, ani za jiný čin, který spáchal před překročením státních hranic dožadující smluvní strany nebo za soudně trestný čin, který by vyplynul z jeho výpovědi. Jestliže se tedy předvolaný svědek k hlavnímu líčení konaného u dožadující smluvní strany dobrovolně nedostaví, dožadující orgán nemůže jeho účast jiným způsobem zajistit, a to z toho důvodu, že není v jeho pravomoci uplatňovat na území cizího státu žádných donucovacích prostředků. Trestní jurisdikci lze realizovat jen na území vlastního státu a nikoliv naopak, výkon takového práva by byl nepřípustným zásahem do suverenity cizího státu. Tolik k námitce obviněného, že se svědek opakovaně k hlavnímu líčení nedostavil, přestože byl o termínu jeho konání řádně vyrozuměn.
Podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. protokol o výpovědi spoluobžalovaného nebo svědka se přečte také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovení tohoto zákona a taková osoba zemřela nebo se stala nezvěstnou, pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou, nebo onemocněla chorobou, která natrvalo nebo po dohlednou dobu znemožňuje její výslech.
V dané věci byla bezpochyby splněna podmínka, že svědek se stal pro dlouhodobý pobyt v cizině osobou nedosažitelnou. Tuto podmínku lze pokládat za splněnou, pokud vyhlášená mezinárodní smlouva, jíž je Česká republika vázána, umožňuje předvolat takového svědka, až když je zřejmé, že se svědek na předvolání k výslechu dobrovolně nedostaví (srov. č. 13/1995 Sb. rozh. tr.). Je pravdou, že svědek A. G. byl k hlavním líčení u Krajského soudu v Ostravě předvoláván několikrát. Ačkoliv dne 4. 9. 2002 převzal předvolání k hlavnímu líčení na den 29. 10. 2002, osobně se k hlavnímu líčení nedostavil. Následně byl učiněn pokus o doručení předvolání k hlavnímu líčení na den 10. 2. 2003, ani ten se nepodařil úspěšně realizovat, přestože byl prováděn prostřednictvím Obvodní prokuratury v O. Jednoznačný úmysl svědka nedostavit se k hlavnímu líčení konaném v České republice vyplývá z jeho svědecké výpovědi dne 9. 7. 2004, v níž úvodem prohlásil, že se k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Ostravě dne 19. 8. 2004 odmítá dostavit. Za této situace není sporu o tom, že jmenovaný svědek se nehodlal ani v budoucnu jakéhokoliv hlavního líčení v předmětné věci k podání svědecké výpovědi dostavit, čímž ho lze považovat za osobu pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelnou.
Možnost přečtení protokolu o výpovědi svědka učiněné v rámci právní pomoci orgánem cizího státu podle jeho právních předpisů bude limitována tím, zda v případech, kde to přichází v úvahu (§165 odst. 2, 3 tr. ř.), bylo umožněno obhájci obviněného, aby se zúčastnil výslechu takového svědka a mohl mu případně klást otázky (srov. č. 54/2001 Sb. rozh. tr., č. 20/1999 Sb. rozh. tr.). Nedodržení tohoto požadavku totiž může způsobit, že výpověď takového svědka bude v rozporu s ustanovením čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, v důsledku čehož je takto pořízený důkaz procesně nepoužitelný. Přitom požadavek na vyrozumívání obhájce o místě a času konání výslechu svědka dožádaným orgánem v cizině platí i v případech, kdy obhájce obviněného o to sám nepožádal. Umožnit obhájci být přítomen výslechu tohoto svědka je žádoucí zejména tehdy, je-li výslech svědka zásadním usvědčujícím důkazem. Tím, že je dána možnost obviněnému nebo jeho obhájci osobně svědkovi klást otázky, je i podle ustálené soudní judikatury Evropského soudu pro lidská práva zachováno právo obviněného na obhajobu ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., podle něhož má obviněný mimo jiné právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda u obviněného došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu a zjistil, že v konkrétní věci bylo jeho právo na obhajobu plně respektováno.
Ústavně zaručené právo na obhajobu (čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod - dále jen „Listina“) spolu s presumpcí neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) jsou základními podmínkami spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), v němž vina obviněného (obžalovaného) má být zjištěna; tyto ústavní záruky se promítají i do procesního předpisu, trestního řádu (§33 odst. 1 tr. ř.), který ve shodě s ústavou je vybudován na zcela zřetelné zásadě priority volby obhájce (§§33 odst. 1, 37 odst. 2 tr. ř.), kterou je obviněný (obžalovaný) oprávněn uplatnit v kterémkoli stadiu neskončeného řízení (§37 odst. 2 tr. ř.); je proto vždy věcí obviněného (obžalovaného), kdy a koho z osob oprávněných k poskytování právní pomoci formou obhajoby v trestním řízení (§37 tr. ř.) svou obhajobou pověří, příp. zda svého práva volby vůbec využije. Za uskutečněnou volbu ovšem obviněný (obžalovaný) nese odpovědnost sám, a již proto není obecný soud oprávněn posuzovat „kvalitu“ obhajoby či „nečinnost“ obhájce, neboť jemu (obhajovanému) nelze upřít právo na volbu procesní taktiky, jíž zamýšlí svůj záměr v řízení před soudem prosadit; opak by totiž znamenal očividný zásah státní moci do ústavně zaručeného základního práva na obhajobu a případně též jistou - zřetelně nežádoucí a především ústavně nepřípustnou - formu státní kontroly nad jeho výkonem. Na druhé straně z práva svobodné volby obhájce a jisté autonomnosti jeho postavení v řízení před soudem (jinými orgány veřejné moci) vyplývá obhájcova povinnost nejen podřídit výkon obhajoby podmínkám zákona (§41 tr. ř., §16 zák. č. 85/1996 Sb.), ale současně též jeho povinnost dbát při poskytování právní pomoci etických pravidel svého povolání; za splnění povinností daných ustanovením §41 odst. 1, 2, a 6 tr. ř. však obhájce odpovídá nikoli soudu (orgánu veřejné moci), ale obhajovanému, příp. orgánu, jemuž je kárně podroben (§32 zák. č. 85/1996 Sb.), a proto poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnosti (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou advokátní komory. Z odpovědnosti obhajovaného za (včasnou) volbu obhájce však nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům obhájce (obžalovaného), byť by obžalobu převzal obhájce v sebekratší době; běh času potřebného k přípravě obhajoby (včetně využití práva na volbu obhájce) je totiž třeba zaměřit od soudu k obhájci a nikoli naopak, takže je věcí (profesní odpovědností) obhájce, převezme-li zastoupení „na poslední chvíli“, jak se se svými zákonnými a etickými povinnostmi vypořádá; změnou v osobě zvoleného obhájce není proto obecný soud v průběhu řízení co do jeho režimu nikterak vázán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96). Nejvyšší soud se domnívá, že v předmětné věci bylo v možnostech obhájce účastnit se výslechu svědka A. G. Jestliže se výslechu svědka nezúčastnil, nejde o porušení práva na obhajobu, navíc za situace, kdy usvědčující výpověď svědka zpochybňuje, stejně jako by činil v případě účasti u výslechu svědka, který setrvává na svém.
Byť s přihlédnutím k datu, kdy byl obhájce obviněného vyrozuměn o termínu konání výslechu svědka v cizině, lze časový předstih dvou dnů považovat za minimální, je třeba konstatovat, že nebylo v kompetenci Krajského soudu v Ostravě termín vyrozumění stranám trestního řízení, tj. obhájci a obviněnému jinak přizpůsobit. Lze podotknout, že zákon nestanoví v těchto případech žádnou lhůtu, na jejíž dodržení by bylo třeba trvat (na rozdíl v případech podle §198 odst. 1 tr. ř.). Jestliže soud obhájce obviněného informoval o termínu výslechu ve stejný den, v němž obdržel faxovou zprávu ze zahraničí, nelze jeho postupu nic vytknout. Ze spisu se dále podává, že advokát Mgr. V. E. je obhájcem obviněného na základě plné moci ze dne 2. 7. 2001 (čl. 1710), obhajobu obviněného L. L. tedy převzal ve stadiu před nařízením hlavního líčení, u něhož bylo prováděno dokazování (pozn. první hlavní líčení dne 2. 7. 2001 bylo odročeno právě z důvodu vypovězení plné moci předchozímu obhájci obviněného JUDr. J. V.). Pokud by se svědek A. G. dostavil k hlavnímu líčení na den 29. 10. 2002, lhůta k přípravě od doručení předvolání by byla zachována (svědek předvolání k hlavnímu líčení převzal dne 4. 9. 2002) jak u obviněného, tak jeho obhájce, neboť termín hlavního líčení vzali na vědomí u hlavního líčení konaného ve dnech 24. 6. a 25. 6. 2002. Nutno také dodat, že k výslechu svědka A. G. na základě žádosti o právní pomoc Krajský soud v Ostravě přistoupil poté, co z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 5. 2004, č. j. 3 To 13/2004-1868, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 5. 2003, č. j. 34 T 19/99-1840, zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Důvodem zrušení napadeného rozsudku odvolacím soudem byla pochybení stran správnosti skutkových zjištění, a to zejména s ohledem na způsob provedení výpovědi svědka A. G. (o předchozím výslechu svědka dne 1. 5. 1999 nebyl vyrozuměn tehdejší obhájce obviněného, vytýkáno bylo též procesní pochybení při provádění tohoto důkazu). Obhájce obviněného, taktéž i obviněný byli tedy srozuměni s tím, že výslech tohoto svědka bude nutno provést. Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo proto nikterak nezbytné přihlížet k lhůtě k přípravě na tento výslech. Pokud jde o dvoudenní lhůtu k zajištění účasti u polského obvodního soudu, pak podle názoru Nejvyššího soudu bylo odpovědností obhájce obviněného dát této účasti takovou prioritu, aby byl schopen se výslechu osobně účastnit. Jinými slovy řečeno, obviněný tím, že si zvolil konkrétního obhájce, vložil do něj důvěru, že bude chránit a prosazovat jeho práva a oprávněné zájmy. Zůstal-li v posuzovaném případě obhájce obviněného nečinným, nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že mu bylo upřeno právo na obhajobu, když mu nebylo umožněno výslechu svědka A. G. se zúčastnit. Vycházeje ze skutečnosti, že obhájce byl o termínu konání výslechu včas vyrozuměn, Nejvyšší soud nadto z protokolu o hlavním líčení ze dne 19. 8. a 20. 8. 2004 zjistil, že svědecká výpověď svědka A. G. ze dne 9. 7. 2004 byla u tohoto hlavního líčení čtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. a obviněný měl možnost se k této výpovědi vyjádřit. Z těchto důvodů je Nejvyšší soud přesvědčen, že výslech svědka A. G., stejně jako provedení tohoto důkazu, bylo provedeno v souladu se zákonem, neshledal proto dovolání obviněného důvodným.
Protože obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. toliko formálně, aniž by jej kvalifikovaným způsobem odůvodnil, dovolání obviněného Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto učinil, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann