ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.507.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 507/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce J. J., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Ing. I. V. a 2) Ing. P. V., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 12 C 1231/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. srpna 2005, č. j. 12 Co 469/2004-95, ve spojení s usnesením ze dne 22. srpna 2005, č. j. 12 Co 469/2004-100, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 24. března 2003, č. j. 12 Co 117/2003-30, zrušil rozsudek ze dne 12. prosince 2002, č. j. 12 C 1231/2002-18, jímž Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) zamítl žalobu na přivolení k výpovědi žalobce z nájmu žalovaných k „bytu č. 1, sestávajícímu se ze 4 místností, kuchyně a příslušenství, v domě čp. 1145 v ulici Studentská v Ž.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 12 C 1231/2002-67, žalobě vyhověl a přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu (výrok I.), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku (výrok II.), žalovaným a všem, kdo s nimi v bytě bydlí, uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 5. srpna 2005, č. j. 12 Co 469/2004-95, ve spojení s usnesením ze dne 22. srpna 2005, č. j. 12 Co 469/2004-100, vyhovující (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil – ve výroku III. v tom správném znění, že žalovaní jsou povinni byt vyklidit a vyklizený předat žalobci ve lhůtě patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že žalovaní (jímž vzniklo ve vztahu k předmětnému bytu právo společného nájmu bytu manžely) mají ve společném jmění dům čp. 1488 v Ch. ulici v Ž. (dále jen „dům Ch.“) a že v předmětném bytě původně bydleli oba žalovaní se dvěma již zletilými dcerami, a to M. (studentkou Gymnázia v Ž.) a P. (studentkou vysoké školy v P. bydlící na koleji a domů dojíždějící). Dále zjistil, že v říjnu 2002 se žalovaní odstěhovali do domu Ch. a že obě jejich dcery zůstaly pro nedostatek obytných prostor v domě Ch. bydlet v předmětném bytě přesto, že v domě Ch. používají žalovaní jednu místnost jako kancelář pro podnikání a další místnost nedobudovali, byť by jinak mohla sloužit k bydlení. Vzal rovněž za prokázáno, že dcera M. bydlela v předmětném bytě se svým přítelem F. K., který se v lednu 2004 z bytu odstěhoval v důsledku ukončení známosti, že dcery žalovaných jsou bez finančních prostředků, že nájemné z bytu hradí žalovaní, kteří i jinak obě dcery finančně podporují, a že dcery v bytě uklízí, vaří a perou, navštěvují rodiče v domě Ch. a občas zde i přespí. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně (odkazem na jeho správné právní závěry) především dovodil, že žalovaní jsou i nadále společnými nájemci předmětného bytu a jsou tudíž v daném sporu pasivně věcně legitimováni. Je tomu tak proto, že právo nájmu bytu nepřešlo (§706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění /a ve znění účinném do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“) na jejich dcery, a to proto, že na uvedeném skutkovém základě – zejména s přihlédnutím k tomu, že mezi žalovanými a jejich dcerami i nadále přetrvává hospodářské společenství – nelze dovodit trvalé opuštění společné domácnosti žalovanými (v říjnu 2002) ve smyslu §708 obč. zák.; došlo pouze k „přenesení“ společné domácnosti, jak to vyjádřil soud prvního stupně. Soud prvního stupně v této souvislosti rovněž dodal, že z chování žalovaných a jejich dcer nevyplynula žádná okolnost vedoucí k trvalému zrušení společné domácnosti, že k faktickému přestěhování dcer nedošlo pouze v důsledku nedostatku obytných prostor v domě Ch. a že jednání žalovaných lze pokládat za spekulativní, neboť tímto postupem hodlali na úkor žalobce získat předmětný byt pro uspokojení bytové potřeby svých zletilých dcer. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud rovněž dovodil, že jsou naplněny uplatněné výpovědní důvody podle §711 odst. 1 písm. g) a h) obč. zák., a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně – v tam uvedeném správném znění výroku III. – potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V dovolání zpochybnili správnost právního názoru, že v daném případě nedošlo k přechodu nájmu podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. a že jako společní nájemci předmětného bytu jsou v dané věci pasivně věcně legitimováni. Zdůraznili, že v říjnu 2002 se přestěhovali z předmětného bytu do zrekonstruovaného domu Ch., který zakoupili za účelem svého vlastního bydlení a také k výkonu podnikatelské činnosti. V té době předpokládali, že vzhledem k věku dcer se blíží doba jejich osamostatnění s potřebou vést vlastní domácnost odděleně od rodičů. Mají za to, že jasně a srozumitelně projevili zájem opustit společnou domácnost v předmětném bytě s cílem zabezpečit poklidné a důstojné bydlení pro sebe a potažmo také pro dospívající dcery, že tomuto objektivnímu stavu odpovídala i vůle všech zúčastněných osob – rodiče nadále trvale vedli svou domácnost v domě Ch. a dcery v předmětném bytě, a pokračovali, že ani nijak nezasahovali do dění v předmětném bytě (viz soužití dcery M. s F. K.), neboť jejich úmyslem bylo domácnosti oddělit. Dále uvedli, že nadále neexistovalo nejen společné bydlení, nýbrž ani tzv. spotřební společenství; zde uvedli, že vůči dcerám pouze plnili svou vyživovací povinnost, a popsali, jak dcery s předanými finančními prostředky nakládaly. Opakovaně zdůraznili, že jejich vůle zcela jasně směřovala k trvalému opuštění společné domácnosti; došlo tudíž podle jejich názoru k přechodu nájmu bytu na dcery ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Ve vztahu k otázce naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. v doplňku dovolání dále namítli, že závěr, že jejich byt v domě Ch. je dostačující pro společný život s jejich dospívajícími dcerami, „neodpovídá předloženým důkazům, a to zejména z hlediska stavebně technického“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 5. srpna 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Tam, kde není takový vliv na odlišné pozdější rozhodnutí soudu prvního stupně, tedy tam, kde není mezi závazným právním názorem obsaženým ve zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu a pozdějším odlišným rozhodnutím soudu prvního stupně vztah příčinné souvislosti, nelze dovozovat ani přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
V posuzovaném případě odvolací soud zrušil v pořadí první (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatky ve zjištěném skutkovém stavu (§221 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), aniž zaujal jakékoli stanovisko k (hmotně) právnímu posouzení věci. Nelze proto hovořit o tom, že právní názor odvolacího soudu byl určující pro pozdější (vyhovující) rozhodnutí soudu prvního stupně. Za této situace je vyloučeno uvažovat o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění především pro posouzení, zda žalovaní odstěhováním se z předmětného bytu v říjnu 2002 trvale opustili společnou domácnost ve smyslu §708 obč. zák., a dále rovněž pro posouzení naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatelé zpochybnili rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je již uvedeno, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaní jsou v daném sporu pasivně věcně legitimováni proto, že ze zjištěného skutkového stavu nelze – zejména s přihlédnutím k tomu, že mezi nimi a jejich dcerami i nadále přetrvává hospodářské společenství – dovodit trvalé opuštění společné domácnosti žalovanými (v říjnu 2002) ve smyslu §708 obč. zák. a tudíž ani přechod práva nájmu bytu na dcery žalovaných ve smyslu §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Dovolací námitkou, že nadále mezi nimi a dcerami neexistovalo nejen společné bydlení, nýbrž ani tzv. spotřební společenství, se dovolatelé pokusili zvrátit správnost závěru týkajícího se otázky trvalého opuštění společné domácnosti a potažmo též závěru, který odvolací soud přijal ohledně přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadenému potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu lze přisoudit zásadní právní význam pro řešení otázky trvalého opuštění společné domácnosti (§708 obč. zák.) odstěhováním se žalovaných v říjnu 2002 do domu Ch., resp. otázky existence společné domácnosti žalovaných a jejich dcer i po odstěhování žalovaných v říjnu 2002 do domu Ch. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání (pro řešení uvedených otázek) přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Uvedené vady nebyly namítány a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon od názoru, že společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. 17 Co 189/78 – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, stanovisko ze dne 10. června 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o., ze dne 22. července 2004, sp. zn. 26 Cdo 1215/2003, a ze dne 3. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1120/2004). Společná domácnost je tedy spotřební společenství vyznačující se trvalostí soužití a sdružením alespoň části společných prostředků.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, ze dne 18. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 1014/2000, a ze dne 16. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 2784/2004, uveřejněný pod č. 50 v sešitě č. 4 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 29. srpna 2005, sp. zn. I. ÚS 514/04/). V rozsudku ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.). S ohledem na skutečnost, že jednání nájemce, který trvale opustil společnou domácnost, je současně právním úkonem, je nutno je posoudit i z hlediska ustanovení §39 a §3 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004, a ze dne 11. května 2006, sp. zn. 26 Cdo 1670/2005).
Dovolací soud zastává názor, že společnou domácnost ve výše uvedeném smyslu nepochybně žalovaní a jejich dcery vedli do října 2002, kdy se žalovaní odstěhovali do domu Ch. Na trvalé opuštění společné domácnosti (jako právní úkon vážně míněný a neodporující dobrým mravům – viz výklad shora) však nelze podle názoru dovolacího soudu usuzovat v případě, kdy podle zjištěných skutečností (v daném případě nezpochybnitelných prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – opět viz výklad shora) existuje i nadále mezi žalovanými a jejich dcerami hospodářské společenství vyplývající (a to i objektivně) z toho, že jejich dcery jako studentky jsou bez finančních prostředků, nájemné z bytu (za ně) hradí žalovaní, kteří i jinak obě dcery finančně podporují, dcery navštěvují rodiče v domě Ch. a občas zde i přespí; přitom nelze ani přehlédnout, že dcery i nadále bydlí v předmětném bytě přesto, že žalovaní používají v domě Ch. jednu místnost jako kancelář pro podnikání a další místnost nedobudovali, byť by jinak mohla sloužit k bydlení. Se soudem prvního stupně lze souhlasit i v názoru, že z chování žalovaných a jejich dcer – s přihlédnutím k uvedenému – nevyplynula žádná okolnost, jež by odůvodňovala závěr o jejich úmyslu trvale zrušit společnou domácnost. Jde tak o typický příklad „rozdělené“ či, jak to vyjádřil soud prvního stupně, „přenesené“ (jedné) společné domácnosti. Žalovaným lze dát za pravdu v tom, že u jejich dcer se vzhledem k věku blíží doba jejich osamostatnění s potřebou vést vlastní (důstojnou) domácnost odděleně od rodičů. Tuto situaci však nelze podle názoru dovolacího soudu úspěšně vyřešit tím, že žalovaní, ačkoliv nadále uspokojují svou bytovou potřebu ve vlastní nemovitosti a objektivně předmětný byt pro sebe již nepotřebují, jej získají – s přihlédnutím k uvedenému na úkor žalobce – pro uspokojení bytové potřeby svých zletilých dcer. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož se žalovaným prostřednictvím užitých dovolacích důvodů správnost napadeného rozhodnutí nepodařilo zpochybnit, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy žalovaní nebyli v dovolacím řízení úspěšní a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovaným právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Miroslav F e r á k , v. r.
předseda senátu