ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2231.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2231/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P., proti žalované L. S., zastoupené, advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 38/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2006, č. j. 39 Co 391/2005-46, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 4. 2005, č.j. 55 C 38/2004-30, zamítl žalobu na vyklizení žalované z bytu č. 5, o velikosti 1+1, sestávajícího z pokoje, kuchyně, předsíně, koupelny, WC, sklepa a komory, ve 3. podlaží domu čp. 420/20 v ulici Ohradní, P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. 2. 2006, č.j. 39 Co 391/2005-46, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalobkyně má k předmětnému domu ve vlastnictví hl. m. P. právo hospodaření, že dne 27. 2. 1995 uzavřela k bytu nájemní smlouvu s Ing. P. V., že dne 13. 5. 2003 uzavřel jmenovaný (a jeho manželka) se žalovanou dohodu o výměně předmětného bytu (dále „dohoda o výměně bytu“) za byt č. 7, ve 4. patře domu č.p. 997 v Sarajevské ulici v P. (dále „vyměňovaný byt“), že k této dohodě udělila souhlas jak H. A., výlučná vlastnice domu č. 997 v Sarajevské ulici (dne 7. 5. 2003), tak i žalobkyně (dne 16. 6. 2003), která následně (dne 7. 8. 2003) uzavřela se žalovanou smlouvu o nájmu předmětného bytu. Dále vzaly za prokázáno, že smlouvou o zřízení věcného břemena, uzavřenou dne 6. 11. 200 mezi H. A. (jako povinnou) a P. S. (jako oprávněným), bylo oprávněnému zřízeno k vyměňovanému bytu právo věcného břemena spočívající ve výlučném užívání tohoto bytu, že oprávněný vyměňovaný byt neužíval a udělil povinné písemný souhlas k tomu, aby s ním disponovala, že dne 2. 6. 2002 uzavřela H. A. se žalovanou smlouvu o nájmu tohoto bytu, že žalobkyně měla před udělením souhlasu s dohodou o výměně bytu k dispozici listiny osvědčující, že vyměňovaný byt je zatížen věcným břemenem, a že manželé V. jsou na základě kupní smlouvy ze dne 30. 7. 2003 (s účinky vkladu k 7. 8. 2003) vlastníky nově postaveného rodinného domu č.p. 846 v k.ú. L. Odvolací soud dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že nájemní smlouva k vyměňovanému bytu je platná, a že H. A., jako vlastnice domu, v němž se tento byt nachází, byla oprávněna ji uzavřít, a to i za situace, kdy vyměňovaný byt byl zatížen věcným břemenem. Konstatoval, že i když „vedle sebe věcné břemeno a nájem bytu nemohou obstát (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. 12. 2000, sp.zn. 20 Cdo 1265/98)“, nelze tuto nájemní smlouvu považovat za absolutně neplatnou (§39 obč.zák.), neboť oprávněný držitel práva věcného břemena, který má stejná práva jako vlastník (§129 odst. 2 a §130 odst. 2 obč.zák.), udělil H. A. souhlas k dispozicím s bytem; jmenovaná tak byla vzhledem k ustanovením §2 odst. 1 a 3 obč.zák. oprávněna uzavřít smlouvu o nájmu vyměňovaného bytu a rovněž tak následně udělit souhlas s jeho výměnou. Odvolací soud neshledal – s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně – opodstatněnými ani další odvolací námitky týkající se neplatnosti smlouvy o nájmu k vyměňovanému bytu, dohody o výměně bytu (šlo o předstírané právní úkony, které nebyly realizovány), a neplatnosti souhlasu žalobkyně s dohodou pro omyl spočívající v její nevědomosti o existenci věcného břemena; rovněž přisvědčil skutkovému závěru soudu prvního stupně, že dohoda o výměně bytu byla jejími účastníky realizována.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. V úvodu dovolání uvádí, že „při podání žaloby vycházela z rozsudku NS ČR sp.zn. 20 Cdo 1230/99“, a poté vyjadřuje názor, že předpokladem toho, aby se žalovaná stala nájemkyní předmětného bytu, bylo zapotřebí „řetězce na sebe navazujících právních úkonů (nájemní smlouvy, dohody o výměně bytu, souhlasy pronajímatelů)“, a že neplatnost kteréhokoliv z nich má za následek, že žalovaná není nájemkyní předmětného bytu; na tom nemůže ničeho změnit ani nájemní smlouva uzavřená mezi ní a žalobkyní, neboť byla pouze „novací nájemního vztahu, o němž se v době podpisu této nájemní smlouvy předpokládalo, že v něm došlo k platné změně v osobě nájemce (rozsudek NS sp.zn. 26 Cdo 1657/2002)“. Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval toliko otázkou věcného břemena zatěžujícího vyměňovaný byt a pokud jde o ostatní otázky, odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně; ten však neprovedl důkazy navrhované žalobkyní a provedené důkazy hodnotil nesprávně. V řízení tak došlo k porušení §125, §132, §157 odst. 2 o.s.ř., a pokud jde o řízení odvolací, tak ve spojení s §211 o.s.ř. Dovolatelka dále vyjadřuje názor, že nájemní smlouva žalované k vyměňovanému bytu je neplatná zejména proto, že šlo o byt zatížený věcným břemenem, že neplatná je i dohoda o výměně bytů, neboť žalovaná nebyla nájemkyní vyměňovaného bytu a souhlas H. A. byl udělen před uzavřením této dohody (v této souvislosti poukazují na „rozsudek NS ČR 26 Cdo 802/2000“), a že neplatný je souhlas žalobkyně k dohodě, neboť byla uvedena v omyl (nevěděla o tom, že vyměňovaný byt je zatížen věcným břemenem, ani o tom, že manželé V. mají před kolaudací domu, který následně koupili). Rovněž tak namítá, že dohoda o výměně bytu nebyla ze strany manželů V. realizována, takže se žalovaná nestala nájemkyní předmětného bytu, a proces směny nebyl dovršen ani uzavřením nájemní smlouvy se žalobkyní. Dovolatelka má za to, že „otázky platnosti právních úkonů vedoucích k výměně bytů a stejně tak samotného aktu výměny byly řešeny v rozporu s OZ“, přičemž poukazuje na „usnesení NS ČR sp.zn. 26 Cdo 3007/2005“ a na odůvodnění tohoto rozhodnutí, z něhož mimo jiné vyplývá, že „Obvodní soud pro Prahu 3 a jiný senát Městského soudu v Praze se odlišují v právním názoru vycházejícímu z judikatury NS ČR od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 4 a odvolacího senátu 39 Co Městského soudu v Praze“. Závěrem dovolatelka dovozuje, že situace, kdy pronajímatel nemůže odepřít souhlas s dohodou o výměně bytu z důvodu, že je předstíraná, protože tato skutečnost vyjde najevo až následně, je – co do omezení jeho vlastnického práva – obdobná situaci při přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 obč.zák.; nelze-li právní úpravu přechodu nájmu zneužívat na úkor pronajímatele, platí to i pro institut výměny bytu. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za kterou jedná osoba s právnickým vzděláním (§241 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji zřejmě dovozuje dovolatelka.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání nezakládá ani existence tzv. jiné vady řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), neboť k těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Se zřetelem k uvedenému se dovolací soud nezabýval uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., ani námitkami směřujícími proti nesprávnosti (neúplnosti) skutkových zjištění odvolacího soudu, obsahově naplňujícími dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.
Ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem; pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Dovolatelka v dovolání výslovně neformuluje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu, včetně jeho obsahové konkretizace, lze spojovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s řešením otázky, zda vlastník obytného domu, v němž se nachází byt, k němuž existuje věcné břemeno užívání ve prospěch oprávněné osoby, je oprávněn tentýž byt přenechat se souhlasem oprávněné osoby do nájmu jinému, jakož i s řešením otázky, zda může platně uzavřít dohodu o výměně bytu osoba, která není jeho nájemcem. Dovolací soud shledává pro řešení těchto otázek podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dovolání přípustným.
Judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1265/98, uveřejněný pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, dále např. usnesení ze dne 29. 11. 2005, sp.zn. 26 Cdo 285/2005) je ustálena v názoru, že prostory, jež oprávněná osoba užívá z titulu práva odpovídajícího věcnému břemeni, nemohou být za trvání věcného břemena vlastníkem, kterého věcné břemeno omezuje, platně (znovu) přenechány do užívání nájemní smlouvou. Od uvedeného názoru nemá dovolací soud důvodu odchýlit se ani v souzené věci, neboť smlouvou o zřízení věcného břemena k nemovitosti (resp. k její části – tj. k bytu) se vlastník nemovitosti vzdal práva nadále disponovat s jejím užíváním v rozsahu zřízeného věcného břemene, a nemůže proto ohledně ní uzavírat následně jinou smlouvu o nájmu. Na tomto závěru nemění ničeho ani souhlas osoby oprávněné z věcného břemena s uzavřením nájemní smlouvy. Byt, k němuž svědčí jiné osobě věcné břemeno užívání, nelze totiž pokládat za právně volný, a tato okolnost vylučuje možnost vzniku práva nájmu k témuž bytu další osobě (srov. k tomu závěry vyjádřené např. v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 467/2000, a ze dne 30. 5. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2396/2000, uveřejněných v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod C 303, svazek 3, a pod C 535, svazek 6, a rozsudek ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1998/2005).
Nejvyšší soud dále v rozsudku ze dne 31. 3. 1999, sp.zn. 2 Cdon 291/97, uveřejněném pod č. 32 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000 dovodil, že ustanovení §715 obč.zák. nelze ani analogicky uplatnit pro dohodu o výměně bytu uzavíranou osobou, jejíž nájemní poměr již dříve skončil. K odůvodnění tohoto právního názoru uvedl, že uvedené ustanovení umožňuje nájemcům se souhlasem pronajímatelů se dohodnout o výměně bytů, a že toto ustanovení je svou povahou ustanovením, jež nelze analogicky – ve smyslu §853 obč. zák. – uplatnit pro dohody o výměně bytů uzavírané jinými osobami než nájemci směňovaných bytů, zvláště pak pro dohody o výměně bytů uzavírané osobami, jejichž nájemní poměr dříve skončil, nebo osobami, které nájemci směňovaného bytu nikdy nebyly. V odůvodnění rozsudku ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněném pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002 (dále „R 7/2002“), Nejvyšší soud rovněž dovodil, že skutečnost, že jeden z účastníků dohody o výměně bytu nebyl ani nájemcem směňovaného bytu, způsobuje absolutní neplatnost dohody pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud nemá důvod se od těchto právních závěrů odchýlit ani v projednávané věci.
Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že H. A., vlastnice domu, v němž se vyměňovaný byt nachází, nebyla oprávněna uzavřít se žalovanou platnou smlouvu o nájmu tohoto bytu, a že žalovaná, jíž k tomuto bytu nevzniklo nájemní smlouvou právo nájmu, nemohla platně uzavřít dohodu o výměně bytu.
Přestože dovolací soud nesouhlasí s opačnými závěry, k nimž při posouzení těchto otázek dospěl odvolací soud, shledal jeho rozsudek, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, věcně správným. Nelze totiž ztratit se zřetele, že je-li dohoda o výměně bytu, uzavřená mezi žalovanou a manžely Volkovými, neplatná, svědčí dosud k předmětnému bytu právo nájmu osobám, jež byly v době uzavření této dohody jeho nájemci (v řízení nebylo tvrzeno, tím méně prokázáno, že by jejich právo zaniklo jinak, než dohodou o výměně bytu). Žalobkyně by pak nebyla k podání žaloby na vyklizení žalované z předmětného bytu aktivně věcně legitimována, neboť za trvání nájemního poměru k bytu je k vyklizení osoby bydlící v bytě bez právního důvodu aktivně legitimován zásadně jen nájemce bytu, nikoliv pronajímatel, byť je vlastníkem domu, v němž se vyklizovaný byt nachází (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 8. 1995, sp.zn. 2 Cdo 165/95, uveřejněný v časopise Právní rozhledy 1/1996, str. 27, 28, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp.zn. 2 Cdon 959/96, uveřejněný pod č. 58 v časopise Soudní judikatura 7/1997, ze dne 9. 11. 2000, sp.zn. 26 Cdo 1336/99, ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněný pod R 7/2002, a rozsudek ze dne 26. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1998/2005).
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči procesně neúspěšné žalobkyni.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2007
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu