ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.355.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 355/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2006 o dovolání obviněného P. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 23. 6. 2004, č. j. 13 To 163/2004-1599, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 11/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 23. 6. 2004, č. j. 13 To 163/2004-1599, byla zamítnuta podle §256 tr. ř. odvolání obviněných P. Č., J. Ch., Š. K., J. M. a J. S. proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 2. 2004, č. j. 4 T 11/2003-1524. Tímto rozsudkem byl obviněný P. Č. (a obviněný J. Ch.) v bodech 1. – 12. výroku rozsudku uznán vinným návodem k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestné činy padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák., kterými byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 8 T 76/2001 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 8 To 82/2003, byl obviněnému P. Č. uložen podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání šest roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Okresní soud v Pardubicích současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 8 T 76/2001, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 8 To 82/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích obviněný podal dovolání. Uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že „odvolací soud, který ve svém odůvodnění zamítavého usnesení neshledal žádné vady v řízení u okresního soudu ani v jeho hodnocení provedených důkazů, a před ním tedy i soud nalézací, nesprávně hmotně právně posoudily jednání obžalovaného jako návod k trestnému činu krádeže dle ust. §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k ust. §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.“ Namítl, že soudem provedené důkazy jej neusvědčují z účasti na trestnému činu krádeže. Trvá na tom, že společně se spoluobviněným J. Ch. provozovali autovrakoviště ve V. a v rámci této činnosti vykupovali náhradní díly vozidel na základě inzerátů vycházejících několikrát do týdne v inzertních novinách. Inzeráty obsahovaly i mobilní telefon obviněného, jeho číslo bylo tedy volně dostupné a volat na něho mohl kdokoliv. K vykupování docházelo na základě kupních smluv, které obsahovaly ustanovení, podle kterého prodávající podpisem stvrzoval, že předmět prodeje nepochází z trestné činnosti. V této souvislosti uvedl, že nebylo v jeho možnostech prověřovat původ nakupovaných věcí jiným způsobem. Jen výjimečně nakupovali celá vozidla, vždy však na základě řádných smluv. Jednalo se o auta havarovaná, která však nejsou předmětem obžaloby. Spoluobvinění J. M., J. S. a Š. K. ho neidentifikovali jako osobu, na jejíž objednávku byla auta odcizována. Podle názoru obviněného ho neusvědčují ani výpovědi svědků – poškozených. Ani odposlechy telefonických hovorů neprokazují, že by od spoluobviněných cokoliv objednával. Má za to, že pro skutek pod bodem č. 8 rozsudku byl odsouzen zcela bez důkazů. Domnívá se, že výpověď spoluobviněného S. ze dne 25. 6. 2002, stejně jako výpověď spoluobviněného M. ze dne 24. 6. 2002 je vůči němu procesně neúčinná, neboť proti němu bylo trestní stíhání zahájeno až usnesením ze dne 26. 6. 2002. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 13 To 163/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 4 T 11/2003, zrušil ve všech jeho výrocích a sám ve věci rozhodl rozsudkem a obžaloby zprostil, popř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a uložil mu mírnější trest odnětí svobody.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřil a zaujal následující stanovisko. Jak uvedl, dovolatel sice v úvodní části dovolání formálně namítá nesprávnost hmotně právního posouzení skutku, nevznáší však žádné námitky, kterými by namítal nesoulad mezi skutkovými okolnostmi vylíčenými v tzv. skutkových větách a zákonnými znaky účastenství ve formě návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nebo nesprávnost jiného hmotně právního posouzení. Je zjevné, že toliko na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů namítá, že se souzeného skutku vůbec nedopustil, a domáhá se tak zcela zásadní změny skutkového základu napadených soudních rozhodnutí. Námitky směřující do oblasti skutkových zjištění však formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani jinému dovolacímu důvodu, neodpovídají. Kromě toho obviněný neuvádí ani žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Stručně řečeno, domáhá se pouze toho, aby provedené důkazy byly soudem hodnoceny jiným způsobem, tj. bez důkazů svědčících v jeho neprospěch (tedy aniž by soud vzal v úvahu např. skutečnost, že na autovrakovišti byly zajištěny nejen díly vozidel, ale i osobní věci poškozených – str. 21 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud jde o námitku ohledně uložení mírnějšího trestu, státní zástupce konstatuje, že rovněž tuto námitku nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Ze všech těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro případ jiného rozhodnutí ve věci udělil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný svou argumentací dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Třebaže obviněný tvrdí, že jeho jednání nelze posoudit jako návod k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je zřejmé, že obsahem dovolání obviněný učinil toliko námitky skutkové povahy, tj. námitky mající primárně původ ve skutkovém zjištění. Lze navíc konstatovat, že námitky obviněného jsou naprosto totožné s obsahem odvolání. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nutno dodat, že odvolací soud se na str. 9 usnesení s námitkami obviněného vypořádal a lze na ně v plném rozsahu odkázat. Připustil též, že o procesní nepoužitelnosti výpovědí spoluobviněného S. ze dne 25. 6. 2002 a spoluobviněného M. ze dne 24. 6. 2002 lze mít pochybnosti ve vztahu k jednotlivým obviněným právě s ohledem na okamžik doručení usnesení o zahájení trestného stíhání. Nicméně pokud jde o jejich další výpovědi, lze z nich vycházet. Odvolací soud konstatoval, že ve vztahu ke spoluobviněným P. Č. a J. Ch. obvinění S. a M. vypovídali jednoznačně, popsali okolnosti objednávek vozidel, definovali (byť ne podle příjmení) osoby z V., které si odcizení vozidel objednávaly. Je třeba dodat, že závěr o vině obviněného P. Č. byl učiněn i na základě dalších, vzájemně se podporujících důkazů. Příkladmo je možno v tomto směru uvést výpovědi poškozených, odposlechy telefonických hovorů a kromě toho také to, že při domovní prohlídce v areálu vrakoviště ve V. byly zajištěny osobní věci poškozených. Pokud tedy obviněný brojí proti skutkovému zjištění, nemůže jeho argumentace obstát a Nejvyšší soud k jeho námitkám v tomto směru nemohl přisvědčit. Jde-li o skutek pod bodem 8 rozsudku, ve své výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 7. 10. 2003 spoluobviněný J. M. vypověděl, že se mimo jiné dopustil také skutků 2, 4, 8, 9, 11, 12, 13, 15, 16. Uvedl také, že všechny vozy buď se spoluobviněným S. do V. odvážel nebo si pro ně z V. jezdili. Je tedy zjevné, že ani v tomto případě nelze obhajobě obviněného přisvědčit.
Lze proto shrnout, že veškeré úvahy o vině obviněného jsou přesvědčivě způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně rozvedeny. S ohledem na to, že námitky obviněného uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, nemohou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Jestliže má obviněný za to, že trest, který mu byl uložen je nepřiměřeně přísný, Nejvyšší soud konstatuje, že k této námitce nemohl přihlížet. Hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jde-li o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Obviněnému byl ovšem uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let, a to v rozpětí zákonné sazby v trvání od dvou let až do osmi let. Nelze ani přehlédnout, že obviněnému byl ukládán trest jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák., tj. za více trestných činů, tudíž takto uložený trest odnětí svobody (v trvání šesti roků) nelze za dané situace pokládat za nepřiměřeně přísný.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann