ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1572.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1572/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně Č. r. – S. v. b. f. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp.zn. 7 C 24/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2005, č.j. 22 Co 295/2005-45, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. října 2005, č.j. 22 Co 295/2005-45, pokud jím byl změněn rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 1. září 2004, č.j. 7 C 24/2004-21, o povinnosti žalovaného vyklidit byt č. 15, o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.
II. Jinak se dovolání žalovaného odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 9. 2004, č.j. 7 C 24/2004-21, uložil žalovanému vyklidit byt č. 15, o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím, v ulici E. Košťála čp. 966 v P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“) do 15 dnů od zajištění náhradního bytu; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č.j. 22 Co 295/2005-46, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit do dvou měsíců od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, vzal ve shodě s ním za prokázáno, že vlastníkem předmětného domu je Česká republika, že právo hospodaření k němu má Správa vojenského bytového fondu Praha, že rozhodnutím Posádkové správy P. ze dne 20. 11. 1897 byl předmětný byt přidělen M. H., vdově po vojáku z povolání, že jmenovaná - matka žalovaného, zemřela dne 13. 6. 1997, že v únoru a v dubnu 1999 vyzvala žalobkyně žalovaného k vyklizení bytu, že tyto výzvy byly bezvýsledné, že dne 31. 3. 2000 uzavřel žalovaný se svojí bývalou manželkou E. H. dohodu o zrušení práva společného nájmu a společného členství v bytovém družstvu, v níž se dohodli, že výlučnou nájemkyní bytu č. 31 o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 7. patře domu č.p. 832, Bartoňova ulice v P. (dále „byt v Bartoňově ulici“) bude jako členka družstva E. H. a že žalovaný tento byt vyklidí do 20 dnů od podpisu dohody a nečiní si nárok na bydlení v něm. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že předmětný byt je bytem služebním ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 102/1992 Sb., neboť charakter bytů v něm vyjmenovaných jako bytů služebních je určen subjektem vlastnického práva k předmětnému domu a jeho určením, nikoliv osobou nájemce. Na charakteru předmětného bytu proto nemohla ničeho změnit okolnost, že byl přidělen matce žalovaného, která nebyla zaměstnankyní vojenské správy ani vojákem z povolání; tento charakter nepozbyl ani v důsledku smrti matky žalovaného. S ohledem na charakter bytu je proto vzhledem k ustanovení §709 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč.zák.“) vyloučena aplikace ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. o přechodu nájmu bytu, takže na žalovaného nemohlo přejít smrtí jeho matky právo nájmu k předmětnému bytu. V úvahu by přicházela pouze aplikace ustanovení §713 odst. 1 obč.zák., a to za předpokladu, že by žalovaný žil se svojí matkou v den její smrti ve společné domácnosti a neměl by vlastní byt, přičemž žalovanému by svědčilo právo v předmětném bytě bydlet do zajištění bytové náhrady. V dané věci však bylo prokázáno, že žalovaný měl v den smrti své matky (13. 6. 1997) vlastní byt, neboť v té době byl spolu se svojí bývalou manželkou společným nájemcem bytu v Bartoňově ulici (i společným členem bytového družstva), když k dohodě o zrušení tohoto práva došlo až dohodou ze dne 31. 3. 2000. V den smrti své matky tedy disponoval právním titulem, způsobilým trvale zajistit jeho potřebu bydlení (v této souvislosti odkázal odvolací soud na rozhodnutí „R 20/2001“). Za této situace je nerozhodné, zda odešel z bytu v Bartoňově ulici již v roce 1994, neboť trvalé opuštění společné domácnosti společným nájemcem družstevního bytu (při společném členství v družstvu), nemá s ohledem na ustanovení §708 obč.zák. žádné právní důsledky ve vztahu k existenci společného nájemního práva. Odvolací soud dále přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žaloba je podle §126 obč.zák. důvodná, neboť žalovaný užívá předmětný byt bez právního důvodu, nicméně na rozdíl od něho dospěl k závěru, že povinnost žalovaného k vyklizení nelze za použití §3 odst. 1 obč.zák. vázat na zajištění bytové náhrady; v této souvislosti poukázal na to, že žalovaný byl vyzýván k vyklizení bytu již od roku 1997 a měl tak dostatečný prostor zajistit si bydlení, a ačkoliv se těžko mohl důvodně domnívat, že mu k předmětnému bytu svědčí právo nájmu, uzavřel v roce 2000 dohodu, na základě níž pozbyl právo k bytu v Bartoňově ulici.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost neopřel o žádné zákonné ustanovení a výslovně neoznačil uplatněné dovolací důvody. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu (soudu prvního stupně), že předmětný byt si i poté, co byl přidělen jeho matce, která nebyla v pracovním ani v jiném poměru k vojenské správě, zachoval charakter bytu služebního, a namítá, že dnem vydání rozhodnutí o přidělení bytu se předmětný byt „stal bytem obecním“. Proto je zde možnost přechodu práva nájmu na žalovaného, který s ní žil v den její smrti ve společné domácnosti a neměl vlastní byt. V této souvislosti poukazuje na to, že v roce 1994 trvale opustil společnou domácnost vedenou v bytě na Bartoňově ulici, takže se neuplatní ustanovení §703 odst. 3 obč.zák. o společném nájmu bytu manželi; bez ohledu na to, zaniklo toto právo nejpozději v roce 1995 rozvodem jeho manželství s E. H. Okolnost, že dohoda o zrušení tohoto práva byla uzavřena až v roce 2000 není v tomto ohledu významná, neboť toliko uvedla stav faktický do souladu se stavem právním. Na základě toho dovozuje, že žaloba na vyklizení měla být zamítnuta. Pro případ, že by dovolací soud sdílel stejný názor jako soud odvolací (soud prvního stupně), že předmětný byt neztratil charakter bytu služebního, má dovolatel za to, že jeho povinnost k vyklizení měla být na základě ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. vázána na zajištění přiměřeného náhradního bytu. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V doplnění dovolání, doručeném soudu prvního stupně dne 26. 9. 2006, dovolatel uvádí, že v září tohoto roku mu bylo doručeno sdělení žalobkyně, že na základě usnesení vlády ČR ze dne 19. 7. 2009 pozbyl předmětný byt charakter „služebnosti“ a bude převeden do vlastnictví města P. Z toho dovozuje, že byt byl „přechodně“ služebním a že tento charakter ztratil přidělením jeho matce.
Žalobkyně ve svém dovolacím vyjádření toliko uvedla, že se „plně ztotožňuje s výsledkem sporu vedeného u Okresního soudu v Pardubicích pod č.j. 7 C 24/2004“.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
V projednávané věci odvolací soud označil celý výrok svého rozsudku ve věci samé jako měnící; z porovnání obsahu tohoto jeho výroku s obsahem výroku rozsudku soudu prvního stupně se však podává, že rozsudek odvolacího soudu je měnící toliko v části, v níž odvolací soud uložil žalovanému vyklidit předmětný byt do dvou měsíců od právní moci rozsudku, na rozdíl od soudu prvního stupně, který podmínil vyklizení žalovaného zajištěním náhradního bytu.
Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb., je rozhodování o bytové náhradě při vyklizení bytu nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění, ale o věci samé (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28).
Výše označený rozsudek odvolacího soudu je tedy v části, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného vyklidit předmětný byt do dvou měsíců od právní moci rozsudku, rozhodnutím, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, proti němuž je dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné.
Ve výroku o povinnosti žalovaného k vyklizení předmětného bytu se rozsudky soudů obou stupňů shodují (práva a povinnosti v právních vztazích účastníků byla posouzena stejně), a jde tudíž v této části o rozsudek potvrzující.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je nutno posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, je jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci neoznačuje dovolatel otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nicméně z obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) dovolání se podává, že vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že na něho nepřešlo smrtí jeho matky právo nájmu předmětného bytu podle §706 odst. 1 obč.zák. Činí tak jednak prostřednictvím námitky, že v dané věci přicházela v úvahu aplikace ustanovení §706 odst. 1 obč.zák., neboť předmětný byt nebyl ke dni smrti jeho matky bytem služebním, protože dnem vydání rozhodnutí o přidělení předmětného bytu (20. 11. 1987) jeho matce, která nebyla v pracovním ani jiném poměru k vojenské správě, se byt stal bytem „obecním“, jednak prostřednictvím námitky, že ke dni smrti své matky neměl vlastní byt.
Z dovoláním nezpochybněných (a v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ani nezpochybnitelných) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, vyplývá, že předmětný byt byl přidělen matce žalovaného M. H. rozhodnutím Posádkové správy P. ze dne 20. 11. 1987 jako vdově po vojáku z povolání.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 49 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1974, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp.zn. 26 Cdo 716/2002, uveřejněný pod č. 109 v časopisu Soudní judikatura, ročník 2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 820/2004) přidělením bytu trvale určeného pro ubytování pracovníků organizace osobě, která není pracovníkem organizace, neztrácel byt uvedenou povahu. Za byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace byly považovány i byty vojenské uvedené v §68 odst. 1 bodu 1. zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o hospodaření s byty“), tj. byty v obytných domech určených výhradně pro ubytování vojáků z povolání a jednotlivé byty, které vojenská správa získala ze státní bytové výstavby, přičemž charakter těchto bytů byl trvalý, tj. byly byty vojenskými bez ohledu na to, zda v nich bydleli vojáci z povolání (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 39 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1971, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2287/98, ze dne 20. 12. 2000, sp.zn. 26 Cdo 119/2000, a ze dne 24. 7. 2001, sp.zn. 26 Cdo 159/2000); z obsahu spisu se přitom nepodává, že by předmětný byt byl bytem uvedeným v §68 odst. 1 bodu 2 zákona o hospodaření byty, neboť toto ustanovení (jež připouštělo ztrátu charakteru bytu jako bytu vojenského, stala-li se uživatelem jiná osoba než voják z povolání) přepokládalo existenci bytu již ke dni 1. 1. 1957. Tato otázka tedy zásadní právní význam nemá.
Za otázku zásadního právního významu nelze označit ani otázku neexistence vlastního bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák.
V rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001 (na který odkázal v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud) Nejvyšší soud dovodil, „mít vlastní byt“ znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet. V rozsudku ze dne 16. 5 2000, sp.zn. 26 Cdo 349/99, uveřejněném pod č. 106 v časopise Soudní judikatura 10/2001 (ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 15. 8. 2000, sp.zn. I. ÚS 355/2000) pak Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč.zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje. Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 19. 10. 1998, sp.zn. 26 Cdo 1691/98, uveřejněný pod č. 100 v časopise Soudní judikatura 10/1999, dále např. usnesení ze dne 11. 5. 2005, sp.zn. 26 Cdo 1938/2004 /ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 19. 10. 2005, sp.zn. II. ÚS 419/05/, rozsudky ze dne 20. 9. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1395/2006, a ze dne 20. 9. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1465/2006) je ustálena v názoru, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce. Od uvedených názorů, z nichž vychází ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v projednávané věci.
Posouzení otázky neexistence vlastního bytu ve smyslu ustanovení §706 odst. 1 obč.zák. odvolacím soudem je tak výrazem ustálené soudní praxe.
Námitka dovolatele, že právo společného nájmu družstevního bytu v Bartoňově ulici, svědčící jemu a jeho bývalé manželce zaniklo již jeho opuštěním společné domácnosti, případně rozvodem jejich manželství, je nepřípadná, neboť odporuje úpravě obsažené v ustanovení §705 odst. 1, odst. 2 věty druhé obč.zák. jehož znění je jednoznačné a nevyvolává v soudní praxi výkladové problémy.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval přezkoumáním měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání (jak bylo výše dovozeno) přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Vzhledem k tomu, že vady obligatorně posuzované nebyly ve vztahu k měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu v dovolání namítány (a z obsahu spisu se nepodávají), mohl dovolací soud přezkoumávat správnost tohoto výroku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, toliko z důvodů uplatněných v dovolání.
Jak se podává z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §713 odst. 1 věty první obč.zák., užívají-li služební byt po smrti nájemce (mimo jiné) osoby uvedené v §706 odst. 1 obč.zák, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není zajištěn přiměřený náhradní byt.
Ze znění uvedeného ustanovení jednoznačně vyplývá, že osoby, které mají v právo v bytě bydlet do zajištění bytové náhrady, musí splňovat zákonné podmínky pro přechod nájmu bytu, stanovené v §706 odst. 1 obč.zák., tj. i podmínku neexistence vlastního bytu ke dni smrti nájemce.
Je-li – jak bylo výše dovozeno – správný závěr odvolacího soudu, že žalovaný měl ke dni smrti své matky (nájemkyně bytu) vlastní byt, je správný i jeho závěr, že v dané věci nepřichází aplikace ustanovení §713 odst. 1 obč.zák. v úvahu.
Proto nezbylo než dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 větu první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3, §142 odst. 1 o.s.ř., přičemž bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť vzhledem k obsahu vyjádření žalobkyně k dovolání, učiněné prostřednictvím advokátky, nelze náklad za tento úkon považovat za účelně vynaložený.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu