ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.743.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 743/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněného P. S., obviněného Z. S., a obviněného F. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 3 To 67/2004-3564, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 174/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných P. S., Z. S. a F. K. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, č. j. 3 To 67/2004-3564, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných F. K., P. S., M. K., M. K. a Z. S. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, č. j. 3 T 174/2002-3400. Tímto rozsudkem byl obviněný F. K. (v bodech I/1, 2, 4, 5), P. S. (v bodech I/1, 3, 4, 5, 6), a Z. S. (v bodech I/6, 7, 10 – 13) uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněnému F. K. podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, přičemž pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; obviněnému P. S. podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s tím, že pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou; obviněnému Z. S. byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Obviněný P. S. a Z. S. podali dovolání prostřednictvím téhož obhájce. Shodně v něm v uplatnili dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. Obhájce obviněných následně dovolání doplňoval, a to podáním ze dne 7. 2. 2005, 14. 2. 2005, 25. 4. 2005 a dne 18. 4. 2005. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obvinění opřeli o tvrzení, že svým jednáním nemohli naplnit subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Podle jejich názoru neexistuje jediný přímý důkaz, který by svědčil o tom, že v okamžiku uzavírání kupní smlouvy na konkrétní automobil věděli, že motorová vozidla skutečně pochází z trestné činnosti jiných spoluobviněných. Nesouhlasí s tím, že Krajský soud v Brně vycházeje z toho, že se s obviněným M. K. nemohli setkat, neboť v té době se nacházel ve vazbě v U. a nebyl z ní v danou dobu propuštěn, posoudil tuto obhajobu obviněných jako účelovou. Trvají na tom, že po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (tj. po 20. 8. 2003) pořizovali audiozáznamy a videozáznamy v několika případech ze setkání se spoluobviněným M. K. V této souvislosti důraz kladou především na sdělení Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, oddělení „INTERPOL“ ze dne 4. 2. 2005, podle níž spoluobviněný M. K. opustil území U. dne 31. 7. 2003. Na těchto nahrávkách se spoluobviněný M. K. přiznal, že auta k nim do autobazaru vozil on. Přítomnost spoluobviněného M. K. v České republice obvinění dokládají dalšími skutečnostmi: návštěvou zubaře, zjištěním, že se přeregistroval ze všeobecné zdravotní pojišťovny na jinou pojišťovnu. Dovozují z toho, že odvolací soud danou věc nesprávně právně posoudil, když jejich odvolání zamítl a označil je za pachatele trestné činnosti. Z videonahrávky je patrné, že spoluobviněný M. K. čte rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, č. j. 3 T 174/2002-3400. Zdůraznili dále, že vazba spoluobviněného M. K. trvala pouze dva týdny, což on sám potvrdil i ve své výpovědi učiněné do protokolu před Městským soudem v Brně dne 8. 6. 2005. Je tedy zřejmé, že spoluobviněný M. K. se v době pořízení nahrávek nacházel na území České republiky. V doplnění dovolání ze dne 14. 2. 2005 se obvinění obsáhle vyjadřují k nesrovnalostem a chybám v rozsudku. Jde-li o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obvinění tvrdí, že v rozhodnutí soudu prvního stupně, stejně jako usnesení o zahájení trestního stíhání chybí výrok, zda byl trestný čin spáchán úmyslně. I když z odůvodnění rozhodnutí je patrno, že soudy měly za prokázané, že jednání bylo provedeno tzv. úmyslem přímým, domnívají se, že tato skutečnost musí být zřejmá z výroku, v němž subjektivní stránka nikterak vyjádřena není. Namítli, že celé přípravné řízení bylo vedeno bez ohledu na základní zásady trestního řízení podle §2 odst. 4, 5, 6 tr. ř. Jsou přesvědčeni, že provedeným dokazováním jim nebyl spolehlivě prokázán úmysl způsobit poškozeným škodu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obvinění odkázali na část podaného odvolání ze dne 17. 11. 2003, str. 3, 4, 5, čl. II., část procesní, bod A), B) s tím, že opětovně vytýkají, že v okamžiku zahájení trestního řízení nebyla dodržena totožnost skutku a nedodržení práva na obhajobu (nebyla jim dána možnost v pokračování studia spisu a pořízení kopií). V závěru podaného dovolání obvinění dospěli k závěru, že jim nebylo prokázáno, že by věděli, že motorová vozidla pocházejí z trestné činnosti. V důsledku toho jim nelze přičítat úmysl způsobit poškozeným škodu, pokud je měli uvádět v omyl ohledně původu prodávané věci. Navrhli, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. 3 To 67/2004, a dále rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 3 T 174/2002, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný F. K. opřel dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Jak uvedl, ač odvolací soud obsáhle deklaruje přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně, v podstatě setrvává na právních vadách vytýkaných rozsudku soudu prvního stupně. Tyto vady obviněný subsumuje pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jde zejména o vadu spočívající v tom, že „jednání jednotlivých obviněných je uměle sloučeno do jakéhosi společenství“, aby tak mohlo být vykonstruováno naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť jednotlivci sami o sobě by tyto zákonné znaky nenaplnili. Za tím účelem, podle obviněného též bez jakéhokoliv důkazu, byla vytvořena soudem prvního stupně neprávní fikce „organizovanosti a profesionality“ u obviněných F. K., P. S., M. K. a Z. S., a to i přesto, že s bratry S. se osobně seznámil až v průběhu trestního řízení a s M. K. se prakticky dosud nezná, jelikož řízení proti němu bylo vedeno jako proti uprchlému. Vytkl odvolacímu soudu, že v průběhu odvolacího řízení řádně a důsledně neprověřil sdělení bratrů S., totiž že M. K., který by měl předmětné záležitosti objasnit, se běžně vyskytuje v ČR, o čemž soudu předložili audio a videozáznamy. Odvolací soud se však spokojil toliko se zprávou Policejního prezidia. Obecně je však známo, že zprávy tohoto typu jsou zastaralé a nevěrohodné. Dodal (a odkazuje na podrobnosti uvedené v odvolání), že příčiny nesprávného rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly založeny již v přípravném řízení, kdy se nemůže ztotožnit především s procesním postavením svědka J. N. S ohledem na důvod dovolání obviněný napadá „odvolací řízení, jakož i řízení, které mu předcházelo v jeho odsuzujících výrocích jak do viny, tak i trestu, neboť jeho výše je odůvodněna zejména již výše zmíněnou a důkazně nedoloženou fikcí „organizovanosti a profesionality“ a potažmo do náhrady škody“. Na základě těchto skutečností navrhl, aby Nejvyšší soud ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. za využití §265l odst. 3 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání všech obviněných se vyjádřil. Vyslovil názor, že pokud jde o dovolání obviněného P. S. a Z. S., jejich argumentace se soustředila na tvrzení, že jejich jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. pro nedostatek subjektivní stránky. Touto otázkou se však soud prvního stupně velmi podrobně zabýval (str. 56 a násl. rozsudku) a z titulu podaných odvolání zkoumal subjektivní stránku též soud odvolací. Tvrdí-li obvinění, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by věděli, že prodávaná motorová vozidla pochází z trestné činnosti jiných obviněných, pak soudy dospěly k jinému zjištění a tuto námitku je nutno odmítnout, neboť svou podstatou směřuje nikoli do oblasti hmotně právního posouzení skutku, nýbrž do způsobu hodnocení důkazů, tedy do oblasti procesní. Podle názoru státního zástupce, forma zavinění se nekonstatuje zvláštním výrokem. Uplatňují-li tedy obvinění dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokládá státní zástupce tuto námitku obviněných za bezdůvodnou. Vyjádření formy zavinění je obligatorní součástí tzv. právní věty u těch deliktů, kde připadá v úvahu dolózní i kulpózní zavinění (typicky např. u §213 odst. 1 tr. zák.). U trestného činu podle §250 tr. zák. však připadá v úvahu pouze úmyslné zavinění (sine qua non), tudíž zvláštní konstatování této skutečnosti v právní větě by bylo zcela nadbytečné. Podle státního zástupce z formulace skutkové věty úmyslná forma zavinění zcela jednoznačně vyplývá, přičemž popis skutku vyjadřuje podvodný úmysl. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že námitky týkající se totožnosti skutku anebo porušení práva obviněného na obhajobu nemohou naplnit tento deklarovaný důvod dovolání v žádné z jeho dvou alternativ. Domnívá se, že skutkové závěry soudu prvního stupně nejsou ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Rovněž tak námitky obviněného F. K. podle názoru státního zástupce nelze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Státní zástupce je toho názoru, že dovolatel tím, že brojí proti tomu, že došlo k „umělému sloučení jednání obviněných do jakéhosi společenství“, resp. k „vytvoření neprávní fikce organizovanosti a profesionality“, především zpochybňuje skutkové závěry, k nimž nalézací soud dospěl. Poznamenal, že pro formu spolupachatelství, při němž jsou rozděleny role pachatelů k plnění specifických jednání, jež směřují ve svém souhrnu ke spáchání trestného činu, je typické, že izolované jednání jednotlivých spolupachatelů samo o sobě nemusí naplňovat všechny znaky skutkové podstaty páchaného trestného činu. Povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však nesvědčí ani námitka k vyvolání pochybnosti, zda spoluobviněný M. K. byl v době rozhodování odvolacího soudu přítomen v České republice, jak tvrdí obvinění P. a Z. S., nebo byl umístěn ve vydávací vazbě v U., jak zjistil soud ze zprávy Národní ústředny Interpolu ve W. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť jsou podána z jiných, než zákonem definovaných dovolacích důvodů. Pro případ jiného, nežli navrhovaného rozhodnutí státní zástupce vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
V podaných dovoláních všichni tři obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněných (ve vztahu ke shora uvedenému dovolacímu důvodu) považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Těžiště svých námitek obvinění P. S. a Z. S. spatřují v tom, že nemohli naplnit svým jednáním subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť nevěděli, že by vozidla pocházela z trestné činnosti jiných spoluobviněných, konkrétně od M. K. Na podporu tohoto tvrzení obvinění předkládají Nejvyššímu soudu zprávu Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, oddělení INTERPOL ze dne 4. 2. 2005. Svědčí o tom, že spoluobviněný M. K. dobrovolně opustil území U. dne 31. 7. 2003 směrem do ČR a legálně se zpět do U. nevrátil. Jde podle jejich názoru o stěžejní důkaz, protože potvrzuje jejich obhajobu, totiž, že po vyhlášení rozsudku soudem prvního stupně se mohli setkat s obviněným a rozhovor s ním natočit. Z pořízených nahrávek pak podle nich jednoznačně vyplývá, že na trestné činnosti neměli podíl, jaký jim byl přiznán v předcházejícím řízení. Třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu je námitkou právního charakteru, Nejvyšší soud se nemohl touto zabývat a to z následujícího důvodu, neboť obvinění v podaném dovolání na podporu uvedeného tvrzení stran absence subjektivní stránky trestného činu uvádějí skutečnost, která odvolacímu soudu v době jeho rozhodování nebyla známa. Odvolací soud vycházel ze zprávy Policejní prezidia České republiky, Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru obecné kriminality, ze dne 28. 5. 2003. Z této zprávy se podává, že obviněný M. K. byl zadržen v N., stát T. a byl umístěn do imigrační vydávací vazby (čl. 3540). Lze připustit, jsou-li předávány informací mezi orgány cizích států, dochází k určitým časovým prodlevám, čímž tyto zprávy nemusejí být již aktuální ke dni rozhodování příslušného soudu. Nicméně v konkrétní věci Nejvyšší soud konstatoval, že pokud odvolací soud vycházel z této zprávy, nelze jeho postupu ničeho vytknout. Vyžádání další zprávy by vedlo k dalšímu odročení jednání, k čemuž však v daném okamžiku nebyl žádný důvod. Nejvyšší soud má za to, že odvolací soud nepochybil, pokud zprávu dále nijak neověřoval. Není pochyb, že zprávu Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, oddělení INTERPOL ze dne 4. 2. 2005, kterou obvinění předložili je novou skutečností, která soudům byla dříve neznáma. V řízení o dovolání je Nejvyšší soud vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Jinými slovy řečeno, domáhají-li se obvinění provedení dalšího důkazu (navíc důkazu dříve soudu neznámému), nelze tomuto požadavku obviněných vyhovět. K nápravě vad spočívajících v tom, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele anebo vést k tomu, že uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu (srov. §278 odst. 1 tr. ř.), je určena obnova řízení. V řízení o dovolání proto takové námitky nemohou obstát. Odkazuje-li na tuto skutečnost též obviněný F. K., je třeba zdůraznit, že jde z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o právně irelevantní námitku. Namítá-li obviněný, že naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. je vykonstruováno, tedy, jak uvedl, založeno na neprávní fikci „organizovanosti a profesionality“, lze uvést, že tato námitka nikterak nesouvisí s právním posouzením skutku ani s jiným nesprávným hmotně právním posouzením, neboť spadá do kategorie námitek skutkových. Nejvyšší soud k ní nemohl přihlížet. Kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z tvrzení obviněného v podaném dovolání, že příčiny nesprávného rozhodnutí ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mají původ již v přípravném řízení, když v této souvislosti napadá procesní postavení svědka J. N., však lze dovodit, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak už bylo konstatováno, všechny zde uvedené námitky (včetně pochybností ohledně přípravného řízení) nejsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit, že snahou obviněných je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jimi namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněných. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Se zřetelem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech tří obviněných podaných s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., což je důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný P. S. a Z. S. dovolání dále opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s tím, že výrok je neúplný, neboť v něm chybí vyjádření, že trestný čin byl spáchán úmyslně.
S odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Tento dovolací důvod je založen na dvou alternativách, a sice, že buď určitý výrok nebyl učiněn, ačkoliv ve výrokové části rozhodnutí měl být uveden (jde např. o případy, kdy v rozhodnutí chybí výrok o trestu, případně o ochranném opatření nebo výrok o náhradě škody), anebo učiněn byl, ale je neúplný. Druhá alternativa může dopadat na případy, kdy výrok rozhodnutí obsahuje, ale nějakou část postrádá, což výrok prakticky činí nevykonatelným (není uveden typ věznice, ve které má být vykonán trest odnětí svobody, u peněžitého trestu není stanoven náhradní způsob vykonání apod.). Veškeré nedostatky, které obvinění spojili s uplatněným dovolacím důvodem, však nemohou způsobit zákonem předpokládané následky, protože po obsahové stránce uvedený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nenaplňují a z pohledu citovaného dovolacího důvodu nemohou obstát (absence citace subjektivní stránky trestného činu nespadá do kategorie námitek, z nich by bylo možno dospět k závěru, že výrok nebyl učiněn). Jinými slovy řečeno, dovolání obvinění podali z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nutno dodat, že neúplnost výroku ve smyslu citovaného ustanovení zákona znamená, že výrok sice byl učiněn, ale nemá všechny náležitosti výroku jako celku. Nejvyšší soud shledal, že výrok o vině není neúplný, protože žádná náležitost ve výroku nechybí. V souladu s ustanovením §120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaní uznávají vinnými, obsahuje označení trestného činu, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i popis nezbytných skutečností k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným trestným činem, včetně všech zákonných znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Dovolací důvod tak směřuje nikoliv do namítané neúplnosti výroku, nýbrž naplnění tohoto dovolacího důvodu obvinění spatřují v tom, že skutkové zjištění nevyjadřuje subjektivní stránku trestného činu. V tomto směru však nejde o námitku směřující proti výroku rozhodnutí, ale o námitku směřující do oblasti popisu skutku, neboť je třeba činit rozdílu mezi výrokem rozsudku a právním posouzení skutku (tzv. právní větou) a tzv. skutkovou větou. Skutková věta nepoužívá přímou citaci zákona úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., případně podle §4 písm. b) tr. zák., nýbrž popisuje způsob spáchání trestného činu v podobě konkrétního jednání, v němž je subjektivní stránka vyjádřena. Za této situace námitku obviněných nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. podřadit. Toliko nad rámec dovolacího důvodu Nejvyšší soudu pokládá za vhodné uvést. V daném případě nezbývá než konstatovat, že tento požadavek skutková věta výroku o vině splňuje (a to zejména v uvozující části výroku o vině, včetně zákonného znaku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. „uvést v omyl“). Dovolání obviněných uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. přichází proto odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Další důvod, kteří obvinění P. S. a Z. S. uplatnili, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konstrukce námitek v rámci citovaného dovolacího důvodu není zcela zřejmá, proto se Nejvyšší soud zabýval oběma v úvahu přicházejícími alternativami dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Pokud jde o druhou alternativu, vycházel Nejvyšší soud z toho, že obvinění prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterýžto je odůvodněn na jiném místě tohoto rozhodnutí. Nutno však dodat, že námitky ohledně nezachování totožnosti skutku či nerespektování práva na obhajobu (neumožnění nahlížet do spisu a pořízení kopií) se s daným dovolací důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nekryjí.
Dovolací důvod (ve své první části) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná, protože rozsudek soudu prvního stupně byl po věcné stránce odvolacím soudem přezkoumán, přičemž není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněných uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž byla podána odvolání, je zřejmé že odvolání obviněných podrobil meritornímu přezkumu. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obvinění dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnili, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Lze shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti byla dovolání obviněných P. S., Z. S. a F. K. ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.; stejné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil ohledně dovolání obviněných P. S. a Z. S., byla-li podána s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněných meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných uplatněné s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l), k) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann