ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.570.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 570/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Vokřinkové, ve věci žalobkyně L. N., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 4 C 190/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 11 Co 297/2005-31, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rokycanech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 22. 12. 2004, č. j. 4 C 190/2004-21, uložil žalovanému vyklidit byt R. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“) do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování; současně rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného bytu na základě kupní smlouvy uzavřené dne 9. 3. 2004 (s právními účinky vkladu k 11. 3. 2004) s P. V. (neteří žalovaného), které byl předmětný byt převeden do vlastnictví smlouvou o převodu družstevního bytu do vlastnictví člena družstva (s právními účinky vkladu k 7. 2. 2000), uzavřenou se Stavebním bytovým družstvem R., že dne 1. 1. 2000 byla mezi P. V. a žalovaným uzavřena smlouva (dále smlouva ze dne 1. 1. 2000), na základě níž jmenovaná přenechala žalovanému byt do trvalého užívání, že o existenci této smlouvy žalobkyni při převodu bytu neinformovala, a že žalobkyně se žalovaným žádnou smlouvu o užívání bytu neuzavřela. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva ze dne 1. 1. 2000 je neplatná, neboť P. V. se stala vlastnicí bytu až ke dni 7. 2. 2000, a v době podepisování této smlouvy nebyla oprávněna byt pronajímat; navíc smlouva nesplňuje náležitosti ve smyslu §686 odst. 1 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tj. ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně není tudíž touto smlouvou vázána, a protože se žalovaným žádnou smlouvu o užívání předmětného bytu neuzavřela, užívá žalovaný byt bez právního důvodu. Povinnost žalovaného k vyklizení vázal za analogického (§853 obč. zák.) použití §712 obč. zák. na zajištění bytové náhrady, když dospěl k závěru, že její nepřiznání by bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.); poukázal přitom na dobu, po kterou byt užívá (více jak 30 let). Vzhledem k tomu, že žalovaný nedoložil, že by v minulosti platil za užívání bytu a za plnění poskytovaná s jeho užíváním, považoval soud prvního stupně za odpovídající bytovou náhradu ve formě náhradního ubytování.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 11 Co 297/2005-31, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalovaného, že mu soud prvního stupně upřel právo navrhovat důkazy a vyjadřovat se k nim, když rozhodl bez jeho účasti, ačkoliv zaslal potvrzení o tom, že je nemocen a požádal o odročení jednání. Poukázal na to, že ze spisu vyplývá, že žalovaný byl přítomen u prvního jednání soudu prvního stupně a k věci se podrobně vyjádřil, že další jednání nařízené na 24. 11. 2004 bylo odročeno na 22. 12. 2004, neboť žalovanému nebylo doručení vykázáno, že dne 3. 12. 2004 bylo žalovanému doručeno předvolání k odročenému jednání spolu s přípisem, aby předložil další důkazy ohledně placení úhrad za užívání bytu (za služby). Ze spisu dále vyplývá, že dne 20. 12. 2004 byla soudu prvního stupně doručena lékařská zpráva o tom, že žalovaný je v léčení, a že svou neúčast u jednání omluvil u zástupce žalobkyně na jeho záznamníku. Protože žalovaný (v rozporu se svým tvrzením) nepožádal soud o odročení jednání, byly splněny podmínky pro jednání v jeho nepřítomnosti (§101 odst. 3 o. s. ř.), přičemž soud prvního stupně rozhodl s ohledem na obsah spisu a provedené důkazy. Již ve fázi prvního jednání totiž bylo na základě provedených důkazů zřejmé, že žalovaný byt užívá bez právního důvodu, neboť smlouva ze dne 1. 1. 2000 je neplatná, a to z důvodů uvedených v rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud dále konstatoval, že žalovaný v řízení před soudem prvního stupně nenavrhl žádné důkazy, ačkoliv k tomu byl vyzván, a že v režimu neúplné apelace nemohl v odvolacím řízení připustit důkaz vyjádřením jeho družky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost neodůvodnil odkazem na příslušné zákonné ustanovení a uplatnil v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vyjadřuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedůvodnosti jeho odvolací námitky, přičemž poukazuje na to, že ho soud prvního stupně nepoučil ve smyslu ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř., a tím, že jednal v jeho nepřítomnosti, mu neposkytl náležitý prostor k uplatnění jeho procesních a hmotných práv. Připouští, že sice výslovně nepožádal o odročení jednání, avšak povinností soudu bylo jednání odročit, byl-li v lékařské péči. Dovolatel má za to, že v důsledku takovéhoto postupu soudu prvního stupně je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) spatřuje dovolatel v závěru, že užívá předmětný byt bez právního důvodu, neboť smlouva ze dne 1. 1. 2000 je neplatná. Podle názoru dovolatele ji lze podle obsahu (s přihlédnutím k projevu vůle obou stran) posoudit jako smlouvu o podnájmu, k jejímuž uzavření byla P. V. jako nájemkyně předmětného bytu oprávněna, přičemž fakt, že tato smlouva neobsahuje určení výše plnění za užívání bytu, nemá za následek její neplatnost; tu nezpůsobuje ani nedostatek písemného souhlasu tehdejšího pronajímatele (vlastníka) bytu, který může být toliko důvodem k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. Dovolatel rovněž nesouhlasí s formou bytové náhrady a namítá, že mu s ohledem na §3 odst. 1 obč. zák. přísluší právo na náhradní byt, neboť předmětný byt užíval společně se svojí matkou cca 30 let, se svojí družkou a jejím synem v něm bydlí od roku 1990, přičemž v dědickém řízení po své matce přenechal její členský podíl své neteři P. V., která mu přislíbila, že může v bytě nadále bydlet. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolaní bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání v tomto případě odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatel v dovolání výslovně neoznačuje právní otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jeho námitka proti právnímu posouzení věci směřuje především proti závěru odvolacího soudu, že smlouva ze dne 1. 1. 2000 je neplatná.
Právní posouzení věci je nesprávné (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, dále např. rozsudek ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1145/99, rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný pod č. 46 v časopise Soudní judikatura 3/2002, a usnesení ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 20 Cdo 261/2003, a ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 728/2004). Otázka, k čemu směřovala v daném případě vůle účastníků smlouvy ze dne 1. 1. 2000, je proto otázkou skutkovou. Dovolatelem uplatněný dovolací důvod tak spočívá v námitce, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování podle §241a odst. 3 o. s. ř. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit a že dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. nelze (jak již bylo výše uvedeno) úspěšně uplatnit v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolatel dále zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přičemž dovozuje, že se zřetelem k uváděným okolnostem měla být jeho povinnost k vyklizení vázána na zajištění náhradního bytu.
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, soud prvního stupně se zabýval posouzením věci dle §3 odst. 1 obč. zák. a na základě zjištěného skutkového stavu (který nelze v případě dovolání, jehož přípustnost je posuzována podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zpochybnit) dospěl k závěru, že žalovanému nelze přiznat bytovou náhradu ve formě náhradního bytu; odvolací soud přitom shledal rozsudek soudu prvního stupně, včetně uvedeného závěru, věcně správným.
Pokud dovolatel proti tomu předkládá vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je třeba poukázat na to, že otázku, zda určitý výkon práva (v dané věci podmíněnosti výkonu práva žalobkyně domáhat se vyklizení žalovaného v závislosti na zajištění bytové náhrady) je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004).
Přípustnost dovolávání nemůže založit ani namítaná vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.); k takovýmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., totiž dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné; sama o sobě však takováto vada, i kdyby byla dána, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Ostatně odvolací soud se námitkami dovolatele podrobně zabýval a v tomto směru lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku.
Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání pro jeho nepřípustnost odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 2, §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči žalovanému.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. května 2007
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu