ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.380.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 380/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2006 o dovolání obviněného R. K., t. č. ve výkonu tretu odnětí svobody ve V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005, č. j. 5 To 666/2005-180, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově pod sp. zn. 102 T 186/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 11. 2005, č. j. 5 To 666/2005-180, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 4. 8. 2005, č. j. 102 T 186/2004-164. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a podle §247 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně okresní soud zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 6 T 87/2004, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu obviněný podal dovolání.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že za skutek, jímž byl uznán vinným, nemůže být trestně odpovědný. Nesouhlasí se závěrem znalce z oboru psychiatrie, že byl kritického dne příčetný a ovládací a rozpoznávací schopnosti nebyly v podstatě sníženy. Pokládá znalecký posudek za neobjektivní. Uvedl, že již v průběhu řízení u soudu prvního stupně požadoval ustanovení nového soudního znalce, jeho žádosti však nebylo vyhověno. Rovněž zprávy z psychiatrického oddělení V. n. v B., kde byl hospitalizován, jsou podle názoru obviněného pouze formální. Domnívá se, že z nich nelze vycházet při hodnocení jeho zdravotního stavu. Za absolutně nesprávné považuje tvrzení soudního znalce, že má tendenci předstírat dle svých laických představ duševní poruchu za účelem vyhnutí se trestu. Trvá na tom, že ve smyslu §12 tr. zák. v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost ani ovládat své jednání, neboť byl nepříčetný. Má za to, že za této situace nemůže nést za své jednání trestní odpovědnost. Uvedl, že nikdy nic nepředstíral, neboť duševní poruchou skutečně trpí. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí, včetně vadného řízení mu předcházejícího, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem, případně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného uvedla, že jeho námitky jsou pouze polemikou s tím, jak byly soudy obou stupňů provedeny důkazy a jak byl zjištěn skutkový stav. V podstatě obviněný uplatnil námitky výhradně proti tomu, co soudy skutkově zjistily o duševním stavu pachatele v době činu. Dodala, že v daném ohledu se obviněný snaží dosáhnout jiných skutkových zjištění, s nimiž je spojován jiný právní závěr o otázce vlastní příčetnosti. Je zřejmé, že jiné hmotně právní posouzení skutku obviněný spojuje s odlišnými skutkovými zjištěními, než která učinily soudy obou stupňů. Zdůraznila, že skutková zjištění mají podklad v provedených důkazech a těmito byla obhajoba obviněného v otázce příčetnosti vyvrácena. V podrobnostech lze odkázat na přesvědčivá odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Podle názoru státní zástupkyně na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, lze učinit závěr, že obviněný v době spáchání trestného činu netrpěl žádnou duševní chorobou. Nadto, vzhledem k tomu, že obviněný byl v průběhu trestního řízení hospitalizován ve vězeňské nemocnici, bylo vyžádáno i doplnění znaleckého posudku. Jeho závěry jsou shodné s již pořízeným znaleckým posudkem. Je přesvědčena, že posuzované v věci se nejedná o případ, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Se zřetelem ke všem uvedeným skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání. Lhůta k podání dovolání byla zachována (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn. Je zřejmé, že obviněný namítá, že trestný čin spáchal ve stavu nepříčetnosti. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
V dané věci byl vypracován znalecký posudek znalcem MUDr. B. B., znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Z jeho závěrů jednoznačně vyplývá, že obviněný netrpí, ani v době trestné činnosti, netrpěl duševní poruchou. Schopnost obviněného rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost v době spáchání činu byla plně zachována. Pokud jde o schopnost ovládací, znalec připustil, že mohla být hypoteticky lehce snížena. Třebaže obviněný se necítí být duševně zdráv, je třeba konstatovat, že tomuto závěru žádné důkazy nenasvědčují, když se závěrem znaleckého posudku koresponduje i jeho doplnění, v němž byly vzaty v úvahu i zprávy psychiatrického oddělení V. n. B.
Nepříčetností trestní zákon rozumí okolnost vylučující trestní odpovědnost. Jde o stav, v kterém někdo pro duševní poruchu, jíž trpí v době spáchání činu, není schopen buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností. Samotná duševní porucha, aniž by vyvolala nedostatek schopnosti rozpoznávací nebo určovací, nemůže být důvodem nepříčetnosti. Příčetnost je třeba chápat jako způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu, nejde však o pojem identický s pojmem duševního zdraví. V tomto směru znalecký posudek potvrdil, že obviněný netrpí žádnou duševní poruchou. Pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného je však určující, že u obviněného byla v době spáchání činu zachována jak složka rozpoznávací, tak složka ovládací. Nejvyšší soud je toho názoru, že v dané věci vypracovaný znalecký posudek vystihuje objektivně zdravotní stav obviněného. Nejvyšší soud v tomto směru žádné pochybení neshledal, nelze soudům ani ničeho vytknout, jestliže nepřistoupily k vyhotovení dalšího znaleckého posudku. Tolik nad rámec podaného dovolání, neboť Nejvyšší soud musí zdůraznit, že námitky uvedené v dovolání jsou pouze opakováním argumentace uplatněné v předcházejícím řízení (a jsou identické s obsahem odvolání). V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně dodat, že spojuje-li obviněný uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s otázkou příčetnosti, je zřejmé, že se neztotožnil se skutkovým zjištěním učiněným v tomto směru. Nejvyšší soud je však toho názoru, že stran zdravotního stavu obviněného soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů v otázce příčetnosti obviněného je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Protože skutková zjištění ve vztahu ke zjištění příčetnosti obviněného jsou správná a úplná a mají oporu v provedeném dokazování, nemohl Nejvyšší soud námitkám obviněného přisvědčit. Námitky obviněného uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, tudíž nemohou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann