ECLI:CZ:NS:2007:11.TDO.1265.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 1265/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. ledna 2007 o dovolání obviněného Ing. P. A., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. dubna 2006, sp. zn. 1 To 8/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 10/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. P. A. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. června 2005, sp. zn. 52 T 10/2003, byl v jeho odsuzující části obviněný Ing. P. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož se dopustil celkem třemi útoky podrobně popsanými ve výroku citovaného rozsudku, a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání šesti roků. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
O odvolání obviněného, které směřovalo proti odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Brně v celé odsuzující části zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. P. A. vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a uložil mu za to trest odnětí svobody v trvání čtyř roků s výkonem ve věznici s dozorem. Současně též rozhodl o uplatněném nároku na náhradu škody.
Podkladem pro to bylo zjištění, že:
1) pod nepravdivou záminkou zajištění záruky pro poskytnutí úvěru u banky vylákal dne 15. 6. 1993 v P. jako jednatel společnosti B., s. r. o., od Ing. M. V. částku 5 000 000,- Kč, kterou téhož dne v hotovosti převzal a kterou se zavázal vrátit do 25. 6. 1993, tuto použil na své jiné obchodní aktivity a ve sjednaném termínu ani později ji nevrátil, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5 000 000,- Kč,
2) ač nemínil zboží specifikované odběratelem dodat, uzavřel dne 6. 7. 1993 v L. s firmou C., spol. s. r. o., jako jednatel společnosti B. s. r. o., dohodu o poskytnutí finanční zálohy na nákup zboží, dle níž se zavázal nevyčerpanou zálohu vrátit nejpozději do 15. 10. 1993, následně poté vystavil dne 6. 8. 1993 fakturu na částku 5 000 000,- Kč, na jejímž základě byla bankovním převodem dne 9. 8. 1993 firmou C., spol. s. r. o., poukázána na účet společnosti B., s. r. o., která byla připsána na uvedený účet dne 11. 8. 1993, ve sjednaném termínu zboží nedodal a ani peníze nevrátil, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 5 000 000,- Kč, čímž celkem (pod body 1, 2) způsobil škodu ve výši 10 000 000,- Kč.
Naproti tomu odvolací soud obviněného Ing. P. A. podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro dílčí útok, jímž byl uznán vinným v bodě 3) rozsudku soudu prvního stupně (t. j. pro skutek uvedený v bodě 4. obžaloby).
Proti odsuzující části výše označeného rozsudku odvolacího soudu podal obviněný včas dovolání, a to nejprve dne 28. června 2006 prostřednictvím obhájce JUDr. S. S. (plná moc ze dne 9. března 1998, č. l. 637) a následně dne 8. srpna 2006 prostřednictvím dalšího obhájce JUDr. J. R. (plná moc ze dne 21. června 2006, č. l. 1331), přičemž v obou případech uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Na tomto místě je třeba připomenout, že Nejvyšší soud nahlíží na tato dvě podání jako na jediné dovolání, neboť oprávněnou osobou k podání dovolání je obviněný, nikoli jeho obhájci, jejichž prostřednictvím dovolání podává (§265d odst. 2, věta první, tr. ř.). Proto v případě, že za obviněného učiní několik jeho obhájců podání označené jako dovolání, jde vždy o jediné dovolání tohoto obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2002, sp. zn. 6 Tdo 725/2002).
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný ve vztahu k výroku o vině skutkem pod bodem 1) napadeného rozsudku zdůraznil, že soudy jej nesprávně posoudily jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., ačkoliv nebylo prokázáno, že naplnil subjektivní stránku posuzovaného trestného činu. S odkazem na v dovolání citovanou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu dovolatel připomenul, že ač bývá dokazování v tomto směru obtížné, je prokázání úmyslu u trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. nezbytné. Pouhá skutečnost, že dlužník nevrátí peníze věřiteli včas, není důkazem pro zjištění, že jej ve smyslu §250 tr. zák. uvedl v omyl. Dovolatel zopakoval své tvrzení, že poškozený M. V. o účelu půjčky nevěděl, a proto nemohl být jím uveden v omyl. Výpovědi samotného poškozeného jsou v tomto směru rozporné a otázkou jeho věrohodnosti se zabýval ve svém předcházejícím rozhodnutí i Vrchní soud v Olomouci (usnesení ze dne 4. září 1997, sp. zn. 1 To 118/1997). Soudy dále pochybily pokud dospěly k závěru, že půjčku vylákal jako jednatel společnosti B. s. r. o., když provedené důkazy (zejména výpovědi obviněného a poškozeného, jakož i směnka, oproti které byla půjčka poskytnuta), svědčí o tom, že jednal jako fyzická osoba a nikoliv jako statutární orgán obchodní společnosti. Již zde je však nutno konstatovat, že dovolání je v tomto směru poněkud vnitřně rozporné, neboť současně na jiném místě svého dovolání dovolatel podtrhl, že půjčku od poškozeného získal v postavení jednatele společnosti B., s. r. o. Stejně tak si protiřečí dovolatel ohledně účelu této půjčky a použití vypůjčených peněz. Absenci subjektivní stránky mu přisouzeného trestného činu pak dále dovozoval ze skutečnosti, že ani poškozený v jeho jednání podvodný úmysl zřejmě nespatřoval, když nesplacený dluh vymáhal občanskoprávní cestou. Vztah, který mezi sebou založili, se řídil ustanovením §657 a násl. občanského zákoníku a jednalo se tak o občanskoprávní spor, k jehož řešení jsou nepřípustné prostředky trestního práva. Jeho čin tak nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a proto jej soudy měly obžaloby zprostit.
Ke skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku dovolatel zdůraznil, že nikdy neexistovala dohoda specifikující zboží, které měla dodat B., s. r. o., poškozené společnosti C., s. r. o. Soudy nesprávně vycházely z nepravdivých výpovědí některých svědků, a dále pochybily, pokud nevzaly v úvahu zboží, které společnost B., s. r. o., prokazatelně dodala do skladu, který se nacházel v prostorách poškozené společnosti. V tomto ohledu jeho obhajoba koresponduje se svědeckými výpověďmi A. K., P. S., J. H. a Ing. V. K., kteří potvrdili, že dovezené zboží bylo následně poškozenou společností prodáno, a to právě za účelem úhrady dluhu společnosti B., s. r. o. Tato skutečnost je v souladu s „Přehledem pohledávek a závazků společnosti B., s. r. o., ze dne 7. dubna 1997“, jakož i s fakturami ze dne 21. října 1993 na částku 799 500,- Kč a ze dne 8. listopadu 1993 na částku 14 514,- Kč. Soudy se s těmito provedenými důkazy řádně nevypořádaly a navíc jejich závěr dovozující podvodný úmysl dovolatele z jeho údajné tíživé finanční situace nemá spolehlivý podklad v provedených důkazech.
V závěru dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný v plném rozsahu zprošťuje obžaloby.
Z vyjádření státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolání obviněného obsahově neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Námitky obviněného směřují pouze ke způsobu hodnocení provedených důkazů a ke skutkovým výhradám, přičemž skutková zjištění obou soudů nejsou v nějakém extrémním rozporu s právním posouzením jeho činu. Na základě toho pak navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného, než zákonného důvodu.
Po zjištění, že dovolání obviněného Ing. P. A. je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda všechny konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nejvyšší soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např. usnesení ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 595/2006, usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1029/2006) připomíná, že uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Tento dovolací důvod tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na toto obecné konstatování je pak v posuzované věci zřejmé, že ne všechny dovolatelem namítané vady lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod. Dovolací námitky, tak jak byly výše rozvedeny, směřují z větší části vůči skutkovým závěrům obou nižších soudů. To platí především o tvrzení obviněného, že soudy se nedostatečně vypořádaly s těmi důkazy, které svědčily v jeho prospěch, že nesprávně vycházely z nepravdivých či rozporných svědectví (viz výše konstatovaný obsah dovolání), bez podkladu vycházely z toho, že obviněný se v rozhodném období nacházel v tíživé finanční situaci atd., a na těchto nesprávných skutkových zjištěních pak učinily vadné právní závěry o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. K těmto námitkám dovolatele lze jen pro úplnost připomenout, že soudy měly dostatek podkladů pro své skutkové závěry a v tomto směru lze jen odkázat na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí. Např. ve vztahu ke skutkovým zjištěním učiněným pod bodem 2) rozsudku odvolacího soudu je možno poukázat na obsah svědeckých výpovědí A. K., Ing. V. K., P. B. a Ing. J. M. a těmto svědectvím odpovídajících listinných důkazů (srov. např. dohodu o poskytnutí zálohy ze dne 6. 7. 1993 na č. l. 137, fakturu ze dne 6. 8. 1993 na č. l. 138, výpis z bankovního účtu společnosti C., s. r. o., ze dne 9. 8. 1993 na č. l. 139, výpisy z bankovního účtu společnosti B., s. r. o., na č. l. 140-144). Jestliže podstatou obhajoby obviněného bylo v tomto směru (tj. ve vztahu k bodu 2.) tvrzení, že žádná dohoda specifikující zboží, které mělo být dodáno neexistovala a že poškozené společnosti zboží částečně dodal, potom je třeba připomenout, že na základě provedených důkazů (výše již zmiňovaných) soudy zjistily opak. Jak vyplývá z výše již citované výrokové části napadeného rozsudku odvolacího soudu, bylo zjištěno, že obviněný uzavřel s poškozeným (C. s. r. o.) dohodu o poskytnutí finanční zálohy ve výši 5 mil. Kč na údajný nákup zboží, ačkoliv od počátku neměl v úmyslu poškozenému jakékoliv zboží dodat (srov. „…ač nemínil zboží…dodat, uzavřel…“) a o tuto částku sebe a společnost B., s. r. o., obohatil na úkor poškozeného ( srov. „…čímž způsobil škodu ve výši…“). Jinak řečeno, soudy pokládaly tuto dohodu za pouhý prostředek k vylákání částky 5 mil. Kč ke škodě poškozeného a v důsledku toho pak došlo k obohacení obviněného a společnosti, za kterou v té době jednal. V neposlední řadě soudy poukázaly na zjištěnou motivaci obviněného, který se tímto způsobem snažil vyřešit svou tíživou finanční situaci, do které se dostal pod vlivem svých dřívějších závazků, přičemž stejné úvahy se vztahují i ke skutku pod bodem 1) napadeného rozsudku. Ve vztahu k tomuto skutku je třeba zdůraznit, že nemohou obstát skutkové výhrady dovolatele opírající se o zpochybnění svědecké výpovědi Ing. M. V., jehož věrohodností se odvolací soud velice pečlivě zabýval. Lze tak uzavřít, a to i nad rámec dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu, že soudy v intencích ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro svá rozhodnutí, a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na jejich adresu.
S ohledem na ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. pak je nutno zdůraznit, že pokud dovolání je podáno z jiných než zákonných důvodů a uplatněné dovolací námitky nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů, tak dovolací soud není ani oprávněn takové dovolaní (dovolací námitky) přezkoumávat, ale naopak musí postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. takové dovolání odmítnout. Proto dovolací soud nemohl přihlížet k těm námitkám obviněného, jež obsahově nenaplňují jak uplatněný dovolací důvod, tak ostatně ani jiný zákonem předvídaný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. V tomto směru lze odkázat na vcelku konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 3 Tdo 1141/2004, usnesení ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 6 Tdo 1366/2005 atd.), jež nebyla dotčena ani rozhodováním Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, usnesení ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03 atd.). V tomto rozsahu bylo tak dovolání obviněného podáno z jiného než zákonného důvodu, což by jinak opodstatňovalo postup podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Naproti tomu dovolatel naplnil zákonný požadavek uplatnění dovolacího důvodu předpokládaného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami, jejichž podstatou je tvrzení, že jeho jednání v bodě 1) bylo nesprávně pokládáno za trestný čin v rozporu se zásadou pouze subsidiární role trestního práva (zásada ultima ratio), ačkoliv se jednalo jen o občanskoprávní záležitost, a že v žádném případě nejednal v podvodném úmyslu vyžadovaném ustanovením §250 tr. zák. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
K námitce obviněného, že se v posuzovaném případě jednalo pouze o občanskoprávní spor, je v prvé řadě třeba uvést, že v právním státě je nepochybně nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady pro vznik trestní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto zcela nezpochybnitelně zjištěny. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů, a proto, pokud jde o naplnění objektivních a subjektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku („ultima ratio“), nemůže být ignorována občanskoprávní stránka věci (k tomu srov. také nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01). Ze zmiňovaného principu tedy vyplývá, že ochrana závazkových vztahů má být uplatňována především prostředky práva občanského a obchodního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. Právě o takový případ se však v posuzované věci jedná, neboť obviněný všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. naplnil.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. (ve znění do 31. 12. 1997) se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Z tzv. právní věty výroku o vině napadeného rozsudku vyplývá, že soud považoval za naplněné ty znaky trestného činu podvodu, které spočívají v tom, že ke škodě cizího majetku obviněný sebe a jiného obohatil tím, že někoho uvedl v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Z provedeného dokazování ve vztahu k výroku o vině pod bodem 1) vyplynulo, že obviněný Ing. P. A., jako jednatel společnosti B., s. r. o., pod nepravdivou záminkou zajištění záruky pro poskytnutí úvěru u banky vypůjčil v P. dne 15. června 1993 od poškozeného Ing. M. V. částku ve výši 5 000 000 Kč, kterou se zavázal prakticky vzápětí vrátit (do deseti dnů- tj. do 25. června 1993). Peníze nejenže nepoužil k deklarovanému účelu, ale s ohledem na svou finanční situaci je ve skutečnosti ani nemohl ve sjednané lhůtě splatnosti poškozenému vrátit. Peníze také skutečně ani později nevrátil a použil je na své jiné obchodní aktivity.
Závěr o formě zavinění je závěrem právním, který však vychází ze skutkových zjištění soudů, vyplývajících z provedeného dokazování (srov. také nález Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 36/98). V tomto směru se skutková zjištění obou nižších soudů důvodně opírají o svědeckou výpověď Ing. M. V., jehož věrohodnost nebyla zpochybněna, když i Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku vyjasnil svůj postoj a logicky a srozumitelně zdůvodnil své předchozí pochybnosti (str. 13 rozsudku), a dále též o provedené listinné důkazy (str. 32 až 34 rozsudku nalézacího soudu). Ze skutkových zjištění vyplynulo, že si obviněný pod nepravdivou záminkou zajištění záruky u zahraniční banky a s příslibem brzkého vrácení finančních prostředků (do 10 dnů) vypůjčil od poškozeného, se kterým měl do té doby dobré obchodní vztahy, nezanedbatelnou finanční částku ve výši 5 000 000 Kč, a to v situaci, kdy podle závěrů soudů se nacházel ve špatné finanční situaci. Učinil tak tedy za okolností, když neměl reálnou možnost, a to zvláště vzhledem k velmi krátké výpůjční době a ke své celkové finanční situaci, tyto peněžní prostředky vrátit, neboť společnost B., s. r. o., za kterou jednal, se prakticky nacházela v platební neschopnosti a nebyla schopna plnit své stávající ani nové závazky, byla nucena propustit veškeré své zaměstnance (str. 32 – 34 rozsudku nalézacího soudu). Všechny tyto okolnosti dovedly oba nižší soudy k závěru, že obviněný jednal v úmyslu takto způsobit poškozenému majetkovou újmu (škodu) a tento podvodný úmysl vyjádřily tak, že „…vylákal…“ na poškozeném částku 5 mil. Kč s tím, že v tomto rozsahu mu také způsobí škodu. Na základě těchto zjištění potom soudy opodstatnily závěr o existenci úmyslné formy zavinění obviněného, a to ve formě úmyslu přímého /§4 písm. a) tr. zák./. Stejné závěry ohledně subjektivní stránky posuzovaného trestného činu oba soudy učinily i ve vztahu k podvodnému úmyslu obviněného ohledně skutku pod bodem 2), když zjistily, že obviněným uzavřená dohoda o poskytnutí finanční zálohy ve výši 5 mil. Kč na údajnou dodávku zboží byla jen prostředkem k vylákání této částky na poškozeném (C., s. r. o.), aniž obviněný Ing. P. A. ve skutečnosti chtěl poškozenému na podkladě této dohody dodat jakékoliv zboží (srov. výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu „…ač nemínil zboží…dodat…“).
Pokud jde o (jinak i vnitřně rozporné) námitky obviněného k významu jeho právního postavení při uzavírání půjčky s poškozeným Ing. M. V., tak je v prvé řadě třeba zdůraznit, že pachatelem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. může být každý, kdo ke škodě cizího majetku uvede někoho v omyl nebo využije něčího omylu a způsobí tak na cizím majetku škodu (§250 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 1997). Zákon tedy ke spáchání tohoto trestného činu nevyžaduje např. nějakou zvláštní vlastnost či postavení pachatele. Okolnost, zda obviněný vystupoval jako jednatel společnosti B., s. r. o., či jako fyzická osoba, z tohoto pohledu nemá pro právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. žádný význam. Ze skutkových zjištění soudů přitom vyplývá, že se obviněný posuzovaného trestného činu dopustil právě jako jednatel spol. B., s. r. o., tj. v postavení jejího statutárního orgánu, a to tak, že uvedl poškozeného v omyl za účelem vylákání finanční částky 5 000 000 Kč a způsobení mu v tomto rozsahu škody, a o tuto částku současně obohatil sebe i právnickou osobu (tj. jiného ve smyslu ustanovení §250 tr. zák.), jejíž jménem jednal.
Z hlediska závěrů o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu ve vztahu k bodu 1) napadeného rozsudku nemůže obstát ani obhajoba obviněného stran způsobu, jakým naložil se získanými finančními prostředky. Ta okolnost, zda obviněný nakonec uzavřel smlouvu o úvěru s jinou bankou, anebo zda půjčil na poškozeném vylákané finanční prostředky třetí osobě (a to bez ohledu na to, že obviněný si i v těchto svých tvrzeních zásadně protiřečí), není pro naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. podstatná. Lze jen připomenout, že podstatou obhajoby obviněného před odvolacím soudem bylo tvrzení, že peníze vylákané na poškozeném Ing. M. V. použil k financování úvěru společnosti T.-M., zastoupené P. S., a že peníze mu nebyly touto společností včas vráceny, a že jen proto údajně nebyl schopen dostát svému závazku vůči poškozenému. Odvolací soud v tomto směru ovšem nepřehlédl již jen ten fakt, že dohoda o čerpání úvěru se společností T.-M. měla být uzavřena až dne 9. září 1993, tzn. více než dva měsíce poté, co obviněnému uplynula lhůta k vrácení peněz poškozenému. Je tedy zřejmé, že ani případně nesplacený úvěr jiného obchodního partnera neměl žádný význam pro posouzení podvodného úmyslu obviněného.
Lze tak uzavřít, že nelze mít pochyb o tom, že jednání obviněného, tak jak je uvedeno ve výroku o vině napadeného rozsudku, ve všech směrech naplnilo formální požadavky trestního zákona uvedené v §250 odst. 1, 4 tr. zák. Pokud jde o materiální podmínku trestnosti posuzovaného činu, tj. zda v uvedeném případě čin obviněného dosahoval stupně společenské nebezpečnosti pro společnost, je třeba vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Naopak pokud v konkrétním případě nebezpečnost činu pro společnost, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosahuje stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, tj. neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty, nepůjde o trestný čin (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.); to však není případ posuzované věci obviněného. Obdobné závěry lze v této věci vztáhnout i k podmínkám posuzování okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. P. A. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Protože Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, tak neshledal důvodu k tomu, aby v této věci vyhověl požadavku dovolatele na odložení výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík